Mnichov

 Na konci září ani nelze jinak, než připomenout historii. Nabízí se svátek svatého Václava a kontroverzní Mnichovská dohoda. 

I když, ony spolu v podstatě i souvisí. Historie kolem života a činů svatého Václava byla v době kolem Mnichova politicky využita, respektive zneužita. Už svatý Václav prý věděl, že patří do německé říše. Souzněl s říší a Mnichov tedy přináší lidem možnost, jak s ní souznít opět. 

Německá propaganda pak šla tak daleko, že během okupace udělovala svatováclavskou orlici.

Jako vysoké protektorátní vyznamenání. 

Odmítnout ocenění od protektorátních úřadů v podstatě moc nešlo. Po válce se pak o těchto lidech mluvilo jako o zrádcích a kolaborantech. Přitom všechno bylo, jako vždy, trochu jinak.

Vyznamenání vymyslel a prosadil Karl Hermann Frank. Ďábelský a fanatický ideolog, frustrovaný Sudeťák, který chtěl být opravdovým Němcem. A oni ho tak nebrali, nebyl "čistokrevný". Tak se z něho stal poturčenec horší Turka.

Vyznamenávali tím nejen zrádce, ale i mediálně známé lidi, dělníky, vědce. V podstatě šlo o to ty lidi zkompromitovat.

A to se ve finále povedlo dokonale. Mně v tomto kontextu zaujal příběh Josefa Šusty, historika. Který ve finále kvůli této medaili spáchal sebevraždu 

A nebyl jediný.  

Mnichovem celé tohle martýrium vlastně začalo, byť tehdy tak daleko nikdo ani nemohl dohlédnout. Tehdy se prostě jen začala bortit první republika, aby umožnila vznik té druhé, takové až kolaborantské. 

Malé, ale naší.

Nu, to už jsou dobová hesla. Dnes je hlavní spor ohledně Mnichova, zda jsme se měl bránit nebo neměli. 

Hlas německých médií zněl, že ani svatý Václav se Němcům nebránil. Ba co víc, za ochranu jim platil.

Hlas tehdejších politiků asi nebyl slyšet. Snad jen Benešovo, že má plán. 

Nebránili jsme se. 

A Benešův plán se přetavil v lidové rozladění a tehdejší vtipy.  Beneš má plán a aeroplán. 

Reakce na to, že hned po vyhlášení práskl do bot a zmizel. 

Je to pro mě jeden z mnoha bodů, které tvoří moje nepochopení, proč dnes toho Beneše všichni tak glorifikují, když to byl takový.....?

Ale zpět k meritu věci. 

Hlas lidu zněl lítostivě, bránit se chtěli. Opevnění jim dávalo naději. Minimálně na pocit důstojnosti. 

Ten byl nelítostně rozmetán. A nenašel se dodnes. Myslím si já. 

Možná i proto jako tvůrce české státnosti vnímám víc Boleslava než Václava.

 Jenže to je zase bratrovrah, takže těžko z něj dělat nějakého pozitivního hrdinu. 

 

Dvě veverky

 Knihkupectví u Dvou veverek mělo oslavu svého vzniku. Narozeniny. A k tomu proběhla vernisáž výstavy

Galiny Miklínové, která zde vystavuje své nádherné ilustrace. Přijít se podívat můžete celý říjen, je jedno, zda v ponožkách nebo bez, klidně i bosí, jsou tam lichožřouti:-), samozřejmě.

Na akci nechyběl mini knihkupes, spousta dětí, dort a povídání nejen o knížkách. 

Prostě, Dvě veverky jedou a určitě stojí za návštěvu. Jak za tu reálnou, ale pokud jste z daleka, lze to i virtuálně. 

My jsme si domů přinesli nový mozek:-). Tedy knihu o tom, co se v tajuplných zákrutách mozku skrývá. 

Super čtení.

Vinobraní

 Vinobraní či jiná forma dočesné bývají pro září typickým druhem oslavy. Povedlo se úspěšně sklidit ovoce a je čas radovat se z úrody. 

Protože během prvního podzimního měsíce slaví svůj svátek Václav, který je mimo jiné i patronem vinařů, je jasné, že máme k vinobraní velmi pozitivní vztah. 

Možná i proto nejde jen o moravskou záležitost, jak by se na základě četnosti vinohradů mohlo zdát. Vinobraní máme i v Praze, snad i z toho důvodu, že zmiňovaný svatý Václav kdysi v místech dnešního pražského osídlení vinohrady zakládal.

Možná se pletu a brojím proti zažitým stereotypům, které tvrdí, že dobré víno je pouze to moravské, které se dělí na: dá se, nedá se a pro pražáky, ale myslím, že dobrá vína nabízejí právě i pražské vinice. Ostatně, je jich tady několik, řekla bych i vyhlášených. 

Ale není mým záměrem zde nějak porovnávat nebo dokonce určovat pomyslného vítěze. Jde mi o připomenutí klasických zářijových rituálů. A nejen toho maturitního, že: někdo září a někdo v září. 

Jistě, jsou i tací, ale řekla bych, že nejde o stoprocentní klasiku. 

Zatímco třeba u vinobraní o ní bez obav mluvit lze. Jeden etnograf mi vysvětloval důležitost opakovaných rituálů. Společnost jich totiž pozvolna pozbývá, což je škoda. Na chápání tradic nemá současnost moc prostoru, protože je vnímá jako nepotřebné, což se časem ukáže jako střelba do vlastní nohy. Pro zdravý vývoj hrají některé zažité zvyky naprosto zásadní roli. 

Některé tradice se naštěstí ještě drží, kupříkladu vinobraní. Nechci spekulovat jak moc souvisí s českým alkoholismem, prostě zatím tady je. 

Vychutnejme si tedy v září nejen barevné okolí, ale i sklenku lahodného vína. Jen pozor na přehánění, všeho moc škodí, i v prvním podzimním měsíci. Ale pod dohledem patrona české země, kterým svatý Václav bezesporu je, to určitě zvládneme. 

Psáno pro Listy Prahy 1

Boj o bagr

 Pobyt na dětském hřišti je pro vývoj dítěte určitě žádoucí aktivitou. Pro dospělého jedince pak  často velmi frustrující záležitostí. 

