Kam se hrabou Vánoce

Na první den prázdnin. Nejsladší svátek v roce. Vychutnáváme ho plnými doušky. Je to jedna z významných jedniček celého roku. Skoro každého prvního je nějaké kouzlo, ať už je to Nový rok, apríl, první máj, první září či první adventní den. Ale první den prázdnin má jednoznačně největší kouzlo. A je rok od roku sladší a intenzivnější, byť letos to nevyšlo přímo na prvního července. Je to vlastně bonusový den, o to je to příjemnější. Krásné léto všem zainteresovaným. Začínám psát novou knihu:-)

Konec

Dnes, jako každý rok. Prostě nejde jinak. Je to svatá pravda, ten obrázek:-), byť někdy mívám dojem, že ten pravý obrázek je už někdy od října....

Úřední šiml

Snažím se žít bez konfliktů, ale čas od času se nějaký ten šprajc přihodí, patrně zákon schválnosti. Naposledy šlo o srážku s úředním šimlem. Ukázalo se, že jednání s obvodním molochem nebude tak jednoduché. Hned u vchodu mě zastavil nerudný mužík s brýlemi šikmo posazenými na nose. Vypadal, že právě utržil nějakou facku a podle toho se také choval.

„Kam jdete?“ Obořil se na mě, aniž by se obtěžoval nějakým pozdravem.

Otázka mi připadala přehnaně důvěrná, co je mu do toho?

Nechtěl nikterak akceptovat, že je to moje věc, kam mířím. Chvilku bojoval se svým egem a pak vítězoslavně ukázal na elektronickou vrátnici s poukazem, že si stejně musím vytisknout pořadové číslo.

To mi samozřejmě nemusel připomínat, leč nechtěje přilévat oleje do ohně, spořádaně přistoupím k aparátu, abych se vzápětí stala majitelkou trojmístného pořadového čísla. Nahlížeje mi přes rameno, patrně ve snaze potvrdit své imaginární vítězství, zlomyslně dodal: „No, to si počkáte!“

Chtěla jsem se informovat, kde přesně se mnou žádaný úředník nachází, ale tento člověk rozhodně nebyl ten, komu bych se chtěla svěřovat se svou bezradností ohledně orientace ve spletitém labyrintu místního úřadu. Pravda, mohla by to být zajímavá diskuse, ale nebyla jsem na ni správně namotivovaná.

„Abyste to stihla do konce úřední doby,“ syknul mužík poslední jedovatou slinu a otočil se k nově přicházející paní, ve které vycítil svou další oběť.

Došlo mi, že pokud úřad nasazuje takové lidi hned dole na vrátnici, patrně ani jednání v kanceláři nebude to pravé ořechové.  Jde o jakýsi organismus, dokonale propojený, kde spodek dokonale kopíruje vršek. Dá se to trochu pochopit. Je to ostatně i obraz současnosti, když shora vanou vulgarity a arogance, dole se tyto ingredience rozdýchávají v ničivě plíživý a již hodně palčivý a spalující požár.

Jenže na ono jednání jsem musela. Pravda, kdysi dávno byli úředníci stvořeni jako pomocníci pro lidi, takoví průvodci spletitostí různých veřejných nástrah a podobných záludností. To je již dneska dávno překonané. Na úřad se dneska nechodí, ale předvolává, eventuálně jde, leč  se sevřeným žaludkem. Můžete si na takovou návštěvu klidně i vzít dovolenou, protože tam je pánem vašeho času vždycky jen člověk za přepážkou. Někdy se tam můžete i celkem snadno vyděsit. Ano, pořád mluvím o úřadě, samozřejmě pro jistotu bez konkrétních indícií, abych nakonec nebyla za odměnu předvolána. Nevím, zda bych se pak víc vyděsila obálky s modrým pruhem nebo samotného jednání s nenaladěným úředníkem. Třeba takového na stavební oboru. Který, ač sám bez příslušného vzdělání, které se dnes už také dávno nenosí, děsil lidi výhrůžkami o nutnosti zbourat jejich nemovitost. Prý ve stavebním zákoně objevil něco, co čin jejich stavbu černou. Než dotyčnému došlo, že jde o blamáž, prožil si svou chvilku strachu nebo alespoň úředně vzbuzené nejistoty. Jakmile si to jeho klienti řekli mezi sebou a přestali se bát, začal hledat jinou kličku, jak zvýšit svou auru všemocného úředníka.

To byste ale nevěřili, kolik takových expertů na mnoha různých oborech sedí. Pravda, nejsou všichni stejného ražení, ale většinově se v takové charakteristice úřednictva moc nemýlím. Na našich úřadech je totiž možné skoro všechno .Tedy krom jediného, rychlého a efektního jednání.

Zařídit vícero různorodých lejster či dokladů na jednom místě je kvůli mnoha obstrukcím, nařízením a nepochopitelným příkazům velmi nesnadné, někdy dokonce nerealizovatelné.

Ne, že bych to nějak smysluplně bojkotovala. Někdy dokonce docházím na úřad bez vyzvání, leč vždycky z nutnosti a nikdy s radostí. Často přemýšlím, jak bych se asi v úřednické kanceláři chovala já. Napadá mě v té souvislosti, asi díky mé slabosti pro historii, že by bylo hezké, kdyby se na nějakém úřadě, třeba v nějakém prostoru označeném jako skanzen, vrátili k původní myšlence, kterou byla pomoc lidem všeho druhu, nejen těm, co přicházejí s obálkou v kapse.

Pokud by si z toho textu někdo dovozoval, že cítím nějakou averzi vůči úředníkům, neměl by tak úplně pravdu. Nesoulad cítím ve vztahu k úřednímu šimlu. Například tam, kde se mezi paragrafy ztrácí lidský nadhled a zdravý rozum. Například tehdy, když kvůli jednomu dokladu běhám od čerta k ďáblu a zainteresovaní úředníci se tváří, jako by nikdy neslyšeli o technice, propojení jednotlivých oborů či nedej bože  o nějaké elektronické databázi. To pak mizí zásady slušného chování a člověk má chuť vstoupit do konfliktu. Někteří z nás k tomu mají dost velkou tendenci. Nakráčejí na úřad ve snaze vyřešit svůj malicherný problém, který během pobytu v úřednické kanceláři nabude obludných rozměrů. Úředníci většinou nemají rádi, když se po nich toho chce hodně najednou. Ne že by snad úředník klienta přímo napomínal, jako tomu bylo dole u vrátnice. Tady jsou metody mnohem sofistikovanější. S úsměvem (idiota) vás pošle o patro výš, tam zase o dvě níž a tam už je po úředních hodinách, takže musíte přijít až za týden, kdy zas mají úřední den. A tak to může jít donekonečna.

V zásadě se tedy snažím žít bezkonfliktním způsobem života. Akorát že většinou jen do chvíle, kdy musím vyrazit na úřad….

