Před hlavní samopalu

Záběry z blízkovýchodních zemích, kde nosit samopal bylo stejně běžné jako u nás kabelku, mi vždycky přišly jako děsivé. Vždycky jsem přemítala, jak se v takovém prostředí dá normálně žít. Ti, co tyto „horké“ lokality navštívili, mi s úsměvem vysvětlovali,že si člověk zvykne. Jde do cukrárny, tam sedí voják, vedle na židličce se válí jeho kvér úplně stejně, jako u nás se povaluje něčí batoh. No, to určitě, myslela jsi si vždycky,  protože dobrovolnou návštěvu těchto zemí jsem nikdy moc nechápala ( ostatně,nechápu ji ani dnes, ale to je zjevně otázka priorit). Navíc byla vždycky jejich průpovídka doprovázena konstatováním, že jde o země velmi vyspělé. Nu, a nyní je to i tady. Život pod hlavní samopalu. Jdete městem a kolem se procházejí po zuby ozbrojení vojáci. Fakt je, že je moc nevnímáme, už patří ke koloritu města. Asi jsme si tedy zvykli. Smutný příběh. Zda to ale znamená výše zmiňovanou vyspělost, o tom velmi silně pochybuji. Leč jde o naprosto aktivní realitu, vedeme běžný život za dohledu hlavní samopalů. Vnímám to jako poměrně děsivé poselství současnosti, ale to je asi tak jediné, co s tím mohu dělat. I přesto, že je naprosto jasné, že pokud k něčemu dojde ( viz Berlín, Paříž,Londýn, Madrid,) pak jsou stejně tito ozbrojení vlci k ničemu, patrně činu nezabrání, lid neochrání. Ale jsou tady a musíme s nimi žít. Zvykejme si.