Švédové ke Karlově mostě

   Zatímco dnes si severní demokracie u nás hodně idealizujeme, je takřka jisté, že naši předkové ze Švédů zas tak nadšeni nebyli. Minimálně sedmnácté století by jistě mohlo vyprávět. V době, kdy švédská vojska dobývala a rabovala Prahu, kterou pak následně úspěšně vykradla, jistě nepatřili Švédové ke glorifikovaným národům, jako je tomu dnes. Švédové na Karlově mostě jsou dodnes synonymem násilí, arogance a drancování. Nabízí se jistá paralela s nájezdy mladých seveřanů na naše hospody, ale za to si můžeme sami, jelikož vesele tolerujeme nalévání mladistvým. Následné drancování je pak logickým vyústěním něčeho, co jsme spustili vědomě a s jasnou touhou po penězích mladých Vikingů. Tehdy jsme za to naopak nemohli, přesto nám švédští nájezdníci zničili nejen iluze, ale hlavně Karlův most a definitivně výzdobu Staroměstské věže. Že šlo o silný moment naší historie, potvrzovalo či vlastně pořád potvrzuje i panoráma v bludišti na Petříně. Jde o tzv. dioráma, které zde sídlí od roku 1911. Leč doba komunistická stejně jako bezskrupulózní devadesátá léta se na něm podepsala na tolik, že dnes se v bludišti setkáváme vlastně jen s torzem minulého díla. Ona celá naše současnost je v něčem trochu torzovitá, tak to mnohým návštěvníkům jistě ani nedojde. Spokojí se s onou náhražkou či zdevastovaným torzem, protože nic jiného nezná. Naštěstí se občas někdo probere a snaží se věcem vrátit jejich původní hodnotu. Stejně tak se nyní bojuje o záchranu onoho díla, myslím, že muzeum hl. města Prahy se pokouší. Určitě si to tito Švédi na mostě zaslouží:-)

Prázdniny

jarní...konečně:-). Papírově sice prázdniny začínají až v pondělí, protože volno je od druhého do šestého, leč všichni víme a vnímáme jejich začátek už dnes.Sice ještě musíme vydržet dopoledne ve škole, které je díky tomu,že děti (a nejen ony) jsou už duchem někde na prázdninách, dost náročné, ale páteční odpoledne už je ryze prázdninové. Výdech a hurá na odpočinek..... 
A samozřejmě nejlépe s knihou. S tou třeba i proto, že dnes je takové půl kulaté výročí vzniku České expedice, což bylo první vydavatelství české literatury. Majitel byl Václav Matěj Kramerius a prodejnu měl v Michelské ulici na Starém Městě pražském:-)
Určitě by rád vydal i nějakou moji knihu:-), se kterou se také nechá vyjet na jarní prázdniny:-)

Nová totalita

Kdysi dávno (vlastně to zas tak dávno není, ale kdysi anoJ) existoval stav, kdy věci, které se říkaly doma, nesměly na veřejnost.  Doma se mluvilo jinak a ve škole také - to je nejčastější leitmotiv tehdejších let. Pak přišel sametový předěl a nastala doba, kdy se tzv. říkaly pravdy. Odhalovalo se léta tajené.  Všichni byli okouzleni tím, že mohou říkat, co si myslí. To ale není vždycky příjemné, tak se postupně znovu začala pravda halit. Podle amerického vzoru. Dřív se podle sovětského nesmělo říkat nic, teď podle amerického sice stále ještě všechno, ale už ne tak naplno. Diplomatická korektnost ale postupně nabývala na síle, až se stala určujícím hybatelem veřejného vyjádření. Revoluce sežrala své dětiJ.  Z veřejných proklamací se politická korektnost postupně sesouvala do nižších pater. Stále ještě šlo v podstatě říci všechno, jen tomu najednou nikdo nerozuměl, protože to bylo zahaleno do takové frazeologie, že v tom aby se pes vyznal.  Najednou důchodci přestali být důchodci a byli z nich výhradně senioři, nevychované děti byly většinou hyperaktivní, mnohé se také skrylo v dyslexii (tím ovšem nechci pranýřovat skutečné dyslektiky.) Postupně ani dyslexie nebyla dost korektní a objevila se  všezakrývající ADHD. Postižení také přestali existovat a stali se z nich jen handicapovaní. A docela obyčejný lenoch byl označován výhradně jen za méně aktivního. Český člověk byl léta trénován k četbě mezi řádky, a tak najednou všichni rozuměli i výrazu nepřizpůsobivý, který jediný lze ve sdělovacích prostředcích použít. A tak bych mohla pokračovat donekonečna. Horší je, že se pozvolna vrací i ona nesvoboda, tedy to, co se řekne v soukromí, nesmí na veřejnost. Velmi snadno byste mohli být pranýřováni (to v lepším případě). Ať už za netoleranci či celou řadu dalších definic toho, když někdy pojmenujete situaci pravým jménem. Zdá se, že pravda se znovu stahuje do ilegality a to je tedy hodně smutná realita. A jako bonus přidávám poslední zjištění, které mi poskytl časopis Květy. Vyfotografovat miminko, myslím tím vaše vlastní v běžné rodině, jak v létě pobíhá nahaté po zahradě, se stává velmi riskantní záležitostí. V Americe už za to běžně skončíte za katrem, a když je děcko zachycené třeba při koupání, máte to na doživotí. A když je to v „Americe“, je zcela jisté, že brzy to máme i tady. Našlápnuto máme slušně.

Obsesivní datum

  Tak dnešní datum, ať se snažím, jak chci, ve mně stejně vyvolává emoce. Většinou ty záporné, ale s postupujícím věkem se stále víc objevuje vzpomínkový idealismus a jde hodně o návrat do dětství.  Převážně samozřejmě do školního věku, kdy jsme dnešní den museli věnovat oslavě únorového vítězství, postáváním na nějakých shromážděních, kde jsme poslouchali opěvování zásluh dělnické třídy, která nás vytáhla ze spárů buržoazie. Protože jsme většině fází v podstatě nerozuměli, vedlo to k hromadnému dětskému dovádění, protože oslavy února nás místo ze spárů buržoazie vytáhly ze spárů školy a my jsme tím většinou získali půl den mimo školní lavice. A jelikož v té době byly zimy většinou dost drsné, pamatuji dokonce i uhelné prázdniny, pak ani tato setkání se nijak neprotahovala. Řeklo se pár oslavných frází, někteří z nás si vysloužili poznámku, že ruší při životopise soudruha Gottwalda, a šlo se domů. Aktivní jedinci si pak mohli vysloužit lepší známku tvorbou aktuální nástěnky k Vítěznému únoru, kde vždy musel Kléma dýmat ze své dýmky hned vedle dýmajících komínů socialistických továren. Taková, dnes vlastně trochu smutná, vzpomínka na realitu dětských let. ..Nu, pětadvacátého se to nějak vrací. Taková vzpomínková obsese. Naštěstí, obsese se dají léčit.