Relativita času

Čas je pojem relativní a každý ho vnímá po svém. Mnozí si i v pozdním věku zachovávají dětskou duši a cítí se relativně mladě. Leč vizuální vnímání je nelítostné a často neladí s vnitřní pocitem mladosti. 
Nedávno vykládám čtyřleté Haničce, že jsme byly s holkama na kávě. Zaujatě poslouchá, aby se vzápětí ujistila otázkou, s kým že jsem tam byla? 
"No s holkama" odpovídám a čekám, co bude. 
Zamyslí se a povídá :
   "Ty ale nejsi holka, ty jsi paní, tak si tam měla jít s paníma, ne?"
A mám to. 
Čas je opravdu pojem relativní. A můžu být ráda, že neřekla paní s přívlastkem, třeba stará paní, to bych se nad tou relativitou času musela zamyslet mnohem víc:-).

Policejní odposlechy

Tentokrát z reálu. Kráčeje s Tobiášem na procházku, sledujeme dva policisty, kteří vykonávají svoji službu v parku. Blíží se k nim babička s vnoučkem a dvěma pejsky. Klučík se postaví přímo před uniformovanou dvojici a hlasitě pozdraví, „Dobrý den páni policajti!“

„Dobrý den,“ odpoví mu zaskočení strážci pořádku.

„Já vás mám rád,“ pokračuje neodolatelný klučina. „Taky budu jednou policajt!“

Babička se rozpačitě i hrdě zároveň usmívá, muži zákona přátelsky dítěti pokynou a pochválí ho za snahu v budoucnu rozšířit jejich řady. Pokračují v chůzi a glosují svůj neobvyklý zážitek. Útržek zanese vítr až k mým zvědavým uším.

„Ty vole,“ sděluje jeden z nich. „To je snad jediný člověk v celý Praze, který nás má rád…“

Dál už můj odposlech nefungoval, naše cesty se míjely. Ale byla to půvabná ranní historka. A s tím, kolik jedinců má policisty opravdu rádo, bych asi raději nepolemizovala. Nechávám to, jak to leží a běží, respektive jak jsem odposlechlaJ

Školní slavnost

Tradiční pokus o školně-rodinnou slavnost na konci školního roku. Letos v květinovém duchu, tedy květinková slavnost. To byl vlastně i dress code, cokoli s kytkou. S revolucí to ale nemělo nic společného, byť na Albertov se blahé paměti také svolávalo s pokynem, květinu s sebou. My jsme ale žádný režim nebořili, my jsme slavnostně vstupovali do letní části školního roku. 

Život na rozhraní věků

Asi není třeba nijak zvlášť komentovat. Tato úžasná, vitální dáma, která ve svých jednadevadesáti letech má stále energie na rozdávání, vydává svůj vlastní životopis. Čtení jistě tak skvělé jako její romány. Těším se moc, třeba i proto, že díky jejím románům jsem se dostala k hlubšímu zájmu o český středověk a postupně ke své velké historické lásce, kterou jsou Přemyslovci. A tak se na Život na rozhraní věků těším přenáramně.

                                             

Cyklista pod vlivem

Zachytila jsem mediální humbuk kolem povoleného či nepovoleného alkoholu pro cyklisty a vodáky. Zda se před jízdou na kole mohu napít či nemohu. Po pravdě řečeno, nevím, proč se to vůbec řeší. V situacích, kde je primárně důležité mít čistou hlavu, by prostě alkohol být neměl. Sama se cyklistů na silnicích dost bojím, jsou pro mě hodně nevyzpytatelní účastníci silničního provozu. A to, předpokládám, hovořím o střízlivých cyklistech. Osobně bych do provozu na kole nevyjela ani kdyby mi za to zaplatili. A jezdci, kteří na chatrných vozítkách za sebou vozí malé děti, považuji za nebezpečné hazardéry. Cyklostezky jsou jistě dobré řešení, leč konkrétně třeba v Praze na ně nelze spoléhat. Ani ze strany cyklistů, protože jedete po cyklostezce, ta najednou končí a jste v plném provozu, není prostě zbytí A ani ze strany řidičů, protože kolikrát se mi stane, že jedu kolem nákladně vybudované cyklostezky, která kupodivu neústí do frekventované dvouproudové vozovky, ale vede do parku, potažmo do lesa, leč bicyklista raději volí jízdu po silnici. A často jede tak, že si budí doje nesmrtelného. Mnohdy i se sluchátky na uších, protože s hudbou se to prostě lépe šlape. Takže pokud by si k tomu dopřál ještě nějakou sklenku, neviděla bych ho asi jako legálního účastníka silničního provozu. Ono se asi v onom zákoně jedná hlavně o vinné cyklostezky, ale i tam bych asi hlasovala pro střízlivou jízdu. Přeci jen je lépe si zajít na vínko po dvou a po dvou zase odejít,byť třeba vrávoravě. Ale vrávoravá jízda na kole není to pravé ořechové ani na cyklostezce. A o vodácích už ani nemluvě. Voda a alkohol je sice česká klasika, ale těch utopených? Ani na sjezdovkách se už nesmí pít, tak proč by se měla na vodě? Jsou to všechno jenom takové řečnické otázky, protože v reálu mám pocit,že se řeší blbosti. Jako by nestačil selský rozum. Když řídím, nepiju. A je asi jedno, zda řídím auto, kolo, loď či letadlo. Takže já bych zcela jistě lobovala za zákaz, protože návrh zákazu cyklistů na vozovkách by asi znamenal moje lynčování.:-)

Umělá inteligence

Již Jules Verne ji předvídal, jako ostatně plno dalších věcí. Karel Čapek ji řešil a nebyl samozřejmě sám, kdo se zamýšlel už dávno tomu nad vizí, kdy se nám umělá inteligence vymkne z rukou a začneme se jí bát. Pro mě osobně je zatím vrchole umělé inteligence telefon, který je zjevně chytřejší než já, čemuž jsem se sice dlouho bránila, leč neubránila. Tlačítkové telefony se staly nedostatkový zbožím a dotykový chytrolín pronikl i do naší domácnosti. Zatím ho ale mohu kdykoliv vypnout

