Tak si tak přemýšlím, jakou asi hodnotu má medaile pro
sportovce, když ji dostane osm let po závodě. Protože se zjistí, že někdo
dopoval, jemu medaili vezmou, ostatní postoupí o stupínek či dva výše a ejhle,
je tu najednou medaile po osmi letech. Nebo po čtyřech, to už je jedno. Je toho
najednou jako by se pytel roztrhl. Vypadá to, alespoň pro nás laiky, že ve
vrcholovém sportu to prostě bez dopingu nejde. Že principem je vlastně jen to,
jak rychle vás odhalí. A tak se stane, že najednou dostanete medaili za závody
z olympiády v Číně. Co teď? Krom toho, že se přepíší tabulky a
statistiky. Má se daný jedinec divoce radovat, že má medaili nebo truchlit, že
přišel o tu bezprostřední radost hned po závodě, o ceremoniály, oslavy a emoce?
Těžko říci, zaujalo mě to hlavně proto, že podobných události přibývá a mnozí
aktivní závodníci z olympiády v Pekingu už třeba ani nezávodí. A mě, naprosto laicky, zajímají jejich
pocity. A docela pragmaticky si také říkám, kam to ten dnešní sport spěje, když
je doping stále na pořadu dne? Těžko říci, snad jen glosovat slovy Vlasty Buriana:“
Dajli medaili, nedajli medaili….
Tak aspoň u těch olympijských i vyplácí peníze, co by za to tehdy dostali. Taky dobrý, potěší to, když už jsou okradení o tu atmosféru.Dana
OdpovědětVymazat