Mluví se o tom v poslední době pořád. Učitelé by měli být na svoje žáky milí. Souhlasím. Kantor drsoň je pedagog do jiné doby. Na druhou stranu - bez určité dávky cynismu nelze ve školní džungli přežít....
To by mohla potvrdit kolegyně, kterou roznesla na kopytech prima přímo při ředitelské hospitaci. Šla učit s úsměvem na rtu a vracela se zpátky v slzách. O nějakých milých pocitech vzhledem ke studentstvu nemohlo být ani řeči. Podobné pocity zažil každý z nás, kdo si vydělává na chleb vezdejší s křídou v ruce.
Dětský kolektiv umí být pěkně drsný. Jim nikdo nepřikazuje být milý ke svým učitelům. Zpočátku se to jeví jako roztomilá nezbednost ze strany malých rošťáků, dovedou být trochu jako améby, přizpůsobiví. Podobná situace nastala i při jiné češtině. Deváťákům se poválečná poezie nějak nelíbila. Prostě se jim zdálo, že je to nuda, pak že to k životu vůbec nepotřebují. Naposledy jsem s jejich učitelem mluvila, když zoufale kráčel do hodiny s CD přehrávačem, že se pokusí zaujmout je profesionální recitací. Jeho snaha se ukázala být planou, takže po kratší nemocenské se školou rozvázal pracovní poměr.
Není jediný. Ve skutečnosti často narazíte na učitelky, co divně pomrkávají, jako by bojovaly se slzami. Na přímou otázku většinou neodpoví, ale syndrom vyhoření je jejich velmi častá diagnóza.
„Jsou úplně blbí,“ zaznělo suché konstatování.
Bylo zřejmé, že mluví o studentech, a také, že k nim vůbec nehodlá být milá.
„Úplně všichni?“ podivila jsem se.
„Naprosto,“ nepřipustila námitky zdeptaná kantorka.
To už skýtalo základ pro zamyšlení. „Podle zákona pravděpodobnosti by snad alespoň jeden…“pokusila jsem se a zároveň požádala o upřesnění, cože vlastně provedli.
Povolili šrouby u všech pneumatik, takže jen nějakým zázrakem nedošlo k havárii. A to se ještě snažili vnutit jí do auta malé děti z primy.
A vzala jsi je?
„Ne? Copak jsem blázen. Nikdy nevozím děti ve svém autě. Ale mohla jsem je zabít.
Když pominu zjevný rozpor v tom, že je nemohla zabít, když je zásadně do vozu nebere, zatrnulo mi nad realitou, že mohla zabít sebe. Nebo někoho jiného. Kvůli hloupému dětskému fórku.
Já měla oči navrch hlavy, když poničili školní záchodky. Tedy poničili, oni je přímo zdemolovali. Jenže z komentářů, kterými nás častovali při vyšetřování, vyplynulo, že masakr školních toalet je jen špičkou ledovce.
Poničené auto se snad už skoro rovná pokusu o atentát. O další jobovu zprávu bych snad už ani nestála.
"A co ta skupina v posledním ročníku?" Vyptávala se nová učitelka vyděšeně na prahu každého dne.
"Nic, zase chybí, proč se ptáte?" Zajímala se zvědavě ředitelka a nahlédla do svých výpisků z porad. O nějakých výchovných problémech v nich zjevně nic nestálo. Neshledávala tedy nejmenší důvod ke znepokojení. Ostatně jako vždy.
Jak mohla pochopit trvalou šikanu mladé kantorky ze stran pubescentních opupínkovaných frajírků, když k ní se prevíti chovali naprosto normálně? Vysvětluji si to tak, že pobyt ve školní budově se podobá dobrodružné hře. A jen ti nejsilnější vydrží na další level. A nezasvěcení žasnou. Oprávněně.
Jim samotným je pravděpodobně jasné, že vina je na straně učitelů. Neumí dítě zaujmout a jaksi automaticky předpokládají, že děti budou z rodiny vychované k základní slušnosti. Ale nejsou.
Před časem jsem se jednoho zdeptaného kolegy zeptala, jestli se někdy do školy vrátí. Odpověděl, že ani za nic. Není přeci sebevrah. Ani masochista.
Ovšem na veřejnosti se stále tvrdí, že učitel musí být milý. Můj psychiatr mi to také radí. Nejjistější je nasadit tupý úsměv a s ním přejít všechny dětské invektivy. Časem se to tak zafixuje, že považujete škleb ve své tváři za přirozeně přátelský úsměv.
A to je pak další problém. Někteří vás považují za nebezpečně vysmátou a určitě si myslí, že takhle pohodový člověk do školy nepatří. Prostě v Bohnicích skončíte tak jako tak:-)
Ale berme to tak, že je červen. V září to budeme vnímat jinak. (možná:-))
