Překvapení

Byla jsem v Překvapení. A co bylo, to si zatím nechám jako překvapeníJ. Nicméně avízo, kdy lze překvapení v Překvapení odhalit, sem samozřejmě dodám. Mohu jen konstatovat, že v Překvapení byli velmi milí a vstřícní lidé, kteří se chovají tak, že je to v dnešní době skoro překvapení. Myslím tím samozřejmě pozitivní význam toho slova. A doufám, že to pomůže mým knížkám, takže už trochu prozrazuji. Ale to by pak nebylo překvapení, takže už mlčím, neb jinak, co nevím, to nepovím, což vlastně pro moje okolí žádné překvapení už dávno neníJ.

Celá škola už to ví

 ....co se stalo v Lidicích. Vzala jsem je totiž na film, který kupodivu dosud skoro nikdo neviděl. V červnu nám výlet na premiéru nevyšel, a poté skončila škola, jelikož se mělo stavět. NestavěloJ. Staví se teď, a tak Lidice přišly k dobru. Pravda, byla jsem poněkud zaskočena, když jsem zjišťovala, kdo už to viděl. Skoro nikdo. To mě kapku překvapilo, ale je to tak, zjevně podobné filmy mládež nelákají. Radši na Šmouly L, ty viděli skoro všichni, včetně maturantů. Co z toho vyvozuji, není dnes na programu dne, jelikož se mi jejich filmová tabula rasa docela hodila. Zedníci se totiž na našem pozemku usadili až nyní, a hluk zdá se být natolik nevhodným doplňkem pro výuku, že nás vedení vyslalo do terénu. A tudíž Lidice jako by jeden našel. Chtěla jsem, aby návštěva kina měla i kapku výukový efekt, který jsem u Šmoulů ani u nabízené Saxány neobjevilaJ. Na Lidice šla tedy celá škola, byť mi mnozí rozmlouvali ty úplně nejmenší, tedy primu. Usoudila jsem, že když mohou sledovat různé vymyšlené americké dryjáky, skutečný, byť děsivý, příběh, jim neuškodí. Pečlivě jsem je připravila, vysvětlila podstatu i průběh celé fašistické akce, a mohli jsme vyrazit. Dětem se poněkud nelíbilo vstupné, sedmdesát korun jim přišlo moc (některým). Sto dvacet korun za kolu a popcorn utratili bez mrknutí oka všichni a moc to nepřišlo nikomuL. Zvyk je železná košile a já na jejich horlivém nákupu mohla demonstrovat kolegyním, proč nechodím večer do kina, jelikož tam se podobné orgie pořádají ve velkém a dospělém vydání, a na to nemám nervovou kapacitu.  Film mohl začít. A ať mi ještě někdy někdo řekne, že jsou na to děti malé!!! Pošťuchovaly se a smály na místech, která nejen že nebyla směšná, ale vyžadovala určitou pietu. A když se rozesmály nad tím, že si jeden z hrdinů střelil kulku do hlavy, rezignovala jsem. S dětmi do kina již nikdy více. Nebo maximálně se septimou a výše. Je mi jasné, že přítmí kina vybízí i k jiným věcem než sledování filmu, ale po pravdě řečeno, čekala jsem vše, včetně toho, že budou kapku paralyzováni. Že se budou smát, to by mě fakt nenapadlo. Nu, roste nám pěkně veselá generace. Jestli s ní něco svedeme, je dost těžká otázka do budoucna. O Lidicích už tedy něco ví, ale jestli něco pochopili, to ví sám bůhJ