A všechno je jinak, díky bohu 

Kumšt

aneb divadlo  v pondělí po plese je sice kapku náročné, ale zase jeho nenáročnost vede k určité relaxaci. Kumšt zde hrají Slováci v divadle, které je pro mě novinkou. Nějak jsem jeho existenci dosud nezaznamenala, ale nyní už to vím. Studio Dva, v pasáži Blaník. 
A tam jsme vyrazili na představení Kumšt, kde hlavní roli hrají pánové Lasica, Labuda a Kňažko. A  pánové mají kumšt v malíčku, takže to byl Kumšt jak se patří. Často mám pocit, že ty absurdní situace, které se tady rozehrávají, si ani autor nemusí vymýšlet, stačí odkoukat z našeho reálného života. Hra je dlouhá jen hodinu a půl, bez přestávky, což mám moc ráda. A k tomu libozvučná slovenština, hezký zážitek....

Maturitní ples

Sobota se stala naším prvním letošním dnem D. Moji maturanti učinili první krok k ukončení svého studia, čímž je již tradičně maturitní ples. Dlouhé týdny příprav se zúročí v několik hodin příjemné zábavy, tance a překvapení. Klasicky nejprve nastupují primáni, kteří si svoji imatrikulaci odbývají stále ještě v hravém tónu. Je to vždy takové milé osvěžení, mnohdy ale i dojemné, ti mrňousové, nastrojení a hezky tančící.Po úvodním primánském vystoupení již přicházejí dospělí oktaváni, kteří letos pojali svůj ples v duchu Oktoberfestu. Jsme německá škola, tak tradice se vším všudy. Krásné předtančení a pak už plně v gala pro šerpy a sólo. Měla jsem letos natrénováno, zkoušeli jsme poctivě, tak jsem si valčík s nimi opravdu užila. Hezké to bylo. Tak zase za rok:-)

Selský baroko

  Dnešní četba je po dvou oddychových zase trošku víc do hloubky. Konečně se mi dostalo do ruky Selský baroko od Jiřího Hájička, od kterého jsem zatím zdolala jen Rybí krev, přestože on za své knihy sklízí jednu Magnézii literu za druhou. A myslím, že oprávněně. Selský baroko mě zaujalo víc než Rybí krev, je tam plno mně blízkých momentů-genealogie, venkovské příběhy, pátrání po minulosti nejen vlastní, střet venkovské a městské mentality, padesátá léta, prostě pro mě velmi zajímavá koláž a dobré čtení.  Příběh se čte tak nějaká sám, pan Hájíček má zjevně ten dar, že vás do svého příběhu vlastně zakomponuje jak takové dalšího účastníka, pozorovatele či aktivistu. Ještě dlouho ve mně Selský baroko rezonovalo. Řekla bych, že je to hodně dobrá kniha, minimálně pro mě bylaJ
                             

Sportování

Nejsem úplně aktivní sportovec, leč ke sportu mám docela blízko. Bohužel, víc jako pasivní pozorovatel, leč i to přináší své zážitky. Samozřejmě důsledně ignoruji fotbal, což je sice třeba vedlejší Spartě naprosto ukradený, leč já mám alespoň mizivý pocit, že ten velkoobchod na peníze sama nepodporuji.  Ale k jiným sportům jako k vrcholovému fotbalu snad takový odpor nemám. Určité výhrady mám i k cyklistice, myslím k té na nejvyšší úrovni, protože tam nevidím žádnou realitu. Představa, že se někdo šplhá po alpských kopcích ve vzdálenostech, které v klidu odrovnají i svátečního řidiče za volantem, se mi nezdá reálná pro lidské schopnosti a moc nevěřím tomu, že jde o normální, tedy čistý sport. Většina těch dopingových afér tomu také napovídá, takže ve mně to budí dojem takového trochu nelegálního bojování, ale nijak to nehodlám hodnotit. Každý svého štěstí strůjcem a já se jen proto na cyklistku nedívám, ne ji nevnímám jako sport. O to víc si užívám zimní sporty, které mi navíc jako vlastní dovednost byly odepřeny.  Baví mě lyžování, skoky na lyžích i dnes tolik oblíbený a úspěšný biatlon. Žasnu u akrobatického lyžování a nechápu jízdu na boulích, protože i jen při pouhém sledování mě začnou bolet kolena.  Ovšem i při sledování mistrovských sjezdů na lyžích mě napadá, co je to vlastně za závod, kde vyhrajete o setinu sekundy? Jak vypadá setina sekundy? Mluvit by o tom mohlo rychlobruslení, atletika i další sporty, kam pronikla superpřesná technika, která ale změnila závod jako takový v něco, čemu nerozumím. Pořád k tomu přistupuji po starém. Když vyhraju, chci být první v cíli. Jasně (a nemusí to být o parníkJ). Ale co je to setina sekundy? To jsme přeci dojeli či doběhli stejně rychle….

Mně by třeba děsně demotivovalo, kdybych po třiceti kilometrech běhu či po brutálně dlouhém sjezdu prohrála o vteřinu? To víc závodím s chronometrem než se soupeři, byť pro nás diváky to jistě pořád atraktivní je. Ale přeci…

Je to vlastně konstatování k ničemu, rozhodně tím nechci dehonestovat sport a rozhodně mi to nebrání si ty velkolepé výkony u obrazovky užívat. Jen domyšleno do detailu je to víc závod ve zdokonalování techniky, která ale musí těm závodníkům trochu kazit radost z výhry. Protože setina sekundy se fakt nedá natrénovat. Ale chceme to tak a máme to, s tím prostě nenaděláme nic. Jen ten smysl soutěžení a závodění podle mého peciválského názoru dostává kapku na frak. 

Konference

Stala jsem se účastníkem konference. Na ministerstvu.  Zní to velice vzletně, ovšem ve skutečnosti šlo o přednášky týkající se první světové války. A protože se přednášelo v reprezentativních prostorách dostala celá záležitost punc konference. I proto nás ráno důkladně prolustrovali při vchodu, což mou rozjitřenou fantazii na chvíli přeneslo do letních měsíců a na dovolenou. Bezpečnostním rámem totiž většinou procházím jen na letišti, když letím do teplých krajů, kam sice ráda zamířila i nyní, leč reálný cíl byl v Karmelitské.  Tudíž jsem se po bezpečnostní prohlídce ocitla v prostorách našeho ministerstva, kde se o nás postarali v rámci školského rozpočtu. Dali nám kávu, koláče, nechtěli po nás konferenční poplatek, jak nám bylo zdůrazněno, a oběd jsme si mohli koupit ve zdejší kantýně.
Témata přednášek byla opravdu zajímavá. Leč odpřednášet je zajímavě umí bohužel jen někdo.  Celý den se zde střídali řečnici, takže jsme válku probrali opravdu důkladně. Začínali jsme stoletím dítěte, které se pídilo po  možnostech  válečné sociální péče o děti a mládež, což samozřejmě koresponduje se současnou módní glorifikací dítěte a je to tedy téma takové nadčasové. Přesto bylo zajímavé srovnání, jak to měli před sto lety a jak to máme dnes. Následoval odraz války v učebnicích dějepisu, což mě tedy vrcholně zajímalo, leč tady jsem se nedozvěděla nic objevného. Prostě dějiny píší vítězové a podle toho vznikají učebnice dějin, což rozhodně není nic nového pod sluncem a rozhodně v tom nic nemění ani naše rádoby demokratická doba. 
Využití webu ve výuce byl pak odskokem k dalšímu oblíbenému prvku dneška, tedy k multimediální výchově, či-li lidově řečeno k odkazům na první světová válku na netu. 

