Po strništi bos

Díky Bio Oko jsme viděli hit letošního léta velmi brzy. A byl to zážitek, navzdory mnoha špatným recenzím. Je dobré, že máme takovéto filmy, byť doba jim příliš nepřeje. Ale my diváci, co nedáme na rádoby odbornou kritiku, tak my jim přejeme zase velice. Krásný film to byl:-)

Nezaměstnanost

Nezaměstnanost v naší zemi utěšeně klesá. Minimálně jako sezonní záležitost.  Alespoň podle některých zpravodajství, které informují v rámci okurkové sezóny i o statistikách. V rámci jedné takové letní statistiky mě zaujalo číslo, které oznamovalo, že mezi nezaměstnanými je něco málo přes dva tisíce učitelů. Ti údajně začátkem července zamířili na úřad práce, aby se v září znovu vrátili do škol. Takže jen hýbají statistickými čísly a o skutečné nezaměstnanosti to zas tolik nevypovídá.

Ale vypovídá to rozhodně o něčem jiném. Domnívala jsem se, patrně tedy mylně, že tento postup už byl dávno označen za nezákonný a definitivně tudíž zakázaný. Ale jak praví statistiky a veřejnoprávní zpravodajství, není tomu tak. Zjevně tedy ona praxe, kdy kantora ke konci roku vyrazí, on se stane nezaměstnaným, jde se nahlásit na úřad práce, který ho zaeviduje, aby ho v září z evidence zase vyňal, neb učitel je přijat zpět na své původní místo, funguje vesele dál.

Vždycky mi to přišlo jako zvěrstvo. Když chtěl ředitel ušetřit peníze za dovolenou, postupoval patrně tímto způsobem. Pokud tomu tak je i dnes, asi by si oni ředitelé zasloužili nějakou inspekční kontrolu? Pokud tedy platí ona moje premisa, že jde o nezákonnou aktivitu. Protože pokud platí, pak onen statistický údaj musí znamenat, že se někde zákon stále nedodržuje. Pokud neplatí, pak je to stejně pořád zvěrstvo, ale asi legální.

Každopádně je hodně podivné, že někdo dovolí tento způsob praktikovat. I když na druhé straně, tam, kde není obrany, tam si asi můžou s lidmi dělat, co chtějí. Zákon nezákon. Nu, ještě že ta statistika má tak přesné údaje.

Krvokvět

Není vůbec krvavý. Ale krvokvět to je. Už se chystal do věčných lovišť a najednou taková krása...

Moderní život

Pokrok nelze nikterak zastavit. Svět je dnes úplně jiný, než býval za života našich rodičů, o prarodičích ani nemluvě. Vývoj nejde dopředu mílovými kroky, ale přímo desetimílovými. Zatímco dříve tak nějak poklidněji plynul, co platilo za jedné generace se jen pomalu posunovalo za života generace  ke druhé, dnes se vše valí hektickým tempem, radikální změny jsou nejen mezi generacemi, ale i v rámci jedné generační etapy se ději překotné změny. Každopádně, v našich zeměpisných podmínkách nyní žijeme velmi pohodlně. Myslím si, že v podstatě všichni zde máme přijatelný prostor k životu, byť někteří jsou na tom lépe a jiní hůře, to nelze zpochybnit. Ale žít se tady dá. Takřka vše je k dostání, vše se dá zařídit. Ale takřka. Věci, které se dnes stávají vzácné, ba skoro neexistují, se dají poměrně snadno vyčíslit. Za prvé je to ticho a klid. Zejména ti, co bydlí v blízkosti nějakých letních festivalů, povolených i nepovolených technopárty, veselých sousedů, nočního klubu či jen nějaké permanentní stavby by mohli vyprávět. A zastání nikde, pravidla žádná nejsou. Prostě čím víc hluku tím úspěšnější akce.  A to nejen v hudební produkci, ale i v tom nekoordinovaném budování. Pokud někde řvou stroje od božího rána do temné noci, je to „vizitkou“ toho, že se něco děje. Pracovníci se střídají, že obyvatelstvo postižené lokality se střídat nemůže, nezajímá nikoho úplně stejně, jako to, že se někde sejde nelegální techopárty, kterou policie sice monitoruje, leč nezakročí. Ovšem běda, budu li tropit výtržnosti někde já, sama samotinká. To si hned troufnou, ale monstrózní megaakci nechají být. Že tam žijí nějací lidé, kteří se z toho hluku mohou zcvoknout? Koho to zajímá…

Čímž se dostávám k druhé nedostatkové věci dneška, kterou jsou nějaká pravidla, empatie či respektování práv toho druhého.