(pokud se samozřejmě z nějakého chytrého- mnou zatím neodhaleného důvodu- nevypne sám), cítím tedy, že tuto umělou inteligenci zdánlivě ovládám. Ale je to jen zlomek inteligence, která se na nás valí. Onehdy mě zaujala zpráva o robotce Sofii, která dokonce obdržela v nějaké zemi občanství, což mě tedy přivedlo v nefalšovaný úžas. A když jsem ji pak viděla na obrázku, kde vskutku vypadá hodně lidsky, že robota by v ní jeden nehledal, úžas nepolevoval.  To už je tedy pokrok, když robot vypadá jako člověk. A může-li začít jako člověk myslet, pak asi umělá inteligence nějaké nebezpečí představuje? Nevím, nejsem na to dostatečně vzdělaná, ale ta vize je pro mě dost děsivá. Ale pro moje vyděšení stačí poměrně málo, třeba inteligentní lednice, která kontroluje, jak moc mlsáte či nezdravě jíte, chytré hodinky, které o vás ví mnohem víc než váš životní partner, či chytré auto, kterému přikážete, ať jede domů či do práce, a ono jede. Samo, bez vašeho řízení.  Podobně chytrých přístrojů je u nás víc než dost, jsou už i chytrá městaJ, ale to je všechno z mého úhlu pohledu pouze technika. Ovšem taková robotka Sofia, to už je zase jiný level. Zajímalo by mě, jaké by bylo s něčím takovým jít třeba na kafe? Když už má občanství, patrně i volební právo, za které živé ženy bojovaly celá staletí, vypadá jako člověk, tak asi může jít i na kafe?  Je tohle ta hranice, za kterou nám živé i umělé bytosti splynou nebo je to pořád utopie. Nevím, jsem jen pozorovatel, něco mě fascinuje, něco ale i děsí. A pořád se raději hodlám spoléhat na inteligenci přirozenou, případně na selský rozum, než na inteligenci umělou. Ale pokrok zastavit nelze, takže pokud nenastane nějaká katastrofa, která smete živé i umělé lidstvo zpět na úroveň doby pravěké, patrně zde budeme brzy žít bok po boku – to v té lepší variantě- s robotickou populací. Otázka je, co to udělá se svobodou, volností, uvažováním, přirozeností a kdo ví s čím ještě. To snad ani Verne nepředvídal, takže se nechme překvapit. Je to dobrodružné, promíšené s určitými obavami. Alespoň já je mám, byť se toho nedožiji. Ale co naše děti, budou si pořád mít kde hrát?:-)

Letní slunovrat

Léto dle počasí již řádí poměrně dlouho. Dle data a tradice začíná ale právě dnes. Nejdelší den v roce a nejkratší noc. Sluneční paprsky propojují Staroměstskou mosteckou věž s katedrálou, alespoň tak praví pověst. Novokeltové ( a jistě nejen oni) dnes mohutně oslavují. Letní slunovrat. Vše, co souvisí s létem, mám ráda. Tedy i dnešní svátek, atmosféru, oslavy.Letošní léto začíná asi kole poledního...? A slavit lze třeba u menhirů nebo u ohně či u studánky..Či prostě jen tak, začíná léto a svět má barvu růžovou:-). A odstávka vody navíc způsobila, že máme ve škole nečekaně volný den. Takovou generálku na prázdniny. Takže nám to léto opravdu hezky začíná.

Trapnost nad trapnost

Hranici trapnosti má každou svou vlastní. Někdo celý život pevně danou, jiný ji posouvá různými směry, je pro něho taková variabilní, někdy podpořená (nebo umořená) životní zkušeností. Co jeden akceptuje, druhý vnímá jako vrcholný trapas svého života. Někdo trapasy snáší noblesou či humorem, jiný se z jejich existence hroutí. Někdo se trapasy živí, zjistila jsem, že existuje v mediální světě trapnokouzelník? Ale i on má jistě své limity. 

Občas se člověku stane, že je mu trapně za jiného. To je speciální odrůda trapasu, není váš, nijak ho nemůžete ovlivnit, přesto se cítíte trapně. Za někoho jiného, přičemž onen jedinec je většinou svým trapasem naprosto netknutý. Buď proto, že ho záměrně vyvolal, nebo nemá cit pro trapnou situaci, nebo je mu v ní prostě dobře.

 A je váš problém, že vy se s tím nesrovnáte, červenáte se za něho či nevěřícně kroutíte hlavou. Je v každé poučce psychologických rad, jak se nejlépe srovnat se životem, že toto musíte odrovnat. Nelze být zodpovědný za jiné, za chování, které nezpůsobujete, neovlivňujete ani neiniciujete, nemůžete cítit stud či trapnost. Protože to není váš život. Docela tomu rozumím a celkem úspěšně se mi daří tyto pocity vytěsňovat. Jenže občas se vetře taková dost intenzivní otázka: Jak se vyhnout trapnosti ve veřejném životě? Respektive jak řešit, nebo psychologicky správně vytěsnit pocit, že je vám trapno za někoho, ke komu byste měl z pozice jeho postavení spíš vzhlížet než udiveně kroutit hlavou, cože je to zase za trapnou situaci? Není to vaše chování, nijak to neiniciujete, ale ta trapnost tady je. Všudy přítomná, vše prostupující. Nedá se s ní bojovat, nedá se ignorovat. A nejde se jí zbavit. Je to vlastně taková trapnost nad trapnost. Co s ní, to je dost delikátní otázka. A řekla bych, že smysluplná odpověď na ni v současné době neexistuje. 

A tak doopravdy zbývá jen intenzivní snaha cizí trapnost prostě nevnímat, protože chtít to nějak pochopit, to je …to je vlastně docela trapné...J

Dva v jednom

Někdy se zdržím v práci. Všichni odešli, všude je klid, dá se dobře pracovat. A v těchto okamžicích se někdy (ale čím dál tím častěji) setkávám s nečekaným hlukem na naše školním dvoře. Vykouknu ven a ejhle. Nějací mladíci zde hrají basketbal či fotbal. Pro oba sporty zde máme rekvizity, tím samozřejmě myslím koš a branky. Určené pro naše studenty. Nikde není ani náznak toho,že by šlo o veřejné hřiště. Navíc je prostor (logicky) uzavřen dost vysokým plotem. To ale zjevně nevadí sportu milovným cizincům. Prostě plot přelezou, případně prostřihnou a jdou si zahrát. Vedle stojící hostel, kde většinou bydlí, totiž žádným sportovištěm nedisponuje. Tak proč by si nezahráli, že? Když jim vysvětlím, že jsou na privátním prostoru, nikdy se nestalo, že bych se dočkala omluvy. Naopak, buď rychle zdrhnou skokem přes zamčenou branku,nebo se chovají tak, že bych se skoro měla bát, aby si sportování nevynutili násilím. Nebo se tváří, že nerozumí….Policie mi dala jasně najevo, že kvůli něčemu takovému sem nepojedou, doma mi říkají, abych si nezahrávala, že taky mohu dostat na budku ( přinejlepším). Všechny případné nedostatky našeho plotu jsou odstraněny, celý dvůr je olepen výstražnými značkami, přesto se ta zahraniční hosté vydávají dále. O víkendu dokonce posilněni alkoholem, o čemž svědčí občasné lahve na našem pozemku. Prostě klasicky uvolněné chování cizinců ve městě. Nechci si ani představovat, jaké to musí být v centru města. Vede mě o k úvaze o našem národním sebemrkačství, čili k tomu, jak se všude tvrdí, co všechno Češi v cizině vyvádějí. Jak se neumí chovat, jak je poznáte na sto honů a plno podobných tradovaných floskulí. Co pak lze tvrdit o cizincích u nás? S německými turisty s vedlejšího hostelu fakt nemám nejlepší zkušenosti. A když slyším vyprávěním zdejších domorodců, kteří unaveně vykládají těžko uvěřitelné příběhy o řádění mladých turistů v nočních hodinách, jsem ráda, že zde nebydlím, ale jen pracuji. Nicméně,směr mé úvahy to nemění, co vede cizince k tomu, že se mimo domov chovají jako zvěř. A co vede nás k tomu, že rádi zesměšňujeme sami sebe, leč zahraniční výstřelky zde vesele tolerujeme? A je asi jedno, zda jde o opíjející se dánskou mládež, které tady vesele nalejváme alkohol, který oni mají doma přísně zapovězený Či zda jde o německou skupinu respektující domácí privátní zónu, leč za hranicemi předpokládají, že jim patří naprosto vše ve veřejné prostoru? Špatně parkující auta s cizí spz jsou ponechávána (alespoň na Proseku) bez povšimnutí, zatímco česká se vytlačují do modrých zón a bezostyšně pokutují za vše možné i nemožné? O chování prostředcích MHD ani nemluvím. Jeto  prostě záhada. Nebo těžko pochopitelná realita, takové dva v jednom.

Rozhlasové vysílání

Je to pro mě vždycky takový svátek, nejsem v rádiu každý den, byť každý den ho poslouchám. Proto mě možnost rozhlasového rozhovoru udělala velkou radost.  Když totiž letos vyšla audiokniha, dostalo se jí pocty rozhlasové propagace. Pravda, až napodruhé, poprvé dostali přednost hokejisté. Druhý pokus, v neděli, již vyšel.  A hezky, protože v pondělí 18. června – tedy dnes- si připomínáme výročí dopadení parašutistů v kryptě kostela Cyrila a Metoděje. Takové české Waterloo, které si také 18. 6. připomínáme. Ten den vyvolává historická dramata.  Tato dnešní velká česká tragédie, kterou moje kniha reflektuje, se dnes připomíná pietou v kryptě. A včera v rozhlaseJ. Takže symbolicky, k výročí je vysílání. Ráno v 9.45 na Vinohradech.  V deset začínáme.  Samozřejmě, určité rozechvění, neřku-li trochu tréma tady je. Jenže ten rozhlas je tak boží. Nikdy jsem tu ¨totiž ještě nepotkala nepříjemného člověka. Takže nejprve vrátnice, milá paní si mě zapíše, dostanu vizitku host. Pak mě laskavý muž provede bezpečnostním rámem a popřeje mi hezký den. Následně si mě vyzvedne milá paní produkční, která mě labyrintem rozhlasových chodem dovede do news roomu, kde mě předá paní Patricii Strouhalové. A to je dáma, s dokonalým hlasem, který ráda poslouchám. Tréma už dávno zmizela, sedíme ve studiu, a když naskočí červená, jako by šlo o přirozené vyprávění si u kávy. A tak je to celou hodinu. Uteklo to jako voda. S paní Strouhalovou se rozloučím, jsem vyvedena dolů do atria, vrátím kartu host a je hotovo.

Ještě si cestou vyfotím v rozhlasové prodejně vystavenou audioknihu, (trocha sebeuspokojeníJ)

 a pak již rozkopanými vinohradskými jednosměrkami zpátky na Letnou.

 Byl to pro mě skvělý zážitek, setkání s příjemnými lidmi, navázání nových kontaktů, dobití energie a dobrý krok pro moji knížku. To byla ale krásná neděleJ

                                      

Šaman

Od Martina Fendrycha. Jistě to bude zajímavé a vzrušující čtení. S přesně vypointovanou myšlenkou, jako autorovy články v Xantypě které čtu velmi ráda. Vždy aktuální, trefné, výstižné! Totéž čekám od Šamana. Těším se.   

                               

Hádanka

Dostala jsem hádanku: Za jak dlouho dokázali v Nizozemí vybudovat x kilometrový silniční podjezd? Zamyslela jsem se a zkoušela na to jít logicky. Určitě to bude rychle, a když je to v Nizozemí, tak asi super rychle, jinak by to nebyla hádanka.

Tak střílím:“ měsíc?“

Kdepak, neuspěla jsem. Zvědavě čekám na odpověď a sama sebe v duchu opravuji, že jsem moc optimistická, to budou alespoň dva měsíce.

55 hodin, zněla odpověď.

Nechala jsem si ji dvakrát zopakovat. A prý to nebyl vtip.

Hodně jsem o tom přemýšlela, když teď nyní uzavřeli šestikilometrový okruh před Prahou. Rázem se totiž cesta do Prahy stává takřka nemožnou, projet v normálním čase se dá snad jen v hluboké noci. Jinak se tam kupí kolony, ve kterých postojíte až dvě hodiny. A tento šestikilometrový okruh se údajně bude opravovat až do konce srpna, tedy tři měsíce. To by tedy Holanďani koukali. Ostatně, nejen oni. Odpověď na otázku, proč to tedy někde jde a u nás vůbec, je tedy vskutku hádankou. Hádankou, která nemá řešení. Taková česká dopravní klasika. A nebo nejen dopravní?

Míra stresu

Hodně se teď hovoří o válce. Květen byl plný výročí, nyní jsou to Lidice, Ležáky, dopadení parašutistů…Pořád je co připomínat. A do toho při cestování poslouchám audioknihu Hana, takže jsem těch depresivních pocitů dost plná. Napadá mě přitom, jaká byla pro tehdejší lidi míra stresu? Dnes, kdy se o stresu hovoří téměř neustále, pořád ho nějak řešíme a v podstatě ho dost často nezvládáme. Minimálně já to tak tedy mám a moje představivost, ač je většino dost bujná, na tyto vizualizace prostě nestačí. Nějak si nedovedu reálně představit, jak v tom stresu ti lidé mohli žít nebo jen docela obyčejně existovat? Vycházím li ze svých vlastních zkušeností, tak mě přemíra stresu, potažmo přímo strachu, doslova paralyzuje. Takže představit si samu sebe desáté června 1942 ráno v Lidicích znamená asi představit si rovnou mrtvou ženu. On by mi stačil ten večer předem, když nastalo obkličování vesnice a nikdo nevěděl, co se bude dít. I když to jen píšu, svírá se i žaludek. Nebo třeba odesílání dětí do Anglie. Zachránilo jim to život, bylo to nesmírně prozíravé, ale jenom samotná představa, že posadím tříleté dítě do vlaku, samotné, ať jede někam, kde se ho někdo asi ujme, je natolik stresující, že si vůbec neumím představit, že bych to udělala. Ostatně, při míře mé vlastní prozíravosti, kdy si tak nějak ráda nalhávám, že to bude jistě všechno dobrý, bych určitě moc dlouho nepřežila, ale to je zase jiná diskuse. Dnes mě zajímá, jak to mají různé generace s psychickou odolností a zda by třeba ta naše vydržela víc, než tak předchozí, kdyby musela. A zároveň si říkám, díky bohu, že nemusí. Ale stejně nechápu, jak to tehdy vydrželi (ti co vydrželi). Jak v tom žili ti, kterých se sice třeba nic úplně brutálně nedotklo, ale museli v té atmosféře strachu a hrůzy žít svoji každodennost? Když si uvědomím, jak dneska vážíme každé slovíčko, abychom se náhodou někoho nedotkli, (ne všichni, samozřejmě, ale je to takový mainstreamový trend), napadá mě, jestli je to stejné, jako s prahem bolestivosti. Také ho údajně měli dřív vyšší, vydrželi prostě víc. Nechtěla bych si zažít to srovnání na vlastní kůži, ale obecně se vymyká mému chápání, jak je vůbec možné v takových podmínkách třeba jen dýchat. Asi prostě nemám poslouchat tu Hanu, pak mám z toho divoké sny (nebo blogyJ)