I po obědě jsme se vraceli k dětem za války, tentokrát téma znělo dětství a škola během válečných let. Poté nás jakýsi mladík seznámil s osobou Přemysla Pittera jako vojáka Velké války a ve finále už se jen diskutovalo o válce, následném chvilkovém pacifismu atd. Po čtvrté jsme důkladně chráněnou budovu našeho ministerstva opouštěli. Nu, stálo to za to, ale v podstatě měly nějakou výpovědní hodnotu tak dva příspěvky. Smutný je i fakt, že mnozí přednášející jsou stále "uspávači hadů", už za nás tomu tak bylo.Monotónně předčítají ze svých lejster, žádná jiskra, žádná invence. A k tomu se dnes navíc přidávají vady řeči, nedodržování limitu pro přednášku, třicet minut sem, třicet tam, kdo by to řešil...
No, tak nevím. Srovnávám s nedávným setkáním historiků v Goethe institutu, které sice nebylo konferencí, ale mělo šmrnc. Tady jsem se neskutečně těšila na konec. Nechci to zavrhovat, je jistě chvályhodné, že se podobné akce pořádají, leč příště si asi budu lépe vybírat.... 

Genealogický stres

Baví mě genealogie, bádání nad rodokmenem, hledání minulosti a vlastních kořenů. Vnímám to jako velké dobrodružství, což zase nemohou pochopit ti, pro které je to nebetyčná nudaJ. Ale každý máme své závislosti. Rodokmen beru jako dobrodružství, trochu i detektivku, zcela určitě jako výzvu dostat se co nejdál. Tím pádem jsem pochopila, že zároveň jde o v podstatě těžkou a náročnou práci, velký žrout času a energie. Já pracuji „na sebe“ navazuji na svoji minulost a zároveň obdivuji ty, kteří to dělají jako profesi, vytvářejí rodokmen pro jiné – což je mimochodem v současnosti velmi módní a také žádaná aktivita. Jen si nedovedu představit, jaké to je pátrat po lidech úplně cizích, bez toho vlastního emočního náboje. Zejména proto, že i ve vlastní linii se člověk najednou dostává do takové zlomu, kdy nastává stres. Protože už jde většinou jen o data narození a úmrtí. Jméno a dvě data. Nic víc, žádá podoba, žádný příběh, nic. Prostě tady kdysi byli. Kdo to byl, jak žil, jak vypadal, to už není šance vypátrat. Sem tam objevím záblesky, jako třeba v jedné naší linii, kde někde v osmnáctém století zachytili vztah muže, který se oženil s vdovou a pak utekl s její dcerou, se kterou založil další rodinu. To samo o sobě je námět na román, ale plný fantazie. Jak vypadali, co je k tomu vedlo, jaké byly reakce okolí, co se stalo s vdovou atd., to prostě už je zahaleno tajemstvím a dává jen prostor pro fantazírování.  Stejně tak dávají příležitost k fabulaci i ta data, narozené dítě, zemřelé dítě v jednom měsíci a ještě v témže roce narozené další dítě.  Matka, která umírá spolu se svým dítětem při porodu. Je jí třicet dva let a už má těch dětí doma osm. Chlap se vzápětí žení zase a další a další děti, respektive v matrice vlastně jen jména. Mnohdy zdvojená, živé děti nesou jména svých zemřelých sourozenců…Takže je to dobrodružství, obrovské. Zároveň stres a smutek, protože ti lidé se scvrkli jen na ta data v matrikách. Přesto mě to baví (už jsem dospěla až do sedmnáctého století), je to vlastně výprava proti proudu času. Jen to nedokážu dělat na zakázku, protože to je fakt superdřina. 

Koho to zajímá?

  Někdy mě napadá, že ten náš pan prezident má skutečně pravdu v tom, že vede boj s kavárnou (snad nejen pražskou?). Nepoužila bych rozhodně jeho oblíbený dehonestující termín lumpen kavárna, protože to nechci rozebírat. Spíš mě zaujalo, koho zajímá to, co řekne a kdo z toho pak dělá mediální skandál, protože ač jeho výroky čeří naši mediální scénu, v podstatě mnozí ani neví, o čem hovoří. Dělala jsem si takový privátní průzkum, nevím, zda ze zvědavosti či z nedostatku lepší činnosti.  Zjistila jsem, že třeba slovo inkluze mnozí považují za sprosté slovo. Zajímavý fakt byl i ten okamžik, kdy jsem studentům slovo inkluze vysvětlila. Rázem se v rámci současné korektnosti hromadně vyděsí, protože integrace (to je naopak slovo velmi módní a všichni ho chápou) je přeci správná a musí být. Takže ode zdi ke zdi. Stejně jako s Ferdinandem Peroutkou. Kdo vlastně ví, že to byl novinář, novinář uznávaný a prestižní? Nechci samozřejmě říkat, že nikdo, leč třeba v mém osobním průzkumu by se do čela top známých osobností asi nedostal. Takže celý ten mediální humbuk na mě působí tak zvláštně, jako by se tím něco maskovalo.  Řeší se nějaké vulgarismy, inkluze či Peroutka, a závažné problémy naší zahraniční politiky (a nejen jí) tím pádem v tichosti vyšumí. Jakési vrtěti psem po česku.  Anebo je to prostě jen takové vytváření bouře ve sklenici vody.  Takový chléb a hry po našem? Každopádně, pokud je to mediální boj proti takovým výrokům, bylo by možná v rámci tohoto boje nedávat hlavnímu protagonistovi takový prostor v médiích. Prostě ho vypnout, což by bylo jistě mnohem účinnější než všechny červené i jinak barevné karty. To ovšem nikdo neudělá, protože by rázem nebylo co bulvarizovat. Takže moje otázka v úvodu je vlastně jen otázkou řečnickou.

