Úmrtní list

K posledním věcem člověka patří i nezbytná byrokracie. Maminku vyzývají úřady ke změně údajů v občanském průkazu. Již není vdaná, je vdova. Zatím to asi v občance musí být, byť nevím k čemu. K vykonání aktu ovšem potřebuje úmrtní list.  Ten nemáme. Byť už přišel. Několikrát. Přišel doporučeně na tatínkovo jméno! Poštovní doručovatelka dopis nevydala, neb nebyl adresát, který by jej převzal. Poslala tedy dopis zpět s dovětkem, že adresát zemřel. O několik dní později přišla tatáž obálka s rukou připsanou poznámkou syn. Ovšem syn téhož jména jako tatínek neexistuje. Pošťačka opět konstatovala, že dopis nepředá a vrátila ho. Mamince samozřejmě vrtalo hlavou, co nám to tak vytrvale chodí a co si nemůžeme převzít. Na úmrtní list nepomyslela, neb předpokládala, že bude adresován na její jméno. Když se situace opakovala do třetice, vydala se na úřad. Tam se nejdřív děsně divili, co že má vůbec za problém, proč si adresát nemůže dopis vyzvednout a proč se jim pořád vrací. Když dokázala vysvětlit, co se děje, dostalo se jí typicky sofistikované úřednické reakce:

„Jéje, to jsme asi nějak pomotali!“

K tomu všemu ještě navíc doklad nevydali. Prý ho musí poslat znovu, doporučeně. Tak jsem zvědavá, na čí adresu.

Nu, jen si myslím, že onen úřední šiml měl docela kliku, že jsem se nebyla ptát já. Jen je mi líto, že to znovu jitřilo maminčiny rány a že její mírnost na byrokraty moc neplatí. Jak je vidno, ani poslední věci člověka nejsou mnohdy provázeny pořádkem a pečlivostí, o nějaké úctě k pozůstalým ani nemluvím. Hlavně, že je důležité, aby měla v papírech, že je vdova!

Bez Hovorů

Tak dnes jsme zaplakaly nad výsledkem. Poprvé se nám stalo, že odpoledne přišla zpráva od přednášejícího, že je mu tak zle, že se při sebelepší vůli do Kolbenky nedostane.  A teď babo raď!

No, jsme na to baby dvě, tak jsme mohly kritickou situaci řešit ve dvou, ale příjemné to tedy nebylo. Nastalo žhavení telefonů, hledání náhradníka. Jednoho už jsme skoro zviklaly, ale šlo by o téma natolik odlišné, že by přednáška byla kontraproduktivní.  Jdete naladěni na nějaké téma a ono je úplně jiné. Navíc jsme ochotného přednášejícího také zaskočily, ono připravte se na besedu během odpoledne?  Nu, nezbývalo tedy, než přikročil ke kroku nepopulárnímu, leč nezbytnému. A tudíž zrušení. Napsaly jsme maily, vystavily na FB, obvolaly, obsmskovaly. K tomu zrušit rezervaci, požádat personál, zda by případným hostům, ke kterým se naše informace nedostala, laskavě neobjasnil situaci. A pak nezbývalo než doufat, že se někdo nepožene přes celé město, aby zjistil, že se nic nekoná. Zatím nás nikdo nebombardoval rozhořčenými telefonáty či zprávami, tak snad se ke všem dostala informace včas. Poučení pro příště, zálohovat, zálohovat. Stejně jako s počítačem. Je třeba zálohy. Nebo dva přednášející. Stalo se nám to poprvé a zkušenost to nebyla hezká, ale zkušenostmi se člověk učí. Za měsíc, 27. března, již budeme zkušenější a troufám si doufat, že se podobná situace opakovat nebude. Benešovy dekrety nám tedy opět zůstaly utajeny, stále tedy mohou být strašákem.

Snad tedy za měsíc. Pokud se tedy někdo chystal a toužil po poznání, které jsme mu neposkytly, velmi hluboce a srdečně se tímto omlouváme. A věříme, že nám i nadále zachováte přízeň. Tak se dovoluji rozloučit prohlášením, že se těšíme na příští měsíc. Tentokrát s Hovory!

Zrušeno

Dnešní Hovory H se nekonají. Pan docent onemocněl, nemůže přijít, náhradníka nemáme. Takže pokud by se tady našli případní zájemci, s lítosti musím oznámit, že dnes se večerní historické setkání ruší! Podrobnosti později
                                                   

Pod peřinou

Děti nikdy nezklamou.

První den po prázdninách je ve škole takové mezičasí, nikomu se nechce, všichni musí. Někdy jsou tupé děti a akční učitelé, jindy jsou zase po prázdninách děti plné energie a tupí kantoři.  

  Po letošních jarních prázdninách to u nás byla taková remíza, tupě jsme se školou potáceli všichni a sem tam vytryskl závan energie. Třeba tehdy, když jsem se snažila v sekundě vysvětlit, co je to luneta. S vypětím všech sil jsem ji vytvořila na tabuli a čekám odpověď. Padaly různé perly, ani jedna trefa do černého. 

„Je to prostě takový půlkruh,“ ukončil naši debatu rázně chlapec v první lavici. 

"Pojmenování zajímavé, leč nesprávné", odvětila jsem a čekala dále. Vidím ovšem, kterak si dívenka přede mnou cosi pilně zapisuje. V obrázku lunety, který pečlivě obkreslila podle mě z tabule, je vyveden název: „lečnesprávné“!

   Teď sem zase byla chvíli v koncích já. Nakonec jsme si vysvětlili, že slovo leč je pro děti tohoto věku už poněkud archaické, tudíž mu nerozumí. Proto lunetu vesele přejmenovali na lečnesprávné!

Když jsme si ve finále vše vysvětlili, komentovali záměnu svým všeříkajícím:  Hustý!

Tedy patvarem zase pro mě. 

  Pointa není. A pokud ano, tak úplně z jiného soudku. Náhodně jsem zjistila, že k archaismům patří i slovo peřina. :-) Ne snad, že by děti peřin neužívaly, ale někteří netuší, proč se peřina jmenuje peřina. Protože oni mají jenom deku. A že je někde nějaké peří? Respektive bylo peří?

Nu, na mě když padne deka, tak jsem úplně hotová. Ale to je zase deka v jiném slova významu.:-)

Návraty do minulosti

Současná situace mě, někdy i proti mé vlastní vycepované vůli, častěji vrhá do minulosti. 