Osobně vnímám tuto situaci jako prostor pro pozorování, které často přináší zjištění netušených rozměrů. V první řadě je diametrální rozdíl mezi menším hřištěm kdesi v parku nebo na venkově a městským pískovištěm v pulsujícím centru města. 

Zatímco na těch prvních si většinou děti hrají, dohodnou se mezi sebou a často je vidět 

i interakce mezi dítětem a rodičem, druhá varianta je zjevně příprava na život. Tedy na fakt, že život je boj. 

Pokud by někdo chtěl kupříkladu napsat povídku situovanou do městské džungle, určitě by na pískovišti nalezl vstupní metu.

 Asi by nás překvapilo, jak moc jsou na takovém dětském hřišti aktivní dospělí. Tedy v případě, že nejsou na mobilu. Jedna skupina rodičů – chodí totiž genderově vyrovnaní, tatínky i maminky potkávám na hřišti poměrně rovnoměrně zastoupené - tak tedy jedna skupina rodičů ostře monitoruje, s kým si jejich potomek hraje. Nežádoucí kamarády pak ostře eliminuje, stejně tak snahu svého děcka o získání či udržení frekventované hračky. Dítě si je samozřejmě své opory dobře vědomé a pokud se nedaří vyrvat kamarádovi autíčko, spustí křik, že já to chci. Šanci vyříkat si to mezi sebou nemají, neb do hry vstoupí rodič a rázně zasáhne. 

Mě kupříkladu dost zarazil agresivní tatínek, který pro svého synka bránil bagr, o který měli zájem další dva chlapečci. Jeden dokonce i hezky poprosil, zda by si nemohl pohrát právě s tímto bagrem, protože, jak známo, nejvíc láká hračka, která je právě v držení jiného dítěte. Děti by se podle mě i domluvily, ale tatínek si dupnul“ to je náš bagr, teď si s ním hrajeme my.!  Dokonce se neubránil mohutnou dlaní dobře pětatřicetiletého muže přikrýt žádané vozítko, aby náhodou děti po žádoucím bagru nesáhly. 

Troufám si tvrdit, že jde u něho o jakousi anomálii, kterou si nese z dětství, ovšem na současném pískovišti to působí poněkud bizarně. 

Stejně jako o kousek dál, kde si hrají ještě menší děti. Kolem nich sedí maminky s očima zabořenýma do displaye mobilního telefonu. Kontrolují asi koutkem oka, to jim nechci křivdit, že by o dětech nevěděly. Ale nekomunikují, nehrají si s nimi, nebaví se ani mezi sebou....

   Škála lidských povah, které se sejdou jako doprovázející na dětském hřišti, je odjakživa velmi pestrá. Určitě by se vyplatilo kupříkladu psychologům zaskočit sem na vzdělávací stáž. Určitě by se jim částečně osvětlil nárůst frustrací i dětí. 

Už na pískovišti je to buď boj nebo únik do mobilního světa. Vidí to kolem, učí se nápodobou. 

Někdy se docela upřímně divím, kdo všechno a jakým způsobem vychovává děti. 

Na pískovišti je to svým způsobem komické, když se tatínek agresivně bere za erární bagr, protože oni si ho vybojovali a je tedy jejich. Ale je naprosto jisté, že to z dětského hřiště plynule přechází do školky, školy a pak do života....

 Napadá mě také, zda by se na některých pískovištích nehodil jakýsi arbitr, který by usměrňoval příliš agilní rodiče, ať nechají domluvu na dětech a represivně do jejich dialogů nevstupují, ale to by zjevně neprošlo. Pod hlavičkou vědomí o své pravdě ( a tím pádem o své vlastní výchově) tomu i rozumím, že by se to neshledalo s úspěchem. Ale jako sci-fi idea je to myslím dobrá vize, která by mnoha dětem usnadnila život.

  Protože moc často na pískoviště nechodím, nepropadám žádné frustraci. Je to pro mě zajímavý objekt k pozorování. 

A kdyby se pak selektivně mělo mluvit o rozvíjejícím prostředí pro dětskou duši a první vznikající přátelství, určitě ho najdeme na těch menších pískovištích. Zatímco v centru města pak lze najít tréninkový prostor pro budoucí nemilosrdné dravce. 

S tím, že samozřejmě každé pravidlo má svou výjimku. 

Ale osobně, když můžu volit, jdu si na menší pískoviště. A jdu si s dítětem hrát, ne se vymezovat proti ostatním.

Hasiči

 Nedávné povodně znovu nelítostně připomněly sílu přírody. A nezbytnost IZS. 

Hasiči byli opět za hrdiny.

 Ostatně, jako již mnohokrát v minulosti. A jako tomu bude mnohokrát v budoucnu. Zvládli to super. 

S tím logicky vyplouvá na povrch letitý paradox naší politické scény. Teď se spolu s hasiči bijí statečně do prsou, jak to super zvládli. 

Když ale mají hasičům přidat na výplatách, najednou se bít přestávají. Nějak jim to nejde. 

Osobně neznám žádného hasiče, který by měl takový příjem, jako mají naši politici. K tomu milion dalších náhrad. Přesto jim zvýšit pravidelný příjem nechtějí. 

Takových paradoxů nabízí náš veřejný život plno. Mně aktuálně s povodněmi vyplaval ten záchranářský. 

Jistě bude brzy nahrazen jiným, doba je turbulentní. Nicméně otázka, proč si nevážíme těch, co pomáhají, ta nějak zůstává.

Vůbec je zajímavé, že je to u nás nastaveno tak, že lidé v pomáhajících profesích jsou bráni za charitu a pořádnou výplatu jim stát nechce dopřát.   

Nechci srovnávat příjem záchranářů kupříkladu s příjmy letenských fotbalistů /vím, že je to opakující se, ale nemohu si pomoci:-)/.  

   A tak raději jen suché konstatování, že povodňový víkend před dvěma týdny hasiči a záchranáři bravurně zvládli. 

Celé to bylo katastrofální. Navzdory předpovědím se tak stalo. Vodě se prostě nelze ubránit, i když myslím, že poučení z historie tady nějaké bylo. Ale v mnohém se zase historie opakovala.

Nicméně, celé to dnes chci zakončit myšlenkou, že bez IZS,  dnes tedy konkrétně bez hasičů, by to vypadalo úplně jinak.

A to nechci zarypovat do těch politiků, co se tam přijeli podívat. Pěkně v obleku a v lakýrkách. Vyfotit se. Prohodit pár vlídných, asi i empatických, slov a zase hurá zpátky do Prahy. 