A zároveň mě napadá, oč to mají dnešní (někteří) novináři jednodušší, než Ferdinand Peroutka, který psal ve velmi složité době, kde se kontroverzní témata nabízela jak na běžícím pásu. Ne snad, že by se dneska nenabízela, ale když rádoby seriozní novináři dokážou udělat na veřejnoprávní televizi zprávu dne z toho, že v únoru mrzne, ba někde dokonce i sněží, pak si mohou být jisti, že z toho v budoucnu nikdo žádné politikum neudělá. Leda by byl mágJ

                                                                                                                                                                        

Masopustní rej

Tak dnes vrcholí náš masopustní projekt celodenním rejem masek. Počasí nám  celkem přálo, vyřádili jsme se všichni. 
 Místo slov nechť hovoří obrázky:-)

Data

Všichni máme svá data, která v nás rezonují. Automaticky si vybavíme, co jsme ten den dělali, čím je pro nás zajímavý či jiný než pro druhé. Některých dat se bojíme, protože víme, že nám bude smutněji než v jiných dnech, na jiná se těšíme, protože přinášejí třeba důvod k oslavě či prostě jen příjemné poselství.  Já nechci dnes filozoficky rozebírat význam čísel a dat vůbec, chci jen jako takřka komickou vsuvku glosovat, jak se význam určitých dat třeba mění s věkem. A Valentin mi nahrál. Protože čtrnáctý únor je s ním prostě spojován. Minimálně u části mladých (ale i těch dříve narozenýchJ, hlavně prostě u zamilovaných. Náš letošní maturitní ples měl původně být 14.2.

Sbor datum automaticky přijal a na mě bylo předat ho dětem. Ty se ale okamžitě vzbouřily, protože co je to za trapný nápad, mít ples na ValentýnaJ?? Ani se nemusely dívat do kalendáře, aby si ujasnily, že je Valentin.  To jsou přeci valentýnské párty, každý chce být v páru, a na ples jim pak proto nikdo nepřijde:-).

Sice se mi zdálo, že v danou chvíli hovoříme každý jiným jazykem, leč co bychom pro děti neudělali… Vyhověli jsme jim (i díky laskavosti hotelu, kde chceme plesat) a bál je posunut.

Čtrnáctý únor si tedy studenti mohli vychutnat po svém, valentýnsky.

I mně ovšem naskakuje ke čtrnáctému jedna trvalá asociace. Historické výročí bombardování Prahy. Ne snad, že bych ho zažila osobně, ale hodně jsem se mu věnovala při psaní knihy o Janu Heřmanovi tak nějak mi uvízlo v paměti, že vlastně úplně vytěsnilo nějakého Valentýna. Takže na náhodný dotaz, co si vybavíte se čtrnáctým únorem se moje bomby nad Prahou ve většinovém valentýnském opojení vyjímají takřka morbidně.

Prostě každý vnímá data různě:-). Ostatně, jinak voní seno koním a jinak zamilovaným. To jistě není žádná objevná myšlenka, přesto mě porovnání vnímání čtrnáctého února trochu pobavilo.... 

Pekáč buchet

Když už jsem přečetla jednu knihu této mladé autorky, chtěla jsem zkusit alespoň ještě jednu, abych se ujistila.  Autorka už má na svém kontě poměrně velkou řadu knih, tak jsem sáhla po té první, která se mi nabízela. Tou je právě zmíněný Pekáč buchet. Už název sám napovídá, že půjde o setkání se svalovci, kteří si na břiše pěstují onu pěknou vizuální záležitost, která si vysloužila tuto lehce bulvární přezdívku. Je tedy pravda, že pohled na takové tělo má něco do sebeJ. A mladá autorka na tom vystavěla děj své knihy, ve kterém staví do kontrastu svůj svět kaváren a určitého nesportovního pohodlí se světem propocených tělocvičen a adrenalinových sportů. Na komické situace je tím pádem zaděláno a to je také hlavní myšlenka knihy. Čte se to hezky, je to takové příjemné čtení na nedělní odpoledne. A potvrdila jsem si dojem, že je to taková nová Monyová.  Šikovná. Mám ráda takové příjemné čtení. Navíc je na něm znát, že jí to baví a píše se jí snadno.

Zatím tedy dvakrát stačí, ale jistě se k jejím knihám zase někdy vrátím. Humoru a nadhledu není totiž nikdy dost.

Hrady a zámky

Cestování po hradech a zámcích vnímám spíš jako letní aktivitu. Když ale na Hradě máme takovou konzervaci letních zážitků v podobě výstavy Hrady objevované a opěvované, bylo by škoda nezkusit letní putování v zimním čase. V hradní Jízdárně jsou shromážděna umělecká díla, která k našim hradům nezbytně patří. Je tu neopakovatelná příležitost vidě i slavný relikviář svatého Maura, aniž byste museli až ne Bečov.  Jsou tu ale i takzvané militárie, tedy artefakty spojené s bitvami, protože dějiny jsou hlavně o bitvách. To je takový smutný fakt naší historie. Ale tato výstava se snaží o rovnováhu, je zde zastoupeno umění, zbraně i prvky běžného života, prostě vše, co běžně nacházíme na hradech a zámcích.  Máte-li rádi putování po těchto stopách naší historie, pak tato výstava na Hradě je takovým hezkým zimním shrnutím či naopak, přípravou na letní výpravy.

Žhavé historky

 Kapku jsem se inspirovala názvem Divoké historky, které zobrazují vskutku zajímavé a netradiční bizarnosti. Tak daleko samozřejmě nepůjdu, ani to neumím, ale žhavé historky ze sauny, které jsou vlastně také takové malé bizarnosti, popsat umím. Sauna je totiž svět sám pro sebe.  Kdysi dávno jsem se domnívala, že ho navštěvují hlavně lidé, co o sebe pečují. Nebo emigranti z Finska. Ovšem realita je kapku odlišná. Kromě výše zmíněných zde můžete narazit na exhibicionisty, čumily, extroverty, záletníky, snoby a celou řadu dalších kategorií. Nejhorší jsou hlasití Emilové, s těmi se pak saunuje velmi nepříjemně. Ale v podstatě každý, kdo nerespektuje ticho a klid ve žhavé i relaxační ploše, vám zážitek ze sauny zkazí. Fascinují mě lidé, kteří zde třeba neumí pozdravit. Vstupují do prostor, kde trávíme společný čas takřka v rouše Adamově či Evině, ale ani nezabučí. Jiní zase mají potřebu vás intenzivně vtáhnout do dialogu nebo jim nevadí, že celé okolí naslouchá jejich vyprávění, ve kterém se to hemží velmi osobními detaily. Asi je to určitý exhibicionistický účel. Zvláštní kapitolu tvoří ti, jejichž těla opravdu nesou stopy života či určité nestřídmosti, ale oni to nikterak neřeší. Většinu naopak, mají potřebu se svými špeky či dalšími, mnohdy neestetickými částmi těla, nějak pochlubit. Vzniká tak prapodivné natřásání, natáčení, nadhazování, vše provázeno hlasitými pazvuky, zjevně ve snaze přilákat i ty, co se až dosud tvrdošíjně dívali jinam.  Narazíte tu samozřejmě i na milenecké dvojice, ať už legální či zjevně tajné, což poměrně snadno dešifrujete z jejich hovoru. Potkáte lidi hlasité i agresivní. Někteří se nestydí vůbec a nezahalí se ani v relaxační zóně, zatímco opačně naladění stydlínkové se i v sauně pohybují trochu oblečení, což se zase nelíbí provozovatelům, jelikož do sauny se prostě chodí bez plavek.  Někteří se nesprchují vůbec, jiní si tam zase chodí odbýt veškerou hygienu včetně depilace a manikúry, což je stejně nechutné, jako když se nemyjí. Prostě sauna je plná žhavých zážitků, a pokud nemáte to štěstí, že máte saunu privátní, musíte doufat, že zrovna během vašeho saunování se nic zvláštního nestane.  Protože to ale rozhodně není pravidlem, mohou vzniknout tyto opravdu žhavé historkyJ