Věci dávno zapomenuté, události pohřbené nánosem let, se znovu vynořují, s konturami mnohdy jasnějšími, než poslední pedagogická porada.  

A tak najednou bloudím po domě, kde se narodil tatínek a který už dávno vlastní někdo jiný. Vidím babičku, kterou jsme navštěvovali a jejíž dům byl pro nás zdrojem neskutečných dětských dobrodružství. Dědeček byl  jako kulak v padesátých létech vězněn, za což bylo kdysi tatínkovi přiznáno finanční odškodnění v závratné výši sto korun. Docela jsem zírala, když jsem onen dokument objevila v pozůstalosti. Ale o tom nechci psát. Spíš o tom, jak dědečkovy stopy ( zemřel ještě před mým narozením) budily naši dětskou fantazii. Prolézaly jsme jeho statek, který si zachoval kouzlo minulosti a objevovaly věci, které dnes vévodí mnohým muzeím.

Moje probuzené vzpomínky nás vyprovokovaly k výletu do míst, která jsem nenavštívila snad dvacet let. Projeli jsme vískou, kde jsem kdysi prožívala neděle i prázdniny a něco se vrátilo. Znovu jsem viděla tu holku, co tu prolézá staré venkovské budovy. I ta zapomenutá vrátka k potoku jsem objevila. Něco ale bylo nenávratně pryč. Stála jsem na místě, kde kdysi byla část naší chalupy, a nic.

 Zapomenuto, vymeteno.  

Jen pocit zůstal. Tady jsem kdysi byla. A něco hezkého prožila....

Ono se to časem asi vrátí, s postupujícím věkem se ta minulost připomíná mnohem intenzivněji. 

Babiččinu kuchyň, kde byla ještě pec, vidím naprosto jasně.  A sebe, jako malého cvalíka, tátovi na klíně. Obrazy, co jsem léta neviděla. 

Nyní je vidím jasně jako by to bylo včera. Jako to maminčino povzdechnutí: „ To tak uteklo........“

Vítězný únor

Dnešní datum asi nelze pominout, zejména když se soudruzi zase vrací k moci, sílí jejich preference a dokonce si veřejně troufají hodnotit věci, o kterých by zrovna oni měli mlčet. Budí to ve mně zvědavost, proč je najednou taková nostalgie po letech minulých, která rozhodně nepatří ke zlatému věku historie.  Vždycky mi trochu víc oči pootevře pobyt na venkově. Ne snad, že by v Praze nebyli příznivci rudého praporu, ale víc se tady rozplynou a ztratí, mnozí z nich jsou navíc třeba mladí rebelové či pozéři z dobře situovaných rodin, který dělá dobře, že potrápí taťku podnikatele svým levicovým extremismem.

Praha je tak trochu svět sám pro sebe. Venkov je většinou pro život daleko drsnější, byť možná pro mnohé půvabnější, ale v tom půvabu nenajdu příznivce doby minulé. Ten najdu v těch drsných podmínkách, které mnohým venkovským lidem ztěžují život, což páni v Praze asi nevidí a pak se diví, že venkov chce něco jiného než Praha. Jen namátkou několik postřehů, které mohou zejména starým lidem komplikovat život. Nejezdí sem autobusy, nejsou obchody, o zdravotní péči nemluvě. Tudíž bez auta jsou namydlení, a to nekomentuji, že zdejší vozovky se v postatě neuklízí, proč také investovat peníze do nějakých vedlejších cest, že?  Důchody jsou minimální, a když si nějaký statečný důchodce chce přivydělat, naše empatická vláda mu to rázem zarazí (viz poslední regulace přijmu penzistům).  Jako by ti lidé byli za své stáří trestání. Připomíná mi to letitý vtip, jaký je rozdíl mezi českým a americkým důchodcem? Žádný, oba si za svoji penzi mohou dovolit cestu do Prahy!

Nemyslím si, že v Praze se důchodcům žije výrazně lépe, ale minimálně lékařskou péči a obchody mají dostupnější. A tak bych mohla pokračovat, možností získat práci, výši příjmů, infrastrukturou, vytápěním domů a dalšími věcmi, které na venkově mají úplně jiné dimenze než v Praze. A tak se nelze divit, že mnozí, kterým minulý režim nijak neublížil, nostalgicky vzpomínají na doby, kdy minimálně obchod a doktor byl v každé střediskové obci. Zejména, když přepočítají svůj bídný důchod, zaplatí léky, uhlí, základní potraviny a na víc jim nezbývá. A pak v televizi sledují, jak se rozhazují státní miliony, jak si někdo sedí v base a pořád mu běží plat, takže v pohodě uživí rodinu a ještě ušetří, zatímco venkovský dělník, který maká od nevidím do nevidím prostě rodinu solidně neuživí, kdyby se na hlavu postavil. A takových případů bych našla desítky. Pravda, moje pravicové srdce pláče, ale levicová duše je plně chápe. Zejména i proto, že mnoho pramení z neznalosti, nikdo z našich mocných nemá potřebu něco vysvětlovat, ale jen arogantně sdělovat. Mnohé pramení z pocitů křivdy, že za celý život poctivé práce se jim teď dostalo opovržení společnosti za to, že jsou staří a v podstatě jim nezbývá nic jiného než živořit.  Mnohé pramení i ze zděšení, že se stát hojí na starých a bezmocných (tady jsem zděšená též!). Mnohé samozřejmě pramení i z idealizace minulosti. A to všechno dohromady soudruhům báječně nahrává. Aby se nám tedy nějaký ten vítězný únor (nebo jiný měsíc) brzy nezopakoval.  V podstatě by nebylo divu. Ale nechci končit pesimisticky, byť to pesimistické asi je. Chci Vás optimisticky pozvat na naše středeční setkání s docentem Jaroslavem Šebkem, s nímž začátky tohoto marastu budeme pečlivě rozpitvávat. Pak tomu snad budeme rozumět víc a to se pak lépe diskutuje a oponuje, když jeden do něčeho víc vidí.......
A to jsme ještě vynechali puč, který odstranil Valdštejna a celou řadu drastických událostí, spojených s dnešním datem. 25.únor je nějaké temné datum!

