Amen

   Ono se snadno řekne, že je to tak lepší. Racionálně to vím a také vím, že často tuto rádoby utěšující větu používám.

  Je mu tak lépe. Všichni to víme.

 Jenomže přijmout tu realitu. Chvíli to trvá, uvědomit si, přijmout, vstřebat a naučit se s tím žít. Přesto jsem pořád trochu jako uzlíček nervů. Už déle než měsíc.

Lékaři tři dny před Vánoci sdělili verdikt, že nedožije rána.  To ráno přišlo až dnes.

Člověk by tedy měl být připraven, přesto není.

Čas od času totiž svitla naděje. Zejména maminka ji potřebovala jako sůl. A pak zase nic.

   Viděla jsem tu péči a pochopila, že když se příroda či osud rozhodne, pořád ještě nemáme sebemenší šanci. A můžeme udělat první poslední.

Mimo jiné jsem se naučila větší pokoře a trpělivosti.

 Lékaři jsou tu ovšem nejen od toho, aby o život bojovali, ale také od toho, aby citlivě sdělovali nepříjemné pravdy. Přes všechny moje předchozí ne vždy dobré zkušenosti jsme se s tím v tomto případě setkávali ve vrchovaté míře. Péče, ochota, trpělivost. Přesto marné.  

Nechci rozebírat, co a jak se stalo, ale už jsem pochopila, že všechny úzkosti a bolesti si člověk musí prožít sám. A naučit se přijmout novou životní roli. Je otázka času, jak se povede vstřebat.

 Snažím se tedy nějak přijmout fakt a vstřebat smutnou realitu, že dnes ráno mi umřel tatínek. 

Vrah nebo hrdina?

Takto má postavený problém bratří Mašínů většina národa a nikdo nechce naslouchat argumentům či vyprávění druhých. Pro jedny jsou to bez debaty hrdinové, kteří si zaslouží státní vyznamenání, druzí je mají za vrahy, kteří stříleli do lidí a nějaké důvody je vůbec nezajímají. Proto jsem se kapku obávala, jestli se podobná polarita nevyskytne i při našem povídání, které naopak mělo vyznít smířlivě. Chceme sjednocovat ne rozdělovat J. A naši hosté nezklamali. K žádné výrazné kontroverzi, nedej bože půtce, nedošlo, přestože otázky byly někdy pěkně ostré a diskuse se  konci začala trochu vřít. Že jde o téma zajímavé, dokázala i účast, poprvé jsme měly málo místa a stojící hosty.
 Ale začnu představením našeho přednášejícího. Richard M. Sicha se ukázal nejen jako charismatický muž, ale hlavně jako dobrý řečník, který svoje auditorium dokázal zaujmout, ba nebojím se dodat, že i strhnout. Vysvětlil dětství a rodinné zázemí Mašinovy rodiny, poukázal na roli otce, generála Mašína, o které mnozí radikální hodnotitelé bratrských skutků ani netuší, a velkou část výkladu věnoval ženám v Mašínově rodině, což je klíčová otázka k pochopení celého problému. Debata byla osvěžena projekcí fotografií, které mnozí rozhodně dosud neměli možnost vidět, protože nám je laskavě poskytla paní Zdena Mašínová. Kdyby nežila až v Olomouci, což je od nás opravdu poněkud z ruky, jistě by se našeho povídání v "kolbence" ráda zúčastnila.

Zajímavá debata se protáhla zas až do pozdních nočních hodin, odcházeli jsme chvíli před půlnocí. Vyčerpaní,ale spokojení. Alespoň na mě to tak působilo. Takže ještě upřímné díky všem hostům a jsem zvědavá na ohlasy. A na závěr přidám tip na knihu pro zájemce o danou problematiku, jde o Zatím dobrý od Jana Nováka. Myslím, že stojí za přečtení.

Pozdní příchody

Nedávno jsem si tady „posteskla“, že kreativita dnešních studentů ohledně omluvenek rapidně poklesla a všechno omlouvají nic neříkajícími rodinnými důvody. Nyní, před koncem pololetí, se mi dostalo určité satisfakce. A jsem za ni ráda, kde jinde se zasmát, když ne ve škole?

 Pravda, chlapec to úplně jako omluvenku nemyslel, spíš se zapletl do toho, co chtěl říci. Výsledek byl ale velmi půvabný.

Přísně zjišťuji, kde trávil dopoledne, když se nedostavil na výuku. Dozvím se, že když se ráno probudil, tak mu nebylo úplně dobře a tak čekal na chřipku. Jako jestli přijde nebo ne. Když nepřišla, šel druhý den do školy………..J

No, a teď zachovejte vážnou tvář! 

Jiný mi zase vážně sdělil, že se zpomalil jeho přesun do školy z důvodu doprovodu krvácejícího kamaráda.  Ten mi to potvrdil slovy, že krvácel u sekretářky!

Kapku mě zarazila i dívka, která se s naprostou vážností omlouvala, že fakt zaspala, protože je sama doma a nemá ji kdo vzbudit. Přišla v jednu..........J

Uf, to byla nadílka.

Už dlouho jsem při pátrání po pozdních příchodech nezažila takovou kreativitu. A v duchu za ni děkuji a jásám, snad v nich ještě trocha ta studentské recese i nadsázky dříme. Klidně mě mohli setřít rodinnými důvody.  Výsledek by byl stejný (pozdní příchody si odpracují), ale humor by se z toho vytratil. A to by byla věčná škoda. 

                                                  

Nebát se........

Asi nejsem sama, komu se zdá, že česká společnosti žlučovití a hořkne. Ostatně, nedávná prezidentská kampaň moji domněnku víc potvrdila, než vyvrátila.

Jeden historik mi vysvětlil, že je za tím frustrace a nejistota.  Sociální nůžky se rozvírají, takže bída už není jen slovo z románu Oliver Twist, elita, která by mohla být vzorem, neexistuje. Na souznění s druhými se tady už od Mnichova nehraje, protože se musíme pořád vůči někomu vymezovat a hledat nějakou vlastní identitu.

Někteří potom nehledají nic, vyjma vlastního prospěchu, protože to se ve všech režimech ukázalo nejspolehlivějším. Občas se pak stane, že zamění dobu a nasadí zpátky starý kabát, který před léty úspěšně převlékli.

Může za to velikost. Ne, že bych chtěla polemizovat s doktorem Uzlem, že na velikosti nezáleží. Ve skutečnosti je velikost podstatná. Přesněji řečeno, teritoriální velikost.  Mlýnské kameny, které nás tady drtí, jsou odjakživa Německo a Rusko, od čehož se odvíjí všechno, včetně našeho národního nesebevědomí a ustrašenosti. Potíž je samozřejmě v přetržení kontinuity. Předchozí generace osud nikterak nešetřil a tak si nyní myslíme, že jsme je překonali třeba jen tím, že máme život tak pohodlný. Jenže není právě toto cesta do pekel?

Před sto lety byla doba drsná.  Humanismus byl dávkován v přiměřené míře a život byl vnímán ve své syrové podobě. Uměli se s ním rvát.

Dneska je všude plno mediální tolerance a pseudohumánní smířlivosti, která je mnohdy jen na oko. Ve skutečnosti nefunguje. Život se naoko zjemnil, jeho syrovost se ukryla pod pozlátko, nikdo ji nechce akceptovat. Ona tady ovšem je a my se s ní neumíme rvát.

Podlehnout pak můžeme úplně všemu- mediální masáži, sledování velkého bratra, politickým slibům či obavě z toho, že když řeknu svůj názor, budu mít problémy. Schopnost argumentovat mizí v nenávratnu, zůstává jen pochybná schopnost nadávat a urážet ty, kteří nemyslí jako my.

Přitom nemusí jít ani o prezidentské volby. Manipulovat s vámi může šéf v práci, tyranský manžel či sociální síť, kde vás za odlišný názor nejdřív vulgárně znectí a pak vyškrtnou z kategorie virtuálních přátel.

 Slabé sebevědomí nemusí mít jen podobu obavy vyjádřit svůj vlastní názor. Může jít i o zdánlivě neškodnou snahu zapadnout, nevyčnívat, stejně jako o arogantní potřebu všechny kolem pozurážet.