Zuby pohroma huby

Nedá se nic dělat, musím si tady vypomoci Cimrmanem, který je jak známo odborník na vše, tedy i na stomatologii. A má svatou pravdu, zuby jsou prostě pohroma hubyJ. Někdy mě napadá, že se mi spousta věcí prostě děje proto, aby se z nich stal příběh a abych prostě měla o čem psát. Protože moji zubní anabázi bych si asi jen tak z fantazijní vody neuvařila. Anebo je to možná proto, že ozuby nebolely sto let, tudíž už jsem všechny ty postupy zbavení se nepříjemné bolesti dávno zapomněla. Nu, nyní je to za mnou a mohu tedy rekapitulovat. Bolest zubů je tedy vskutku nepříjemná. Když ji ale nedokážete lokalizovat, je to ještě horší. Co mě tedy vlastně bolí? Šestka nebo sedmička? Nahoře nebo dole? Přejde to nebo ne? Samozřejmě si nejdřív naivně myslím, že to vyšumí samo. Samozřejmě, nic takové se nestane. Pak přijdou na řadu babské rady. Drcením hřebíčku mezi zuby si tak paralyzuji dutinu ústní, že pak nemohu jíst nejen kvůli bolesti, ale i díky tomu, že jsem si hřebíčkem naprosto vypálila vnitřek úst. Nezbývá, než zavolat zubaři. Zde by mě logicky normálně příběh končit, ale to by nebyl příběh. Zubař není. V rámci již zde popsané fluktuace v jednom nejmenovaném zařízení prostě zubařka neexistuje. Snad za dva měsíce někdo nastoupí. Já tedy musím nastoupit cestu hledání nového doktora. V pátek je to dost netradiční předvíkendová aktivita a také podle toho dopadne. O víkendu podlehnu a vyhledám pohotovost, která mi ale nikterak nepomohla. V pondělí zoufale obvolávám zdejší stomatologická oddělení, když t mi sami zavolají z Lékařského domu. Tam jsem byla jako zoufalec v pátek, paní doktorka už na odchodu mě vyslechla a napsala si můj telefon. Kdyby prý jim v pondělí někdo vypadl. Nu, brala jsem to kapku jako těšínská jablka, která sice opravdu potěšila, leč moc jsem tomu nevěřila. Ale věřit v lidské dobro a slušnost se vyplácí, paní doktorka opravdu zavolala a já pádila do Lékařského domu. Setkala jsem se tu nejen s ochotou a vstřícností, ale i tanečníkem v čekárně.  Jakýsi muž, odhadem tak mého věku, si tu trénoval taneční kroky.  Mě tedy podrobil výslechu, zda nepatřím ke generaci, kterou komančové tak zdegenerovali, že bere tanec za něco hříšného?  Napadlo mě, jestli tak třeba nevypadám, jako někdo, kdo odsuzuje tanec, ale pán zas tak na moji odpověď nečekal. Svěřil se, že on začal tančit až nyní a zjevně ho to nabíjelo novým životním nábojem. To už mi ale říct nestačil, protože byl vyzván do ordinace, kam tedy vtančil a mně už nic neřekl. Škoda.  Alespoň jsem chvíli přestala myslet na bolavé zuby. Ale i mně se zde konečně dostalo  pomocí.  Šikovná a milá paní doktorka nakonec sídlo bolesti odhalila, šlo o mrchu osmičku, která musela ven. A šla. Strávila jsem pak jedno odpoledne lehce omámená (osma šla ven až na tři injekceJ)s ledem na tváři a bez energie, která se ale brzy vrátila. Když vás prostě nebolí zuby, hned se jednomu chce tančitJ…

Pohotovost

Návštěva pohotovosti je pro mě naprosto novým zážitkem, té zubní snad dokonce premiérou.  Zuby mě nebolely celá léta a tak mě bolest docela zaskočila. Vzápětí mě pak zaskočil přístup zařízení, kam jsem léta docházela a tak jsem se ocitla s bolavým zubem bez ošetření na prahu víkendu. Ještě se tedy pokusím během pátku najít jiného dentistu, leč marně. Navíc v pátek je už ve dvě pozdě, odpoledne už nikdo nepracuje, tudíž jsem bez zubaře stále.  Hrdinně si myslím, že to snadno přes sobotu a neděli vydržím. Nicméně, dám na rady moudrého okolí a zajdu alespoň do lékárny pro něco na bolest. Kdyby náhodou. Náhoda samozřejmě udeří už během páteční noci, kdy zub, jako by věděl, že na něj teď dva dny prostě nemůžu, bolí jako ďábel. Platíčko zakoupených léků proti bolesti tedy viditelně prořídne. V sobotu ráno jsem tedy jak praštěná. Ale zub nebolí, respektive bolí snesitelně. Tak to vydržím do pondělka, přesvědčuji sama sebe. Když pak v noci takřka poskakuji bolesti, jsem přesvědčena, že hned v neděli ráno vyrazím. A vskutku. Sotva odezní moje omámení z léků, které mi pomohly přežít noc, vyrazím. Na pohotovost.  Když se tam doploužím, vyděsí mě narvaná ordinace. To je na celý den, úpím v duchu. Bojuji s pokušením to vzdát, ale zub o sobě dává vědět, tak se rozhodnu vytrvat. Naštěstí se množství lidí ukázalo jako klamné. Všichni zdejší muži měli totiž doprovod, většinou asi manželky, která je povzbuzovala, dodávala jim odvahy a přesvědčovala je, aby i přes viditelně oteklou tvář čekárnu neopouštěli. Stejně obětavě je pak po zákroku podpírali a odváděli domů. Navíc paní doktorka se s tím nijak nepárala, všechno běželo jak na drátkách. Pravda, občasné mužské steny a výkřiky z ordinace nám trpícím v čekárně nijak nedodaly, ale paralyzující bolest vás nakonec tak semele, že ani pronikavý jekot lehce hysterické dívky vás nevyvede z rovnováhy. Když na mě po hodině přišla řada, skoro jsem se na vrtačku těšila. Žádná ovšem nebyla. Moje bolest byla (a je) tak záhadná, že ji paní doktorka nepřišla na kloub. Vyřešila to drénem a nějakými analgetiky a zbytek je na mém zubaři (kterého jsem ale  teprve musela najít). Zub ale bolel dál. Tomu se říká úspěšný víkend....  