Teď už se zase mohou dohadovat, zda hasičům přidat. Nebo spíš jak nepřidat. 

Asi tolik některé moje povodňové dojmy.  

Život je boj

 Život se někdy komplikuje. 

Tím myslím komplikuje se fatálně, nemám na mysli klasické životní problémy, starosti, zákruty či komplikace. Ba nemám na mysli ani nedávné povodně. 

Je to boj a jeho rány někdy bolí.

Přemýšlím o těch osudových komplikacích. Těch definitivních, bez možnosti návratu. 

Prostě rozhodnutí a tečka. 

Vlastní rukou. 

V mladém věku. 

Co si s tím počne okolí už hlavu ani duši nezatíží. Vše je vyřešeno, už je mi dobře. 

Okolí se s tím těžko vyrovnává. 

Ale je to tak, že život se prostě komplikuje. A někdy tak, že to nejde řešit. Není světlo na konci tunelu. Slepá ulička. veverka v kleci. Je to asi pro rozbolavělou duši asi jediná cesta. 

Pak  ale to fatální rozhodnutí všechno vzdát zase komplikuje život ostatním.

Tak to prostě chodí. Začarovaný bludný kruh. 

 Nevím, jestli ta fatální rozhodnutí lze nějak zvrátit či změnit.. Něco udělat, aby k němu nedošlo....? 

Většinou si to pozůstalí říkají. Mohli jsme vidět, vnímat, zabránit, pomoci....? Ptají se proč? Co jsem neviděl či neudělal?

  Nejsem ale psycholog, neumím to pojmenovat. 

Jediné, co vím, že nejhorší je situace, kdy zůstane máma, která vlastně neví proč. 

Co se stalo? 

Proč?

Šlo něco udělat lépe? 

I kdyby šlo, už je pozdě. 

Ale ono vlastně nešlo. 

Vždycky všechno děláme podle svého nejlepšího svědomí. Radíme, podporujeme, pomáháme. 

Ale ve finále život každý žije sám.  Se svými démony. Někdy jim nejde porozumět. Někdy se povede jim zabránit, zbrzdit je, někdy je to nad naše síly. 

Život se prostě komplikuje. 

     Dnes jsou to dva měsíce od dobrovolného odchodu našeho Tomáše. 

Máte se rádi?

 "Mě hned tak něco nerozhodí," říkávají někteří, někdy s hrdostí jindy s výčitkou v hlase, kdykoliv se bavíme na téma sebelásky, psychického zdraví či podpory mentálního kouče. Jsou přesvědčeni, že upřednostňování sebe sama je sobectví. 

Nebo nějaká slabost.

 V daném případě všech kolem, protože nesebepečující jedinec nejspíš disponuje naprosto neotřesitelnou vírou v svoji vlastní nezničitelnost.

Ne, že bych to úplně nechápala. I já jsem měla svého času životní etapy, kdy jsem měla pocit, že opečovávat musím všechny kolem sebe. Že existuje kupříkladu syndrom vyhoření jsem samozřejmě věděla, leč byla si skálopevně jistá, že mě se to netýká.

Většinou je nyní po dovolených a září se přímo nabízí jako čas k vyzkoušení nějakého jiného přístupu. Třeba sebepéče. Pro některé jde logicky o nošení dříví do lesa, věnují se sami sobě už léta.

Současnost nabízí plno variant, od prosté kosmetiky a pravidelného cvičení přes obornou wellnessovu péči až k životnímu stylu, třeba populárnímu mindfulness. Září, které s sebou často nese restart, nabízí

 i řadu nových kurzů, kde se lze podobnému životnímu postoji zvolna začít učit.

Nepamatuji se, kdy se podobné metody začaly intenzivně prosazovat a verbalizovat. Zato vím, že v září jsem vždycky začínala plno nových věcí: angličtinu, jógu, posilovnu, pravidelný běh… Září prostě k novým začátkům vybízí. Logicky.

Vědět, kdy znovu začít je bezesporu účinný způsob, jak se namotivovat.  Nebo zachovat si duševní rovnováhu.

 Nevím, čím to je, ale mě září vždycky pobídne zkusit něco nového. Kupříkladu víc se starat sám o sebe, o své zdraví, psychiku i pohodu. Nechtěla bych nikomu nic radit, protože každý svého štěstí strůjcem, ale pravidelné procházky pestře zbarveným lesem mohou nastartovat nás styl mindfulness víc než si dovedeme představit. Zkusme v tomto směru dát září novou šanci a věnujme se nejvíc sami sobě. Jistě to ocení i naši nejbližší. Budeme pro ně totiž mít víc energie. A kdy jindy začít než právě v září.

Rovnodennost

 Podle dávných zvyků a tradic připadla rovnodennost na právě skončený víkend. 

Nebo vlastně na dnešek.

 Začíná podzim. Máme zpomalit a meditovat. 

Asi se mi ta vize docela líbí.

 Meditovat moc neumím, snažím se, ale není to pro mě úplně jednoduché. 

Podle návodu na nejlepší oslavu rovnodennosti, který jsem na netu našla, je ideální zachumlat se do deky a s hrnkem čaje ležet u krbu a nic nedělat. Nechat svoje myšlenky se volně toulat. 

Tak to by mi docela šlo, ale meditace v pravém slova smyslu to zjevně nebude. 

Lze to ovšem vnímat jako dobrý způsob připomenutí podzimní rovnodennosti. Hlavní podstatou by mělo být zklidnění a a zpomalení tempa života, čas na regeneraci.

Rovnodennost je ve své podstatě jeden z velkých astronomických momentů, které vstupují do širšího povědomí a jejich znalost si ze školy neseme i dál. 

A to není zase běžnou záležitostí, abychom si ze školy něco pamatovali celý život. Paradoxně ( a dosud nevím proč tomu tak je,) je to Zlatá bula sicilská v roce 1212. Většina také ví, že Němcová napsala Babičku, ale nikdo je ve skutečnosti samozřejmě nečetl.

A pak je to třeba povědomí o nějaké podzimní rovnodennosti. To si také pamatujeme.

Slunce přechází rovník dolů na jih a den a noc jsou u nás přibližně stejně dlouhé. 

Paprsky slunce  dopadají na rovník kolmo.