Někteří jsou jen agresivní. Jako by náznak soucitu či snahy vyslechnout a přemýšlet byl vnímán jako známka slabosti. Znovu se vracím k naší politické scéně, která je toho názornou ukázkou.

Vlastně se jako chudáci ukázaly obě skupiny voličů. Ne, že bych do jedné z nich nepatřila, ale to vymezování se mě absolutně otrávilo.  Přitom šlo jen o manipulaci ve velkém. Hlavně ve finále, které dopadlo, jako dopadlo. To může být větší malér než výsledek voleb samotný.  Akorát, že to už nyní nikoho nezajímá, přesněji řečeno nemluví se o tom. Ale mělo by. Protože takový zárodek studené války může kdykoliv vyústit v něco mnohem zásadnějšího a většího a možná úplně změnit životy nás všech, což by rozhodně nebyla ničí svobodná volba.  Nesebevědomí a ustrašenost dovedou být pěkně záludné.

Řekla bych, že je největší čas na těchto osobnostních vlastnostech zapracovat. Bez ohledu na vrchnost začít pěkně zdola. Rozhýbat naše občanstvo, stanovit hranice slušnosti a dodržovat je bez ohledu na to, že to právě není moc in a v kursu. Však všichni víme, že sebevědomý národ neohnete. Jen se docela obávám, aby to naši politici nepojali jako diverzní akci a z moci úřední podobné aktivity nezakázali. Dokud ještě snadno ohýbáme hřbet. Protože není pro ně větší výhry, než médii ovládaná nesebevědomá masa. Třeba je ještě čas něco změnit. A přestat se bát. I když je vám v daný okamžik třeba trochu šloufl....

                                                     

DO

Nejde o nedokončené slovo ani o záhadnou šifru, DO je jen zkratka dějepisné olympiády, která se dnes konala v DDM. Rok se prostě s rokem sešel a opět jsem zasedla v „odborné jury“ tří kantorek z Prahy 8, které soudcují městskému kolu olympiády. Je to práce, kterou dělám moc ráda. Jednak začínáme až v devět, což je na rozdíl od osmi,kdy začíná škola J, čas už trošku víc civilizovaný. Jednak je to změna, kterou v lednu všichni potřebujeme jako sůl. A v neposlední řadě je to setkání s chytrými dětmi ,které historie, navzdory její špatné pověsti, alespoň trochu baví, s dospělými, kteří dělají něco víc, než musí, a s prostředím, které je kreativní a vstřícné. Téma letošní soutěže je  Od pohanských zvyků ke křesťanským tradicím. Tedy věci  známé i z běžného života, což se ne vždy o školních vědomostech dá konstatovat J. Ale kdo by neznal na Nový rok o slepičí krok či na Hromnice o hodinu více..?  Pravda, že některé děti ve školním kole byly dost zaskočeny, některá pořekadla jsou jim vskutku stále zatajena, ale na této úrovni tomu již v takové míře nebylo. Ovšem ani tady nebyla nouze o nějaké perly.  I já jsem musela o něčem přemýšlet, úplně jednoduché to nebylo. Soutěžilo se v kreslírně, kde jsem mohla obdivovat, co všechno tady s dětmi vytvářejí. To jsou kousky, kolikrát člověk žasne, co všechno ta děcka umí. Uměli i mladí historici, vyhodnotily jsme jejich klání a vítězové si odnesli poukázku do Luxoru,což je, myslím, velmi hezká odměna. Nyní veškeré naše pohanské síly směřujeme k celopražskému kolu, protože moje studentka postupuje. Tedy radost dvojnásobná. A ještě zážitek ze šikovných rukou.

V kostele

Již několikrát jsem avizovala, že nechodím často do kostela, byť s postupujícím věkem jsou moje návštěvy častější. A není to už jen za architekturou, jako tomu bylo v mládí. V poslední době občas cítím, že bych měla vyrazit za nějakým povzbuzením, třeba právě do kostela. Nicméně moje včerejší návštěva kostela byla primárně za jiným účelem, a to historickým. Probíhala tady vzpomínková akce na hrdiny popravené za heydrichiády a k výročí dnešního Dne památky obětí holocaustu. Akce jistě chvályhodná, zejména v den volby (a zvolení) prezidenta, bylo velmi dobré připomenout si naše opravdové hrdiny a zamyslet se nad tím, jak moc ctíme jejich odkaz. 
V kostele Cyrila a Metoděje se tedy sešli lidé, kteří dobu  přežili,  
i ti,co se o dané údobí nejen českých dějin zajímají. Celé to zaštiťoval Anlet. Opět jsem tady narazila na vojáky, zajímavé policisty, mladé i starší Sokoly, ale třeba i na děti popravených hrdinů, což  je vždy velmi emotivní. Po mši nastala uvolněná fáze setkání, tedy raut v útrobách památníku, kam již pronikla informace o výsledku volby, tudíž většina osazenstva připíjela na žal. Ale rozhodně nešlo o hlavní téma dialogů, ty se nesly v mnohem víc v historickém duchu. 
Po skončení  oficiální části mě historici vzali s sebou do Jedové chýše. Není to ta původní, kde radní Vacátko honil prvorepublikové zločince, ta byla někde kolem Apolináře. Tato, byť nese její jméno, sídlí ve Vodičkově ulici. A je docela příjemná. Tady jsem chvíli poseděla s historiky. Skutečně jen poseděla, do diskuse jsem raději moc nezasahovala. Ba spíš jsem seděla, uši našpicované  a ústa mírně pootevřená:-). Mám totiž mezi nimi vždycky pocit absolutní nedovzdělanosti a  jen žasnu, jaké další vrstvy se mi otvírají, v čem všem hledat souvislosti a jak vlastně nic nevím. A že jsme prošli od první světové války až po včerejší vznik českého zemanství. Jestli to nějak zpracuji do uceleného tvaru, zkusím se někdy podělit, ale zážitky z takových debat jsou více méně nepřenositelné. 
Doufám, že mnozí pánové dorazí i na naše Hovory, tudíž to některým z Vás dokážeme zprostředkovat. 
V té historii je opravdu všechno. I to, proč jsme v podstatě stále nesebevědomý národ, proč je v nás ustrašenost a bojíme se říkat svoje názory, rozhodujeme se tak,jak se rozhodujeme. Prostě je to tak.  I když někdy si říkám, že lepší je opravdu nevědět:-). 

Psí život

Nejsem si jistá, kdy přesně k tomu zlomu došlo. Je možné, že jsem přehnala sledování  pana Srstky v pořadu Chcete mě?  Faktem je, že mám v poslední době problém vytknout Zachariášovi sebemenší neplechu.

Prakticky to vypadá tak, že když jsem doma, pes se stává diktátorem, zapomíná na všechny svoje návyky a lehce mě terorizuje.  Nezpacifikuji ho rázným příkazem či přísným pohledem jako většina rodiny, ale vysvětluji mu, že tudy cesta nevede. To se ovšem nesetkává s jeho laskavou odezvou. Divokým štěkotem mi dává najevo, že tady vládne on. Musím tedy ustoupit a vyhovět jeho požadavkům, mezi které patří dlouhá vycházka kdykoli si vzpomene. Někdy by nejradši byl venku neustále. Vůbec nechápe, že to není v mých silách. Zejména v dnešním mrazu, který jemu samozřejmě vůbec nevadí. 

