Přemítání

Často nyní přemýšlím, zda bych už také neměla něco dělat. A zároveň si kladu sugestivní otázku, ale co? Mám na mysli tristní stav naší společnosti. Nejsem spokojená s naší reprezentací, nelíbí se mi, kdo sedí na Hradě a hlavně, jak se tam chová. Nesouhlasím s personálním obsazením vlády, děsí mě narůstající cenzura omezování různých svobod. Ale v podstatě nic proti tomu nedělám, občas podepíši nějakou petici, která stejně ve finále nic nezmění. Nechodím demonstrovat. Pravda, poctivě chodím k volbám, leč moji favorité nevítězí.  Oponenti mi proto tvrdí, že vše, co kritizuji, jsou výsledky demokratických voleb a ať se s tím koukám smířit. I to jsem samozřejmě zkoušela a respektovala, leč zdá se mi, že nálepka demokratických voleb je trochu klamavé šidítko. Jednak nechodí volit všichni, jednak mnozí zvolení již jsou dávno odvoláni a nahrazeni jinými, a na závěr si kladu řečnickou otázku ohledně skutečné demokracie. Copak mohu vědět, že to není nějak zfalšováno? Dneska je přeci možné všechno. A když sáhnu do historie, vidím, že komunisté v osmačtyřicátém také převzali moc takřka legální cestou nebo že v osmašedesátém se vlítli Rusáci po naprosto legitimním Jaru…. A bylo po všem. Nezbývalo, než zmizet za kopečky. Jak ale věděli tehdejší emigranti, že je čas? Já si třeba pořád říkám, že ještě není tak zle. A pak, kam by v dnešní době člověk šel? Evropa zažívá své novodobé stěhování národů a není kam zmizet. Co tedy dělat zde? Čekat? Demonstrovat? Podepisovat? Nevím, ale cítím, že něco by se dít mělo. Snad je to blížícím se výročím okupace, že víc cítím tyto věci. Nebo blížícím se koncem prázdnin, protože vím, že vykládat studentům něco o etice, morálce, slušném chování a vyjadřování, o neopisování, je v dnešní atmosféře, která přichází z nejvyšších míst, dost obtížné.  A tak dumám, zda vůbec člověk má nějakou šanci situaci nějak změnit, či zda je nutné jen čekat a zkusit to znovu u voleb. Nevím, a tak zatím jen píšu. Abych alespoň něco dělala.