Osobně mám tedy pocit, že sluneční paprsky dopadaly ostře, tedy kolmo, celé letošní léto, ale astronomicky je to právě nyní. 

Řekové si tento čas spojovali s bohyní Persefoné, kterou unesl Hádes do podsvětí. 

A tím vlastně začala zima, nebo-li doba, kdy se nečeká žádná úroda. A až se bohyně zase osvobodí, respektive až se Hádes uráčí jí propustit, bude zase lépe. 

Řekové si potrpěli na příběhy. A to je vždycky zajímavé a poutavé. Asi bych řekla, že jde o zajímavější příběh než jen výpočet dopadu slunečních paprsků, ale to je asi podle osobních preferencí. 

Fyzikové počítají úhly dopadu, vyznavači keltských tradic připomínají svátek Mabon, křesťané to někdy pojí se svatým Michaelem. 

Pro některé je to čas reflexe, kdy se zamýšlí nad tím, co během roku sklidili, jak doslova, tak i obrazně. Podzimní rovnodennost se tak stává symbolem rovnováhy, jak v přírodě, tak i v osobním životě.

Tento okamžik roku může být chápán jako příležitost ke zpomalení, zamyšlení a přípravě na nadcházející měsíce, kdy bude více tmy a chladu.

Podzimní rovnodennost je  vlastně fascinujícím příkladem toho, jak přírodní jevy formují naše životy, ať už skrze vědu nebo kulturu. Ačkoliv už dávno nežijeme přímo závisle na zemědělských cyklech, zůstává rovnodennost okamžikem, kdy se zastavíme a uvědomíme si neustálý koloběh přírody a naše místo v něm. 

A sama příroda nám někdy až moc drsně připomene, jak to má ona a že si umí dělat přesně to, co chce ona. A žádné zklidnění nám nenabídne. To je ale na jiné zamyšlení. 

Dnes je to jen prostá připomínka začátku podzimu. 

Retro čtení

 Při revizi knihovny se často objeví staré kousky. Některé hodně staré. 

Tak některé zkouším znovu přečíst. Nebo si je alespoň kouskem připomenout, taková četba ukázek. 

Vladař na scéně je takový náhodně objevený kousek. Je to sice už čtvrtý díl, ale ty předchozí tři se zatím nevynořily. To ale nevadí, číst se to dá i od čtvrtého dílu. 

Jsou to náboženské války ve Francii, když už máme za sebou to francouzské léto. 

Tady mě baví příběh, francouzské dějiny mě vždycky braly. 

Ale zaujalo mě i vydání, v roce 90 za 39 Kčs. To je taky historie, zase naše.

Tehdy - v devadesátém roce- se knihy nakupovaly ve velkém. Z radosti, že to lze, že lze číst všechno, nejsme odkázáni ani na knižní čtvrtky, ani na samizdat nebo podpultové knihy.

 To je ostatně dnes už takový archaismus, protože shánět knihu jako podpultovku už by asi nikoho nenapadlo. Je to už  dneska snad jen druh nějakého netradičního zážitkového balíčku nebo historické únikové hry:-).

   Ale o tom Vladař na scéně není. Je to překvapivě pořád svěží čtení. Nakonec tedy neskončilo u ukázky, ale prošla jsem si s  Petrem ze Sioraku celý tento příběh. Hezké retro:-)

Omlazení

 Pojala jsem myšlenku, že by bylo dobré zbavit se vrásek kolem očí. Zakoupila jsem pro ten účel drahý krém, který sliboval vyhlazení jemných vrásek. 

Bohužel, zvolila jsem jiný typ kosmetiky, než který běžně užívám. V nějakém zacykleném přesvědčení, že snesu všechno, včetně indulony. Vždycky to tak bylo. 

Jenže, jak známo, časy se mění. 

Natěšeně jsem si natřela oční okolí a čekala na zázrak. Dostavil se už třetí den. Probudila jsem se uprostřed noci. Šíleně mě pálilo všechno kolem obou očí. Nejdřív jsem myslela, že je to třeba pláčem ze spánku, někdy se mi to během příliš živého snění stává, že se podvědomě rozlítostním a tečou mi slzy. 

Ale ne, nebylo tomu tak. Nastoupila drsná alergie na nový nevyzkoušený krém. 

Kolem očí se vytvořil viditelný otok, místy hodně barevný. A místo jemných vrásek jsem náhle měla hluboké rýhy. Věkově jsem se svou vizáží rázem posunula do generace mých rodičů, neřku-li až prarodičů. Zbavit se toho nešlo. 

Nepřálo mi ani počasí. V horkých letních dnech by na brýlích proti sluníčku nebylo nic neobvyklého. V šedém deštivém podzimním nečase to bylo dost neobvyklé. Nic jiného mi ale nezbývalo, pokud jsem nechtěla čelit neustálým dotazům na moje zdraví, psychiku či náhlou nevolnost. 

A protože často dělám z nějaké prapodivného důvodu chybná rozhodnutí, nezklamala jsem sama sebe ani tentokrát. Šla jsem s tím do bazénu. Nejprve jsem si lebedila, že chladná voda na rozbolavělé oční okolí působí blahodárně. 

Pak ale přišel ke slovu chlór, který rozbolavělou pokožku vybarvil takřka do černa a vybavil mě téměř obřími kruhy nejen pod očima, ale kolem očí. Rázem jsem měla oči jako výrazné animované zvířátko. Ta mají být ve své podstatě roztomilá, ale toho dojmu jsem před zrcadlem skutečně nenabyla. 

Vrásek jsem se opravdu nezbavila. 

Dva týdny jsem se pohybovala po světě jako zombie, až po zásahu mojí paní kosmetičky jsem zase začala vypadat přijatelně. Adekvátně svému věku. 

Zázračné krémy  letěly do koše. Zlatý můj milý starý dobrý Payot. A možná i ta indulona. 

I když na experimenty už jsem raději rezignovala. Nechám tomu volný průběh, i těm vráskám kolem očí. 

Slangově

 aneb ztraceno v překladu. 

Slang logicky patří k pracovištím, každé má svůj vlastní. Někde jde dokonce o argot, ale o tom nechci psát. ¨

Zůstávám u slangu, jen krátkou, rádoby humornou, notickou. 

Na bývalé škole bylo kupříkladu JDI. Pro znalé jde o řekněme až prestižní výchovu a soutěž v debatování / jugend debattiert international/. 

