Na transfuzní stanici, kde jsem byla dávat krev, bylo plno. Jako ostatně v pátek většinou bývá. A neobvykle velký počet omdlelých lidí. Nebo jen takových zesláblých. Padali jako hrušky.
Je dneska nízký tlak, vysvětlila mi sestřička.
Vnímala jsem i z toho důvodu tady o to víc (nejen) její laskavost a šikovnost, stejně jako trpělivost.
Ono je to tady sice vždycky, ale v těch sychravých listopadových dnech mi to přišlo obzvlášť intenzivní.
I na mě nízký tlak působil, ale spíš tím, že jsem byla bez jakékoliv energie. Tohle období mi totiž většinou bere sílu, nabízí nenáladu, nevlídnost a splín.
Sice jsem neomdlela, ale krev tekla tak pomalu, že to ve finále byl závod s časem, zda ten půllitr vycucnem.
To v další sestřičce vyvolalo vzpomínku na naše dávnější setkání, kdy se nám společně nezadařilo. A ne, že by tehdy krev tekla pomalu. Netekla vůbec. Zhmotnění pořekadla, že by se v člověku krve nedořezal. Nebo ztuhla mu krev v žilách.
Byl to zjevně tak silný zážitek, že sestřička si to pamatovala a raději mě přenechala své kolegyni. Ale to byla minulost. Tentokrát se povedlo .
Mohla jsem se odpotácet domů, díky odběru vlastně na prodloužený víkend. A nějak zdolat ten tlak. Nejen ten nízký:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat