Systém

Takřka magické slovo. Všechno se za něj schová. Člověk se do konfliktu se systémem dostane, ani neví jak. Stačí drobná rebelie či, nedej bože, vlastní názor a můžete se stát opozičníkem. Či dokonce i černou ovcí. A jsou i tací, co jsou označeni nálepku potížisty a ti už vůbec do systému nikterak nezapadnou.

„Je to rebel,“ s oblibou citují recesisté pohádkovou klasiku. Rebel dneška ale paradoxně vskutku může být jen docela obyčejný majitel tzv. selského rozumu. Nečekané.

Není pochyb, že se společnost změnila. Stále se mění, to je princip evoluce. Je to logické, protože pokrok a změna jsou (byly) hybatelé dějin. Například mezigenerační vztahy. Už Sokrates „trpěl“ nesouladem mezi nezvladatelnou a nevychovanou mladou generací a jejich rodiči. Mysleli jinak než ti starší a bylo těžké se s tím srovnat.  Ale srovnali se. A „nezvladatelná“ mládež o pár let později stejně soptila nad těmi, co přicházeli po nich. To lepší přeci odcházelo s nimi. Alespoň jim se to tak zdálo. Všem se to tak vždycky zdá.

 Když se oprostíme od generačních sporů, najdeme jiné evoluční mezníky, protože pokrok prostě nezastavíš a navzdory tomu, že je někdy těžké ho přijmout, je tady. Technologie třeba dneska vládnou světem a děti je nadšeně akceptují. Starší generace jen výstražně zvedá prst. Pozor na to, abychom se nestali otroky nových technologií. Za našeho mládí jsme čas trávili úplně jinak.

Konec konců, i tehdy fungoval nějaký systém. Vlastně se ani tak moc nezměnilo. Pokud jste součástí systému, fungujete bez výrazných problémů. Pokud se ale vymykáte, stává se něco zvláštního. Narušujete rovnováhu vesmíru. Najednou jako byste představovali určité nebezpečí. To, co kdysi představovala ideologie, dnes zastupuje diplomatická korektnost. Jde ale o podobný způsob vyhodnocování. Tedy v otázce rebelů. Cítíte, že to nejde úplně přesně pojmenovat. Ale víte, že mimo systém máte zaděláno na problém. Jste v pasti. A buď to ustojíte a libujete si v pozici rebela, nebo ne a pak se většinou pokorně vrátíte do systémových otěží.

Pak se divme, že o systému se mluví většinou s pohrdáním, neřku-li hanlivě. Zajímavé ale je, že když se člověk sám stane představitelem systému, žádné negativní rysy na něm většinou nevidí. Dokonce má často pocit, že právě s ním přichází revitalizace systému, který nyní bude definován jako ten jediný správný.

Jedni moji známí se rozhodli vymykat se vzdělávacímu systému. Chtěli učit svoje děti doma. A přestože to zákon umožňuje, když se svým experimentem okázale pochlubili na veřejnosti s tím, že dětem dávají mnohem víc, než oficiální systém, přímo úměrně tomu vzrostla návštěvnost úřednic sociální péče v jejich fungujícím domově. Kdyby mlčeli, drželi ústa a krok, patrně by se některým problémům vyhnuli. Docela mě začalo zajímat, co vedlo sociálku k ostrakizaci lidí, kteří se vymkli systému a vzdělávají děti sami. Pídila jsem se po podrobnostech, ale smysluplné odpovědi jsem se nedopátrala. Sociální úřad, v některých otázkách velmi vstřícný, třeba v této zaujal pozici mlčícího střelce. Řečeno slovy našeho dětství, hráli si na Fučíka. Hlavně proto, že logicky relevantní odpověď prostě poskytnout neuměli. Jejich vnitřní fráze, že vlastně dehonestují systém českého vzdělávání, těžko mohou veřejně použít.

To je dost dobré vědět. Co všechno se vymyká současnému systému, který inklinuje k průměrnosti a pštrosí politice. Hlavně se nijak nevymykat. Některé jevy, které tak mohou nastat, by jednoho ani nenapadly. Ale třeba naše úspěšné sportovkyně jsou typickou ukázkou toho, jak systém vede k průměrnosti. Ani jedna z nich není produktem současného systému, v daném případě sportovní podpory dětí a mládeže. Všechny se připravovaly mimo systém, jinak a jinde. Byly rebelky. A dnes si je systém chce přivlastnit, jak exemplární ukázku úspěchu. I to by nás mělo varovat, ale národní euforie z olympijských medalií je jako epidemie. Najednou jsou ty všechny holky náš národní poklad, bez ohledu na to, že před olympiádou je buď nikdo neznal, nebo jim všichni tak nějak házeli klacky pod nohy. A když navíc zase neuspěli hokejisté, veškerá „láska“ sportovního národa se vrhla na ně, nejvíc logicky na zlatou Ester. Dívku, která je čítankový příkladem jedince, který uspěl jen díky tomu, že byl, žil, studoval či trénoval mimo systém.

Pokud ale hledáte něco jako pravidlo, že dobře je jen nezdolným solitérům, tak to asi nenajdete.

Někteří to totiž docela obyčejně nedají. Nevydrží jít stále hlavou proti zdi. Zařadí se. Nebo naopak, trvale vyčlení. Prostě, pravidlo neexistuje. Vyjma jedné zlaté pravdy. Že pokud nesouzníte se systémem, jste rebel. A rebely nemá rád žádný systém, ani ten současný. Otázka je, co s vámi udělá. Pokud vás jen pranýřuje, budiž. Ale až vás začne likvidovat…?

Problém je jen ten, že od jednoho není daleko ke druhému.

Prostě existence mimo systém je vždycky tanec na tenkém ledě.

Lze ovšem celkem smutně konstatovat, že současný tenký led dost intenzivně tajeL