Pro neznalé klub turistiky, Jdi:-).  

  Na současné škole zas nedávno celý den intenzivně řešili STK. 

Ředitelka dokonce přesunula naši plánovanou schůzku, že celé odpoledne řeší es té ká.

I řada kolegů se občas během dne zmínila starost s STK.

Vnímala jsem, pravda, lehce udiveně, jak jsou pečliví ohledně svých aut. Že jich tolik řeší technickou kontrolu....?

 Až s konečným rozhodnutím, které přišlo mailem, že STK se kvůli stávajícímu počasí odkládá, mi docvaklo, že jde o sportovně turistický kurz, tedy STK.  

Klasický školní slang. 

My, co jsme byli zvyklí jen na adaptační či lyžařský kurz, jsme tuto zkratku dávno zapomněli. 

Respektive zaměnili za tu užívanější.  A pak nevíme, která bije:-)

I tak může nastat ztracení v překladu. 

 

Žáby

 Ke kulturním zážitkům letošního září patří i Žáby Dejvického divadla.

 One man show Ivana Trojana. Nebyla tedy v kamenném divadle v Dejvicích, ale v Lesním divadle v Řevnicích. Takový výlet na sklonku léta. Počasí nám přálo, tak se jelo za kulturou. A že to bylo zajímavé. Dojet, najít místo na parkování, najít samotné divadlo, užít si představení, najít v neosvětleném lese cestu k autu a pak ještě dojet zpátky. Opravdu výlet se vším všady.

A pak představení. Je náročné, utáhnout hodinu a půl sám na jevišti. Ale Ivan Trojan patří k těm, kteří to dokážou, řekla bych bez problémů. Hru navíc dostal od Petra Zelenky k narozeninám, takže je to spojení dvou mistrů svého oboru.

Ivan Trojan prý Žáby pojal jako zájezdové představení. Je to brilantní kousek. Je to vtipný, aktuální, ale i hořký a smutný. Příběh životní krize .Takový život sám.

Diváků plno, velké hlediště totálně zaplněné. Myslím tedy, že jde o představení, kterému víc sluší právě komorní scéna, ale Ivan Trojan bez problému utáhl i hlediště v lese.

Netradiční divadelní zážitek, alespoň pro mě. 

Odstrkované září

 Někteří z nás bývají začátkem září pěkně otrávení. 

Skončilo léto. 

Zajímavé je, že už ani nemusí do školy. Září má pro ně pověst něčeho nepříjemného.

Musím potvrdit, že září je mezi ostatními měsíci trochu neobvyklé. Navzdory tomu, že počasí je většinou přijatelné, délka obvyklá, a navíc začíná vinobraní.

Přesto se mu často přisuzují horší vlastnosti, než ve skutečnosti má. 

Vyprávět by mohli kupříkladu maturanti. Někdo září, jiný v září.

Nebo ovocnáři, kterým letos pomrzla úroda.

Letos všichni ti, které zalila povodeň.

Co si září víc uvědomuji, vypadá na veřejnosti tak trochu nedoceněně. Když je vedro, všichni litují, že prázdniny už skončily. Letos jsme si to vyzkoušeli první týden.

Když prší, tvrdí se, že podzim je tu s plnou parádou. Taková přírodní anomálie, neřku-li negace. 

Ta se druhý týden v září letos potvrdila na sto procent.

Září ukázalo svou odvrácenou tvář.

Podobných ročních období je logicky povícero. 

Na první dobrou jsou skoro dokonalá, ale při bližším rozboru jim tu něco přebývá a tu zase něco chybí.

Září nebude výjimkou. Jen se na něj většinou víc soustředíme. Tu dětskou školní docházku prostě máme všichni v krvi a je jasné, že září si svou dobrou pověst musí zasloužit víc než ostatní měsíce.

A pak veškerou jeho snahu odnesou povodně. Minimálně letošní září to tak má.

Zpočátku se tvářilo, že snad léto ani neskončí, vedro a sucho. Během několika málo dní radikální obrat do ničivých povodní. 

 U nadcházejících dní člověk nikdy neví, co přinesou. Ve škole ani v životě, na který má škola vlastně připravovat. Akorát že dnešek nese myšlenku, že připravit děti na svět, který si dneska ani neumíme představit, není skoro možné. Ostatně, ani na ty povodně jsme se nepřipravili úplně ideálně, byť ve srovnání s tím, co bylo před lety, je to asi lepší. Ale možná mi to lepší přijde ze sucha pražského obýváku. Ti, kterým všechno odplavalo nebo rozmáčelo a zničilo (možná po xté) by asi září hodnotili jinak. 

 Září obecně nejvíc svazuje a děsí  děcka v lavicích, logicky se jim zdá, že jsou tam zbytečně. A že v srpnu bylo líp.

Asi do toho nelze míchat vzdělávací systém. Z toho bychom během září nevybředli. Jak by k tomu první podzimní měsíc přišel, kdybychom ho zbavily jeho skrytých krás, od vlahých dnů, přes start kulturně uměleckých aktivit až k dobrému vínu, třeba ze Svatováclavské vinice. Je to, jako bychom vyprávěli o někom, kdo je sice krásný, zajímavý, pestrý, ale v podstatě všemi ostatními odstrkovaný. 

I když letošní září si to asi docela zaslouží. 

Jaké bylo, Vaše září?

Logika věci

 Každý vnímáme logické události po svém. 

Všichni logicky také někdy (často) děláme věci nelogické, zvláštní, nepochopitelné. 

Něco se nakonec ve finále nechá pochopit, když na celou věc pohlédnete z jiného úhlu pohledu. Zkusíte to vidět jako někdo jiný. Pak se může stát, že co se jeví na první dobrou nelogicky, prapodivně, je najednou srozumitelné. 

Vysvětlitelné.

 Třeba ze strachu, z lásky, z odvahy, z nevědomosti... Logika věci asi nabízí řadu úhlů pohledu. 

Nějak ale nemohu najít logiku věci v případě, kdy celá země řeší povodně a v Praze si jde někdo zaplavat do Vltavy? 

Tam tedy tu logiku prostě najít nemohu. To musí být tak zvláštní způsob uvažování

 a přemýšlení, že nejde najít ten úhel pohledu, ze kterého by to nějakou logiku nabízelo...?

On nebyl sám, četla jsem i o jakési ženě s podobným úmyslem. 