Masopust

Masopust je ve své podstatě víc venkovský zvyk, ale celkem úspěšně se vrací i do městských ulic. Naše škola toho budiž příkladem. První půlku února máme ve znamení masopustu, kde se pokoušíme prohloubit mezigenerační dialog, kdy se děti budou snažit pátrat po masopustních zvycích i rozhovory se svými rodiči či prarodiči. Děti se samy snaží vypátrat, jaké to bylo, jaký význam mají masopustní průvody a kde u nás v zemi se masopust dodržuje hodně a tradičně a kde zase naopak už jen tak skomírá. A výsledkem bude opravdový masopustní rej, který proběhne příští úterý, kdy bude celá škola v maskách. Děti v lavicích i učitelé za katedrou. V závěru dne projde průvod, ochutná masopustní koblihy, které napekly děti samy, a klidně si i zatančí, protože máme ve škole šikovnou hudebnici a nadané děti. I porota tu bude, to aby nezmizela motivace pro ty hodně soutěživé, takže vyhlásíme nejlepší masky. Takže se máme na co těšit.  A kdo žije poblíž, může dokonce i na průvod zaskočit podívatJ. Koblihy budou výbornéJ

Historický labyrint

Mám Letnou ráda, a nejen ji, celou „Sedmičku“. Přesto i tady narážíme na věci, které by se s trochou sarkasmu daly označit jako prvky z Kocourkova. A to nechci mluvit o „ kocourkovských radních,“ ty máme na radnici nové a tak teprve uvidíme, jak nové koště mete. Mně spíš zajímají takové historické bizarnosti, paradoxy či vlastně určité stopy minulosti, které zde poměrně snadno objevíte. Když jdeme se Zachariášem na procházku, není problém narazit na cedulku, že dům je v péči OPBH. Stejně tak jsme objevili oznámení, že dům je v socialistické péči nájemníků. O kousek dál zase narazíte na dům, který nabízí luxusní byty k prodeji za deset miliónů korun. Či byt k pronájmu za padesát tisíc bez energií. Tedy dvě historické etapy na jedné takřka miniaturní ploše. Ode zdi ke zdi, buď socialistická péče, nebo padesátka za měsíc. Ani jedno pro normálního jedince. Ale ani to není cílem mojí virtuální procházky Prahou 7, kterou protíná dopravní tepna připomínající Miladu Horákovou. I pamětní deska zde visí, stejně jako deska připomínající Karla Kryla. Ovšem zároveň není problém objevit pomník Klementu Gottwaldovi, který se na sedmičce v sále zvaném Domovina stal kdysi šéfem jedné strany.  Ostatně, ti „soudruzi“ to mají na sedmičce pořád trochu dobré, vždyť ulice Šmeralova také něco avizuje stejně jako to, že tady všichni stejně chodí ke „Stalinovi“, i když už léta tam na nás kyne obří kyvadlo. Prostě Letná dýchá historií a najít tady lze doopravdy všechno.  Pomník Gottwaldovi mě sice kapku zaráží, ale zase už jsem dospěla do životního stádia, kdy se vlastně nedivím vůbec ničemu.  A pak, kde jinde najdete takový historický labyrint, vlastně živou učebnici dějinJ…

S hlavou v oblacích (v pejru)

Dostala jsem jako dárek tuto útlou knížečku. Pro mě novinka, dosud jsem autorku neznala, tudíž šlo i o poznávací aktivitu. A mohu konstatovat, že v podstatě úspěšnou. Zdá se mi, že se našla nová Simona Monyová, jejíž styl mi kniha hodně připomíná. Je to velmi příjemné oddychové čtení, v podobně sebeironickém duchu, v jakém psala paní Monyová. Tady jde samozřejmě o mladší pohled na partnerské a mezilidské vztahy, na příběh zasazený do dnešní mediální doby, hezky svižně napsaný. Takový bonbonek po nedělním obědě. Přečtete vlastně na jeden zátah, pobavíte se, zasmějete. A to vlastně k relaxačnímu nedělnímu čtení stoprocentně patří. Teď mám zkusit Pekáč buchet, tak jsem zvědavá. A docela se těšímJ

                                                        

Loupežník

...aneb další premiéra na Vinohradech. Tentokrát Karel Čapek. Obsazení zajímavé a Čapek většinou nezklame. Tedy pokud někdo nemá pocit, že ho musí vykládat jinak, s pomocí nějakého experimentu. Tak toho jsme se naštěstí na Vinohradech nedočkali, takže jsme si mohli vychutnat skutečné klasické divadlo. I se všemi jeho premiérovými atributy, kterou byla sklenka sektu jako "welcome drink", zajímaví diváci včetně paní Havlové, která seděla s panem režisérem takřka vedle nás, a kvalitní klasická hra. Večer na Vinohradech je vždy divadelní zážitek. I když, pravda, nějaké experimenty i tady byly. Nejvíc efektní asi mělo být poletující ptactvo, které zpestřovalo celý, již vlastně takřka stoletý, příběh akčním poletováním nad jevištěm, ba i nad hledištěm. V rolích ptáčkům malé děti přivázané na laně.V duchu jsem hledala význam toho efektu, vtírala se i myšlenka,jestli je to vůbec legální, takhle nechávat děti plout prostorem, a bylo mi jasné, že svoje vlastní bych k tomu nepropůjčila. Na druhou stranu musím říci,že při děkovačce byly tyhle malé dětičky nejvíc roztomilé:-) a zjevně je to bavilo.
 Loupežník se na Vinohrady vrací a zajímavé je, že v roli Mimi se kdysi představila  paní Hana Maciuchová, která i dnes v Loupežníkovi má svou roli, tentokrát služky Fany. 
A sedmnáctiletou Mimi představuje Sabina Rojková, o které si já osobně myslím, že jde o velký herecký talent a s napětím ji sleduji. Je to velmi šikovné děvče, má jiskru, talent a hraje velmi hezky.
   Příběh Loupežníka je asi notoricky znám, jde o klasické střetnutí divokého mládí a zkušenostmi poučeného stáří, takže věci, které každý zná či bude znát i na vlastní kůži.
Na textu je již patrné, že příběh je sepsán téměř před sto lety, místy bylo jeho tempo i na mě příliš pomalé. Ale zase to vynahradila libozvučná krásná čeština, která k Čapkovi samozřejmě patří. Výborný byl Jaroslav Satoranský, a vůbec mě víc oslovilo umění starších herců. Asi jsem již dospěla na tu druhou stranu, i sám Čapek říkával, že mládí v hledišti fandí loupežníkovi, zatímco ti staří těm druhým.
 Tak už to vím i s Čapkovým posvěcením:-). 
A na závěr historickou připomínku toho, že zrovna při psaní této hry se Čapek seznámil se svou manželkou Olgou, která samozřejmě hrála Mimi. Všechno souvisí se vším. 
 Loupežník na Vinohradech je podle mě velmi zajímavý a stojí za návštěvu.  
A jak jsem dnes zjistila, myslí si to i kritika:-)