Neexistuje. Stejně jako třetí věc, kterou je soukromí, které se pod dohledem velkého bratra stalo jen vzpomínkovou relikvií a iluzí dávno ztracenou.

A to je tedy  náš současný moderní život. Chceme ho, máme ho. Jen nevím, kdy se staneme jeho definitivní obětí.

A jaké nedostatkové zboží se chystá pro modernější život další generace…? 

Dalajlámova kočka

Dostala se ke mně úplnou náhodou. Prostě asi tak, jak si knížka najde svého čtenáře. A tohle bylo velmi pěkné a zajímavé čtení. Zařadí se k těm knihám, ke kterým se chci vracet. 

                                                           

Někteří nestárnou

Během letního setkání si nedávno někdo povzdechl nad neúprosností času, která způsobuje, že najednou se dostanete na post nejstaršího v daném kolektivu.

Takový jev přichází většinou nečekaně, a v okamžiku, kdy si ho uvědomíte vy, je pro vaše okolí už dávno pevně zažitý.

Něco takového se neděje jen v pracovním prostředí, kde se z role toho nejmladšího pozvolna přelijete do pozice mladý a nadějný, že si fáze, kdy jste jen nadějný a pak už bez přívlastku ani nevšimnete. A najednou jste nejstarší.

Může tomu být i doma, kdy se plynule přerodíte v babičku, aniž by se někdo ptal, zda se jako babička opravdu cítíte.

Pro některé to bývá důvod k depresi, pro jiné k tvrdošíjnému boji proti ubíhajícímu času.

Ideální samozřejmě je, když to přijímáte v souladu a v pohodě. Někoho to ale potrápí už při pětadvacátých narozenin. Řekne si, že čtvrtstoletí je tady a na hlubokou depresi je rázem zaděláno. A při každých dalších kulatinách se jen prohlubuje.

Vlastně ani nevím, jak se k danému problému stavím sama. Asi jsem při tom čtvrtstoletí byla prototypem depresivního oslavence, a nejspíš i v jiných okamžicích. Jenže to samozřejmě nijak nepomohlo a dnes už to naštěstí tak neřeším.

Je to ale trochu nespravedlnost. Moc vás na to nikdo nepřipraví. Při dnešním trendu, kdy je žádoucí být stále mladistvý a v pohodě, vás na přicházející překážky, útrapy či problémy nikdo nepřipraví. Zatímco puberty a rašícího akné je všude plno, o postupně nefungujícím těle se zas tolik nemluví. Anebo mluví a nechceme to vidět. Zatímco v mládí aktivně řešíte, co s bujícím tělem, ve stáří se tím chátrajícím už tolik veřejně nezaobíráte.

Není to, pravda nijak příjemné. Někdy bývá například těžké pochopit, že co se dalo bez problémů provozovat dříve, najednou vůbec nejde. Ačkoliv se snažíme s časem bojovat, faktem je, že ten je nepřemožitelný.

Zřetelné je to třeba u hybnosti. Zatímco kdysi člověk vyskočil jako jelen, plynule přichází doba, kdy připomíná spíš postřelenou srnu. A to je mezifáze, jistě bude i hůř. Podobné je to i se spánkem. Pryč jsou doby bohatýrského vyspávání, přichází doba praktické nespavosti, která se jistě změní v nespavosti chronickou.

 Podmínky se mění i mezi lidmi. Zatímco kdysi jste vykali všem, se kterými jste přišli do kontaktu, zatímco oni vám blahosklonně tykali, přišla doba, kdy se tykající s vykajícími nejprve vyvážili, abyste prozřeli v okamžiku, kdy vám vykají i mladí příbuzní, které jste delší dobu neviděli.

Dnešní doba přeje mládí, o tom není pochyb. Kdybyste náhodou přiznali, že se cítíte být staří, nejspíše musíte z kola ven.

Takže se všichni tváříme, že jsme v klidu a pohodě. A pokud nejsme, úzkostně to tajíme.  Přicházející problémy si proto každý řeší raději sám, protože svěřovat se s bolestí nohou či zad nebo s nastupující slepotu moc mladistvě nezní.