Patrně, aby to bylo genderově vyvážené. 

Jinde si zase rozdivočelou řeku vybrali vodáci, jako že prima dobrodružství....Někde to sjíždějí na surfu, prý konečně vlny...

Taky marně hledám to vysvětlení, respektive pochopení.

 Ale třeba je to pro někoho logické, je to napínavé, netradiční, dobrodružné.... Pak bych je ale ( to je moje logické řešení) nikterak nezachraňovala, nechala je svému vlastnímu rozhodování a osudu....

Rozumím  trochu tomu, že se někdo nechce evakuovat, byť to také na první dobrou nevypadá moc logicky. Ale tam tu logiku najít umím. 

V tom, že si jde někdo zaplavat do rozdivočelé Vltavy, tak  to už moc nedokážu. I když pro někoho to asi logiku musí mít.

Málo srozumitelná je mi také povodňová turistika, ale plavání  v době hrozících povodní 

u Karlova mostu prostě vede. Zejména i proto, že pak zaměstnalo plno hasičů, kteří onoho plavce museli zachraňovat. Možná by v tu chvíli byli potřební jinde...

  Je to asi soutěž o Darvinowu cenu. Pak to logiku má. 

Jen to onen plavec nedovedl do konce, tedy do osobní fyzické likvidace. Pak by ji zcela jistě musel získat.                

Logicky:-)

Svatá Ludmila

 Dnešní svátek svaté Ludmily lze připomenout odkazem na život světice. Nebo zamyšlením, jakou roli hrají svatí v naší současnosti. Co je nám svaté, posvátné, co znesvěcujeme.

Není to jednouchá ani jednobarevná úvaha. Každý máme o svátosti i svatosti jinou představu. Ostatky světců už dávno  většinou neuchováváme v relikviářích, jako tomu bylo kdysi. Jde víc o pomyslné schránky, kde ukrýváme své vize o tom, co je nám posvátné. 

Někdy natolik, že o tom ani nahlas nemluvíme. 

   V obecném povědomí, ve veřejném prostoru, dnes moc svatých či posvátných atributů není. Nebo mi to alespoň tak připadá. 

Pojetí svatosti a  posvátných  věcí  se výrazně změnilo. 

Je logické, že pro věřící lidi jsou stále stejná svatá místa v podobě kostelů či jiných svatostánků. Zároveň ale existuje velká pravděpodobnost, že jim lidé s jinými představami o svatosti jejich svatá místa znesvětí, respektive zničí.

Nabízí se cynické tvrzení, že dnes není nikomu nic svaté. Ale když si na svatost nehrajeme, těžko verbalizovat nějaké znesvěcení. 

Obecně se, alespoň většinově, za svaté berou lidské vztahy a rodina. Děti. Snad.

  Trochu upozaděné je asi v tomto kontextu vnímání posvátnosti. 

Osobně vnímám jako posvátné něco, co vyvolává úctu a pokoru. Třeba ticho. Nebo dávno zažité rituály. Zdraví. Posvátná místa. 

Tady to má asi ale každý úplně jinak. 

Posvátná by kupříkladu automaticky měla být příroda, přesto ji trvale a soustavně znesvěcujeme. Navzdory různým pokusům o zelenou politiku je to spíš po nás potopa. Kácení pralesů,  znečišťování vod či totální vysávání přírodních zdrojů. 

Pod intenzivním tlakem digitalizace svatořečíme virtuálno a znesvěcujeme běžné vtahy, čas a pozornost věnovanou sobě či blízkým lidem.

 A když se obloukem vrátím k dnešní svaté Ludmile, role světců už je dávno upozaděná, máme jiné posvátné ikony. 

Jenomže  i svatá Ludmila by nám měla co říci, jen jí znát a umět naslouchat. Proto ji alespoň připomínám. Dneska.

 

 

 

 

 

 

 

.

 

Turismus

 Cítím se v takovém osobním protimluvu. Jako u Cimrmanů, kde si postavil hospodu, ale chodili mu tam lidi. 

Já ráda cestuji, ale nesnáším turismus. Oxymóron.

Je to trochu rozpolcenost, když kupříkladu chci vidět známá slavná místa, jako je z nedávné doby kupříkladu Louvre ci Effelovka, ale doprovází mě tam davy lidí. 

Když vystoupám na Sněžku v zástupu lidí. Ostatně i na Říp šlo na můj vkus poměrně hodně lidí, byť netvořili štrůdl. 

Všechna známá města a metropole jsou cílem turistů. Lze to chápat, chceme to vidět, ale zároveň se nabízí sarkastická obrana, co sem lezete, zůstaňte si doma.

Ostatně,  v Barceloně či na Mallorce se do toho již místní domobrana pustila a demonstrovali za odchod turistů.

Turismus likviduje běžný život, přináší s sebou mraky lidí, drahotu, ničení památek, nevlídnost. V přírodě likviduje květiny, zvířata, ticho a klid. 

Z této stránky to zažívám v Praze. Viděla jsem Karlův most, kde se lidé šinuli centimetr po centimetru, namačkaní na sebe, protože se po něm chtěli projít a dostat se k orloji. Ani dýchat nemohli, jak byli na sobě namačkaní. 

Stejně tak jsem viděla prodávat / krom jiného/ lahev dobré vody za dvě stovky. V klidu, je to přeci centrum. 

Viděla jsem polámané květiny v horách, kudy se valil proud turistů kamsi na pomyslný bod, který musí vidět. Stejně jako tu hromadu odpadků, která se vinula za nimi.

Kolem cyklostezky, která vede klidnou krajinou, jsme nasbírali tolik plastových lahví, že bychom z nich mohli vytvořit několik pomyslných mrakodrapů.

Jistě, nabízí se varianta zůstat doma. Přiznám se, že ji volím čím dál častěji. Leč duše neklidná a nohy toulavé občas někam chtějí. A jsem ráda, že jsem ta místa, která jsou dnes tak exponovaná, viděla už kdysi. Když ještě nebyl turismus ve své současné šílené podobě.

Těší mě, že lze najít klidná místa. A nenávidím masovou turistiku, která zcela zničila ikonická města a místa, která likviduje přírodu a vlastně i vztahy mezi lidmi. Protože kdo z nás chce trvale žít v místě, které okupují turisté? 

Kdo chce žít v horách, které válcují cykloturisté? Nebo pěší davy. 

