Padesát let

Od sovětské okupace. Hodně se toto výročí skloňuje, v rámci osmičkových výročí je to z těch kulatějších.  A také živějších, neb je tu stále velké množství pamětníků, což se třeba o vzniku republiky už rozhodně říci nedá. Řada lidí si ten jednadvacátý srpen osmašedesátého dokonale pamatuje, mají ho vrytý do mozku stejně, jako my třeba osmdesátý devátý.  A vlastně i my, co jsme to nezažili, leč vyrůstali v době sovětské okupace, máme toto datum pevně zafixované. Každého jednadvacátého se zvyšoval adrenalin, rostlo napětí a vznikala malá i velká dramata. Třeba, když policie rozehnávala oslavy narozenin, které v létě mají vždycky větší grády než v mrazivé části roku. A když jste narození kolem dvacátého prvního srpna, bylo nabíledni, že se to někdy stane. Zvláště, když účastníci oslavy, povzbuzeni alkoholem, začali projevovat hrdinské a protirežimní sklony. Řada disidentů tento den preventivně trávila ve vazbě, to soudruzi uměli hodně dobře. Ve veřejném prostoru bylo přísně sledováno, aby ani náznak čehosi protisovětského nepronikl do éteru, i přesto se tak vždy stalo. Na druhou stranu, jak šel čas, bylo léto, dovolené, většinově to lidi uspávalo. Bylo to přeci na věčné časy a nikdy jinak….Brr.

Dnes si to tedy připomínáme s radostí, že už to skončilo a je to za námi. I když, koukneme li na naše vedení státu, je jasné, že se vtírá otázka. Opravdu to skončilo? Či odkdy se to vrací? Smutná realita v den padesátého výročí okupace, kterou jsme považovali (a dodnes považujeme) za velkou ránu osudu a zároveň jsme ji od devadesátých let vnímali za ukončenou. Leč, jak praví klasika, historie se nikdy neopakuje úplně přesně, ale opakuje se. A tak si dnes připomínejme a mějme oči otevřené!!!