Den svatého Rufa

 

Den svatého Rufa je právě dnes, 26. srpna. 

Kdo byl svatý Ruf?

Světec, zní ta nejjednodušší odpověď.

Jenže jsou světci, jejichž jména zná každý. Svatý Václav, svatá Ludmila, svatý Martin, svatý Mikuláš.

A pak jsou světci, kteří by možná sami byli překvapeni, kdyby zjistili, že si je pořád ještě někdo pamatuje.

Takový je i svatý Rufus.

  Přitom to nebyl  žádný nevýrazný poustevník, který by strávil život v jeskyni a živil se kořínky. 

Podle tradice byl římským konzulem, tedy mužem vysokého společenského postavení. Užíval si radostí vysoce postaveného římského politika. 

 Jenže pak přišel Kristus, Rufus uvěřil, stal se křesťanem, později biskupem v Kapui, a za císaře Nerona skončil tak, jak tehdy mnozí křesťané, kteří svou víru vzali vážně, na popravišti.

Byl sťat.

Na první pohled tedy docela běžný osud křesťanského mučedníka. Asi bychom ani nemuseli znát, v seznamu světců nenajdeme jeho jméno vytištěné tučným písmem.

Vlastně není ani ničím patronem. 

A přece se v českých dějinách jeho jméno objevuje zvláštním způsobem.

Den svatého Rufa byl pro naše předky varovným datem. 

Černým dnem.

Říkalo se, že není dobré v tento den začínat něco důležitého. 

Člověk měl být opatrný, protože tento den už několikrát přinesl českým zemím neštěstí.

Asi nejslavnější temná událost, která se stala na svatého Rufa, je Moravské pole.

Paradoxně je to místo, které není tak docela moravské

Když se řekne bitva na Moravském poli, většina lidí si vybaví rok 1278, smrt Přemysla Otakara II.

 Jenže Moravské pole není Morava.

Tedy alespoň ne ta naše.

Název Marchfeld pochází od řeky Moravy, která nedaleko protéká a kdysi tvořila hranici mezi různými zeměmi.

 Jde o krajinu v dnešním Dolním Rakousku.

A odehrály se tam dokonce dvě významné bitvy.

Ta první roku 1260 u Kressenbrunnu byla pro českého krále Přemysla Otakara II. velkým vítězstvím. Přemysl tehdy porazil uherského krále Bélu IV., přestože Uhři měli pravděpodobně početní převahu.

Tehdy se ještě zdálo, že hvězda Přemysla Otakara II. stoupá.

O osmnáct let později už bylo všechno jinak.

26. srpna 1278, na den svatého Rufa, se u Dürnkrutu, česky Suchých Krut, střetlo vojsko českého krále Přemysla Otakara II. s vojskem římského krále Rudolfa Habsburského

Přemysl Otakar II. byl muž, který ještě nedávno vládl rozsáhlému území od Alp až k Jadranu. Byl jedním z nejmocnějších panovníků Evropy. 

Říkalo se mu král železný a zlatý, železný pro sílu svého vojska, zlatý pro své bohatství.

V bitvě byl poražen a zahynul. Jeho smrt znamenala konec velkých přemyslovských ambicí

a otevřela cestu k nástupu Habsburků.

A svatý Rufus si tím získal v české paměti poněkud nepříjemnou pověst.

A jako by Rufusovi jedno královské neštěstí nestačilo.

O 68 let později, opět na den svatého Rufa, roku 1346, se odehrála bitva u Kresčaku ve Francii.

Tentokrát nešlo o boj o české země, ale český král v něm opět padl.

Jan Lucemburský, slepý český král, přijel bojovat na straně Francouzů proti Angličanům ve stoleté válce.

Bylo mu jasné, že jeho šance nejsou velké. Přesto se bitvy zúčastnil.

Podle kronik pronesl slavnou větu:

„Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“

A on neutekl.

Padl.

Ale aby nebylo svatému Rufovi líto, že se jeho den spojuje jen s královskými tragédiemi, připomeňme ještě jeden Rufův československý zápis:

26. srpna 1992 podepsali ve vile Tugendhat v Brně Václav Klaus a Vladimír Mečiar dohodu o rozdělení Československa. 

Pro někoho je to takový pomyslný Krecsčak nebo Moravské pole československého soužití.

Stejně jako u mnoha historických událostí totiž záleží na tom, z které strany se díváme.

Svatý Rufus opravdu není nijak významným světcem.

Ale v našich dějinách pořád rezonuje. Je to dnešní den svatého Rufa.

Jako by chtěl potvrdit, že někdy se zvláštním způsobem vracejí stejné dny, stejná místa

 a podobné lidské příběhy. 

Že se ty dějiny v nějaké podobě prostě pořád opakují.

Stejně jako se opakuji já, když o svatém Rufusovi píši: 2014. 2021,2023