Nebo potrava. Všichni nesnáší, když mu nějak přilepšuji ke granulím, které mají být jeho základní potravou. I odborníci to radí. Mně se to ovšem zdá nefér. Jako bych já musela jíst jen samou zdravou stravu. Vysvětluji, že když mu občas přilepším, nikterak mu neuškodím. On mě ovšem moc nepodpoří, protože rázem zmlsá a nic obyčejného mu nejde pod nos. Dokonce se dá říct, že si vybírá. Všimla jsem si, že když mu nabídnu vepřový řízek, pohrdavě pokrčí nos a odkráčí ke svým granulím. Ale po kuřecím mase by se utloukl. Třeba piškot by si nevzal, jako většina normálních psů. To se zatváří tak odmítavě, že čekáte, kdy promluví vyčítavým tónem: „Co mi to dáváš, prosím tě?“J

 Vykládat všem kolem, že nejde o rozmazlování je marné. 
No, většinou sebekriticky uznám svoji chybu, ale slabost pro psy to nikterak nezmenšuje. A nejde jen o Zachariáše. Zjistila jsem, že mě spolehlivě vykolejí smutný zvířecí, respektive psí příběh, mnohem víc, než některý lidský. Trochu mě to zarazilo, jestli už opravdu nejsem cynik do morku kostí, ale zas a znovu, kráčeje kolem bezdomovců, mě víc dojímá nehybně ležící pejsek vedle žebrajícího chlapa, než chlap samotný. Žen tímto způsobem si vydělávajích moc nepotkávám, alespoň na Letné ne. Připouštím, že je to asi vůči těm žebrajícím nefér, ale nemohu si pomoci. Ne, že bych nevěděla, že jde o hru na city, ale žebrákovi bez psa nic nedávám. Když tam má psíka, tak něco přihodím. Přišli, jak na mě. Potíž je v tom, že tohle, podle mě týrání zvířat, nikdo nezatrhl.  Pokud to ovšem někoho zajímá, protože těch zvířátek se na ulici povaluje víc než dost.

Stejně mě dojímají osudy opuštěných psíků, kterými nás neustále zásobují televize. Zřejmě proto, že pes za svůj osud nemůže. 

Celkem netypicky si to myslím i při psích útocích, byť sama jsem jednoho pitbula skoro na krku zažila a tehdy jsem moc láskou ke zvířatům nehýřila. Ale nezakousl tehdy mě ani Zachariáše, po kterém šel primárně, přežili jsme a s chladnou hlavou a drobným kousancem na paži (to jen díky tlusté zimní bundě) jsem mohla konstatovat, že i za toto mohou lidé. Nebyl zabezpečený, vychovaný (tady se kaju, také asi nevychovávám ale Zachariáš zatím  lidi nelovíJ), byl bez dozoru.

Docela by mě zajímalo, jak to takový majitel má. Jestli si bere poučení z útoku či zda pořád bere psa jako módní doplněk či netradiční formu zbraně. A stejně tak by mě zajímalo, co vlastně jsem tímto fejetonovým zamyšlením chtěla říct. Asi to, že všechno je o lidech. A svádět to na psy je pěkně zbabělé. Jako konkrétní a poslední příklad mohu uvádět pokálené ulice u nás na Letné. I to je dílo lidí, byť akci takovou provede psík. A tak bych mohla pokračovat, ale už nechci. Vlastně nemůžu, Zachariáš chce ven. Br. Na Letné je mínus patnáct……………J

Pozvánka

  Na naše šesté Hovory máme takhle hezkou pozvánku. Je jasné, že jsem ji nedělala já, tak tedy tu techniku bohužel  neovládám. Ovšem šířit ji mohu a tudíž tak činím. Budete-li tedy mít čas a chuť se něco nového a zajímavého dozvědět, přijďte. Znovu avizuji, že nechceme žádnou kontroverzi,ale zajímavou a podnětnou diskusi. O víkendu je ideální čas na rozmyšlení se, co se středečním večerem.:-). Těšíme se. 

Taxi

Taxi využívám ve svém životě poměrně málo. Když jedeme na dovolenou, když se nečekaně protáhne nějaké posezení ve městě a trmácet se noční sockou je spíš adrenalinový risk s vlastním životem než kultivovaná přeprava do domácího prostředí, někdy když se jede z divadla nebo na ples. Tedy akce v podstatě spočítatelné na prstech obou rukou. Nicméně někdy jeden skočí do taxíku i v zcela jiných situacích, než obvykle. Zejména je-li zvědavý a soutěživý jako já.  A tak se mohlo stát, že jsem při zimních potulkách Prahou narazila na taxík přímo televizní. Už na gymnáziu nás učili, že líná huba holé neštěstí, tož to zkusím, říkám si. A jo, vyšlo to, svezli mě. Přesně řečeno, vezla mě Monika Absolonová, která je tedy neskutečně, ale opravdu neskutečně milá a příjemná. Ona tak samozřejmě působí i z obrazovky, ale v reálu je to velmi milá a příjemná žena, ze které to vyzařuje, žádná póza. No, a ta mě povozila po Praze. Jezdí báječně, a když jsem dorazila na Smíchov, tak jsem si i něco vyhádala. Což je překvapivé, neb jsem chvílemi byla docela nervózní.  Ale vystupovala jsem z vozu docela spokojená. Jak moc, to až v televizi, někdy během února či března. Jsem zvědavá, jak zvládnu zpětný pohled na sebe samu, to nemám moc ráda. Ale zážitek z taxíku byl veliký. Prostě prima zpestření dne J.

                                      

Zemanství nebo knížectví?

Tento pojem jsem zaslechla někde v médiích a docela se mi líbil. Jedno z toho nás od soboty čeká J.

 S dovolením ho tedy použiji i pro své krátké zamyšlení, jehož podstatou není vyjádření sympatií ani jednomu kandidátovi. Spíš postřeh z mediálního šílenství, které zachvátilo a rozdělilo národ. Je fascinující, jak se dereme o volbu prezidenta, zatímco parlamentní volby, které považuji za důležitější (minimálně pro náš běžný život), nás nechávají v klidu. Či spíše je okázale bojkotujeme. Ovšem ve volbě prezidenta div netasíme zbraně,lynčujeme, odsuzujeme. Jeden aby se nakonec bál nahlas zmínit, koho bude volit.  Okamžitě se stává terčem nenávistné a vulgární kampaně, v uměleckém světě se díky Zemanovi dostáváte na černou listinu vyvrhelů, jinde vás zase obviňují  z lokajství kvůli knížeti. Nějak se nám z toho vytrácí ta proklamovaná demokracie.  No, ono je jí v našem veřejném prostoru poskrovnu, ale právo svobodné volby nám snad ještě zůstalo?  Pravda, když sleduji veřejnou diskusi, vůbec to tak nevypadá. Navíc většinou nejde o politický pohled, o naslouchání kandidátům, ale o osobní sympatie a mnohdy i o podlehnutí mediální masáží. Dalo by se říci i hysterii. Tudíž mám z víkendové volby velmi smíšené pocity. Jako by avizovala nějakou formu studené války v Čechách.  A tak by to být nemělo, jenže vysvětlujte to nekompromisním, mediálním šílenstvím zmanipulovaným voličům, kteří se rozhodují podle toho, co je právě v jejich okolí in. A běda, když vyslovíte jiný názor. Nu, ne nadarmo se referendum nazývalo plebiscit!

Čeština

Fascinuje mě, jak najednou mnozí lpí na češtině.

 „ Neumí čéésky…….“ vybavuje se mi stará hláška z kdysi kultovního filmu, a marně přemýšlím, kdo je v této současné story šašek a kdo královna. No, ono se to nabízí, ale někdo to třeba vidí z jiného úhlu. Já mohu jen kroutit hlavou, co je to zase za vymyšlený a prazvláštní argument. Nechci se pouštět do vychvalování jednoho či druhého hradního kandidáta, v daný okamžik mě zaujala jen čeština. Právě ta čeština, kterou stejně většina národa pořádně neumí. Stačí si poslechnout zpravodajství, přečíst noviny či pohlédnout na nějaký živý výstup našich akčních reportérů. Projevy z politického spektra by pak mohly v učebnicích sloužit jako ukázka nejhoršího slangu či gramatických prohřešků. Možná i ukázkového argotu.

 A to nemluvím o těch, co píší na net či FB,ti se česky mnohdy projevují tak, že to vypadá, že je minula i základní školní docházka, co se gramatiky týče. O smyslu dnes raději polemizovat nehodlám. 