Nalitý jako Dán

Nevím, jak se toto pořekadlo do české lidové slovesnosti dostalo, když dánští studenti způsobili opilecký poprask až v poslední době a v Dánsku se všeobecně moc nepije?

 Fascinovalo mě, jaké z prázdnin dánské rozpustilé mládeže dokázala česká média udělat drama. Denně informace typu, že Dánové zase ničí Prahu, řádí ve zdejších barech, perou se a jsou agresivní. Jsou to ale mizerové, znělo v podtextu. Zaujalo mě, že nikdo nehledal vinu v tom, že u nás je tak snadné přijít k alkoholu. Že se naprosto beztrestně čepuje nezletilým? 

Akční reportéři denně postávali před bary, aby pak natočili alkoholem rozdivočelé děti a posílili tak českou xenofobii. 

   Ale jak je možné, že po prvním incidentu nebyl zmíněný podnik zavřený? Jak to, že nebyl potrestaný někdo zodpovědný? To je věc, kterou nechápu. Opilecké excesy už skoro dva týdny živí česká média, ale to, že je snadné se tady jako nezletilý opít, koupit si cigarety, to nikdo neřeší. A pokud ano, pak tak směšnou pokutou,že ji rozhodně viník nijak bolestně nepocítí.

   Pamatuji si, jak blahé paměti kolega obešel obchody a bary nedaleko školy s prosbou, zda by dětem nenalévali (to jsem ještě učila na zš, tedy šlo o děti opravdu nezletilé), ovšem se zlou se potázal. 

  A tak se trochu zlobím (vlastně docela dost) na média, že dělají nikoli veřejnou, ale medvědí službu. Proč se zlobí na mladé Dány, kteří mají doma takřka prohibici, že si vyhodí z kopýtka? Ruku na srdce, kdo z nás by byl v šestnácti, když ho na čas pustí ze řetězu, jiný?  

Problém je v tom, že tady je snazší koupit alkohol v šestnácti než domoci se nějakého práva či dodržování pravidel. Pak se nedivme, že spotřeba alkoholu je takřka nejvyšší v celé Evropě. A že tady nic nefunguje, když se žádná pravidla nedodržují.

   Policie úspěšně zadrží popřípadě zbuší mladé agresory (ne snad, že by si to za své devastační nájezdy nezasloužili), ale na ty, co to způsobili a namastili si na mladých dánských (a jistě nejen dánských) opilcích svoji kapsu, už se pravidla nevztahují. Čím to asi bude? 

Není pak lepší být permanentně "nalitý jako Dán" a nic nevnímat?
A jaké asi mají v Dánsku pořekadlo o Češích? Pokud nějaké je, předpokládám, že asi moc lichotivé nebude. .....

Jarní prázdniny

      Název tohoto velmi příjemného volného týdne mi letos přišel spíš jako protimluv. Se slovem jarní neměl z mého úhlu pohledu vůbec nic společného.  Slovní spojení označující těch vytoužených pět dní volna ve mně vždy vyvolává představu vlahého počasí a pozvolna se probouzejícího jara, nikoli záplavy sněhu, dokonce i v pražských ulicích.

Těší mě, že milovníci lyžování odjedou do hor, tam může být sníh klidně až do května, a v Praze a jejím blízkém okolí se pozvolna probouzí jaro. Ovšem, chyba lávky. Letos jsme zapadli až po uši i tady a nemohu říct, že bych z toho měla radost. Pravda, únor bílý pole sílí, jak praví zemědělci, což mě ale v mé bílé depresi moc neutěší. Zejména, když člověk ví, že díky „moudrým rozhodnutím našich politiků a všemocné EU“ stejně to, co si můžeme vypěstovat, dovážíme, tak pak se může únor bílý klidně jít vycpat.

 Odjela jsem na pár dní za Prahu, jen kousek, a i tak jsem získala pocit imaginárního pobytu na horách. Sníh padal tak vytrvale, že místy připomínal bílý armagedon. Jako pozitivum na něm lze objevit fakt, že nebyla třeba návštěva posilovny, neb odklízet sníh několikrát denně pěkně jednoho protáhne.  V podstatě ani sauny, neb se člověk i pěkně zapotí. Ale zase přijde o žhavé zážitky ze saunyJ.

   Horší to už třeba bylo s pobytem na silnici, neb vedlejší okresky nikdo neuklízel a ani na hlavní to nebylo to pravé ořechové. Tudíž se z běžné cesty dejme tomu za nákupem stávala pěkně adrenalinová záležitost.

 A sněžit nepřestalo ani po návratu do Prahy. Sice bych asi mohla na běžky do Stromovky, ale to mě nějak neláká. Raději bych se ve Stromovce opalovala, což je bohužel dosud hodně vzdálená budoucnost.  

Takže si hezky proházíme místo na parkování, dáme pozor, abychom se nezmrzačili na neuklízených chodnících, a tiše budeme doufat, že neustálé sněžení také jednou skončí.

 Dřív ovšem skončí jarní prázdniny, které letos opravdu jarní nebyly. Co se týká počasí, samozřejmě. A nás, nemilovníků sněhu ve městě. Jiní si zcela jistě užili sněhové nadílky.

   I když, abych nebyla nespravedlivá, když jeden den vysvitlo slunce, tak se mi to také líbilo. Jenže ono svítilo jen půl dne a pak se kraj zase zahalil do depresivního bělavého temna.  Takže mně asi nevadí sníh, ale chybí slunce.

    I když o jarních prázdninách bych stejně radši měla jen slunce bez sněhu.

                      A doufám, že letní dostojí svému jménuJ.

Pohřeb

Dva týdny po pohřbu si ho již i mohu připomenout. Asi i mohu použít často užívanou formulaci, že pohřeb byl krásný. Šlo o hezké a důstojné rozloučení. A to i přesto, že pořád myslíte na to, že se loučíte s tatínkem, čímž se stáváte neodvratně dospělými a něco je nenávratně pryč.

Pohřeb byl hezký i díky počasí, které se rozhodlo, že v únorové pošmournosti dovolí sluníčku, aby tatínka také doprovodilo na poslední cestě. 

Byl krásný díky panu faráři, který i přes hlasovou indispozici pronesl krásnou řeč a celou smuteční záležitost celebroval jako opravdovou oslavu tatínkova života.

Byl krásný i díky lidem, kteří dorazili a přišli dát poslední sbohem.