Asi málokdo. 

Ale nevidím, jak z toho ven. Nabízí se vzpomínka na dobu covidovou, která v tomto byla vynikající. Nikde nikdo. 

Jestli se to ale dá zažít jen s pomocí pandemie, tak to nebude ta cesta, kterou hledáme. Nějaký udržitelný kompromis..

Zatím mě ale vážně napadá jen to jedno klasické, zůstat doma a nikde netrajdat...Vyhýbat se davům. 

To je ale taková hraběcí rada, není k ničemu. 

Nejlepší by byla asi nějaká hromadná edukace, jak cestovat, jak se tam chovat, jak respektovat místo a místní lidi? Možná je to díra na trhu se vzděláním, ale zatím se jí nikdo nechopil. A tak nezbývá / mně tedy, jde o můj pocit/ prohlásit turismus za metlu lidstva. 

Oni ti cimrmani dobře věděli, co píšou:-)

Zmizel

 ...asi prý třináctého září roku 1914, ulehl u cesty a očekával svůj konec. 

Tak už se sto deset let popisuje záhadné zmizení Františka Gellnera.

Skoro to vypadá, že si to pěkně naplánoval, aby i jeho odchod byl nezapomenutelný, anarchistický, podobně jako jeho život. 

Poezie z dnešního pohledu už asi tak brilantní není, byť já ji mám ráda. Baví mě sarkasmus, stručnost, pesimismus vyjádřený ve zkratce. 

Stejně jako u Wolkera mě ale vždycky napadá, co by vytvořil, kdyby mu byl dán větší prostor, delší životní čas. 

Byl to rebel a buřič. 

A milenec Marie Majerové. Ta se věkem usadila v propagačním lůně komunistické strany. Mladá rebelka, pak soudružka. 

Zdalipak by Gellner dospěl ke stejnému životnímu názoru? 

Odešel v Kristových letech, těžko říci. Jako zralý sedmdesátník, což by bylo v padesátých letech, by mohl disponovat rudou knížkou? Nebo také ne, samozřejmě. Nemusel by třeba přežít druhou válku. Nebo inklinovat k disentu, respektive ke katolické literatuře, v té době dost nepreferované. Jan Zahradníček by mohl vyprávět. 

 Nebo by se stal zahořklým staříkem. Nebo by už také nebyl, v době první republiky by se třeba upil... A tvořil by už jen sporadicky. Nebo ideově? Nebo by ho moderní kritika zavrhla, že jde víc o popěvky než o skutečné básně? Nevím, těžko říci. Ale baví mě takové vizualizace. Co by kdyby:-)

A Gellnera mám ráda, Po nás ať přijde potopa beru jako symboliku dneška. Stejně jako Všichni mi lhali. 

A nejen to, celou jeho tvorbu mám ráda. 

A tak mi nedá ho v čase takového tajemného výročí připomenout. Protože jeho ulehnutí u silnice a čekání na to, co bude, vedlo k tomu, že dnes vlastně nevíme, kde a kdy zemřel, kde je pohřben.

Prostě zmizel. 

 

Pátek třináctého

 První letošní pátek třináctého.  Další bude o Vánocích. Zamyšlení nad tím bylo už v červnu, ve čtvrtek. 

Dneska je to víc o pozorování, jak to na nás působí. O tom, co je v pátek třináctého omezeno, nefunguje či jaké mají lidé rituály.

Děti třeba odmítají písemky i zkoušení:-). Některé ani nepřijdou do školy, je pátek třináctého a pověrčivost je silný protivník. Prostě co kdyby se něco stalo...

Znám i pár dospělých, co si dnes raději berou volno, protože co kdyby. Čert přeci nikdy nespí. A když se k tomu přimotá i kočka, nedej bože černá, přes cestu, je to už skoro panika. Lépe je tedy zůstat doma. 

Třináctého září, nevím tedy, jestli to byl pátek, také zmizel František Gellner, před sto deseti lety. 

Co si dáte k obědu?

 Zachytila jsem na sociálních sítích diskusi o tom, že řada dětí nemá na školní obědy

 a některé radnice proto zřizují fond, aby se takto handicapovaným dětem pomohlo a ony mohly mít jedno teplé jídlo denně.

Paralelně běžela jiná diskuse o tom, že až jedna třetina obědů ve školních jídelnách se vyhodí. Děti to nechtějí jíst. Tedy ty, co na to mají.

Zajímalo by mě, zda by to nejedly i ty děti, co na to nemají? Kupříkladu polévky. Ty prý děti vůbec nejí, přesto se pravidelně vaří.

To tedy mohu potvrdit. A navzdory tomu, že jsou to polévky výborné, děti si je prostě neberou. Nejí je. 

Mnohdy jsem také svědkem, že do jídla ani neklofnou a rovnou ho nesou vyhodit. 

Kdysi bývalo nechvalně známým trendem, že učitelky nutily děti dojídat. 

To si dneska samozřejmě nikdo nedovolí. Alespoň já jsem to nezažila, že by někdo napomínal dítě, že něco nesnědlo. 

Ale někdy o tom docela přemýšlím, když vidím ty nedotčené porce určené k vyhození. Co už se tedy má vařit? 

Většina jídelen nabízí výběr, pravidlem bývá i dietní varianta, všechny možné diety 

a omezení jídelny většinou respektují. 

Přesto děti nejedí. 

Pak se dojídají brambůrkami a různými mlsky.  

A to se mnohé rodiny snaží o zdravý způsob stravování. 

Pravda, jsou i tací, jak občas vidím na dovolené, co děti zabaví hranolky s kečupem a u oběda ještě zírají do mobilu, aby vůbec něco snědly. A to vše se souhlasem rodičů. 

Je to taková záhada hlavolamu. Co už víc dětským strávníkům nabídnout, aby to snědli?

Nebo, to mě tedy vytáčí nejvíc, alespoň ochutnali. Ale varianta, že to jdou rovnou vyhodit, ta je podle mě o výchově v rodině. Jen mě trochu děsí, že je takových dětí, co nemají žádnou úctu k jídlu jako takovému, poměrně hodně. 

Viděla bych radikální řešení. Buď takový strávník bude umývat nádobí, nebo jeho předplacené obědy přesměrujeme k těm, co na to nemají. 