Setkání

Tak toto včera proběhlo. Nadmíru inspirativní setkání s panem Ruppertem. Myslím, že děti ( a přišli i jiní posluchači, než jen ti naši školní) byly naprosto spokojené. I já jsem se zájmem poslouchala. Navíc šlo o poslední besedu v tomto školním roce, teď už nás čekají jen písemky, písemky a pak snad výletní úleva a prázdniny

Divadlo

Aneb naše premiéra a derniéra v jednom. V krásném prostředí divadla v Chaberském dvoře jsme sehráli naši letošní hru Sněhurák a sedm trpaslic. Byla to taková genderově nevyvážená hra, kterou jsme rok nacvičovali. Přesto jsme se nevyhnuli klasickým divadelním zážitkům jako je okénko:-), přebrebty, improvizace....I tak se ale diváci bavili a moji herci, když zlomili úvodní trému, ve finále také. Závěrečný potlesk si náležitě vychutnali. Byl to krásný večer v krásném prostředí, jeden by neřekl, že v Chabrech se ukrývá takový kulturní stánek:-)

Mosty

Mají spojovat, jejich jednoznačný a nikterak nezpochybnitelný účel. Není pochyb, že tuto roli hrály odjakživa. Muselo to tak být, a to i přes to, že Praha si celá dlouhá staletí vystačila s jediným mostem. A právě v Praze mosty hýbou veřejným míněním. Chátrají, padají a nikdo je neumí či nechce opravit.  Nové moc nevznikají, nejsou na ně prostředky.

   Koncem války chtěla přes pražské mosty utíkat německá armáda. Tehdy se Praha vzbouřila a formou povstání proti okupantům bojovala. Dnes by stačilo pustit je na mosty, které by pod nimi popadaly.

 Ke konci bývalého režimu vznikla občanská iniciativa Mosty, jejímž cílem bylo spojovat a vést dialog. Nevím, k čemu by instituce s takovým názvem mohla mířit dnes, rozhodně by si ale nemohla činit ambice na spojování. Dnešní mosty se stávají takovou rozbuškou, minimálně v Praze je to hodně cítit. Ale po pravdě řečeno, nedělám si iluze o mostech v celé republice. Žijeme z podstaty, na mosty, které měly v pohodě unést několik koňských povozů a pár chodců denně, navádíme invazivní nekonečné proudy těžkých aut, ale moc je nikdo neopravuje. A když spadnou, není, kdo by ho postavil, čímž se všechno kolem dost komplikuje, protože paralyzovanou dopravu není kam odvést….

 To tedy doslova zatím nenastalo, ale není k tomu daleko. Mosty prostě v současnosti společnost spíš rozdělují.

V dějinách jsou za první mosty považovány kmeny stromů, které překlenuly vodní tok. S postupem a rozvojem technologií se mostní konstrukce zdokonalovala. Na světě proto dnes existují obří mosty, visuté, lanové, prostě na jaké si člověk vzpomene. O mosty se bojovalo ve válkách, na mostech se platilo mýtné. Proto, že byly potřeba, spojovaly.

 Dneska padají. Je to až symbolické, v době, která je vnímána jako rozdělená. Rozdělená radikálně, kdy jedni neslyší druhé. Nechtějí slyšet, nechtějí se spojovat. A mosty i proto stále chátrají a padají…. Či je někdo cíleně likviduje?

A přitom by někdy stačil i ten kmen stromu přes řeku (svárů), leč nechce se překlenovat....

Feministka

Pokud Vás chce nějaký muž (a vlastně i žena) nějak sofistikovaně urazit, označí vás za feministku. Tedy za něco, co si naše zeměpisná poloha vizualizuje do představy jakési polovousaté mužatky, kterou nikdo nemá rád, ona nesnáší muže a tím pádem je to feministka. Nenese, aby ji muž galantně pomohl do kabátu, a své spory řeší rychle a stručně, nejlépe pěstí. Je to prostě u nás nadávka, aniž by se kdokoliv (nebo někteří) hlouběji zajímali, co to vlastně je a co tím pádem vypouštějí z úst. Samozřejmě, lze na to jít i tak, že se ptáme, co feministky vůbec chtějí a oč usilují, ale to není příliš běžná metoda. Nejjednodušší je prostě klasické škatulkování.  Jenomže někdy škatulky prostě nestačí. Kam třeba zanést situaci, kdy žena usiluje o výši platu srovnatelnou s jejich mužskými kolegy. Je to její právo nebo feministická aktivita hodná odsouzení?

Dnes se do všeho motá gender, kvóty, diplomatická korektnost a bůh ví co ještě. Jde ale většinou o líbivé fráze, protože realita je veskrze úplně jiná.

Dlouho jsem se domnívala, že předsudky vůči feministkám musí s postupující dobou a rostoucím vzděláním nějak vyšumět. Vždyť dneska mají všichni státní maturitu, nějaká míra vzdělanosti je tudíž garantována z míst nejvyšších.  Řeklo by se, že důvody pro dehonestaci se budou nyní hledat dost obtížně. Avšak současnost je vyzpytatelná. Nabízí celou škálu nevyzpytatelných reakcí. Třeba se z nejvyšších míst lze dozvědět, že ženy patří k plotně a rozhodně by neměly vrcholově sportovat. Jeden by nevěřil, že to slyší v jednadvacátém století, ale je tomu tak. Často se objevuje nenápadnější forma nerovnosti, takové, že byste ji ani na první dobrou nezaznamenali. Třeba taková, že zvládáte víc věcí najednou. Podle normy je třeba důkladně rozebírat jen jednu situaci. Nebo v rychlosti. Nezdálo se mi na závadu, že někdo nechce o věcech hodiny diskutovat a hádat se o slovíčka. Ale lze za tím prý najít minimum žen v politice. Co když je to pouhá výmluva? Asi ano, při pohledu do zahraničí, ale to je samozřejmě otázka k diskusi.

Zkrátka, být ženou je krásné, být ženou s ambicemi je rovněž krásné, leč může to někdy přinášet neobvyklé potíže. A pokud se o svá práva začnete hádat, či lépe řečeno dožadovat se jich, stanete se feministkou.  Jeden argument nadnesete, deseti dalšími jste umlčena.  Velmi často právě tím, že vás označí za feministku, čímž vás společensky paralyzují a pak si můžete vykřikovat, co chcete. Koho to zajímá, jste přeci bláznivá feministka.