Byl krásný i díky varhaníkovi a jeho krásnému a dojemnému zpěvu. Stejně jako díky hezké hudbě, která celý obřad podbarvovala.  A hudba dělá divy.......

   Pohřeb měl i své, mnohdy nečekané, komplikace.  Jedna nastala, když vůz pohřební služby nevyjel ke kostelu. Přijeli jsme a rakev nikde. Objevila jsem vůz s rakví za kostelem, kam nemohl vyjet. No, to nevypadalo dobře. Ale místní lidé pomohli, a tak se nakonec povedlo vůz pohřební služby zprovoznit a obřad mohl začít.

 O druhé komplikaci asi psát nebudu, je příliš osobní, ač za ni v podstatě mohla nemocnice.

Maminka si přála tatínka vidět, nemocnice mu ale úplně důstojný vizuální odchod nedopřála. Pohřební služba se sice omluvila, ale dojem to nezměnilo.

 Ovšem komplikace asi musí být a díky bohu, víc jich nebylo. Po mši svaté přesun na hřbitov, důstojný a dojemný. Pak pochování do hrobu, jehož se ujali synové a bratranec. A pak už jen kondolence a kar.

Pohřební hostina znamená setkání mnoha příbuzných po letech. Je vždycky určitá etapa v životě, kdy se blízcí lidé scházejí jen na pohřbech. I u nás taková doba nastala. 

Chci proti ní bojovat,scházet se i jindy,ale to až později. 

Nyní jen krátká zmínka o hostině. Překvapivě osvěžující a milé. Vzpomínací.

Deka deprese na člověka padne až mnohem později.

Setkání po pohřbu se nese v duchu vzpomínek a historek ze života. Je příjemné a povzbuzující. Díky bohu za podobné zvyky J

Zemřeli mladí

Že jsem člověk notoricky soutěživý, jsem tady již několikrát deklarovala. Soutěžím, tedy jsem J. Nikterak dravě, ostré lokty asi nemám, ale určitou soutěživost mám prostě v krvi a hrát mě baví.

   Krom jiného, pravidelně obesílám soutěže v mém oblíbeném časopise Xantypa. Kdysi jsem tam již uspěla, kdy jsem vyhrála CD svého oblíbence Jiřího Bárty. Jiří Bárta, jako sexy violoncellista, mě natolik přitáhl ke klasické hudbě, že jsem jeden čas obrážela i všechny jeho koncerty. Ale pak jsem se spořádaně vrátila ke svým klasickým zvykům: CD, dobré víno a pohodlí domova. Soutěžit jsem ovšem nepřestala. A dlouho nic. Zadařilo se až nyní.

 A vnímám jako určitý životní paradox, že jsem vyhrála v soutěži nazvané: „ Zemřeli mladí“!

Prostě memento mori, opravdu v poslední době na smrt zapomenout nemohu! Pohybuji se prostě v daném čase v tomto lehce morbidním prostředí. Ale jak praví oblíbený pražský bonmot, to je život. A tak se těším na výhru ze soutěže Zemřeli mladí.

Ale ráda bych už také něco optimističtějšího.

Musím asi soutěžit i nadáleJ

  

                                                   

Benešovy dekrety

Benešovy dekrety jsou jakýsi strašák současnosti. Všichni znají ten pojem, vnímají to jako něco ďábelsky strašidelného, ale nikdo v podstatě o nich nic neví.

 S oblibou se vytahují v politických kampaních, národ vždy zalapá po dechu a davově se řítí za kandidátem nebo naopak proti tomu, který je vůči Benešovým dekretům dostatečně ostrý a kritický.

 Proč, to už nikdo neví.  Protože strašidla se nerozpitvávají. Pak by totiž nebylo čím strašit J.

   Nu, a to je i jeden z důvodů, proč naše Hovory zkusí dekrety důkladně rozebrat. Abychom konečně věděli a rozuměli, protože jen pak se nenecháme zastrašit.

Docent Jaroslav Šebek se uvolil a ochotně nás provede dalším večerem našich Hovorů. Zmiňuji je dnes i proto, abych Vás všechny srdečně pozvala. Za týden. K nám do KolbenkyJ.  

Téma nebude jen tak úzké, obecně se chceme zaměřit na dobu let  45 - 48, zakončenou „vítězným únoremL“, ale Benešovy dekrety by měly být hlavním lákadlem. Samozřejmě kromě docenta Šebka, který s sebou možná přivede i docenta Kuklíka, takže dvě velké persony na území vinárny U Šebestiána.  

Kdo by si něco takového nechal ujít?

  No, někteří možná ano, přesto bych Vás ráda co nejsrdečněji pozvala. Za týden v 19 hodin.  Ve Vysočanech.  Benešovy dekrety vám hned tak někdo nevysvětlí. 

Ve škole určitě ne…L

(nenápadná střelba do vlastních řad si klade za cíl přilákat na besedu zvídavé studentyJ)

Invalida

    Invalidní značka na autě vám usnadňuje parkování. Někdy mám pocit, že je to její hlavní účel, který zcela zastínil původní myšlenku pomoci handicapovaným lidem v jejich už tak dost komplikovaném životě.

 Jak jinak si mám vysvětlit, že třeba v naší krátké ulici po zpoplatněném parkování přibylo tolik invalidů, že takřka nikdo jiný v ulici parkovat nemůže?  Stejně tak mladík, který onehdá v centru svižně vyskakoval z luxusního vozu, na invalidu moc nevypadal. Možná byl ale duševní invalida, což je vada neviditelná a tudíž těžko odhalitelná.

Nechci ale vůbec kritizovat ty, co kartu mají. Spíš se pozastavit nad systémem jejich přidělování. Nerozumím mu. A osud tomu chtěl, že mě zase postavil do paradoxní situace. Protože tatínek již velmi špatně chodil a pohyb na větší vzdálenosti mu dělal viditelné potíže, napadlo nás, že s kartičkou invalidy bychom se dostali blíže nemocnici a tatínek měl tak trochu usnadněný pohyb na pravidelné prohlídky. A to i s tím, že plně  respektujeme nařízení, které praví, že když invalidu nevezete, na místo nárok nemáte. (to jsem právě zmiňovala u příběhu zjevně zdravého mladíka.)

Nu, sepsali jsme žádost, dodali potřebné dokumenty, ovšem žádný úplatek.