    Při pohledu do historie je zřejmé, že ani Přemyslovci na Hradě nemluvili česky, minimálně ne dobře česky. Otec vlasti měl německý původ, byť se hlásil k tomu českému. Asi dobře věděl, jací budou jeho potomci a že by ho zcela jistě neprohlásili Otcem vlasti,  o titulu největší Čech ani nemluvě, pokud by byl původem Němec. A bylJ. Habsburkové česky nemluvili zcela jistě. A pokud ano, uvádělo se to jako velmi zajímavá anomálie daného panovníka. A tak bych mohla pokračovat do nekonečna.  Skoro bych si i vsadila na fakt, že i Masarykovi se do řeči vloudil nečeský akcent, který by dnes mohl rozpoutat veřejnou diskusi.  J. 

V době, kdy si hrajeme na Evropskou unii, tedy jednu velkou rodinkuJ, nám najednou vadí špatná nebo žádná čeština?  Což mi přijde jako paradox. V zemi, kde spisovná čeština je takřka tabu, protože všichni chtějí mluvit „jak jim zobák narost,“ gramatiku neovládají, stylistiku pak už vůbec ne, když spustí nářečím, nedomluvíte se ani v jižních Čechách, o Moravě nemluvě. Dítka školou povinná už skoro česky naučit nelze, a když, je to opravdu boj s větrnými mlýny Všude plno anglikanismů a náhle tak dojemný zájem o češtinu. To jsou ale paradoxy. Řekla bych, že typicky české. 

A teď jen doufám, že ve svém apolitickém textu nemám žádnou hrubku. A jdu opravovat diktátyJ

                                          

                                             

Hořící keř

Dnes jsme se vypravili za kulturou a poznáním, dva v jednom, tak to mám rádaJ.  Jde o akci Národního muzea, kterou jsme využili už v souvislosti s filmem Ve stínu. A jelikož šlo o věco zdařilou, neváhala jsem ani chvíli a opět svoje děti zapojila. Tentokrát odvážně i ty hodně malé, vzala jsem i terciány, takže výletu do kina předcházela dlouhodobá příprava. Aby vůbec věděli, kdo je Palach. Nevím, z jakého, mně nepochopitelného důvodu, si ho pletou s Palackým. A pak ještě s Opletalem. To samozřejmě v těch lepších případech, kdy tuší.  A tak jsme se nejdřív seznamovali, abychom mohli využít akce NM a HBO Europe, které nás zvali na projekci filmu do Lucerny a na následnou besedu.  Jde o vzdělávací cyklus I zlo může mít pozlátko, jehož cílem je upozorňovat na nebezpečí totalitních režimů, metody propagandy a demagogie. Velmi záslužná aktivita. Z mého úhlu pohledu. Děti (zejména děvčata) nejdřív jásaly, že na besedě bude krom historiků i Vojtěch Kotek. Tudíž jsem byla trochu skeptická, jak celý film pojmou.  A tak jsme vyrazili. 

Když se mi podařilo vysvětlit některým pražským dětem, kde je kino Lucerna na Václavském náměstí, úspěšně jsme se v půl deváté sešli, hromadně se namačkali do starobylého sálu a představení mohlo začít. A musím říct, že mě to vzalo. Už dlouho jsem si v kině nepobrečela, jak dnes. A to jsme viděli jen první díl, neb film je primárně určen pro televizi a do kin asi nepůjde. Fascinuje mě,jak mladí lidé příběh pojali. Jednak scénárista, Štěpán Hulík, jednak mladí herci ve filmu. A paní Holland je opravdu mistr svého řemesla. Alespoň na mě to tak působilo. Citlivě, ač cizinka, dokázala zvládnout české reálie, patos i hrůzu té doby. Osmdesát minut uteklo jako voda, film vskutku vtáhl do děje a nalákal na další díly,které již součástí projekce nebyly. I následná beseda potvrdila, že film děti zaujal (přestože Vojta Kotek na besedě nebyl:-). Byl to prostě zážitek, který ještě musím vstřebat. Ale rozhodně stojí za to. 

Stoletý stařík

....který vylezl z okna a zmizel, je další ze severských knih,které se objevily v naší knihovně. Tentokrát nejde o detektivku,ale o humoristický román. Dostal se ke mně vlastně od mého pana nakladatele, možná jako motiv, jakým by se měl ubírat můj další literární pokus.  No, uvidíme. Otevřela jsem ji ve středu, když měl narozeniny Karel Čapek a až dneska ji dorazím. Čapek to tedy není, ale špatná kniha rozhodně také ne.
Četla se mi dobře, byť mi to trvalo. Na jeden zátah jsem ji udolat nedokázala. A nevím ovšem, zda bych něco podobného dovedla napsat, spíš asi ne. Ale ten sarkasmus a nadhled se mi líbil. Jsem ráda, že jsem ji přečetla, je to jedna z lepších knih (podle mého názoru), ale vracet se k ní asi nebudu.        

                                              

Surrealismus

Surrealismus mě baví.  Nejsem samozřejmě žádný znalec, ale tenhle styl prostě můžu. Proto jsem moc ráda za výstavu v mém oblíbeném domku J v Domě U Kamenného zvonu, kde je výstava z díla Jana Švankmajera. Pravda, některé jeho celovečerní filmy jsou jen pro otrlé povahy. A také mě všechny moc neberou. Ale jeho výtvarné počiny, rekvizity či animace mě baví. Ještě si pamatuji na výstavu Jídlo, kterou dělal ještě s manželkou. To mě tehdy docela dostalo. 
A stejně se mi libí současná výstava na Staromáku. Jeho kresby, koláže, frotáže plus dokumentace k jeho filmům (a nezbytné projekce) rozhodně stojí za vidění. Výstava bude do začátku února, takže vítaná příležitost, jak příjemně strávit nějaké nevlídné lednové odpoledne. Zajímavý zážitek, pro mě docela velký.

  

                                  

Deník

Dva deníky. Ten loňský, pěkně při těle. A na dietě zatím ten letošní.

   Deníkovou reflexi mám ráda a jako konzervativec i tu papírovou podobu. Navíc, net rozhodně nesnese všechno, a pak je tady stará dobrá papírová podoba. Už dvacet podobně tlustých knih leží v mém půdním archivu. Budoucí generace se mají při šmejdění po půdě na co těšit. Pokud tedy budou po mně a bádání ve starých listinách je bude těšit. Také to může skončit ve stoupě. Ale to mně už bude jedno. Zatím píšu....:-)

Úhel pohledu

Svěřila se mi mladá kolegyně, jak moc je z práce vyčerpaná. Nemá vůbec čas na nic jiného kromě práce a její život radikálně ztrácí na kvalitě. Zajímalo mne, v čem nejvíc kvalita  jejího  žití utrpěla.  Prý v tom, že pořád musí něco dělat. Když studovala, mohla třeba celý den prospat, na přednáškách ji nikdo nekontroloval.  A také pravidelnost, každé den do té práce prostě musí…

Skoro jsem zalitovala, že podobné pocity ze sladkých studentských let jsem už pozapomněla. Pak jsem ale narazila na bývalého studenta, který se nikdy v době gymnaziálních studií nevyznačoval pravidelnou docházkou a excelentními výsledky. Vykládal, jak ho vyčerpává vysokoškolské studium, protože už se nejedná o tak bezstarostné proplouvání životem jako na střední.

 Náročnost nebo pocit zodpovědnosti je podle toho dán úhlem pohledu.  Máme ho vzhledem ke svým pocitům a zážitkům logicky každý jiný. Tedy pokud se nad podobnou situací hodláme zamýšlet. Spousta lidí totiž vůbec pocit nicnedělání k životu nepotřebuje. Jeden můj známý, který si dokázal využít každou minutu svého času k nějaké pracovní činnosti snad už na základní škole, to ohodnotil rozmazleností. Či neschopností samostatné existence.  Tak pozoruji.  Zajímalo by mě totiž, jestli má pravdu.

Předpokládám, že podobně lze nahlížet i na syndrom vyhoření a trochu nesouhlasím, ale to je zase jen ten jiný úhel pohledu. Pravdou je, že když člověk couvne při první překážce, něco to o něm vypovídá. Tím ale nechci říct, že se má jeden upracovat k smrti.  Ale pořád naříkat nad tím, jak to prostě nejde zvládnout, také není to pravé ořechové. A není to nic neobvyklého. Slýchám to kolem sebe poměrně často.  Jen řešení většinou nikdo nenabízí.

