Cykloteror

 Tak se někdy mluví na Letné o cyklistech, že jsou to cykloterotisté.

Oni zase podobným slovníkem dehonestují řidiče, někdy i chodce. 

Každý je přesvědčený, že právě ten druhý je na silnici nepřítel.

Ale nechci dnes vůbec útočit na cyklisty, spíš mě v té debatě zaujala myšlenka, co z té městské cyklistiky vlastně mají?  

Na kole jezdím od malička a ráda. Přesto bych se na něm třeba na magistrálu nepustila. Stejně tak nikam, kde je hustý proud vozidel.

 Když vidím cyklisty na rušných pražských silnicích, mezi kolonami aut a oblaky výfukových plynů, říkám si, že v tomto prostředí já bych ztratila radost z jízdy. Byla bych spíš ve stresu než na výletě.

Někdy jim vůbec nerozumím, zejména těm, co za kolem vlečou vozítko s miminkem.

To považuji nejen za nebezpečné, ale doslova za hazardní. Přesto takových cyklistů je. 

Někteří dokonce vypadají, respektive chovají se, jako by byli nesmrtelní

Jistě je hezké, mít kolo jako dopravní prostředek, jezdit na něm do práce, nejen na dovolené za odpočinkem.

Některá evropská města mají tuto cyklistickou infrastrukturu dovedenou k dokonalosti, jet třeba po Vídni nebo v Amsterodamu, to je zážitek.

Ale v Praze?

Každý pes, jiná ves. Kus cyklostezky, kus chodníku, kus silnice. Pohodlná a bezpečná cyklostezka se v půli cesty ztratí a jste najednou na kole uprostřed kolony rozdivočelých aut.

Řidiči aut jsou často agresivní, to je známý problém, který se i občas řeší.

Agresivní jsou ale i cyklisté, alespoň ty, co vídám v Praze. A to se moc neřeší.

Někdy se jim nedivím, že jsou agresivní, když jim pod koly zmizí cyklostezka, když je auta neobjíždějí ale spíš vytlačují z cesty atd.

Někdy ale svou agresivitou riskují život, s vozítkem za kolem navíc i život svého miminka.

Vize, že kolo patří na vedlejší cesty, do přírody, už dneska dávno neplatí. Ostatně, někde na Šumavě, která se změnila v jednu velkou cyklotrasu, by asi mohli vyprávět. 

Já primárně uvažuji o kole ve městě. Třeba v Praze je to podle mě trochu mimo. Ale třeba je to jinde jinak, v Plzni? Ostravě? Opavě? Olomouci?

V Praze se jich, popravdě, trochu bojím. Zejména těch sedmičkových. Jak tu mají pré, všechno mají dovoleno, tak je lze potkat všude. 

Na chodníku vás často smetou, ve Stromovce nás kolikrát poslali kamsi, protože mají pocit, že oni mají přednost, na silnici mi často vjedou do protisměru, což v úzkých ulicích, kde podle dopravního značení nemáte čekat jízdu v protisměru, někdy docela zaskočí.

To všechno někdy vytváří pořádný chaos. Nikdy totiž pořádně nevíte, jestli cyklista zůstane na silnici, přejede na chodník nebo se najednou objeví z protisměru.

Když jsem nedávno četla knihu Cyklistka, kde je ta cyklistika vylíčena v úžasných barvách, jako symbol svobody, radosti a lehkosti, přijde mi to trochu škoda. 

Že je to takový boj. Že taková idylická cyklistika už je minulostí.

Ale zase, asi jen někde….