A čekali jsme.

Dlouho se nic nedělo.

   Shodou okolností ve dnech, kdy tatínek zemřel, vyjádření přišlo.

 Není prý natolik nemocný, aby měl na invalidní parkování nárok!!!!!.

    Nu, teď už opravdu nemá.

Maminka to přijala apaticky, poplakala si s vědomím, že by mu ještě před pár týdny kartička minimálně usnadnila život.

   Já to přijala rozhořčeně. A chci si se sociální správou chvíli dopisovat. Protože teď už je mu jejich nárok opravdu k ničemu.

 Ale jak moc nemocný musíte být, aby se všemocní úředníci rozhodli usnadnit vám už tak dost těžký život? Anebo je to fakt jen o těch penězích?

   Pravdou je, že úplatek jsme nenabízeli. V naší korupční společnosti asi zásadní chyba.

Ale s tím se rozhodně smiřovat nehodlám a jsem zvědavá na výsledek našeho dopisování se sociální správou.

Ale stejně je něco shnilého ve státě českém…………. Hojit se na starých a bezmocných, zatímco jinde se vyhazují miliony oknem či za to, že dřete jako kůň? Nu, opravdový divoký východ s nulovou sociální empatií.  

Prostě i být invalida se u nás musí umět!

                                            

Kloboučku hop

Kloboučku hop byla oblíbená hra mého dětství.  Kloboučky, kterými jsme se měli trefovat do cíle, měly takové zvláštní tvary. V podobně tvarovaných kloboucích jsem již několikrát viděla pány v sauně. Bylo mi vysvětleno, že je nosí plešatí muži, aby pleš v sauně nepálila. To chápu, hlavou jste většinou dost vysoko a u stropu v sauně to hezky připaluje.  Přestala jsem se tedy divit.

   Včera jsem ovšem k údivu zase dostala příležitost. V sauně se objevil pán, který měl zmíněný klobouček na hlavě a druhý, ve stejné barvě i značce, jen velikost se trochu lišila, si umístil na svá choulostivá místa. Nebyla jsem jediná, koho zmíněná kreace zaujala, většinou se lidé zakrývají prostěradlem, pán byl zjevně extrémně kreativní. Neubránila jsem svým očím, abych k němu občas nezabloudila pohledem, a pořád se mi navíc obsedantně vnucoval právě název výše zmíněné hry. Kloboučku, hop. Chvílemi jsem si připadala jako zastydlý puberťák, ale musím na svou obranu říci, že usměv na rtech se usadil i jiným saunujícím.  Muž byl ovšem velmi bezprostřední, po určité době intenzivního vyhřívání se zvedl, oba kloboučky si pečlivě upravil a rázně požádal vedle sedící paní, zda by mu nevydrhla lufou záda. Žena byla tak konsternována, že souhlasně přikývla. Pán se tedy posadil vedle ní, čímž si ovšem přisedl klíčky od šatny, opatřené delším náramkem pro účely umístění klíče na ruce.  Zjevně ho následná masáž zad natolik uspokojila, že sevřel řitní svaly a klíčky si odnesl mezi půlkami! 
   Z konsternovaných spolusaunérů ho nikdo nedokázal upozornit. Zřejmě na to přišel, když si rovnal svoje kloboučky. 
V sauně se tedy jeden nenudí, stejně jako kdysi při hře Kloboučku hopJ

Upřímnou soustrast

Upřímná soustrast se nepřeje, ale vyjadřuje nebo nabízí. Což mnozí nejen nevědí, ale ani neumí. Čímž nechci vyjadřovat nějakou kritiku, spíš mi tato společenská zvyklost evokovala drobné, či spíš velké, rozdíly mezi městem a venkovem. Zatímco na vsi vám tuto společenskou konvenci, ať už upřímně či ze zvyku, ať už gramaticky správně či tak, jak si ji sami naformulovali, vyjádří takřka každý, ve městě zase naopak vládne oblíbená poloha mrtvého brouka.  Jako by i smutnit bylo nevhodné. Vše se smázne frází, že život jde dál (což nepopírám), že je mu tak lépe (což asi je) a je třeba se vrátit k běžnému životu.  Slova jako upřímnou soustrast, ba dokonce doprovázená stiskem ruky, to umí jen málokdo.

Sama jsem byla překvapená, jak je to pro člověka důležité, ta chvilka určitého souznění a vyjádření pochopení toho, že v daný okamžik sice život opravdu jde dál, ale člověk to musí nejdřív nějak uchopit, vstřebat a nasměrovat se do další životní etapy s plným vědomím o neúprosné realitě, kterou změnit nelze.  A to nejde ruk cuk, byť jako by to mnozí po vás vyžadovali.  Jakoby pocit smutku či určité nostalgie byl pro – minimálně městské – prostředí nějak nežádoucí.

   Maminka dokonce hodlá minimálně půl roku chodit v černém. To se u mě poněkud míjí účinkem, neb chodím v černém neustále, ale je to z její strany určité vyjádření toho, že má, jak se na vsi hezky říká, smutek. Za mého dětství se nosily černé smuteční pásky, což je další atribut, který spolkla historie. Vyrazit s páskou na svetru, jsem za podivína.  Smutek je podle dnešní doby třeba ignorovat.

Dřív se ani nechodilo se za zábavou, protože se to nehodilo.

  Když jsem zmínila, že asi nepůjdu na maturitní ples, dívalo se na mě okolí jako na blázna. A to jsem ani nepoužila onen venkovský termín, že máme smutek a tudíž nikam nechodíme.  Tím bych své bláznovství dublovala.

Tak si truchlíme po svém, nikoho tím nezatěžujeme, přestože by občas měl člověk chuť o prožívané situaci mluvit. Ale svět jako by se bál. O smrti se nemluví, není to in, neumíme se k tomu postavit.  Buď je to křeč, že na vás někdo poulí rádoby uslzené oči a bolestivě kňouravý hlas, nebo to absolutně ignoruje.

Ani jedno není normální. Nebo možná je to dneska normální, jen z mého pohledu nepříjemné a někdy rozesmutňující víc než realita samotná.

Poštovní kondolence se posílají, ale těm bych ráda věnovala samostatný text. Dnes se jen vyrovnávám s upřímnou soustrastí.
  A také jsem to musela vstřebat, byť psaní vnímám jako terapii, nešlo to hned.  Ale dnes si už píšu…………….