Ovšem radikální řešení nejsou moc in, takže by to asi neprošlo. Tak si o tom maximálně mohu takhle dumat. Přemýšlet, kde je jádro jídelního pudla.-)?

Působí na vás úplněk?

Často se setkávám s tvrzením, že za špatný spánek či nekontrolovatelné přibírání na váze může úplněk. Jde o tak silnou vesmírnou záležitost, že ji svým rozumem ani vůlí nedokážeme zvládnout.

 Že na tom něco pravdy určitě je by mohli vyprávět třeba somnambulisté, tedy lidé náměsíční. Či spíše jejich blízcí, protože somnambul si údajně nic z toho, co činí, nepamatuje.

Prostě Měsíc je pro nás velkou záhadou a jeho jevy dosud nejsou spolehlivě objasněny.

V září nás čeká úplněk v půlce měsíce. 

Podle všech lunárních příruček jde o úplněk ve znamení Ryb, kukuřice a zlátnoucího listí, který prý má velký vliv na usnadnění komunikace a zlepšení mezilidských vztahů.

A to může být pro září zajímavé poselství, bez ohledu na sílu novoluní či na víru v úplněk. Přichází doba lepších mezilidských vztahů. A pokud to zářijový úplněk posílí, jenom dobře.

   Zkusili jste někdy vesmírné jevy vnímat s právě probíhajícím ročním obdobím?  Například tím, že se zpomalíte a vědomě na sebe necháte působit měsíční energii? 

V září se taková příležitost s přicházejím silným úplňkem přímo nabízí. Není vyloučeno, že je v tom nějaká zákonitost, že zářijový úplněk cílí na mezilidské vztahy. Vezměme si, co všechno musí udělat září? A když jeho přírodní úkony přeneseme na naše vzájemné chování, pak je to docela dřina. Musí zklidnit vášně, obarvit vztahy či zkrátit vzdálenosti. Ostatně, dle vlastní fantazie si můžete doplnit i další zářijové aktivity, Užijte si tedy září nejen podle fází úplňku, ale i hezky barevně podle přírodních rytmů. Kupodivu to jde dohromady, jen tomu dát šanci.. 

A pokud to zářijový úplněk posílí, jenom dobře.

Máte rádi obrazy?

  Možná se mýlím, ale osobně vnímám, že výtvarné umění je často v pozici obávaného oboru, jako že mu nikdo pořádně nerozumí.

Ostatně, i některé naše umělecké galerie často zejí prázdnotou. Na rozdíl od těch galerií obchodních.

 Jeden kunsthistorik mi kdysi objasňoval, že je za tím nedostatek vzdělání neboli absence estetična v naší výchově. Někde se děti během svého dospívání nedostanou k výtvarnému umění vůbec, jinde jen formou nějakých kýčovitých obrázků z domácích obýváků. Na chápání nějakého výtvarna nemají ani pomyšlení, ale ani prostor. O fantazii a citu ani nemluvím. ¨

Někteří se pak proti výtvarnému umění, zejména tomu současnému, ostře vymazují. Občas se pak stane, že dehonestují nejen díla, ale i umělce jak takové.

Může za to i jejich odlišnost. Ne, že by byla jejich základní charakteristikou. Ve skutečnosti můžete potkat i úplně nenápadné výtvarníky. Přesněji řečeno, umělce, které na první dobrou neřadíte mezi extravagantní průkopníky netradičních, kupříkladu výtvarných, postupů a stylů. 

Ale většinou je výtvarník osobnost už od pohledu, odlišuje se nejen svou kreativitou, ale i viditelnou extravagancí. I to pak může někoho dráždit.

Nejsem si úplně jistá, jaký typ umělců produkuje AVU, ale úplně jistě bych chtěla připomenout, že existuje už dvě stě dvacet pět let. 

A to je hezké výročí nejen k oslavě, ale i k připomenutí. A vyzvednutí výtvarného umění, které se do veřejného prostoru dostane většinou jen tehdy, když v televizi vystoupí David Černý nebo na zahradě AVU tančí nahá učitelka.

  Potíž je totiž hlavně v pochopení sděleného. Výtvarníků produkuje AVU asi mnoho, ale

o většině z nich se tolik nemluví, protože výtvarně produkované poselství je často mnohem náročnější než to psané. A že lidé nečtou je všeobecné známé. Takže obrazy pak mají tuplem smůlu.

  V minulosti byla otázka umění vyřešena poměrně snadno. Sem tam si někdo objednal rodinný portrét, z čehož se uživit moc nedalo. Umělci proti většinou třeli bídu s nouzí. Slavnými se stali až po své smrti. 

  Dneska se s uměním i experimentuje, což je někdy potíž pro publikum, protože tím pádem už některým dílům nerozumí vůbec.

Zbývá pak hodně málo možností, jak na výtvarné umění upozornit širokou veřejnost. Připomenutí letité existence Avu může být jednou z cest.

   Akademie existuje od 10. září roku 1799. Nejprve sídlila Na rejdišti, což je ulice pojmenovaná podle rejdění krys. Lze tedy předpokládat, že zde myši žraly obrazy, proto bylo lépe se přestěhovat.

Přesun, do kterého se aktivně vložil Josef Hlávka, měl samozřejmě mnohem reálnější

a praktičtější důvody, ale mně se ty myši v souvislosti s rejdištěm tak hezky nabízely. V reálu za to ale mnohem víc mohl Vojtěch Hynais, který zde měl učit. On k tomu chtěl adekvátní podmínky, nejlépe dobrý ateliér. 

A jen díky penězům mecenáše Josefa Hlávky, a hlavně jeho vytrvalosti a energii, se takový nalezl u Stromovky, kde nakonec vznikla a zůstala celá budova Akademie, která zde stojí dodnes.

   Řekla bych, že v souvislosti s jejím výročím lze zintenzivnit třeba osvětu ohledně výtvarného umění, nabídnout ukázky a vymyslet způsob, jak zprostředkovat obrazy

a výtvarná díla širšímu spektru konzumentů.

 Jen se trošku bojím, že září, které výročí přináší, je na podobný proces docela krátké. Barevnost a výtvarno by nás navíc mělo provázet celým rokem.

Nicméně, někdy je potřeba začít. A září, se svými barvami a výročím výtvarné akademie,

 to k tomu přímo vybízí.

Užijme si tedy výtvarně  pestré a kreativní září. A nebojme se vyrazit do galerie.