Mnichovská dohoda

Další letošní osmičkové výročí. Dost tragické, významné. A jedno z posledních, kdy ještě bude možné zachytit pamětníky. Při těch dalších kulatinách už patrně ne. Stejně jako letos nemáme pamětníky vyhlášení republiky. Ale nyní k  Mnichovu. Dnes to bude osmdesát let od té tragické noci. A pořád nikdo nenašel uspokojující odpověď na onu stěžejní otázku, zda jsme se měli bránit či nikoli. Dle mého tedy ano, ale z poklidu současnosti se mi to říká....Nicméně teorie zúžená jen na zradu spojenců a konstatování, že nic jiného nám nezbývalo, není úplně mým šálkem kávy. A už vůbec nechápu glorifikaci Beneše, který zkazil, co mohl. Dle mě je to spíš výrazně záporná postava našich dějin než oslavovatelný vlastenec. Už jen jeho útěk po Mnichovu je zbabělý. A to, že neviděl, co se děje a pak to všechno hodil na spojence, je minimálně politická neprozíravost, pokud bych nechtěla použít silnější slova.A to nemluvím o jeho osobní ješitnosti,mstivosti a o tom, jak nás po válce vrhnul do sovětské náruče. Teď jsme u Mnichova a tak selhal. Uvidíme, jak to bude vidět současná oficiální prezentace (neřku-li až propaganda). I tak si ale Mnichov připomínejme třeba jen proto, abychom nedopadli podobně.