Dneska si můžete práci vybírat a dokonce vám doporučují nezůstávat dlouho na jednom místě.  Prostředí je třeba měnit, nejlépe jednou za pět let. Myslím ale, že měsíc či dva jsou opravdový extrém a se zdravou snahou po změně to nemá nic moc společného. Stejně jako ovšem dvacet let na jednom místě.

Je to prostě úhel pohledu. A nejen na kvalitu žití J

            

                                                     

Protest

Protest proti režimu může mít různou podobu. Dnes si připomínáme tu Palachovu. Nejvyšší. V našem přizpůsobivém světě o to významnější.

V pondělí jdeme s dětmi na  film Hořící keř, tak se k dané události vyjádřím víc. Dnes jen kratičká noticka nad tím, že i tolik let po oběti nejvyšší si tady pěstujeme komunisty.....?!

                    Je něco shnilého ve státě českém………?
Oběť Palachova je ale i v určitém virtuálním i reálném protikladu s bojem  bratří Mašínů, kteří jsou tématem našich lednových Hovorů a kteří se také k Palachově činu poměrně ostře vyjádřili. A tak i tato situace může být důvodem, proč se rozhodnete přijít debatovat do vinárny U Šebestiána. 
    I když se tak nestane, přesto mi Palachův čin dnes stojí za zmínku, v podstatě ho obdivuji, byť já bych takto nejednala. Jsem spíš přes ta slova než takto vyhrocené činy! 
Nicméně rozhodně nesouhlasím s jeho dehonestací,ale ani s adorací. 
Připomenutí, s úctou, vážností i obdivem. A po filmu polské režisérky napíšu více.

Bratři Mašínové

   Leden je v plném proudu a je čas myslet na další Hovory o historii, první v letošním roce. Rytmus zůstává zachován, sejdeme se poslední středu v měsíci, tentokrát tedy 30. ledna, opět ve vinárně U Šebestiána. A začínáme tématem poměrně třaskavým: bratři Mašínové.

Nechceme žádnou lacinou senzaci ani se honit za kontroverzí, byť pro mnohé lidi to téma kontroverzní je. Naopak. My bychom naopak rády jejich aktivitu ukázaly tak, jak ji vnímáme my, tedy chceme  mluvit o bratrech Mašínových a jejich statečnosti už za války, o tom, že byli vyznamenání prezidentem za statečnost a zejména pak o tom, jak po roce 1948 začali mizet přátelé jejich rodičů – justiční vražda gen. Píky, dr. Horákové, a dalších skvělých našich lidí, uvěznění jednoho z bratrů a vůbec teror komunistů, na který bratři Mašínové a jejich přátelé reagovali.

 Chtěly bychom vysvětlit  příběh bratrů Mašínových v pravdivých souvislostech, celkovém kontextu. Diskusi povede Mgr. Richard Sicha, ale debatovat můžete samozřejmě vy všichni, koho téma zajímá a kdo si přijdete popovídat. Budeme moc rády, když se společně s námi podíváte na dramatické příběhy našich novodobých dějin.

                                                   

Konspirace

Připouštím, že jsem do jisté míry milovník konspirací. Minimálně jim se zájmem naslouchám a mnohdy mám pocit, že se s nimi mohu ztotožnit.  Zejména proto, že vyznávám heslo, že všechno je jinak. A miluji seriál Fringe, který je konspirací doslova přesycen. Většinou jsem ale usazena názorem, že jsem paranoidní a že hledám záhady tam, kde rozhodně nejsou. Nu, někdy musím souhlasit. V rámci předstírání zdravého rozumu to mnohdy ani nepřiznám.

 A někdy (často) si tak v duchu říkám, co když…? 

Situace se prostě někdy vyvíjí tak, že to těm konspiračním teoriím prostě nahrává. Jako třeba nyní. Minulý týden, ještě před volbou prezidenta, jsme s přáteli vedli diskusi o tom, kdo koho půjde volit. A padl tady názor, že je to stejně zbytečné, neb se šíří teorie, že vše je dávno domluveno, prezidentem se stane Zeman. Vyprovokovalo to diskusi, dokonce i lehce vzrušenou. Nesouhlasili jsme, ale zase nešlo nevzpomenout historický bonmot, že o zvolení nerozhodují voliči, ale ti, co sčítají hlasy. Nakonec jsme diskusi rozpustili a šli volit svoje kandidáty, přičemž pana Zemana nevolil nikdo z nás. A ejhle. On vyhrál první kolo. Vyhraje-li i kolo druhé, tak snad uvěřím i všem dalším konspiracím. Nejen, že všechno je jinak a že u nás je možné všechno, ale že to prostě bylo domluvené. Z logiky věci opoziční smlouvy to tak vyplývá, já na bráchu ťuk, a i další body ve zmíněné konspiraci tomu nahrávají. Tak jsem zvědavá, jak to dopadne. Ale výše zmíněný historický bonmot hovoří za vše. 

I to, že Elvis nezemřel, ale pořád žije........J

                                    

Obrázek není z paralelního setkání s Elvisem, poskytla mi ho wikipedie:J

Pantha rei

Zamyšlení takřka filozofické, byť k sofistikované moudrosti mám hodně daleko. Spíš jakési nostalgické rekapitulaci či zpětném u ohlédnutí přes rameno, ke kterému určité okamžiky prostě vybízejí.   Člověk se v podstatě stane kmetem, aniž by věděl jak. Stačí prostě módní trend kultu mládí a můžete se stát nejen staříkem, ale v některých očích i hotovou fosílií. A jsou i tací, co se při pohledu na zvyšující se číslo mění v lháře a svoji číslovku urputně tají.

Můj vztah k měnícímu se číslu se radikálně zlomil ve třiceti letech.  Tehdy jsem poprvé měla pocit děsivě uplývajícího času a já se stala paranoidní. Dnes samozřejmě úsměvná historka, ale tehdy jsem to vnímala takřka jako tragédii.

Není pochyb, že stárnout člověk musí umět. Je to takřka majstrštyk. Vím to, protože pár nestárnoucích diblíků znám. Stejně jako těch, co si myslí, že jejich obří devízou je to, že jsou mladí.

Například mediální kult mládí. Mnohdy takřka viditelně trpím, když slyším ty telecí názory, které se tváří, jako by pozřely „Šalamounovo lejno“ -estéti prominou.  Ovšem objevují se velmi často. Aspoň mně se tak zdá. Vždycky trochu trpím.

 Když ale někdo začne zdůrazňovat ubíhající čas, už tolik optimismem nehýřím, protože mi umění stárnout není tak úplně vlastní. Obdivuji lidi, pro které je věk jenom číslo a ač se snažím brát tuto filozofii za svou, je to boj. Nejsem v tom sama, to vím, ale jsme v menšině. Například v naší věkové kategorii zcela určitě. Většina lidí, co znám, se ubíhajícím věkem nijak netrápí. Koneckonců, já vlastně také ne, jen mě, asi častěji než ostatní, napadá, jak velký je nepoměr mezi tím, na kolik se jeden cítí a kolik mu opravdu je. V tom ale zcela jistě nejsem sama, jen to asi víc rozpitvávám.  Pokud jsem sama. Jak u toho jsou jiní, stává se něco zvláštního. Najednou jako by mě nabíjeli. To, co vnímám jako handicap, mění se, když se do toho vloží jiný úhel pohledu.

Jednou, když jsem se zase zabývala zbytečnou nesmrtelností chrousta, se mě kdosi věcně zeptal:

„V čem vidíš problém?“ 

Ten problém mě zarazil. Nevnímám čas jako zásadní problém, spíš ho neumím správně uchopit.

„Vypadám, že to řeším jako problém?“ zeptala jsem se.

Tazatel se mojí otázce skoro podivil.

