Pozvánka

Žena Vlčí mák

 I "starý" člověk ještě žije J , a ač tomu mnozí nevěří, je to tak, a tento fakt je i leitmotiv monodramatu s Hanou Maciuchovou v hlavní roli. Hraje se v Rock Café, což je místo, které mi dosud jako divadelní prostor zůstalo utajeno. Ale vzhledem k tomu, že jsem onehdy slyšela paní Maciuchovou recitovat v rádiu a ten její hlas a přednes mě znovu tak okouzlil, jala jsem se vyhledávat nějaké představení s ní, a objevila Vlčí mák a Rock café.  Nu, Rock café moc nenadchlo, znám důstojnější prostředí, ale hra je skvělá.

 Starší dáma prožívá ve věku, kdy se většina jejích vrstevnic už dávno smířila s šedí, jednotvárností a osamělostí zbytku života, nečekané citové vzplanutí a velkou lásku.  
 Žena Vlčí mák se vysmívá dnešnímu kultu mládí a povrchní krásy, kdy stáří a zkušenost jsou často brané jenom jako handicap. Je monologem ženy na prahu sedmdesátky, která žije vzpomínkami a má pocit, že to nejhezčí už má dávno za sebou. Pak ale potká muže a prožije cit, jaký ji dosud nepotkal. Hra je dramatizací stejnojmenného románu francouzské spisovatelky Noelle Chateletové a je to koncert paní Maciuchové. Stojí za vidění:-)

Svatba

Již několikrát tento týden jsem zmiňovala, že život je někdy takový hořkosladký koktejl.  Asi proto mám v jednom týdnu pohřeb i svatbu, naštěstí ani jedno vlastní.
   V sobotu se vdávala naše půvabná mladičká kolegyně, která si jako místo svého vstupu do manželství vybrala jedno z nejkrásnějších míst v Praze, Vrtbovskou zahradu. A jelikož počasí bylo takřka na objednávku, šlo o úžasný zážitek, jistě srovnatelný s královskou svatbouJ.  Přestože jsem se v pátek nořila do syndromu vyhoření, a pomalu mě jímá hrůza, že jsem jím zcela ovládnutá, čas od času se blýskne na lepší časy, a na svatbě jsme si samozřejmě nemohli odpustit trochu recese. Tudíž jsme do zahrady napochodovali jako fingovaný filmový štáb, který se dožadoval veřejného manželského polibku a snažil se novomanžela přesvědčit, že dostat takovou krasavici zdarma není v dnešní tržní době prostě možné. I rekvizity jsme měli dokonalé, včetně natočené filmové gratulace, spokojenost novomanželů i potlesk svatebních  hostů nám proto byl náležitou odměnouJB. Diváctvo si opravdu mohlo vychutnat dublovaný manželský polibek.  Zbytek dne jsme již svými recesními vtípky nenarušovali, aby oba mladí mohli důstojně vplout do manželského přístavu. A povedlo se, svatba to byla krásnáJ     C

Psychiatr

Na začátek malý kvíz: co mají společného tito lidé: lékař, žena v domácnosti, pilot, učitel, dělník u pásu, zaměstnanec velína elektrárny a dispečer letového provozu, novinář a sekretářka? J

  Chvilka na přemýšlení - jde o dost nesourodou skupinku, že?

A už to všichni vímeJ.

 Jde o povolání nejvíc zatížená stresemJN 

 (   Zajímavé a podstatné by mělo být zejména pro ty,co si myslí,bai tvrdí, že žena v domácnosti je na dovolené!!!)

     Včera nám na semináři sdělil pan doktor Cimický, který nás přišel poučit, jak bojovat se stresem a potažmo i se syndromem vyhoření. Oživil staré dobré pravdy, které většinou známe, žel v běhu každodennosti nedodržujeme, vysvětlil některé nové způsoby a otestoval nás. Podle jeho testu výše stresu bych prý měla ležet někde na psychiatrickém lůžku (nejlépe v Modré laguněJ-dodávám já), a dávat se dohromady. Takže za to, že funguji, mě ještě pochválil.

   Učitelka v červnu je vždycky na Bohnice, to je jasnéJ, na to nepotřebuji odbornou přednáškuJN

    Každý třetí člověk se podle pana doktora dostane do psychiatrické péče, a u pedagogů je to samozřejmě ještě horší. A že neexistují lidé normální, jen lidé nedokonale vyšetřeníJ, je letitý psychiatrický bonmot, nicméně často si myslím, že je asi stoprocentně pravdivýJ.

   Docela mě potěšil, že stejně jako já, označil za viníky mnohého zla média. Žijeme v mediokracii, kdy nám média diktují, čeho se bát, čeho ne, a dopředu nás stresují tím, jak bude zle a ještě hůř. Proto ignorovat zpravodajství a politickou scénu nám v mnohém může uchránit duševní zdraví. Ale to asi všichni dobře víme.

   Nu, věci zazněly zajímavé, ale v pátek odpoledne, klasicky, člověka dovyždímají. A stres se zvyšuje, syndrom vyhoření působíL.

Proto už jen malý kvíz i na závěr.  Toto jsou tzv. vaše kontrolky: jestli některá problikává, tedy vás trápí, jste na nejlepší cestě ke zhroucení ze stresu.