Svatováclavský dodatek

A hezky jsme svatého Václava oslavili. Na HraděJ Kde také jinde slavit svátek českého patrona, než na jeho svatováclavské vinici u jeho domku, tedy u HraduJ Vyšlápli jsme pěkně z Letné, podařilo se nám nespadnout do věčně rozkopané Blanky a kolem Belvederu se hezky projít až na hradní nádvoří. To dnešní počasí bylo opravdu hříšně krásné a svádělo k příjemnému se potulování hradními zákoutími. Trochu mě zaskočila hradní stráž. Slibovala jsem dětem krásné urostlé hochy, nějak jsem ustrnula v představě, že je to pro nehybné postávání v budce před Hradem podmínka. Nu, opak je pravdou, krčil se tam jeden vyzáblý mrňous a jeden poněkud obézní, žel také mrňavý vojáček. Zřejmě už dneska berou každéhoJ. Na nádvoří nás pohltily davy valící se do zpoplatněné katedrály, kterou jsme ale z dnešního programu vypustili. Zato jsme si dopřáli Zlatou uličku, krásně jsme se v jejích miniaturních domečcích pokochali. Pronikli jsme až do Daliborky, která je svým mučícím interiérem v ostrém kontrastu s romantikou Zlaté uličky. Naši předkové tedy měli právo útrpné dokonale vymakané a lze poměrně snadno pochopit, kterak se tady Dalibor naučil housti. Naučila bych se taky, a pěkně rychleJ. Nu, a z Daliborky přes purkrabství již pěkně na vinici. Výměnou za groše jsme tady mohli degustovat do aleluja. A víno bylo fakt špičkové. K tomu nějaké dobrůtky, luxusní pohled na Prahu a počasí jak na objednávku. Svatý Václav se prostě vydařil. A tak na závěr, již klasická mobilní fotografie přes svatováclavskou vinnou sklenku na Prahu.

Svatý Václav

Je můj oblíbený podzimní svátek, byť jeho definici jako den české státnosti za svou nějak zvlášť nepřijímám. Skoro bych řekla, že českou státnost si představuji trochu jinak. A kdybych chtěla být třeskutě upřímná, tak je mi v podstatě dost ukradená, svatého Václava mám ráda z úplně jiných důvodů než proto, že se dal zapíchnout před kostelem.  Za prvé mám ráda to volno. Nenabalují se na něj žádné další parazitující prázdné dny, je to prostě jen takové milé vydechnutí uprostřed týdne a zase se jede dál.  Za druhé mám ráda takové ty imaginární výlety proti proudu času, do středověku nejlépe, a to svatý Václav vždycky vyvolá. A je jedno, jde-li o knížky, filmy či televizní nebo rozhlasové dokumenty, mám ráda tyhle toulky českou minulostí. A za třetí je Václav patronem vinařů, a jeho slavnosti spojené s prodejem vína bývají docela rájem pro milovníky dobrého vína, a to já se cítím býtJ. Nejradši na svatováclavské vinici v podhradíJ. A letos i na Proseku u kostelíka svatého Václava, údajně nejstaršího kostela zasvěceného tomuto patronovi.  No a v neposlední řadě si vždycky vzpomenu na rádoby vtipný bonmot Miloše Zemana, jehož dávnou hrubost lze ve srovnání se současnou politickou kulturou vnímat jako roztomilé tlachání. J. A tento statistik ještě před objímáním stromů na Vysočině glosoval i svatého Václava a jeho údajnou daň za mír, kterou platil sousedním německým zemím, slovy, že i v současnosti by jistě bylo prospěšné, kdyby každý rok odešlo 120 volů z Čech do NěmeckaJ. Kdysi před patnácti lety, kdy s tím vyrukoval, by asi ten počet stačil, dneska by asi šlo o mnohem větší stádoJ. Ovšem vzhledem k tomu, že svatý Václav stále v klidu poklimbává v Blaníku, tak asi horší časy teprve přijdou. Jen aby Vašík nezaspalJ.