„ Když o tom mluvíš, tak to asi problém je?“ vysvětlil mi s jasným poukazem na moje občasné splíny a na to, že komentovat uplývající čas je v podstatě vůči druhým takřka nefér.

  Pak se divte, že to neumím správně uchopit. Zajímavé je, že člověk, když se sám stane starým, na sobě žádné viditelné známky nepozoruje. Dokonce má pocit, že jeho se ubíhající čas netýká. Vizuálně. Že to jiní vidí jinak, je těžké pochopit.

Docela mě začalo zajímat, co moje okolí, ve své podstatě docela liberální a vstřícné, na mých meditacích tolik rozčiluje. Doluji to z nich už léta. Hlavně proto, abych se něco naučila.

Dozvěděla jsem se, že věk je jen číslo. Že na něm v podstatě nezáleží.  To je asi důležité vědět. Snažím se tuto zkušenost vstřebat, aniž bych tím své okolí popuzovala. Někdo tuto moji úchylku chápe. Některým je k smíchu. Jiní ji vůbec neřeší a snaží se na ni napasovat svoje vlastní zkušenosti. Nejenže se pak neshodneme, ale vždycky, když dojde na diskusi, se trochu pohádáme. Jako by rozdílné vnímání času vyvolávalo určitou disharmonii. Nejen časovou.

Tak na podobná vyjádření pozor, řekla jsem si nedávno.

Problém je však v tom, že jen říct si to nestačí. Setkala jsem se i s názory, které tvrdily pravý opak. Že s postupujícím časem už to vůbec nestojí za to.

Pak hledejte něco jako pravidlo vztahu k uplývajícímu času. Leda že by platilo mlčeti zlato. Nebo přesněji, mlčeti o čase zlato.

Zkusila jsem i přístup Květy Fialové, ale není mi zcela vlastní.

Naštěstí mám i jiné možnosti na výběr.

Ovšem absolutní přijetí mi stále činí určitý problém. Sice velkoryse připouštím, že se s tím nedá nic dělat, ale pocit zmaru tím nemizí.

Abych si ale jen nestěžovala. Ve skutečnosti se cítím docela dobře. Moje situace není tak zlá, jak by určité číslo napovídalo. A zdá se, že by podobný trend mohl ještě chvíli vydržet. Občas dokonce připustím určité porovnání a pak sebekriticky přiznávám, že mě pálí dobré bydlo.

Přesto určité pochybnosti mám. Jestli jsem něco neprošvihla, jestli jsem se na nějaké křižovatce neměla vydat jinam, jestli jsem někdy neměla reagovat jinak. Prostě obsese jako vyšitá. Bohužel není v mé moci případné životní překlepy opravit, leda bych získala možnost pohybu v časoprostorové linii. Sci-fi je ale stále sci-fi, tudíž je zbytečné se podobnými úvahami zabývat.  Nesmím ovšem podlehnout momentálnímu rozpoložení, ale když je nejhůř, lexaurin v lékárničce vyzývavě mrkáJ.

Nu, člověk se pořád učí. Tuto dovednost ve škole nezískáte, ale pokud přijde s věkem, pak je to velký dar.

Tak se snažím………….
                                                               

Hurá na Hrad

Mám k dnešnímu datu poměrně zvláštní vztah, takže si asi volbu prezidenta budu pamatovat i s datem. J  
Navíc, na sedmičce, která snaživě kopíruje velkou politiku a dějí se tady tudíž podobně atraktivní přešlapy jako u těch nejmocnějších, máme referendum ohledně předražené radnice. Tedy jedno politikum za druhým. Na Hradě i v podhradí. U nás na Letné, odkud na Hrad hledíme přes vytunelovaný tunel Blanka, obzvlášť pikantní. Takže volíme a rozhodujeme, rádoby se podílíme na moci, a ve finále to stejně bude stejné jako dřív. Jen takové baroko pro oko. 

Kdo usedne na hradní trůn patrně stejně dneska nezjistíme, byť my monarchisté volíme srdcem J. 
A sedmičkové referendum už zase oponenti zpochybňují, takže to, trochu skepticky, vidím na plýtvání časem, penězi a energií. Ale třeba budu mile překvapena. 
Tento fakt milého překvapení ale, zejména dnes, nechci nechávat náhodě, a tak si hodlám zpříjemnit den v rámci možností. 

A zatím to jde. Kafe latté u výborného  baristy v Jirečkově ulici, kde sídlí domek kávy J. Dort od Erhardta, jahody od Vietnamců J a sekt z Billy. Oběd u Slepé kočičky. Horká sauna a příjemně chladný bazén.Výlet do kláštera v Břevnově, moje oblíbené místo v Praze. Stejně jako místní restaurace, kde je místo jako dělané pro příjemnou večeři.  A pak ještě kapka dobrého vína. Nu, a v podstatě je jedno, kdo na Hrad, lepší to stejně nebude. Tak ať to alespoň zůstane takové, jaké to jeJ

                                          

Rozmary počasí

Po jarním dešti,který nás kropil několik posledních lednových dnů, se o slovo zase přihlásila zima.Nikterak výrazně, mráz nebyl zas tak silný. Přesto  moje staré auto a potažmo i mě pěkně zaskočil. Zamrzlo. Respektive zamrzl zámek,takže jsem se do něj nemohla dostat. A jelikož nevládnu praktikami lupičů aut, tančila jsem kolem něho takřka hodinu. Musím konstatovat, že na Letné se tahkle brzy ráno vyskytovalo poměrně velké procento gentlemanů, kteří se mi snažili pomoci,leč marně. Nikdo,ani já, bohužel,jsme nebyli šťastnými majiteli rozmrazovacího spreye, v obchodech zavřeno a Vietnamci ho nevedou. Takže jsme společnými silami nahřívali v mrazivém ránu klíč skomírajícím zapalovačem,což ovšem byla činnost veskrze zbytečná. Ve finále se z vedejšího domu vynořil dělník,který tam cosi rekonstruoval. Prý je do toho potřeba pořádně bouchnout. Tak mi do našeho chatrného vozu pěkně zabušil, což ve finále přineslo kýžené ovoce. Tudíž jsem se mohla po hodině snažení konečně přesunout do práce. Děti tím pádem přišly o písemku,což je evidentně potěšilo. Na všem zlém se najde vždycky něco dobrého. A já si odpoledne běžím koupit rozmrazovač, mrazy asi nyní budou silnější a tak je třeba se náležitě vybavit. To by jeden neřekl, že v lednu bude mrznout J

                                                                  

Cesta za světlem

Onehdy mi došlo, že už jsem dlouho neviděla slunce.  Z části to vysvětlilo příčinu mé permanentní zasmušilosti. Ne snad, že bych se utápěla v depresi, ale sluníčko mi prostě chybí.  Bez něho nemám dostatečné množství energie.

Začala jsem tedy uvažovat. Odjet do teplých krajů by bylo nejefektivnější, školní rozvrh tomu ale není tak úplně nakloněn.  Ne snad, že by bez mé přítomnosti škola přestala fungovat. Představa, že chybím několik dlouhých týdnů, ba i měsíců, by jistě naopak naplnila řadu studentů nefalšovanou spokojeností.  Kromě toho si myslím, že každý kantor by měl mít nárok na rok volna na cestování, jako tomu mají v severských zemích.  Patrně i tam z velkého nedostatku slunce.

Bohužel, v našich podmínkách lze na podobnou extravaganci rychle zapomenout. Už prázdniny jsou mnohým lidem trnem v oku, tudíž představa, že si budu rok cestovat, abych pak mohla svoje poznatky předávat studentům a ještě k tomu nabitá energií, si u nás říká o ukamenování.

Musela jsem ale s tím sluncem něco udělat. Inspirovala mě Xantypa. Její reportáž o panu Hajném mě vytáhla na Cestu ke světlu, respektive do galerie toho jména. Kdysi už jsem tam byla, protože Zdeňka Hajného mám ráda, ale nějak jsem na to pozapomněla. A tak přišel čas oživit staré mozkové spoje.  Některé zážitky prostě stojí za zopakování. Zejména, když mohou suplovat slunce, alespoň v dušiJ.

