Když umře pejsek

 Nebo jiný zvířecí mazlíček, je to, jako když odejde člen rodiny. Jen moc smutnit se jaksi nehodí,okolí  k tomu totiž většinou přistupuje dost sarkasticky. Převážně se jedná o reakce: vždyť to byl jen pes, byl starý, muselas s tím počítat, už je mu dobře….a celá plejáda dalších zajímavých reakcí. Někteří se pohoršují nad termínem, že pes umřel, protože podle nich chcípl nebo pošel….

   Nu, a do toho všeho je třeba tvářit se nějak společensky přijatelně, protože slzy jsou nevhodné, dovolenou si vzít také nelze, a mluvit o tom v prostředí, kde každý vytáhne svoji vlastní tragédii, která je mnohem větší než ta vaše, je také dost obtížné.

   A tak je třeba se s tím nějak poprat. Vyhýbat se setkáním s ostatními pejsky, protože to bolí.  Prohlížením fotek.  A že jich se Zachariášem v hlavní roli je…

 Někteří situaci řeší pořízením nového mazlíčka, lépe se tak ten smutek snáší.  Já se zatím bojím. Stýská se mi po Zachariášovi.  Hodně.

Byl první.  Prožili jsme spolu skoro patnáct let a to už je kus života. Vtáhl mě do světa pejskařů, a také do svého vlastního osobitého světa, protože on byl jezevčík se vším všudy. Svůj, krásný,  osobitý , paličatý, pánovitý, roztomilý, geniální… Donutil mě k pravidelnému pohybu. Naučil mě trpělivosti a laskavosti. Toleranci i nadhledu.  

Prožili jsme spolu plno dobrodružství, patřili jsme k sobě. Našla jsem u něho bezpodmínečnou lásku, obětavost, trpělivost, věrnost, útěchu, radost.

  Pořád ho vidím, slyším jeho ťapkání po parketách, pochrupování, jeho radostný štěkot, že se zase jde ven. Pořád mu drbu bříško, i když už jen do prázdna. Do hodně smutného prázdna.

A nejradši bych se vypravila zaDuhový most, což je taková krásná romantická útěcha pro ty, co zažili a vědí. Jenže v reálu to musím nějak pragmaticky vstřebat. Ale je mi smutno, Zachariáš mi prostě strašně moc chybí. ...