Nuda

Dokážu pro děti udělat mnohé, je jedno, zda jde o děti školní či vlastní. Nabídka aktivit je dost široká. S postupujícím věkem je dost široká i moje tolerance, k variabilitě, k absenci na hrách či nechuti se zapojit. To vše umím akceptovat a respektovat. Co tedy neumím a asi se nikdy nenaučím, v klidu přijímat dopředu avizovanou nudu. Takové to dehonestující pohrdání čímkoliv, otrávené, že to bude nuda. Nuda, aniž to chtějí zkusit. Prostě vopruz. Nudím se. A přes to vlak nejede. To bych tedy vyletěla z kůže. V době, kdy se vlastně děti moc samy neumí zabavit, pořád vyžadují nějaké vzruchy a impulsy, je to bohužel věc dost běžná. Neměla by mě tedy překvapovat. A ona vlastně ani tak nepřekvapuje, jako vytáčí. Chápu, že to někdo dělat nechce, že má vlastní představu o svém čase, ale ta univerzální hláška o tom, že to prostě bude nuda, ta mě tedy dovede vytočit. Přitom vlastně ani nevím, proč se tak rozčiluji. Nudit se je zdravé, objevili nedávno odborníci. Tvrdí, že je nutné se občas nudit. To nedokážu posoudit, může to být i pravda, byť spíš sázím na umění zabavit se sám, bez vnějších impulsů. Umět to. Není to snadné, ale dá se to naučit. Když ale dopředu ke všemu přistupuji, že to bude nuda, veškeré hodnocení se scvrkne do hodnocení, že je to nuda, případně ještě trapná nuda. Určitou benevolenci nabízí puberta, leč ona hláška jde napříč celým dětským věkem. Už i malí špunti s tím termínem operují. Takže puberta je slabá výmluva. Je to trend. A jen tak pro sebe si přemýšlím, zda má smysl s ním bojovat, nebo se kvůli němu rozčilovat. Nebo to nechat být a spolu s dětmi se tiše nudit?:-)