Nevím, jak je to možné, ale znám i ženy, které se toho nebojí a k feminismu se hrdě hlásí. Ve většině případů jde o ženy krásné, žijící ve spokojeném vztahu, matky od mnoha dětí.  Cílem jejich aktivit je třeba rovnoprávnost platů. Nebo i pracovních příležitostí. Ovšem v zemi, kde je žena pasována na královnu kuchyně, kde světová kampaň me too je pouze námětem vtipkování, kde se vážně řeší, že za znásilnění si žena může sama, protože svým oblečením muže provokuje, je to dost obtížný boj.  A když navíc je slovo feministka vnímáno víc jak nadávka, je to celé ještě obtížnější. Leč nebýt feministek, možná bychom dnes ani nemohly k volbám… Pravda, v situaci, kdy volit chodí sotva polovina národa a volby dopadají tak, jak dopadají, je to dost tristní argument, ale já osobně ho vnímám jako jeden z nejsilnějších. I v tom, že vede k tomu vzdělání, poznání kořenů a z nich pramenící současnosti. Protože pak se feministkám nikdo nemůže posmívat. Leč jsme zase u šíře vzdělanosti a tím pádem v začarovaném kruhu. Takže mohu skončit asi jen bojovým prohlášením, že být feministka není nic špatného, navzdory všem!

Žila jsem již před staletími

Kniha, která už léta leží u nás doma v knihovně. Bylo to moje první setkání s Barbarou Erskinovou a vznikla z toho vášeň ke všem jejím knihám. K této, takřka kultovní, se ráda vracím. A nyní jsem objevila její rozšířenu verzi. Sama autorka se v doslovu vyznává, že jde o její srdeční záležitost, 

a když se nyní, po pětadvaceti letech do knihy znovu začetla, pocítila touhu ji přepracovat a rozvinout o další děj. Nu, a já proto cítím touhu si ji znovu přečíst. Hlavně jsem zvědavá na dodatek, logicky.  A tak se jdu nořit do historie, protože, kdo ví, třeba jsem už také žila před staletími.

                               

Chaberský dvůr

Kulturní centrum v Chabrech je místo, kde budeme letos s dětmi hrát divadlo. Tedy, divadlo hrajeme celý rok, toto bude naše premiéra na veřejnosti. A patrně i derniéra, protože prázdninami se divadlo vždy rozpadne, aby se v září znovu vzneslo jak Fénix z popela. Tentokrát je to hra o trpaslících a trpaslicích. Hrajeme v úterý 12. června v 18 hodin. Kdo se pohybujete kolem, přijďte se podívat, rádi vás uvidíme. Srdečně zveme:-)

Genetická informace

Tím, jak žiji historií (někdy víc než současnostíJ) zaujala mě myšlenka o tom, že některé zážitky jsou geneticky předávané. Asi to nenapíši úplně odborně, šlo o článek, který popisoval možnost (nebo fakt) že si v genech neseme prožitky svých předků, byť jsme je třeba nezažili. Konkrétně tam mluvili o příkladu holocaustu, který přeživší předávají svým potomkům, kteří potom, ač nic takové nezažili, mají k těm věcem jiným vztah, chápou tu historii jinak, umí se do toho lépe vcítit. Byť jsem to nečetla v žádném odborném časopise, ba trochu se bojím, zda to nebyly novinky.czJ, tak mě to dost zaujalo. Až tak, že si myslím, že této teorii věřím a myslím si, že jde napasovat na všechna historická období. Některé zážitky si prostě geneticky neseme s sebou, aniž bychom byli vystaveni přímé konfrontaci s nimi. Ostatně, i biologové tak vysvětlují některé fobie, třeba strach z hadů či z myší, tak proč by to nemohlo fungovat v historii? Ostatně, dá se to i mezioborově propojit, pokud někdo z vašich předků zhynul ve středověké šatlavě, kde ho zaživa okusovaly krysy, dá se tím vysvětlit panická hrůza z myší, přičemž ve vašem vlastním životě neprošla ani jedna agresivní a násilnická myškaJ. Osobně si tak vysvětluji spoustu „nevysvětlitelných“ věcí v dějinách, jako, že někoho to zajímá a jiného ne, že někdo vnímá utrpení minulosti a jiný jde klidně v neděli odpoledne do muzea tortury a pak na dort do cukrárny, že někdo inklinuje k objasnění zločinů minulosti a jiným je to upřímně ukradené…Řešíme si prostě svou genetickou výbavu z dávné minulosti a tam, stejně jako dnes, měl každý úplně jiné prožitky zážitky a zkušenosti. Z hlediska historického je toto asi nevědecký text, ale třeba trochu vysvětlí, proč si některé věci prostě nekoupíš ani za milion a jiné třeba za obyčejnou koblihu. …Nebo i jiné příklady chování, které taková genetická informace staví do úplně jiného světla. A kdybych k tomu přidala variaci s reinkarnací, bude to už úplně nevědecký guláš.  Tak zůstávám u těch genů, které si neseme, aniž bychom si to uvědomovali.  Přemýšleli jste někdy, jakou genetickou informaci z historie si nesete současností Vy? Já osobně se cítím na nějakou válečnou zkušenost. Ale ani středověké pocity mi nejsou cizí, takže možná takoví Braniboři v Čechách…J

Poslech rozhlasu

Ráda poslouchám rádio. Upřednostňuji  mluvené slovo před hudbou, tu si vybírám speciálně a dle nálady, proto je mým favoritem ČR- dvojka, Vltava a úplně nejvíc Plus. Nedávno jsme si užívala historického poslechu na Rádiu Junior, kde historička a spisovatelka Veronika Válková odpovídala dětem. Veronika Válková píše skvělé knihy o cestování do minulosti, hlavní hrdinka je Bára a knihy vešly do všeobecného povědomí jako "bárovky". Veronika skvěle vypráví a celý pořad byl velmi zajímavý a příjemný. Jediné, co mě zarazilo, že malí posluchači asi moc dobře neposlouchají. Během hodiny se každý druhý ptal, jaké období má paní spisovatelka nejraději. Veronika vždy trpělivě sdělovala, co ji baví a má v dějinách ráda. Když to zopakovala po čtvrté, už jsem s napětím čekala, kdy se zase někdo zeptá. A zeptal. 
Je to jako ve škole, kdy jsou nepozorní:-). Nebo jako v životě, kdy neposloucháme jeden druhého. Je to prostě takový odraz společnosti. Ostatně,  i v pořadech pro dospělé jsem si toho všimla. Jakmile se dá možnost, aby tam lidé volali, odpovídají na něco jiného,neumí opustit myšlenku, neposlouchají, jak jim protějšek odpovídá...Tak to prostě je. Někdy mě to pobaví, jindy naštve, někdy jen zarazí a sleduji to. A nyní mám zrovna chuť napsat paní Válkové a zeptat se jí, jaké období dějin má nejraději:-)

Kdo za to může?

„U mě to nedělají,“ říkají s určitým náznakem pohrdání někteří kantoři, když se na poradě probírají problematické děti, které někoho přivádějí k šílenství. Jsou evidentně přesvědčeni o své pedagogické genialitě. Trvají na tom, že vina je vždy na straně učitelů. V daném případě jsou kantoři netolerantní, neempatičtí a vůbec by neměli ve školství působit.

Ne, že by někdy neměli pravdu. Navíc, každému by se líbilo tvrzení, že on je ten geniální pedagog, který zvládne i budoucího „Babinského“, zatímco ti ostatní jsou kantorští břídilové. Například v situaci, kdy pubertální hošík rozhodí výuku natolik, že učit zde nelze ani s nadáním Komenského, přičemž vy máte tu smůlu, že v té třídě učíte odpoledne. Tehdy jsou nepozorní i ti vzorní, co teprve ti, se kterými je problém od božího rána. Ti, co učí ráno, kdy daný zbojník více méně ještě spí, podobný problém logicky nemají. U nich dítě nezlobí!