Lístek do památníku

Starý český film, kterému jsem kdysi jako dítě vůbec nerozuměla, později se mi líbil, dnes mě dojímá. 

Památníky patřily i k mému dětství, dnes už se tolik nevidí. Sice ojediněle některé dítě, většinou děvčata, přijde s památníkem, ale už dlouho jsem ho neviděla.Dnes už nejsou in .

Zato v našem dětství to byl hit a zjevně nejen v našem, protože máme doma i památník maminčin, po babičce i po tetě. I ten svůj si pečlivě opatruji, je ve mně asi kus archiváře, protože podobné věci schovávám, někdy i katalogizujiJ.  

Dávno tomu, co jsem si svým památníkem zalistovala a připomněla doby dávno minulé, kamarády, kteří již kamarády nejsou, lidi, kteří již ani nejsou mezi námi. 

Ale dnes v něm listuji  cíleně a s určitou nostalgií. A jsem ráda, že ho mám. Chvílemi mám pocit, jako by to bylo včera……………..

 

Le Marc

Bistro Le Marc je příjemné zařízení, které sídlí na Florenci v Hájkově pasáži, a asi bych o něm nevěděla, neb zde se běžně nevyskytuji. Co není na Letné, jako by nebylo, tak najít něco zajímavého mimo mou oblíbenou lokalitu je dost obtížné. Le Marc se navíc ke mně dostal úplnou náhodou. Byl to dárek v podobě voucheru na křtu mé knihy Třídní knížka do tramvaje. Dárek velmi hezký, ze kterého jsem měla (a mám) radost. Že k jeho vybrání došlo až v této době, je shoda různých okolností. Nejdřív nemoc, pak časový pres a já nevím co, až nastal konec roku, kdy platnost voucheru pomalu končila. A sežeňte v prosinci čas, když všichni to mají rozplánované takřka na minuty. A když už se zadařilo, tak zase zasáhla nemoc. Tudíž zbýval jedině leden. Napadlo mě, že by se to dalo spojit s oslavou narozenin a tak začala fáze domlouvání. A co čert nechtěl, nemoci zasáhly znovu. Pořád se to odkládalo. Ale je pravda, že odkládat se nemá, protože....

  ....Osud tomu chtěl, že jsme si tam bohužel šli připít na mého tatínka. To by mě tedy nenapadlo. Ale stalo se............ 

Sešlo se tady několik mých milých přátel ve velmi příjemném bistru, které mohu směle doporučit. Lahůdky tu mají vskutku delikatesní, však je to také francouzské bistro. Nekouří se tady, takže i odpůrci nikotinu si přijdou na své, a obsluha je vážně příjemná. Takže jsme si tady takřka po roce připili na Třídní knížku.   
A, což jsem tedy nečekala,ale osud tomu chtěl, i na mého tatínka. Život prostě někdy trpí hlouposti a je plný paradoxů. 

Ráda se ovšem do bistra vrátím i při jiné, doufám že veselejší, záležitosti.

Budete-li se ale někdy potulovat po Florenci či po ulici Na Poříčí, stojí za to zaběhnout do pasáže U Hájků a zkusit bistro Le Marc. Zejména frankofilové si přijdou na své. Ale i ostatní, samozřejmě....J

                                                  

Pamětník

   Dneska jsme si oživili hodinu (respektive hodiny) dějepisu setkáním s pamětníkem. Přišel osmdesátiletý vitální pán, který se statečně postavil před dvě třídy a jal se jim mapovat celé své dvacáté století.

A děti poslouchaly. Což už samo o sobě považuji za velký úspěch.

 Pán ale hovořil velmi věcně, smysluplně a zajímavě. Až natolik, že beseda se protáhla na celé tři vyučovací hodiny. A celou tu dobu pán stál a rozprávěl. Výkon hodný profesionála. Sama bych tři hodiny asi stát nechtěla, on si zase nechtěl sednout J.  Energie měl prostě na rozdávání.

 Došlo i na dotazy, takže z mého úhlu pohledu akce velmi úspěšná. Ještě jsem zvědavá na studentský rozbor, ale předpokládám, že spokojeni byli i oni. Ne každý pamětník umí vyprávět, ne každý má odvahu si před pubescenty stoupnout a vystavit se jejich kritickému pohledu. Tento muž to dokázal, což je velmi obdivuhodné.

Tudíž dnešní valentýnský dějepis prostě stál za to.

Popeleční středa

.........Je tu, čas tedy skutečně letí. A teď by měl přijít půst, takový ten očistný,ten potřebuji jako sůl.

Zatím mám ale půst spíš myšlenkový, protože přesně za dva týdny mají vypuknout další Hovory o historii. A nápad ani přednášející nikde. Něco se tedy samozřejmě rýsuje, jistě v souvislosti v "vítězným"  únorem, nicméně jasné kontury to zatím nemá.  

Tak mě napadlo (vida, nějaký nápad přeci jen je), že se zeptám 

Vás. J

Mohu?

Vím, že moc bloggerů na naše přednášky do Kolbenky nechodí, jsme přeci jen dost z ruky. Ale to nebrání šíření nápadů a návrhů toho, co by Vás zajímalo z historie, co byste byli ochotni poslouchat, protože je to zajímavé, moc o tom nevíte nebo naopak víte a chcete si rozšířit vědomosti.  

Zpětně bude reportáž, takže ani ti, kdo nedorazí, o nic nepřijdou.

 Třeba Benešovy dekrety nebo osud Jana Masaryka.........?  

Najdou se i jiné nápady během dnešní Popeleční středy, respektive večera? Děkuji předem J. 

 Já tedy ovšem  už mám zřejmě půstJ. 

A hrůzu z fotbalového nájezdu na Letnou, zítra tedy vypukne nefalšované peklo. Jak já ten fotbal nesnáším..........

Botky samochodky

Zima mě donutila k nákupu nové obuvi. Vyrazila jsem tedy do značkové prodejny a zakoupila pěkné, s kožíškem, pohodlné. Za nemalý peníz.  Stalo se tak začátkem roku, v podstatě šlo o investici Ježíškových korun.  Vyšlápla jsem si v nich do promrzlých pražských ulic a zdálo se, že botky nemají chybu. Ale nechval dne před večerem. Už v době lednových dešťů jsem pojala podezření, že kožíšek nehřeje, jak bych očekávala, a ponožky nějak rychle vlhnou. Tvrdošíjně si ale opakuji, že do nových bot přeci nemůže po třech týdnech téct. A ejhle, může.