Vybavovala jsem si dřívější pocity a musím říct, že naskakovaly jako na povel. Spolu s obrazy přicházel zvláštní klid a spokojenost.

Přesto se dostavily i zážitky naprosto nové. Přinesl je věk, zkušenosti, současné rozpoložení.  Navíc zde funguje (cituji) interaktivní biogenní zaměření neurovegetativní změny, galerie je i experimentálním prostorem.

Zajímavé je, že autor sám vzbuzuje kontroverzní reakce u některých výtvarníků. Ale to je asi ve výtvarném světě běžné.  Mně návštěva jeho galerie udělala velkou radost, stejně, jako mi jí dělají jeho obrazy. I článek v Xantypě byl zajímavý. O zajímavém člověku. Pokud máte cestu kolem, zastavte se. Je to nabíjející Cesta za světlem. 

                                 

Proč nejsem komunistou?

Známou úvahu napsal Karel Čapek už v roce 1924. A dneska je to navýsost aktuální čtení.  Jelikož si právě dnes připomínáme výročí narození Karla Čapka, určitě stojí za to oprášit i jeho nadčasový text.  A možná si i položit a hlavně odpovědět na stejnou otázku.  I když lepší a jistě i příjemnější je věnovat dnešek knížkám. V podstatě jedno, jakým, nemusí být nutně od Čapka. V rádiu se zabývali knihami, které vám zaručeně zvednou náladu, a proto se k nim vracíte. To je zajímavá akce, takových knih má jistě každý z nás několik. Mě třeba spolehlivě odreagují knihy od Barbary Erskine nebo Magdy Váňové. V současném počasí navíc láká kniha, horký čaj a postel jako nejlepší alternativa stále temných a deštivých dnů.  Pro tento účel na mě čeká Stoletý stařík. Jsem na něj zvědavá. Co čeká Vás? J

                                                       

DIskuse

Tento týden hodně diskutujeme. Blíží se volba prezidenta, pro řadu našich studentů je to dokonce jejich první volba v životě, tudíž někteří docela volbami žijí. Nechávám jim prostor a naslouchám jejich názorům a argumentům.  Třeba to pomůže i mému rozhodování, protože k volbám chci jít, ale jednoznačného favorita stále nemám. Debatou s mladou generací získám jednak jiný úhel pohledu a možná i určitý nadhled.  Někteří, co nepapouškují zrovna to, co právě sdělil jejich soused, mohou přinést i myšlenkové obohacení.

Trochu potíž je, když bezmyšlenkovitě opakují mediální klišé, protože to je pak nuda. Na druhou stranu, narážím na to víc u mladších dětí, kterým je ve velké většině volba prezidenta ukradená. Je to sice i o jejich budoucnosti, ale rozhodovat nebudou a tak je pochopitelné, že většinou do hloubky moc nejdou.

Co mě ale šokovalo, je nadmíru velká tolerance ke komunistické minulosti některých kandidátů. Oblíbené klišé, že to byla chyba, jako by mnozí považovali za dostatečně silný argument. Navíc, mají pro to pochopení, sami by také vstoupili, kdyby byli vystaveni tomu tlaku. Nu, to mě docela zaskočila,mladá generace. A pak, že komunisty volí jen ti staří, další oblíbené klišé. Všechno je prostě jinak.Lze na to ale hledět i tak,že jsou tolerantní a umí odpouštět chyby. Ovšem bude-li prezidentem opět nějaký soudruh, radost z toho mít nebudu. Přesto, že se říká, že máme takového prezidenta, jakého si zasloužíme.  Funkce je prostě funkce...

Nu, asi jsme hodně zlobili….

                                                   

Tiché zóny

Miluji ticho. A oceňuji každého, kdo mi ho poskytne. Každého, kdo nemá potřebu vyluzovat disharmonické zvuky. Nebo naopak, každému, kdo je ochoten se mnou spočinout v absolutním tichu. To je potom balzám na moji rozháranou duši.

Současnost ale tichu příliš nepřeje. Většina lidí, co znám, mají větší či menší potřebu strávit část dne v poměrném hluku, počínaje nahlas puštěným rádiem a konče mlácením lžičky do hrnku od kávy, nad kterou se vede hlasitá debata. Třeba jen tikot hodin. Je málo lidí, které dokáže vyvést z míry, většina ho vůbec nevnímá. Jenže pravidelný tikot je jako intenzivní tepání do hlavy. Nejde nevnímat, jediné řešení je opustit místnost, kde podobné hodiny odměřují čas. Nebo odnesu hodiny, což s člověkem už jde těžko. Jsou totiž i tací, co veškeré své konání provázení podvědomými zvuky, které zase většina lidí asi nevnímá. A některé by z toho trefil šlak. Jde o různé pomlaskávání, srkání, skřípot zubů, potažmo protéz. Nijak výrazné, ale o to protivnější. Pak jsou tací, kteří hluk považují za své image, ať už je to hlasitý projev či zpěv ve velmi nevhodných chvílích. Pokud bych měla jenom eliminovat hlučné momenty kolem, nedělala bych nic jiného.

Ostatně produkce hlukového smogu se netýká jen lidí. Kdyby tomu tak bylo, pak by v našem domě třeba permanentně nevyl opuštěný vlčák, který nejvíc touží po páníčkovi ve večerních hodinách, kdy on ale zjevně má zcela jiné priority. Zrovna včera kňučel celou noc. Když jsem pak pána na psí smutek upozornila (někdy mi to prostě nedá), suše mi sdělil, že si pes (i já) musíme zvyknout!

Nebo třeba hladoví holubi? Většinou se tvrdí, že jde o létající krysy, které si potravu najdou vždycky. Když ale začnou ječet za okny, cítíme se jako v Hitchokově hororu PtáciJ.

Osobně mám tedy s hlukem velký problém. Vezměte si třeba jen takovou banální věc, jako je naklepání řízků na nedělní oběd. Kdybych byla normálně citlivá k vyluzovaným zvukům, bylo by u nás řízků jistě mnohem víc. Takto se podobné krmi snaživě vyhýbám, a když už musím klepat (já či kdokoli jiný, trpím.) Jenže to nikomu nevysvětlíte, leda snad psychiatrovi. J

Ale zdá se, že v tom nejsem úplně sama. Podle toho, co občas slýchám, jsou i jiní, které deptá tikot hodin či řvoucí sluchátka v metru. A tak si někdy myslím, jestli by neměly existovat oázy klidu a ticha. Něco na způsob kosmetických salónů, kam si zajdete relaxovat pod kosmetickou masku. Tak sem bychom zašli pobýt hodinu či dvě v absolutním tichu. Myslím, že pro některé z nás by to bylo ohromně nabíjející, protože ticho je dneska opravdu nedostatkové zboží.

Salón by se mohl jmenovat zóna ticha a hluk by tady byl přísně zakázán. Podmínkou by bylo i klidné okolí, těžko se dá něco podobného vybudovat vedle silnice, kde je jako protihlukové  opatření  snížená rychlost, kterou ale nikdo samozřejmě nedodržuje.

Jen si nejsem jistá, jak by to bylo s cenou. Kolik by byl člověk ochoten zaplatit za hodinu ticha, případně i za víc, pokud ticho vnímá jako základní životní hodnotu. A oponoval by, že má na ticho nárok ze zákona? Vzhledem k českému přístupu k zákonům by asi neuspěl. A pokud nemá opravdu kvalitní špunty do uší, musel by platit. Já bych zcela určitě byla předplatitelkou. 

                                                       

Tři králové

Když člověk vykoukne z okna ven, nedej bože, když se venku pohybuje, rozhodně by neřekl, že je leden, nejmrazivější měsíc v roce. Asi mám klasický syndrom nespokojenosti s počasím. Kdyby byl sníh a mráz, pochybuji, že bych skákala nadšením. To my, teplomilové,prostě asi neumíme. Ale tohle mě deptá, permanentní déšť, zataženo, sychravo, vtíravá vlezlá zima. Dnešek navíc vypadal, že se ani nerozednilo. Takže těžko být pozitivně naladěna, byť se snažím. Ale putování mezi domovem a nemocnicí mě nějak emočně vyčerpává. Je to typická ukázka reality, že jenom snaha nestačí. Když se snažíte a nemoc je silnější, je to marná snaha. Zdá se mi, že když je člověk v komatu, je všechno složitější víc pro jeho okolí než pro něho samotného. Je to taková marná lásky snaha. 

