sexuální výchova

„Musíme zařadit sexuální výchovu do osnov,“ připomínala pravidelně na poradě ředitelka, tlačena nemilosrdnými statistikami v médiích a strohými nařízeními z ministerstva.
Naši snahu o sexuální osvětu považovala za nedostatečnou, protože sama nemusela s dětmi na podobné téma hovořit vůbec.
Když nám jednou před vánočními svátky s pohoršením dokazovala, jak jiné školy zvou sexuologa takřka každý měsíc, poznamenala jsem, že v podobných případech zcela jistě kvantita nahrazuje kvalitu. Několik dní poté jsem byla oficiálně pověřena rolí metodika sexuální výchovy. Přemítala jsem, jak zakomponovat sex do dějin a při troše snahy to nebyl zas tak velký problém. Dějiny jsou sexuálními úchyly doslova přeplněné a využít je jako odstrašující příklad se doslova nabízelo. Horší bylo, že jiné informace dětem v hlavách nějak neutkvěly. Tak mi pak v písemných pracích detailně líčily sexuální zvrhlosti starého Říma, či jak Marie Terezie údajně souložila s koněm, přičemž slovo údajně z textu pravidelně vypadávalo. Nic jiného si samozřejmě nepamatovaly.
Ředitelce se moje metody vůbec nelíbily. „To je nevědecké,“ konstatovala nespokojeně. Používala to spojení na našich poradách velmi často.
Pochybuji, že by bylo možné přirozeněji v pubertou zmítané třídě vyprávět něco o sexu. Dvojsmyslnost dokážou najít i ve výkladu o nepravidelných slovesech v anglické gramatice. „Dělala jsem to v pondělí, kdy jsi to dělal ty?“ tázala se nic netušící angličtinářka a nebyla schopna pochopit, čím vyprovokovala nekontrolovatelný hurónský smích.
Se sexualitou ve škole mám tedy určité potíže. V tom měla ředitelka pravdu. Není to ale programové. Ve skutečnosti jsem dětem byla vždycky ochotná zodpovědět jejich choulostivé otázky. Ostatně, copak je něco nepřirozeného na sexuální osvětě?
Jenže občas zjistíte, že vám ty dvojsmysly, narážky a permanentní pochichtávání trochu lezou na nervy. Jako když zadáte příkaz k poznámkám v sešitě zezadu a třída se pět minut dusí hysterickým smíchem. Nebo jejich permanentní osahávání se. Kdo se na to má pořád dívat?
Podle ministerských instrukcí bychom měli využívat každou situaci k šíření osvěty, zejména když jsou u toho média. Jenže nemám ráda Potěmkinovy vesnice. Ani v sexu. Takže požaduji systém, prostor a také nějaké prostředky na realizaci. Nejsme národní obrozenci, abychom pracovali zadarmo.
Za komunistů by za takovou drzost kantora nejspíš vyhodili. Nebo přeřadili někam do kotelny, jak to soudruzi rádi dělali. Doba se zas tak nezměnila, jen kotelnu vystřídal úřad práce. Moje maminka vždycky tvrdívala, že člověk má držet hubu a krok. Taky byla přesvědčena, že sex nepatří na veřejnost.
Nepamatuji se, kdy mi poprvé její ponaučení přišlo nesmyslné. Myslím ale, že v mnohém platí dodnes, přestože se všichni pokrytecky tváří, že všechno je jinak. Přes všudypřítomnou nahotu sexuální osvěta vskutku moc neexistuje a držet hubu a krok musíte od okamžiku, kdy je na vašem výdělku závislý i někdo další krom vás a vašeho mluvícího papouška. Škola je jen předobraz reálného života.
U dřívějších osnov bylo jasné, co se kdy probírá. V dnešním moderním školním vzdělávacím programu lze sex zařadit třeba i do matematiky. Hned vedle ekologie a boje proti rasismu. Na venek to velmi dobře funguje. Zřejmě hlavně na základě mediálního obrazu a módních trendů. Jak ale začne zavádění novinek do praxe, je třeba se rozhodnout. Vykládat slovní úlohy nebo problémy pohlavních nemocí? Popravdě řečeno, někteří kreativci vymyslí příklad, kde se počítá procento nakažených syfilidou při prvním pohlavním styku, ale mezi ně vskutku nepatřím. Což je možná zásadní chyba, protože pak by se mi nemohlo stát, že mi maturitní ročník bude bezelstně předkládat omluvenku z venerologie. Snažila jsem se být taktní a na nic se neptat, když se ale venerologická omluvenka šířila třídou jak lavina, pokusila jsem se dopátrat příčiny hromadné nákazy. Výsledek byl překvapující, ba řekla bych až komický. Moji osmnáctiletí studenti vůbec netušili, co se pod pojmem venerologie skrývá. Prostě sehnali za úplatu razítko a vesele pobývali za školou, aniž by věděli, co svou omluvenkou způsobili. I z toho důvodu se snažím ředitelce vyhovět a šířit sexuální osvětu kudy chodím. Proto jsem se také asi v dějepisné písemce, která se sexem vskutku neměla co do činění, jako odpověď na otázku, jak že se nazývají latinsky letopisy, dozvěděla, že to jsou orály. Málokdo pochopil, že chlapec zaměnil správnou odpověď anály za slovo, které mu evokovalo něco, co už někde slyšel, ale nevěděl kde.
Ne všichni to ustojí. Já naštěstí zatím ještě ano. Když si vybavuji ty nechtěné komické situace, musím se smát. Ředitelka už mi ani nevyčítá nedostatek invence. Konstatuje vždycky jenom apaticky: „ Jen aby nám na škole nevypukla sexuální revoluce!“