Hovory

byly sice už ve středu, ale také byl den učitelů, který dostal protentokrát přednost. Ale na Hovory nezapomínám , reflexe je dnes. Téma bylo poúnorové, co se dělo po únoru 48.S podotázkou, kdo  je vinen za únor 48?

Předchozí generace měla zafixovaný termín Vítězný únor. Dnešní generace většinou o únorových událostech neví nic. Jdeme tedy od extrému k extrému.Proto: kvůli jakési osvětě či novodobé formě národního, nebo alespoň regionálníhoJ, obrození přicházejí naše Hovory. Tentokrát s poměrně vyzývavou otázkou, kdo za to může? A co se dělo dál?

Otázek se logicky nabízí celá řada. Co vedlo tak velkou část národa k podpoře strany, jež chtěla nastolit diktaturu? Kdo všechno selhal? Demokratické strany? Prezident?  Proč si idealizujeme Masaryka, který se v rozhodujících chvílích zachoval spíš jako kluk, který se chce vyhnout problémům, než jako státník, syn zakladatele republiky?

Všichni, kdo přišli na středeční setkání s docentem Jaroslavem Šebkem si své odpovědi našli. Zároveň ale odcházeli s novými. Za všechny mě napadá taková ta signifikantní:Děje se to dnes znovu? Selhávají demokratické strany? Prezident?!

Nu a ti co nepřišli, mají možnost zkusit jiné osmičkové datum. Třeba třicetiletou válku- defenestrace a Vestfálský mír ( 1618-1648). Tedy kulatá výročí, osmičková, leč vzdálenější. Ovšem s profesorem Čechurou se klidně dostaneme od defenestrace i současnosti. Vám k tomu stačí jen na konci dubna dorazit na Hovory-). 

A mně se po únoru 48 narodila maminka, přímo dnes, před sedmdesáti lety. Takže jedno osmičkové výročí máme doma. A můžeme si, na rozdíl od těch tragických osmiček, dovolit přízvisko krásné výročí.