Ani Tři králové to nezměnili. Jen pořád nevím, jak se k tomu postavit. A počasí mi nepomáhá. Takže výsledek je takový, že ani číst mi nechutná, ani psát mi nechutná. A přemýšlím o koloběhu života. Zbytečná činnost, žel jediná, na kterou mám energii. Tupě zírat do deště a myslet na nesmrtelnost chrousta. Ještě že ten Zachariáš potřebuje a chce ven. Jinak zkapalním ve stavu apatie. Přesto, na Tři krále, o krok dále. Nevím, zda jsem o krok dále, vím jen, že jsem si vzpomněla, že moje babička by dnes měla stosedminy. Pěkné narozeniny, ne? J Pořád hledám ta pozitiva, takže to ještě jde. Jdu si připít na babičku J

Omluvenka

Ve škole věc velmi častá, mnohdy i velmi komická. Pravdou je, že dnešní děti někdy ztrácejí invenci a vtipnou omluvenku aby dnes pohledal. Co má chátrající paměť narychlo vydoluje, je moje oblíbená, i v knize zpracovaná, historka s venerologií. Studenti měli všichni razítko ze zmíněné ordinace, aniž by ovšem tušili, co se pod odborným názvem venerologie skrývá. Nu, tak to bylo vtipné. Dnes vládnou rodinné důvody. Pod nimi lze dešifrovat jak návštěvu nemocné tetičky, rodinný výlet do Alp či Karibiku, úmrtí babičky či jen prostá neochota dítěte jít do školy či vstát na první hodinu. Takže rodinné důvody dnes vládnou světu.A když je plná žákovská rodinných důvodů, lze občas opatrně vyžádat konkretizaci. Ale opatrně, neb rodiče se brání, co je vám sakra do toho, proč moje dítě nechodí do školy? Rodinné důvody přece stačí, ne?  Obzvlášť pikantní v případech, kdy se drobečkovi prostě nechce. Maminka rodinné důvody napíše vždycky, nač vychovávat k nějaké odpovědnosti, když rodinné důvody vše tak krásně obsáhnou? 
A navíc, je to trend doby. Sám pan premiér ho s oblibou používá, byť by se zdálo, že se jedná o záležitosti patřící do základní školy. Jak je vidno, nepatří. Nám, co máme historickou úchylku a pamatujeme si, pak jen lezou oči z důlků nad tím, jak se ta historie prostě opakuje. Kdysi, v roce 97, už pan premiér, tehdy tedy ještě jen poslanec či co v modré organizaci, dostal ministerskou funkci. Přijal ji, pak se zalekl a odmítl ji.  Z rodinných důvodů. Víc jsme se samozřejmě nedozvěděli. Stejně jako ve škole. A, pro velký úspěch znovu. Nešel na oběd s prezidentem. Z rodinných důvodů. Pěkná omluvenka. Navenek to vypadá, že má nějaké zásady a nesedne si s ním ke stolu, což by jistě bylo chvályhodné.  Poté, co si ale uvědomíme, jak nám ruku v ruce upekli amnestii, je celá situace v úplně jiném světle.  Kluci na nás zase hrajou habaďúru! 
Rodinné důvody nemusí vysvětlovat, vypadá, jako někdo, kdo je stále ten pan čistý, a přitom………..doplňme si sami.
 Prostě za rodinné důvody se prostě schová všechno. Je to léty ověřená metoda ze základní školy, kterou většina normálních lidí s věkem opouští. Většina……………(nebo jsem měla zdůraznit to normálních?)

               

A máte to!

Novoroční projev prezidenta jsem sledovala apaticky s vysokou horečkou. Proto, když v závěru začal o výročí rozdělení, mě vtáhl do děje tak, že jsem předpokládala jeho sdělení, že po konci volebního období emigruje na Slovensko!. Tak jsem se do té bizarní představy vžila, že jeho informaci o amnestii jsem vnímala jako záblesk alternativní reality. Pak jsem si řekla, že někteří lidé si asi odpuštění zaslouží, byť i tehdy, v horečce, jsem nechápala, proč to dělá jako gesto na odchodnou. Odcházím – li odněkud,  a chci – li gesto, potěším přece ty, kteří se snaží o pozitiva? Tedy o to, aby to tady fungovalo a fungovalo k lepšímu. Nu, dobrá,třeba blouzním z horečky a jde opravdu o lidi, co spáchali neúmyslné přestupky

 a tam to chápu. Bez výhrad. Jenže.........
    Dál jsem bojovala s teplotou, která díky lékům pomalu ustoupila. Deziluze z amnestie ale nezmizela, naopak. To bych se asi musela předávkovat.

Vnímám ji jako urážku všech lidí, co tady na ten systém ještě nerezignovali. Teď je ovšem ta pravá příležitost. Rezignovat nebo vyrazit do ulic.

 Proč se o něco snažit, když pak přijde jeden ješitný stařík a velikášsky nesmyslným gestem (schváleným premiérem i ministrem, kteří v tom jedou naprosto stejně) zhatí roky práce policistů, kriminalistů, sociálních pracovníků, právníků a celé řady dalších lidí, kteří do tohoto rozhodnutí nemohli říct ani a. Uvede do nejistoty řadu slušných lidí, kteří se nyní budou muset potýkat s vlnou tsunami uvolněné kriminality. Uvede do beznaděje klienty H systému, slušné řidiče i ty, které zaskočila informace o tom, že jakýsi obviněný soudce nejen půjde na svobodu, ale ještě mu doplatí plat. …………..

Tak si zpětně kladu otázku, kdo měl toho prvního ledna teplotu? Jaký má taková amnestie smysl? Vylidnit věznice? Vždyť oni se tam rychle zase vrátí a ještě udělají řadu lidí nešťastných. 

Je to gesto? Gesta mají být přece šlechetná a velkorysá. Ani jeden prvek jsem v tomto pošetilém rozhodnutí neobjevila.

   Představuji si, jak se pan současný prezident chystá na následující prezidentské klání. Zdali pak by také tak velkoryse propouštěl? Zcela jistě ne.

Nyní ale odchází a tak nám to všem spočítal. To máte za všechny ty srandičky, co jste si ze mě dělali. Nevážili jste si mě, pana profesora, nerespektovali jste moje globální názory na všechno, tak tady to máte! Po nás potopa, to je přeci osvědčená metoda. …….

Nu, nezklamali ti naši politici. Ruku v ruce dovedou vymyslet pořád větší a větší hrůzy, i když by si jeden myslel, že horší už to být nemůže. A může. Pan prezident nám to právě názorně ukázal!

  

                                      

A zase škola

Prázdniny nám zmizely v propadlišti dějin a dnes tedy začíná fungovat i škola. Pravda, patříme k těm málo školám, co začínají už dnes, mnozí volno prodloužili až do pondělí. My tedy ne, což sice řada dětí nějak nebrala na vědomí a patrně se (se souhlasem rodičů, předpokládám) dostaví také až v pondělí. Nicméně, oficiální začátek byl už dnes.
 Leden je ve školním roce jeden z nejhorších měsíců, takže nás nečeká žádná selanka. Ale zase je tam vyhlídka na pololetní prázdniny, kratší únor a následné prázdniny jarníJ. O tom všem si ale dnes můžeme dnes nechat jen zdát, čeká nás drsný leden. Začali ho maturanti, kteří hned dnes skládali zkoušku k německému diplomu, takže jako jediní se dostavili v plném počtu. Zbytek školy buď ještě dovolenkuje  nebo jen velmi pozvolna vplouvá do pracovního rytmu. Ono, vypovídat všechny zážitky z prázdnin během přestávek prostě nejde.Ani učitelkám ne.... J
Nu, první den po prázdninách je vždycky náročný. Naštěstí už je zítra pátek.....J