Kantor se často jako viník přímo nabízí. Nedokáže dítě zaujmout. Taková obvyklá mantra všech, co mají ve všem jasno.

Já si ale myslím, že věc tak jednoduchá není. Někdy mívám i podezření, že jsou děti, které si vybírají, koho budou prudit a koho ne. Do hry tady vstupuje obyčejná lidská sympatie, takže když klukovi kantor nesedí, tak ho prostě vydusí. Dělají to tak i dospělí, leč není to tak markantní. Navíc mají většinou na vybranou, že se s nesympatickými lidmi nebudou tolik scházet. To děti, odsouzené k pobytu v lavicích nemají. Pak používají zbraní, které mají k dispozici.

Někteří to chápou, jiní v tom ale hledají úplně jiné konotace. Zažila jsem učitelku, která šmahem odsoudila všechny kolegyně, které si postěžovaly na nezvladatelné jedince. Ne, že by ona je neučila, ale takovým lehce podlézavým způsobem jim všechno tolerovala, čím si budovala pověst oblíbené učitelky. Že ale nic nenaučila a děti, které měly potřebu se něco dozvědět, svůj čas v jejích hodinách proflákaly, byla jiná věc. Navíc těžko doložitelná. Lépe se totiž prokazuje řev ve třídě než znuděné ticho.

Učitelé to prostě mají po této stránce dost obtížné, ať si o nich každý z nich myslí, co chce. Děti totiž dokážou zlobit velmi rafinovaně, navíc ve vlnách. Jednou jsou na zabití, jindy by je člověk zasadil do zlata.  Roli hraje čas, kdy výuka probíhá, nálada dětí i kantorova, sympatie, psychické rozpoložení, mnohdy i počasí, únava, fyzická kondice…..mohla bych pokračovat desítkou dalších bodů, které se do vztahu učitel a žák promítají. Včetně faktu, že je čas zlobení a čas dospívání, tudíž je naprosto relevantní fakt, že někteří nesnesitelní zlobiči budou vzorní a bezproblémoví dospělí lidé. Ale to teprve přijde, nyní je čas, kdy se s jejich hormony musí učitel poprat. Nějak lidsky, předpokládám. Tedy mnohdy i radou od jiných, jak oni k němu přistupují, jak pracuje v jejich hodinách. Věta, že u mě to nedělá, je v takovém případě na zabití. Nebo známkou povýšenosti. Nebo lidské nezralosti. Těžko říci. V každém případě ji ale připisuji dost záporných známek, i když to často může být pravda. Je to ale nepedagogické, zdá se mi. Ale třeba se mýlím a je to fakt jen o učitelích jako takovýchJ

Invalida

Onehdy jsem na procházce se psem pozorovala „invalidu“ v naší ulici. Přímo u našeho domu, na vyhrazeném místě pro invalidy, totiž zaparkovalo luxusní BMW. Tobiáš by ho jistě rád značkoval, ale nedovolila jsem mu to, neb u aut má zákaz. Ale při tom manévru jsem si všimla, jak z auta vyskočil muž, řekněme středního věku. Opravdu vyskočil, žádná známka nemoci nebyla patrná. Vzápětí se jal na ulici převlékat do sportovního. S kufru vytáhl brusle a šlo se na LetnouJ. Dumala jsem, co má asi za postižení…Asi ho musí mít, když má potvrzení k parkování?! Když jsme, blahé paměti, chtěli podobnou výhodu pro tatínka, který nemohl chodit, a dopravit ho do nemocnice stálo velké úsilí. Parkování na invalidech by nám a jemu tehdy hodně usnadnilo život.  Bylo nám řečeno, že není dostatečně nemocný, aby tuto výhodu mohl získat.  O týden později zemřel! Už tehdy jsem si říkala, jak by tedy asi musel být nemocný, aby mohl parkovat na invalidech?

Nu, a včera se mi tyto dotazy znovu vetřely do mysli. Sportování na Letné bylo zjevně náročné, „invalida“ na bruslích se vrátil do svého auta zrovna shodou okolností při našem podvečerním venčení.  Přijel k autu, znovu se převlékl, složil se za volant, odlepil kartičku a odjel….. Nikoho zjevně invalidního nedoprovázel, sám celý den evidentně bruslil a kartu poté schoval… Nic nevím, popisuji jenom indicie, ale otázka, kdo rozhoduje o tom, kdo je invalida a kdo ne, jakou roli v tom hraje tzv. všimné a další věci, je čím dál víc intenzivnější. …Je to všechno asi trochu jinak, zdá se. Prostě při venčení psa jeden vidí věciJ

Taháky

Žactvo projde vzdělávacím systémem ani neví jak. Někomu stačí nadání a vrozené schopnosti, jiní sázejí na píli a učení se, jiní jsou klasičtí šprti nebo naopak, notoričtí propadlíci. Jsou i tací, co mají snahu si vzdělání koupit a skončit s nějakým rychlokvašným vysvědčením či diplomem.  Jedno ale mají všechny kategorie společné, a tím jsou taháky. Někdo o nich jen mluví, ale většina někdy nějaký tahák vyzkoušela.

Není ovšem pochyb, že i do této typicky školní aktivity musel nějak zasáhnut pokrok. Všude se využívá technologie, není důvod, proč by měla obor výroby taháků minout. Koneckonců, minula doba papírových sešitů či učebnic, lze tedy předpokládat, že do e podoby se posunuly i taháky. Najít dnes tahák v klasické papírkové podobě je již takřka unikát. Opisuje se samozřejmě velmi pilně, jen ta forma podvodu získává jinou dimenzi. Hlavní roli samozřejmě hrají mobilní telefony, které ale většina kantorů dokáže odhalit. Horší je to s jinými vychytávkami, většinou se podobně jako telefon honosící přívlastkem chytré: tedy chytré hodinky, chytré brýle, chytrá sluchátka… Všechno, jen ne chytré dětiJ. Protože jestli kdy měl tahák nějakou přidanou hodnotu, byť jistě pochybnou, pak tu, že při přípravě si jeho autor všechno pěkně zopakoval, musel to umět pěkně zkrátit, aby se to na miniaturní papírek vešlo a zcela jistě mu mimoděk něco v té hlavě zůstalo. Ne tak dnes, protože kdo by se namáhal s nějakou přípravou. Všechno se prostě jednoduše ofotí, stáhne, případně využije nějaká sofistikovaná aplikace, vyvinutá právě pro tento účel. Ponecháme li stranou etický rozměr věci, kdy dospělejší jedinci vyvíjejí aplikace či webové stránky, kde svým mladším následovníkům radí metody nejúspěšnějšího podvodu, pak zcela mizí aspekt toho, že se výrobou taháku sám něco naučím. Jde vlastně o klasický souboj o lepší techniku. Tedy kdo na to má, pořídí si neviditelné sluchátko, do kterého mu pak kdosi diktuje správné odpovědi. Nebo si díky lepšímu telefonu dovede testy zdárněji ofotit a posléze přepsat do zadání testu.  Totéž lze logicky i s hodinkami či brýlemi a bůh ví s čím ještě.  Hlavně se nikdo nenamáhá s vlastním vymýšlením, vše je v elektro či webové podobě. Předpřipravené, jen zaplať a stáhni (případně jen stáhni, zúčtujeme spolu v jiné podobě), tak si kladu otázku, kam to všechno povede? Nezakrní nám ta mladá generace, když se vydáváme touto cestou. Trénování paměti je nazváno bezduchým memorováním, učit se něco zpaměti se zdá zbytečné, když je vše na googlu, rukou se nepíše, protože je to pro děti příliš náročné, taháky mají předpřipravené na webech či aplikacích….? Jde o klasický pokrok či naopak, někde se stala chyba, za kterou jednou někdo hodně zaplatí? To nevím, zatím se jen divím…Třeba těm tahákům. Nejsem jejich příznivec, ale v situaci, kdy vidím vlastní práci a nápaditost, ocením to. Když to ale někdo bezduše ofotí, nevidím v tom nic víc než klasickou snahu podvádět a všechno si usnadnit jakýmkoliv způsobem….