 Důležité je, abyste se s tím uměli vyrovnat. K tomu účelu je vhodné občas zapátrat, zda ostatní jsou na tom také tak, nebo alespoň podobně. Pozor na bezelstné odhalení se, mohlo by se vám nehezky vrátit.

Pomoci může i humor a nadsázka. Pokud svoje starosti trochu zlehčíte, dá se o nich i diskutovat. Detaily jsou samozřejmě ošidné, mohly by se stát vaší Achillovou patou.

Sdělováním lez ovšem dát najevo i vlastní sílu. Tady naopak detaily překvapivě dobře poslouží, naznačí tím vaší sílu, se kterou to všechno s úsměvem zvládáte.

Samozřejmě je tu možnost neřešit nic a brát život tak jak přichází. To je ta nejlepší varianta. I když zjištění, že už jste všude ten nejstarší, to dokáže otřást i těm nejsilnějšímiJ

Příměstský tábor

A němčinou i angličtinou. A Tobiášem, který si to náramně užil. Ale i dětem se líbilo. Něco nového se naučily, pohrály si, seznámily se mezi sebou i se svým okolím. Užili si tábornické věci. Jako hry, buřty, výlety. Dneska to skončilo. Děti mají ještě týden na relaxaci a přípravu na začátek školy. My jdeme v pondělí:-)
                              
                                  
                                  
                                  
                                  
                                 
                                 

Stmelovací pobyty

Školní rok mnohde startuje formou seznamovacích pobytů. Přivedlo mě to ke krátkému zamyšlení. Ne snad, že bych je chtěla nějak zpochybňovat, ale že mě zaujalo, jak různě mohou vypadat.

Začala jsem dokonce vzpomínat. Říci, že jsem nezažila žádný stmelovací pobyt, by znamenalo podléhat jakémusi vzpomínkovému klamu, což rozhodně zatím ještě nemíním. Ale rozhodně se tak žádný z mých studentských výjezdů nejmenoval. První seznamovací pobyt jsem zažila až před nástupem na vysokou školu a oficiálně šlo o chmelovou brigádu, za kterou jsme obdrželi první vysokoškolský zápočet. Seznamovat jsme se tedy museli, chtě nechtě. Představa, že se z brigády nějak vyvleču, mi tehdy připadala takřka nemožná. Kromě toho jsme během tehdejší školní docházky zažili i jiné pobyty, svým způsobem hodně stmelovací. Šlo o povinnou bramborovou brigádu na začátku maturitního ročníku, která nám ukousla tři týdny z předmaturitního podzimu. Další stmelování jsme zažili na zavádění chmele ve třetím ročníku, kdy jsme se na pokoji pro šedesát lidí se společným hygienickým zařízením stmelili opravdu dokonale. Podobný charakter stmelování či seznamování lze připsat i kurzům, které se ve své době nazývaly branný a sportovní. Sportovní by dnes asi prošel také, sice asi s akčnějším názvem, třeba něco jako adrenalinový či zážitkový, ale jistě by své uplatnění našel i v dnešním ŠVP.  Šlo o týden plný sportu, kdy jsme sjížděli řeku, jezdili na kole, trénovali volejbal či zkoušeli imperialistický sport baseball, někdy se dokonce i lezlo po horách. Přitom jsme se dokonale seznámili, mnohdy i výborně stmelili. Branný kurz, během něhož jsme se připravovali na třetí světovou válku, by asi dnešní osnovy neschválily. Osnovy vlastně nejsou, tak RVP. Běhali jsme v plné polní, stříleli z malorážky, plazili se v bahně, učili se obalovat slámou proti jadernému útoku. Za poznámku, že fakt nevím, kde v Praze při náhodné atomové explozi najdu slámu, hrozila nejen dvojka z chování, ale spíše přímo vyhazov ze školy. Naštěstí jsme to dokázali ustát, stylem jeden za všechny, všichni za jednoho. Takže vlastně dokonalé stmelení kolektivu. Do podobného rámce jistě mohu zařadit i všechny lyžařské pobyty v Krkonoších či pochodová cvičení kolem Prahy, která bývala součástí každého ročníku. Zajímavé je projít si náplň současných stmelovacích a seznamovacích pobytů. Hodně se tam objevují odborné psychologické termíny. Jeden z hlavních cílů je stanovení pravidel, takže mnoho našich tříd je vyzdobeno plachtou (některé plachtičkou) se seznamem pravidel vzájemného chování. Většinou se následně moc nedodržují a stávají se tak pravidelnou náplní třídnických hodin, kde se řeší, proč se ta pravidla, která si „dobrovolně“ stanovili během seznamovacího pobytu, permanentně porušují.