Zubař

Najít zubaře dnes není úplně nejjednodušší. Jelikož s tím mám vlastní čerstvou zkušenost, mohu se podělit. Léta chodím na sedmičce do zařízení, které tedy nebudu jmenovat, abych si snad kromě bolesti zubů nevysloužila ještě další problémy. Ale jde o zařízení, které se tváří jako děsně noblesní a moderní, platíte už jen za otevření úst, přesto mě dokonale zaskočili. Ač pravidelně docházím na preventivní prohlídky, v poslední době tam byl vždy jiný zubař. Už mi to začínalo být podezřelé, taková častá fluktuace nikdy nevěstí nic dobrého. Leč, ošetření vždy proběhlo v pořádku, zacálovala jsem a pustila to z hlavy. Až do okamžiku nečekané bolesti. Volám tedy do své rádoby luxusní kliniky. Telefon opět bere kdosi s cizím přízvukem. Hlásím se ke své poslední doktorce, a ejhle, ta už zde zase nepracuje. A nová bude až za dva měsíce. Co mám dělat, když mě bolí zub. To já neviem, opáčí hlas na druhém konci. Trochu se rozohním, vznesu námitku, že se mi to zdá kapku neseriozní. Na netu nic nepíší, naopak tváří se jako ta nejluxusnější klinika na celé sedmičce. Informaci o změně lékaře mi rovněž neposkytli, ač registrovaná u nich jsem již léta. Nu, to je zjevně jejich představa o tržní ekonomice. Nemám energii se hádat, zub mrcha bolí, tak se vydám hledat nového zubaře. Sice se říká, že kdo hledá, najde, leč v případě nového dentisty to zjevně neplatí.  V Lékařském domě, kam jsem zašla nejdříve, byli nejvíc milí a vstřícní, ale mají narváno. Asi i proto, ž e jsou opravdu slušní. Jinde už je to boj, který vedu už týden. Po zákroku na pohotovosti s rozvrtanými ústy, ale bez bolesti. Jestli ovšem najdu někoho, kdo to dodělá, je ve hvězdách. Fascinuje mě na tom ten fakt, že být dentistou je dnes opravdu zlatý důl. V mém prapůvodním zařízení se ani neptali, zda jsem ochotná (i schopná) zaplatit a účtovali si ty tisícové částky.  Jak jsem řekla, platili jste už jen za otevření úst.  Je tomu tak i jinde, s větší či menší dávkou slušnosti či empatie. Budiž, je to trend doby, za zuby se prostě platí. Zarážející je spíš to, že slušnost jako přidaná hodnota se k tomu již nenosí. Zubaři jsou tak placeni (přeplaceni) že vás prostě nepotřebují.  Na pojišťovnu se v zubním lékařství už asi nikde nepracuje. A se slušností už vůbec ne. Hlavní je hlavně vydělat. Paradoxní pak to, že i když chcete někomu dát vydělat, nemáte kde…To je prostě typický český (v tomto případě zubní) Kocourkov.  A jedna klinika na sedmičce je docela ostudou celého tohoto adorovaného lékařského stavu. 

Ředitel

Žijeme v době mladých agresivních řídících pracovníků. Pryč je doba, kdy stát se ředitelem bylo podmíněno určitou zkušeností, nadhledem či moudrostí. Dnešní trend je naprosto opačný. V čele všeho musí být mladý dravý ambiciózní jedinec, který má čich na peníze, ostré lokty a bezohlednost tak říkajíc v krvi. Cílem jeho práce pak je zbourat stávající bez ohledu na základy, vytvořit cosi nového, nejlépe akčního a moderního, co se hezky vyjímá zejména v mediálním světě.

Cílem systému je pak takového řídícího jedince dokonale vysát, vymačkat a pak odhodit kamsi na smetiště dějin, což si ale nyní zvolený ambiciózní jedinec vůbec neuvědomuje. Možná díky výchově, nebo díky opojení mocí nebo prostě jen proto, že si díky mediální masáži myslí, že on asi nikdy nezestárne.  

Nějaká úcta k tradicím či předchozí práci se nyní už nenosí.

 Zpovzdáli sleduji situaci v pražské Zlaté kapličce, která mi připadá jako vystřižená z podobných mustrů. Pravda, vycházím jen z mediálních sdělení, ale už jen fakt, jak se mladý nový pan ředitel chová k těm starým bardům, je zarážející a vše potvrzující.

 Jistě, nové koště dobře mete. Otázkou je, zda je dobré vymést úplně všechno. Či zda vylít z vaničky s vodou i dítě. 

Asi nelze upírat nově zvoleným ředitelům, aby si přivedli své lidi. Otázkou ovšem je, co je přínosem, co je prostý kamárádčoft či co už je zneužití nově nabyté moci?  A když velkoryse pomineme všechno toto, kam se poděla docela obyčejná slušnost?

 Nabízí se také otázka, zda je přední pražská scéna místem vhodným pro podobné experimenty, protože divadelní hry s podpisem nového vedení nesou pečeť vskutku velkých experimentů. To už je ale asi otázka pro komisi, která seděla u konkurzu (když ale znám konkurzy ze školství, nabíhá celá řada spekulací, do kterých se raději pouštět nebudu a budu věřit v regulérní pravidla konkurzu).

Nás, potencionální diváky, může jen zajímat, k čemu to povede? I když mně se do divadla, které se najednou neumí slušně zachovat k těm, co v něm odehráli kus svého života, vlastně ani nechce.