Dávno vím, že kvalita je ve zdejších zeměpisných podmínkách takřka zapovězené slovo a očekávat ji je jednak trochu sázka do loterie (někdy do vyjde), druhak trochu naivita (většinu potvrzená).  Mám už spoustu zkušeností s tím, že něco koupíte a vzápětí začíná anabáze s reklamací a urgencí toho, co by mělo být samozřejmostí.  Například mě fascinuje pračka, kdysi pořizovaná na celý životJ, a nyní spolehlivě odcházející přesně po skončení záruční doby. Dokonale načasované a vypočítané.  Nebo mobilní telefon, který je po několika měsících označen za starý model a tím pádem rázem nekompatibilní s dalšími vymoženostmi včetně nabíječky, tudíž vás neviditelná ruka trhu (no, spíš viditelná) vytrvale nutí ke koupi nového zbytečného modelu, který za krátkou chvíli zase nefunguje.

Tyto současné trendy mě kdysi rozčilovaly. Dnes už mě nechávají klidnou, protože tomu umím odolat. Nový telefon stejně jako třeba televizor rozhodně nepotřebuji každý půlrok, jak se domnívají nenasytní výrobci.

Ovšem co se týká bot, to je jiná. Ne snad, že bych chtěla jedny boty na celý život, to snad vydržely babiččiny dřevákyJ, ale minimálně jednu zimní sezonu by vydržet mohly. Zejména, když se chlubí značkou a dvouletou zárukou. Žel, otvor, vpouštící do nitra vodu dešťovou i tu kontaminovanou pražskými nečistotami, se neslučuje s mojí představou pohodlné chůze.  

Vyhledala jsem tudíž paragon a dnes odpoledne mě čeká reklamní anabáze. Že nepůjde o procházku růžovou zahradou mi je jasné.  Je třeba se na to pohodlně obout a obrnit nervovou soustavu. No, sama jsem zvědavá, v čem přijduJ

Takový nijaký den

Když čas tak bezcílně plyne, do ničeho se člověku nechce, na nic nemá chuť a energii, pak otvírám knihy s poezií. Mám to vyzkoušené, funguje to. A tak byl dnešek Bez Karkulky. Irena Dousková ví, o čem píše. To, co je na obálce, vlastně říká vše. Cituji: Ač básním neschází zlehčující vtip, chvějí se permanentní úzkostí z poněkud absurdního světa, do něhož jsme netázáni vržení a z něhož jsme posléze opět vyvrhování - snad jen bůh ví proč a kam. Dousková je však i básnířkou naděje........
 ..........tak mi dnes plynul čas. Bez Karkulky.
                                           
                                               

Podváděná

Zajímavá knížka, do které jsem se snažila dnes ponořit. Nějak mi to nešlo, byť příběh se čte hezky. Nakonec jsem stejně skončila u čtení kondolencí. Knihu ale nezavrhuji a hodlám jí dočíst. Začátek mě docela navnadil,takže na ni dojde. Doufám, že brzy

A je tu jiný svět............

Únor

Je měsíc sice krátký, ale i krátká verze umí potrápit. Nemluvím o 

vítězném únoru, ale o měsíci jako takovém. 

Některý výklad jeho názvu zní i jako úmor, že se během něho kdysi 

hodně umíralo. 

My doma to tak máme i v současnosti,  v několikerém vydání, úmrtí 

i pohřby, jeden aby se února skoro bál. A letos zase. 

Některá data si dokonce nesou svoje smutné výročí dublované, na 

jeden den připadá úmrtí i pohřeb, byť po několikaletém cyklu. Asi, 

aby se to nepletlo či lépe pamatovalo. Nebo aby se naši nebožtíci na 

onom světě snadněji našli.  

Únor má prostě svoji nezaměnitelnou roli. A tak si neochotně 

zvykáme a  chystáme pohřeb. Únor své pověsti dostál na sto 

procent. 

Po pohřbu prý přijde úleva.?? 

A až potom si člověk začne doopravdy uvědomovat, jaká změna v 

životě nastala............. 

Rovnováha

Aby byl život hezky vyrovnaný a v rovnováze, tak se včera kamarádce narodila krásná Anička. 

Je zdravá, hezká a plná energie. Takže velmi dobrá zpráva. A hezké datum, znám několik zajímavých lidí právě s tímto datem narození. Anička jistě bude patřit k nim. Hezký start do života.

Moc mě to těší, mám z toho radost a Aničce přeji krásný a spokojený život.

                      Ta miminka jsou prostě úžasnáJ

Psí život

Občas mě napadá, jak celou současnou situaci vnímá Zachariáš. Měl ho rád, s oblibou sedával u něho na klíně a spolu pozorovali, co se děje za oknem. Dovedli spolu blbnout jako malé děti.Tatínek měl také podobné sklony k jeho rozmazlování, jako mám já. Takže při našich návštěvách si  Zachariáš často smlsnul na jeho obědu, za což byli oba náležitě peskováni od maminky. 
A najednou zmizel z jeho života. V podstatě bez rozloučení, odjel a nevrátil se.

    My lidé to máme v tomto jednodušší, můžeme si poplakat, vypovídat se. Můžeme v sobě nechat rezonovat vzpomínky, víme, co se stalo. Umíme si sednout, otevřít víno, zapálit svíčku a v duchu procházet vzpomínkami od začátku do konce. Zasmát se nad veselými příhodami, pobrečet u těch smutných.  A také to tak děláme.

   Navíc víme, nebo alespoň trochu věříme, že rozloučení má definitivní platnost jen pro tento svět, nikoli pro existenci absolutní. Že existuje nějaké propojení nás s těmi na věčnosti. 

   Tyto filozofické úvahy ovšem pes nemá, i když ho měl také rád. Hodně.

     Z počátku nejedl, dlouhé hodiny sedal na jeho židli nebo posteli a posmutněle kňučel. Teď je zase celý pryč z toho, co se kolem děje.

   A tak mě napadá, jestli doopravdy vnímá, že jeho smečka je o 
jednoho člena chudší, nebo zda si to jen namlouvám a přemýšlím o hloupostech. Ale co jiného také dělat, v mezičasí, které nastalo….?