Mně osobně blikají skoro všechnyJ

'M          Porucha spánku, vznětlivost, zapomínání, permanentní stav únavy, náhlé chutě na sladké, porucha střevní peristaltiky, tiky, nekoordinované pohybyJ

Je třeba vyhlásit stresu boj, ale je to - Odnikud nikamJ

Pohřeb

    Včerejší pošmourné odpoledne bylo určené pro poslední rozloučení. Venkovský pohřeb vedený z kostela je velkým náporem na emoce, byť ve farářových slovech já  mnoho útěchy nenacházím.   Celkem rychle přišla doba, kdy se jako rodina v celku scházíme jen na pohřbechL . Smutná realita. Rozloučení bylo hezké, důstojné, a i když jsme se podle letitého zvyku po obřadu všichni sešli, abychom společně zavzpomínali, něco snědli a vypili, ten posmutnělý pocit se rozptýlit nepodařilo. I dneska jsem pod vlivem určité nostalgie z pomíjivosti všeho hezkého. K tomu ještě seminář o syndromu vyhoření, nu, depka jako vyšitá.

Zajdeme na večeři:-)

Musí to být nějaký trend, který jsem pořád nedokázala pochopit. Přitom zkušeností s tím mám plno. Dokonce se mi zdá, že jich pořád přibývá. Jde o dobře odvedenou práci, respektive neodvedenou.  Popravdě řečeno, pořád se mi vnucuje pocit, že líp už bylo. Asi bych s tím měla jít k doktorovi, aby mi dal nějaké pilulky a svět měl zase barvu růžovou.  Nerozladil by mě předražený nákup v Bille v kombinaci s neochotnými prodavačkami, nedivila bych se nedochvilným tramvajím ani obtížným bezdomovcům. Byla bych prostě vysmátá a v pohodě. Jinak se pořád trapně rozčiluji a divím. Jako včera. Byli jsme v restauraci, kdysi  v naší oblíbené. Žel profesionalizace nejen že nepostoupila, ba dokonce výrazně poklesla. A tak nekomentuji dlouhé čekání, neochotu číšníků ani zvýšené ceny. Ovšem mouchu v jídle jsem neskousla.  Servírku se mi přivolat nepovedlo, tak jsem ji nevábný pokrm se žaludkem jako na vodě nesla k pultíku. Že to jako vracím. Nu, čekala bych přinejmenším omluvu. Dostalo se mi ovšem jen zachichotání, takřka pubertálního. A víc nic, ani slovo. A jelikož to podobné bylo s celkovou obsluhou, byla to naše poslední návštěva v této kdysi tak dobré pizzerii. Zdá se, že slova jako úroveň, profesionalita, či ochota zcela vymizela z našeho slovníku. Alespoň u některých lidí určitě. Někdy mě napadá, že to bez těch pilulek stejně jednou nepůjde. Nejspíš by je ale měli brát všichni, jinak se ocitneme v začarovaném kruhu. Když to nejde po dobrém…?

P.S. Stalo se v pizzerii Riccardo na Letné. To kdyby tam náhodou chtěl někdo zavítat. Nedoporučuji

Škola, základ života

Poměrně ráda zkouším u maturit. Ne snad, že bych trpěla nějakou úchylkou v týrání studentstva před tabulí, naopak, běžně mě zkoušení nebaví. Tady ale, když jsou připraveni, nastává fáze sofistikovaného rozhovoru, někdy se dokonce dozvím i nové věci, a je to rozhovor na určité úrovni. Je to zajímavé.
 Ovšem sedět u státních maturit je trest boží. Rozlepím důmyslně zalepené balíčky, které mi diktují dokonce i to, co mám těm dětem říkat. Poté  musím důvěrně známé žactvo identifikovat dle občanského průkazu ,a podle cermatího návodu zadat práci. A pak tam tupě zírám. Sice je třeba vyplnit haldu nezbytné dokumentace, ale když už tam jdete po x té, vyplnění jde rychle, je to ostatně pořád to samé, a pak co? Tak jsem opravila všechny možné i nemožné písemky, vyluštila milion křížovek, a státní maturity pořád neskončily.
 Největší problém mám klasicky s toaletou. Stejně jako studenti nesmím opustit prostor, zřejmě proto, abych náhodou nevyslala ty jejich slabomyslné testy do éteru. A tak se stane, že se zoufale kroutím za katedrou a vypoulenýma očima poháním vlekoucí se ručičky hodin do cíle. J A že se jim většinu nechceL.Nedovedu si jen představit, jak bych v takové situaci mohla smolit maturitní test jako student.  Poté všechny papíry zapečetím do připravených obálek a odnesu komisařce, která tráví plodné dny na pohovce v ředitelně. Vše odparafuji a je klid. Chvíli. A za hodinu zase. Znovu ke komisařce se svojí občankou a pověřením, znovu totéž od dětí, prostě blázinec na entou. Zaplať pánbůh, že nejsem onou komisařkou, trávit dny a týdny svého času v cizí ředitelně, kde jen rozpečetím trezor, předám a pak přeberu obálky, no to by mě asi kleplo. Je to hrozná otrava. A testy triviální až trapně jednoduché, je to prostě k pláči. A lepší už to nebudeJ