A ani si nechci připouštět, že podobná situace je nyní takřka všude, nejen v mediálně zajímavé první scéně. Prostě, Kdo je tady ředitel? Není jen skvělá komedie ve Švandově divadle, ale velké drama současnosti. Asi ne úplně všude, leč je to chytlavé, nakažlivé a rychle se šířící…

Soukromí

Soukromí je dneska vlastně velmi nedostatkové zboží. Samozřejmě, většinou se ho zbavujeme trochu sami, naší činností na sociálních sítích, blogu, médii (bulvárními i těmi rádoby seriózními) všudypřítomnými kamerami, mobilními telefony, které vás natočí kdykoli a kdekoliv…Jsou samozřejmě i tací, kteří toto neakceptují, nemají FB ani telefon, ale ani tito jedinci v podstatě nemají soukromí jisté.  Face book a ostatní sociální sítě pak bývají častým cílem kritiků, že si to děláme sami, zveřejňujeme kde co. Leč lze použít cenzuru, autocenzuru a opravdu pustit jen to, co chci.

Pak vám ale přijde dopis, domů, od někoho, koho vůbec neznáte, se všemi vašimi údaji a daty, které si úplně cizí jedinec zjistil někde na katastru. Což mě děsí snad i víc než nějaký FB či blog, protože ten má člověk trochu pod kontrolou. Zatímco tamto ne.  On tam disponuje vašimi daty, která tam ze zákona poskytnout musíte, takže o nějakém soukromí nemůže být ani řeči. Souhlas s jejich poskytnutím jste nikomu nedali. 

Pak se ani nelze divit, že si tam svévolně mnozí i s vaším majetkem nakládají, jak chtějí. A vy se pak jen divíte. Zajímavé je, že máme zákon o ochraně osobních údajů. Ovšem zjevně platí jen někde a na někoho, protože jak jinak si vysvětlit přístup katastrálního úřadu k vašim datům? 

Jiné vysvětlení prostě nemám. Ale suše mohu konstatovat, že mě to pěkně naštvalo a vytočiloJ

Odpovědnost

Občas si kladu otázku, která je zjevně pouze řečnická, protože odpovědi (myslím tím relevantní) se asi nikdy nikdo nedočká. Přemýšlím, kdo nese odpovědnost za ta různá bombastická rozhodnutí, která na čas ovlivní život mnoha lidí, aby byla s novu politickou garniturou zase zrušena. Jde mi tedy

o odpovědnost ve veřejném prostoru, protože jinak je většinu vždy jasné, kdo je za co zodpovědný. Zejména v těch obyčejných kruzích.

V těch vyšších sférách je už tomu poněkud jinak.

Napadá mě několik konkrétních událostí, které tak vesele vyšuměly (nebo vyšumí), aniž by byla minimálně pojmenována něčí zodpovědnost. Třeba takový třetí pilíř penzijního pojištění! Kolik peněz se nasypalo jenom do reklamy na jeho existenci? Našli se i tací, co státu na jejich sliby skočili a do penzijního připojištění (tedy ukázali odpovědnost za svoji budoucnost) šli.  A pak přijde někdo jiný, státem garantované záruky náhle neplatí, penzijní pilíř je zrušen. Slovo odpovědnost tady vůbec nepadlo…

   Jako další se logicky nabízí bolavý pražský vřed, kterým je tunel Blanka. Kdo je odpovědný za jeho předraženost, zničenou Stromovku, vyklepané letenské obyvatelstvo a v konečném důsledku i za to, že to pořád nefunguje? Je hotová, chodím kolem zakrytých semaforů a zavřených výjezdů, které tady vesele reznou, leč onen tunel v pravém slova smyslu stále nefunguje.  Je za to někdo odpovědný?

Podobně jako v dlouholeté kauze Opencard. Najednou je zrušena, vrací se za velké peníze znovu papírové kupóny…Kdo je za to odpovědný se ovšem zase nedozvíme. Nebo možná i ano, ale zda bude za pochybení následovat nějaký trest, to už asi chci moc.

 Prostě u nás jde zjevně o to, za čtyři roky volebního období si co nejvíc namastit kapsu a vyzískat co nejvíc pro sebe. Do úřadů tak přicházejí noví lidé, vymetou ty stávající, protože co s jejich zkušenostmi a vědomostmi? Na jejich práci stejně nikdo navazovat nebude. Přivedou si svoje kamarády, začnou nové věci, staré smetou ze stolu a tak je to pořád dokola.

Odpovědnost je zde slovo z kategorií těch nepoužívaných, ba snad i zakázaných….

Vyšehradský kodex

Díky své averzi vůči frontám a dlouhému čekání jsem ochuzena o některé masové akce, které vám sice zprostředkují zajímavý zážitek, ale musíte si předtím vystát mnohahodinovou frontu, což moje nervová soustava většinu nezvládne. Třeba korunovační klenoty jsem z toho důvodu na vlastní oči dosud neviděla. Pravda, mohu bez toho žítJ. Kdybych nemohla, asi bych se zkusila přemoci. Mohla bych klidně žít i bez Vyšehradského kodexu, ale moje slabost pro Přemyslovce byla v daný okamžik silnější.  Trochu jsem se bála, ale fronta nakonec překonala moje očekávání, byla snesitelná a do Klementina jsem se tedy dostala poměrně rychle. Uf. A na vlastní oči viděla Vyšehradský kodex. Knihu z roku 1086, vytvořenou u příležitosti korunovace prvního českého krále Vratislava.  Bylo to vzrušující. Pravda, někteří si pod pojmem vzrušení představují něco diametrálně odlišného, ovšem některé dokáže přivést do určitého transu i takováto kniha. Mně tedy určitě. Její historie, stáří, kouzlo, atmosféra, tajemství, spojení s dávnými Přemyslovci…Zážitek.
                                                 

                                                (obrázek z wikipedie, vlastní bohužel nemám)

A jako bonus se vracím ke knize pana Vondrušky, Mezi tiárou a orlicí
. Ta je o Vratislavovi, prvním českém králi.A moc se mi líbila, takže opakování jako matka moudrosti.  A k tomu ještě vycházka na Vyšehrad, kde tento první král žil. Kolem nejstarší rotundy v Praze, svatého Martina, která kdysi stála uprostřed městečka Vyšehrad. Dnes stojí osaměle na cestě na jedno z nejromantičtějších míst, jaké Praha nabízí. A to všechno díky Vyšehradskému kodexu. Tolik zážitků v jednom. Kniha bude k vidění zas až za mnoho let, takže tento zážitek stál opravdu za to. I přes tu frontu. Averze je dobré občas překonat. K tomu ještě ale musím dodat, že fronta docela ubíhala, pořadatelé v Klementinu byli velmi vlídní a celkem se to prostě dalo vydržet. I tak ale příště zase něco zajímavého bez fronty:-)

Půl roku

Půlroční narozeniny:-) Rostu jako z vody. Chutná mi. Jsem zvědavá. Taky trochu líná, nechci se moc otáčet, ale zase na druhou stranu poctivě trénuji břišní svalstvo. Zkouším vydávat různé zvuky. Někdy se i pěkně vztekám, umím si prostě prosadit svou. Nejradši se chovám. Jsem spíš noční pták, radši spím ráno než večer. A všichni se kolem mě točí, to mě taky baví.........