 A tak si tak dumám, jestli ten psí život je opravdu psí. Jestli jen tak štěkne a všechno je zase dobré....?

 Myslím si ale, že to tak není. Prostě si truchlí po svém. Protože to tak je…….

Poprvé

…že všechno je jednou poprvé je můj oblíbený bonmot, který ráda používám.

Pasuje i na moji současnou situaci. Poprvé zařizuji pohřeb takto blízkého člověka. A mnohdy žasnu, co to všechno obnáší. Nechci se rozepisovat o průběhu, to jistě mnozí znají či již zažili na vlastní kůži. Spíš mě zaujala nechtěná komika několika událostí.

Protože tatínek žil na venkově, půjde o klasický pohřeb do hrobu. 

    Některé zvyky jsou na venkově odlišné od městských, a nejen proto se může přihodit, že se stávám svědkem či účastníkem takřka bizarních, možná tragikomických situací. 

  Nebo je to prostě jen nomen omen, což mě napadlo v okamžiku, kdy v pohřební službě vyjednávám s paní Smutnou. 
Hrob vykope pan Vykopal, který mě pozval na schůzku k márnici. „To nemůžete minout“, dodal přátelsky a jal se mi vysvětlovat, co udělá s kostmi, které patrně při výkopu objeví.  
Setkání s panem farářem se zdálo být podobných věcí prosto, nicméně i zde byl vydařený začátek. Na otázku, zda mu  řekneme jméno a další informace ze života, bratr hned začal:

"Nerad!"
Pan farář soucitně pokýval hlavou, že to chápe, že mluví nerad,ale on ty informace opravdu potřebuje. Na druhý pokus už jsme se pochopili a jednání mohlo začít. 

   Jeden by tedy neřekl, kde všude se skrývá určitý humor, komično či přinejmenším možnost se pousmát. A jelikož tatínek byl muž se smyslem pro humor, jistě by ho i tato naše anabáze od paní Smutné k situaci, že to prostě říká nerad:-), pobavila. 
              Protože to on, ač Nerad, tak rád:-)

A život jde dál...............

                                                 

                                                                                                                                                                                      Jsou v životě lidském chvíle, kdy účast ani dobrá slova moc nepomáhají, člověk si prostě určitou zkušeností musí projít sám, sám ji vstřebat, uchopit a nějak ji přijmout

    Moc dobře ve svém věku vím, že štěstí není jen o úsměvech, veselosti a dosažených životních metách.

Tyto atributy jsou sice příjemné, ale nejsou tím hlavním.
 Věta, mnohdy vnímaná jako fráze, je tím základním stavebním kamenem, hlavně zdraví. Nic jiného nám štěstí nepřinese.

 A když není zdraví, všechno je rázem jinak. Život  se náhle rozplývá v mlhavé beznaději. Konec. Spokojenost opadne a pak už je tu jen ta starost a smutek. Ten všudyprostupující, všudepřítomný smutek. 
     Člověku pomalu dochází, že něco končí, že to, co bylo, už není 

a nějak se to nedá ničím nahradit. Cokoliv by v daný okamžik vyměnil za změnu situace. Nejde to.

      I když už léta vedeme dospělý život, pořád je v nás něco z té holčičky, která se potřebuje přitulit ke svému tátovi, cítit jeho blízkost, jeho rozhodnost, péči i lásku. To dodává energii i dospělé ženě, ta mužná jistota žijící v povzdálí.
 Ačkoliv má každý svůj vlastní život, víme, že je. A to přináší člověku nejen sílu a klid, ale i ten neuchopitelný pocit štěstí. 
Občas člověk podlehne iluzi, že je to navždycky. Hezkým věcem se snadno uvěří.
 Pak nevěřícně schováváme hlavu do polštáře, který tlumí vzlyky a vpíjí  slzy, které odnášejí to šokující poznání, že všechno je jinak. Naděje mizí.

   Častokrát si člověk představuje, co bude, až něco podobného přijde. 
Přesto na to není připraven, nemůže být. Nejde natrénovat podobné situace, kdy se musíme vyrovnávat s utrpením svých nejbližších. Přitom je to přirozený běh života, i když na to tak rádi zapomínáme.

Chceme pro svoje blízké jen to nejlepší, a tak to má být. Patříme k sobě. Je to až symbióza.

   A pak jako bychom ztráceli podstatnou část sebe sama. Jasně, člověk to nakonec vstřebá, půjde dál. Ale ta ztráta už zůstane naší trvalou součástí. Už navždy nás bude podstatný kousíček chybět.

    Teď jsme ve věku, kdy v podstatě můžeme mnohé, co si přejeme. Ale to, co si přejeme nejvíc, nemáme a nikdy mít nebudeme. Možnost uzdravit své blízké, pomoci jim v jejich trápení a bolesti.

    Netušíme, kdy to přijde. O to víc jsme zaskočeni.  Litujeme, že bezstarostné období tak prudce skončilo. Kdybychom mohli vrátit čas, udělali bychom to.

 A třeba bychom chtěli být víc spolu. Nebo bychom to prožili úplně stejně, protože naše soužití bylo prostě báječné.

    Protože to ale neumíme, nemáme ty schopnosti, musíme se naučit žít s tím, co je. 
Není nám patnáct, něco máme za sebou a víme, že každá etapa 
v životě má svůj konec.

      Tatínek v mnohé z nich hrál svou hlavní roli.

Náš první hrdina a ochránce, vzor. Později neotřesitelná opora 
a pomocník, zkušený rádce a moudrý patron všech našich rozhodnutí.

Spolehlivý a obětavý dědeček, další ze skvělých životních rolí. Všechny, za které se říká, děkuji, ale děkuji, které se nemusí vyslovit nahlas, protože on to ví. My víme, že on to věděl. A že jsme měli to obrovské štěstí, že jsme to společně prožili.

                         Vzpomínám na svého tátu.

  Snažíme se netruchlit příliš, spíš vzpomínat na to hezké.

Myslím na tátu, kterého jsem znala jako správného, veselého a férového chlapa.
 Život s ním byl fajn a navždy si ho ponesu ve svém srdci.  

     Víc už asi napsat nemohu, stejně jsou to jen slova, která situaci nezmění. Ale snad trochu pomohou ……
A zbytek si povíme, až se zase jednou sejdeme.......