Současný školní rok ale většinou nelze začít jinak, než seznamovacím pobytem, ve vyšších ročnících pak stmelovacím pobytem. Zajímavou kategorii pak tvoří problémové třídy, které také mají svůj pobyt. Chtělo by se říci, že nápravný, ale to je nekorektní termín, tudíž i v tomto případě se užívá neutrální označení stmelovací pobyt. Všechny pobyty musí být krátké, aby moc nezasahovaly do rozvrhu a také do víkendu. Musí být zaplatitelné, odborně vedené a shodovat se s RVP. Když začnete pátrat, jak nejlépe by měly vypadat, zjistíte, že jde o klasickou terminologii. Poznat sám sebe, naučit se pracovat se stresem, vyrovnat se změnou prostředí, umět bojovat s prokrastinací, osvojit si nové návyky….

K tomu účelu samozřejmě existuje celý arzenál her, které vám draze najatá agentura ráda aplikuje na studenty všech věkových kategorií. To je sice pěkná vize, ale existuje i starý dobrý způsob, který znamená, že vezmete děti, batoh a vyrazíte do terénu. Bez mobilů a tabletů, což často bývá ten největší problém, protože jakmile se děti každou hodinu nehlásí, někteří rodiče značně znervózní a mají pocit, že omezujeme základní práva jejich ratolestí. Když se toto podaří, lze i bez draze zaplacené metodiky docílit stmelení nového i starého kolektivu. Prostě se dostanou do jiného prostředí, zbaví se svých dosavadních komfortních podmínek a učí se spoléhat sami na sebe. A své kamarády. Jenže to vyžaduje i nadšeného kantora, který s nimi bude nocovat ve stanu a vařit si houbovku v kotlíku. A takových už asi moc není, byť stále existují.

Možná by stačilo ubrat na vzletných frázích a vrátit se k běžným dětským hrám, orámovaným poněkud drsnějšími přírodními podmínkami. Aby si děti opravdu něco vyzkoušely na vlastní kůži. Třeba nocleh v lese, vlastnoručně připravené jídlo či naštípané dříví. Jenže to se většinou moc nehodí do korektního rámcového plánu, protože co kdyby se tou sekyrkou zranili či během noclehu pod širákem nastydli? Proto se většinou seznamují formou sofistikovaných her, aby své volno trávili ve virtuálním světě, protože se zákazem mobilů někteří rodiče absolutně nesouhlasí. Ale důležité je to slovo někteří, protože někde je to úplně jinak. Stmelují se tak nějak přirozeně, stejně jako seznamují. Jen musí být ona dobrá vůle. A vzájemná shoda.

No, uvidíme. Začátkem září odjíždímeJ

Lopata

Bývaly doby, kdy se žertovalo na úkor dělníků, že většinou jeden dělá a dva, opření o lopatu, ho pozorují. Nu, tempo mnoha prací, třeba na našich vozovkách, by podobnému uspořádání jistě napovídalo. Leč, dělníka opřeného o lopatu jsem neviděla ani nepamatuji. A že je výkopů kolem nás víc než by si jeden přál. Celé léto tak máme neopakovatelnou možnost hledět do rozkopaných ulic. A v některých se i pracuje, takže i dělníka tam vidno. A opření o lopatu opravdu nejsou. Dneska zírají do mobiluJ. Všimla jsem si toho mnohokrát, kráčeje rozbitou Sedmičkou, jak v době přestávky, technologické odstávky či prostě jen v duchu poupraveného úvodního vtipu, dělníci nepracují, ale kontrolují display svých telefonů. Neopírají se o lopatu, ale o mobil. Doba si prostě žádá svéJ. Jen to tempo a organizace prací má pořád takový až socialistický charakter. Prostě to rozvrtat, co nejdéle a vydělat na tom co nejvíce. A za rok hezky znova. Že jde pořád o stejná místa? Kdo by se nad tím pozastavoval (snad jen nějaký rýpal). A navíc, děkujeme, udělat se to musí- což je nápis, který někdy zdobí podobná staveniště- má veškeré nevlídné poznámky smést ze stolu. Co také na to říci, že? Stejně jak nešlo nic říci, že bojujeme za lepší zítřky či že naší vesnicí imperialistický agent neprojde. Doba se mění, hesla také. Jen výsledek je dost tristně podobnýL