Posvátné místo

Je to takový návrat k Barbaře Woodové. Když jsem ji kdysi objevila, s nadšením jsem hltala vše, co mi přišlo pod ruku. Pak to ustalo, asi přišlo nasycení. A dnes jsem se k ní vrátila, s takovou útlou knížečkou, kde se prolíná současnost s americkými dějinami. Prolínání časových os mám ráda, takže jsem se těšila. A zjišťuji, že jde o milé čtení. Není to již to nadšení, jako kdysi, ale tahle paní prostě umí psát čtivé příběhy. Také bych to chtěla umětJ. Dnes ale hlavně čtuJ

                                                           

Dějepis nebo historie

Se zájmem sleduji veřejnou besedu o některých problémech našeho školství. Jde většinou o dost nesmiřitelný spor zastánců alternativních metod a vyznavačů klasické výuky, takové, jakou známe z dětství. Zvláštní na tom je, že se mnohdy zapomíná na zlatou střední cestu. Tedy děti alternativně nemusí nic , co si sami nepřejí, nebo klasicky musí všechno, i to, co jim nejde. Málokdy se zohledňuje věk a získávání životních zkušeností, protože když jako kritik školství mám dojem, že se ve škole děti nenaučí nic o vztahu Beneše a Masaryka, protože já sám jsem zrovna dospěl do věku, kdy mě to enormně zajímá, nikterak nezohledňuji logický fakt, že ve čtrnácti je mi to většinou absolutně fuk.

A tak je to i v jiných oborech. Školství převážně reformují ti, co už mají hodně za sebou a vymýšlejí si školu, jaká by  se  jim líbila. Přesněji, líbila by se jim teď, kdyby se svými  životními zkušenostmi  teď právě seděli ve školních lavicích.

Hodně se třeba řeší tzv. Hejného matematika, ať si děti na vše přijdou samy. Nejsem matematik, ale už z principu mě trochu dráždí pojem matematika. Děti v raném věku mají mít (podle mě) tzv. počty, naučí se základy a pak teprve přejdou k matematice, kde je čas na poznání a experimenty. A určitý dril bych tady také úplně nezavrhovala, nevidím nic tak špatného naučit se třeba malou násobilku zpaměti. Minimálně to trénuje mozek a pak to jistě urychluje základní početní operace (tedy ty operace, které nám zůstanou po celý život, protože kdo z nás dnes běžně užívá integrály či derivace). S dějepisem je to nemlich totéž. Školní dějepis je na hony vzdálen dospělé historii. Nejprve musí přijít základ, a mnohdy faktografický, a pak teprve lze věci zpochybňovat, stavět do jiného světla, polemizovat o nich.  V pozdějším věku mohu detailně studovat, co všechno měl dejme tomu Beneš v době Mnichova dělat a nedělat, ve věku školním se musím nějak dozvědět, že vůbec nějaký Beneš byl a co se mu připisuje. Navíc, nemohu všechno pořád hledat na Googlu, něco prostě  v té hlavě musím mít natrvalo, zafixováno. Třeba tu malou násobilku nebo vyjmenovaná slova. Prostě třeba jen proto, že nejdřív jsou počty a pak matematika. Začínáme dějepisem, tedy příběhem, pak přecházíme k historii, tedy rozboru a polemice.  Tedy hledáme onu zlatou střední cestu, kdy se děti s něčím seznámí a pak si vyberou něco, čemu se budou věnovat podrobněji. Mám pocit, že nyní jdeme cestou úplně jinou, buď nějaká státní unifikace (viz přijímačky a maturity) nebo alternací formou pokusů a omylů. A to ani nemluvím o tom, že děti vyrostou do světa, který bude úplně jiný, než na který je připravujeme, ale to už je zase jiná otázka.  Každopádně, pro  základní školství já lobbuji víc pro počty či dějepis než matematiku v jakékoliv podobě či historický rozbor politicko historických událostí.

Den dětí

Den dětí je hezký svátek. Důvod k zamyšlení nad dětstvím našich potomků, nad tím, v čem a jak naše děti vyrůstají.  Na první dobrou se mi zdá, že se mají dobře. Minimálně ty naše, ti, o kterých víme. Ale stačí nahlédnout do statistik a vždycky jsem v šoku. Kolik dětí dneska nechodí na obědy, rodiče na to nemají. Kolik jich neplní povinnou školní docházku, rodiče je prostě do školy neposílají. Kolik se jich ročně ztratí a nenajde, kolik je jich zneužíváno, kolik jich žije na hranici bídy. A to nemluvím o těch, kteří žijí v dětských domovech, protože o ně rodiče ztratili zájem, kolik jich skončí v babyboxech, což je ve finále výrazně lepší, než skončit v popelnici, o čemž ale také statistiky píší. Kolik dětí je nevyléčitelně nemocných, kolik dětí je handicapovaných. Kolik dětí je drogově závislých, kolik se jich ročně pokusí o sebevraždu…. Vždycky mě ta čísla dostanou. Mám totiž tendenci špatné věci zapomínat, tudíž jsem zas a znova překvapena realitou. Sice statistickou, protože v mé „ bublině“ se podobné situace nevyskytují anebo je minimálně, což mě často vede k pocitu, že je to v pohodě všude. Idealizuji si.  Leč není tomu tak. I proto beru děti na Den dětí do Ďáblicí na hřbitov dětí, které zabil komunistický režim. Aby si uvědomily, jaké mají štěstí na dobu, ve které žijí. Ale aby na to zároveň nezapomněly. A po hřbitově ale je třeba zajít na zmrzlinu, vykompenzovat ty smutky něčím veselejším. I když, pokud si připomeneme fakt, kolik dětí dneska na zmrzlinu prostě nemá, prvek veselosti se dost vytrácí. A tak díky za Den dětí, který by na podobné věci také mohl upozornit. Abychom si neidealizovali něco, co není (ale mohlo by být, i třeba s naší pomocíJ)