Život s Tobiášem

Všechno úplně nové. Již jsem úplně zapomněla, jaké je to se štěnětem. Se Zachariášem už byl většinou klídek a pohoda, všechno hezky pozvolna. 

S Tobiášem je vše vzhůru nohama. A k tomu tolik pozornosti, někdy nevím, zda je to příjemné a zda to zvládnu. Teď nemyslím pozornost psí, ta mě těší, ale pozornost lidskou. Kdykoliv totiž vyrazíme, všude jsme najednou středem pozornosti a na to nejsem zvyklá. Pravda, je to pozornost zaměřená na Tobiáše,: „jé, štěňátko, to je krásný, jak je starý, můžu si ho pohladit….“ což je logické. Leč nese to s sebou i moje konverzační povinnosti, což je někdy kapku náročné. My, co se cítíme být spíše introvertní morous, to trochu hůře zvládáme. Ale Tobiáš je ve svém živlu. Nechává se hladit, poskakuje, hned je s každým kamarád. A to také nechci, nějaký výcvik musí být, tak se asi na čas někam odstěhujeme. Naštěstí, on roste jako z vody, brzy přestane být tak výjimečně roztomilým miminkem a stane se běžným letenským psemJ. Zatím je tedy všechno nové, neběžné. Ale hezké, je to příjemný psí život. 

Předpony

Už dlouho mě nikdo tak láskyplně a přátelsky nevyzval k tomu, abych se utopila. Hanička tomu tak činila na Korfu dost pravidelně. Pořád si totiž plete významy některých tvarů a tak často dojde k veselým situacím. Třeba, když chce zamazat záda krémem, utopit se v bazénu či v moři nebo když kontroluje vlastní rodiče, kteří v době její nepřítomnosti prováděli doma rekonstrukci dotazem, zda to už podělali. Myslí samozřejmě udělali, podobně jako výzva k utopení znamená trénovat potopení. Řekové zjevně děti milují a jejich vztah k Haničce mě o tom přesvědčoval každý den naší řecké dovolené. Vrhali se na ni s objetím, polibky či širokým úsměvem, takže jsem ji dost drtila ručičku v obavě, aby mi ji nikdo neukradl. Ona ale vše nesla s úsměvem a veškeré situace rozjasňovala svými dotazy, gramaticky velmi půvabnými. Takže jsme věděly, že tam pojdeme, myšleno dojdeme, pejsek něco užere místo sežere a nakonec se všichni utopíme. To bylo díky pobytu na moři u ní výrazem nejfrekventovanějším. V reálu se nic takového nestalo, nikdo se neutopil, byť potápět jsme se naučily. Nikdo se ani nezapálil ani nespálil, a zamazaní jsme byly jak od písku tak namazaní krémem. A opojení řeckým vzduchem a sluncem. A trochu mě to vedlo k zamyšlení nad tím, jak to asi mají cizinci s tou naší češtinou těžké. A nejen předpony. Mnohem víc třeba předložky. Proč jedete na Slovensko a do Slovinska? No, zkuste to někomu vysvětlit? Myslím tím cizince, ne tříleté dítě, které má svůj specifický slovník. Ovšem v obou případech je ta čeština nejen zrádná, ale hlavně krásná a zajímaváJ

Pod cypřišem se sklenkou ouza

Když vzpomínání, tak pořádně. Ještě jedno nostalgické, leč krásné, nedělní čtení. A zítra na tábor:-)

                                                      

Nalezeno na půdě

Patrně dýmka našeho dávného praprapředka. Začíná zajímavé pátrání. Koho přesně byla a zač ji dostal...

Zbořený Kostelec

Srpnová narozeninová tradice:-)

Benátky nad Jizerou

V pět hodin večer jako vymeteno. Ani na kafe není kam zajít.Nikde nikdo.Ale i tak, krásné město. A to ticho...