Divadlo žije

...je zřejmě už jen zbožné přání. Alespoň pro mě. Vždycky jsem se považovala za milovnici divadla a asi se za ni budu považovat i nadále, byť ho přestanu aktivně provozovat. Chodím do divadla velmi často, hraju ho s dětmi, ba kdysi jsem ho provozovala aktivně i samaJ. Zajímám se o divadelní svět a troufám si tvrdit, že i něco málo o něm vím, a kapku vidím i do zákulisí. Žel, doby, kdy jsem odcházela spokojená jako divák, jsou zjevně v hlubokém nenávratnu. Kdykoliv nyní jdu do divadla, odcházím v polovině, jsem rozladěná ba i naštvaná. Nehledě na to, že investovat do lístku do divadla minimálně čtyři sta korun není zrovna za hubičku. Náklady na vstupné se zvedly bleskově, a stejně tak bleskově klesla úroveň her. Buď je to frivolní, nebo trapně zdlouhavé, donekonečna omílané frázovité kýče, zbytečně natahované zápletky. Chybí zkratka, nápad, švih. Anebo nechybí a naopak, já jsem přestala divadelní umělce chápat. I to je možné, divadelní etapa se prostě vyčerpala a nastává čas na jinou zábavu. Poslední kapkou pro mě bylo páteční představení Cesta dlhým dom do noci, jehož druhá polovina se opravdu, ale opravdu skoro nedala přežít. A to jsem si od Slováků v Praze slibovala mnohé, jejich divadlo je totiž mnohem často lepší než české. Nemají totiž ve zvyku tolik přehrávat, jsou víc civilní a přirození než někteří pražští dramatici. Žel, ani toto se nepotvrdilo a já pomalu dozrávám k rozhodnutí, že do divadla už nikdy více. Snad ještě na operu, tam k žádné deziluzi dojít nemůže. A pak vlastníme lístky na Muže bez minulosti do Dejvic. Vzhledem k tomu, jak těžké bylo sehnat lístky- šlo o intenzivní půl roční aktivitu- ( a i sem za lidovou cenu čtyři sta korunL), očekávám zážitek takřka nadpozemský. JJestli i toto zklame, je to definitivní tečka za hledáním kultury v divadelních prostorách. Minimálně těch pražských, protože třeba Plzeň či Hradec Králové mě pořád láká a věřím, že tam je na prknech, co znamenají svět, trochu lípJ

Škoda facky, která padne vedle

Pedagogické heslo mého dědečkaJ. Pravda, v praxi ho příliš neuplatňoval, verbálně se jím ale oháněl takřka permanentně. Ostatně facka hrála v životě našich předků asi i veselejší roli, jak praví bujará píseň Padla facka, padla na sáleJ. Řekla bych ale, že fackami se víc vyhrožovalo, než aktivně provozovalo. Doba ovšem pokročila a najednou je všechno jinak. Naše česká demokracie se fackami jen hemží, a to si namlouváme, že jsme začali sametověJ. Pamatuji si, jak kdysi nějaký Wagner profackoval svého sociálně demokratického kolegu, jehož jméno, potažmo i fackovací příčina, už mi z hlavy vypadly. Mnohem slavnější byla Mackova facka Rathovi, a nehledě na to, že profackovat by potřebovali oba třikrát denně místo jídla, byl to Macek, kdo získal pověst agresora. Rathovi zůstává jen jeho společností tolerovaná bigamieJ. A nyní přichází mistr Kalousek se svou výchovou nezvedené mládeže. Ne snad, že bych schvalovala vulgární pokřikování mladíků na ulici, stejně jako neschvaluji Kalouskovy opilecké excesy. I ve škole si občas myslím, že dědečkovo heslo mělo cosi do sebe. Ale, je tu druhá strana mince, nad kterou se nikdo nepozastavil a nikterak ji neřešil. Kalousek prostě zfackoval nějakého fracka, a co jiného si ti haranti zaslouží, že? Ještě to obalil do takových pěkných frází, že nějaký mladík nebude pokřikovat na stárnoucího pána na ulici. S tím sice mohu souhlasit, ovšem všemocný Kalousek jde dál a vzkazuje nám, že je to jeho pedagogický vklad! A mě v té souvislosti napadá médii uštvaný ředitel školy, který také profackoval jednoho fracka. A rozhodně neměl veselou opičku, jak někteří tvrdí o panu ministrovi, naopak. Podlehl soustavnému tlaku nevychovaných pubescentů. A rozhodně nebyl sám, podobně pranýřovaných kantorů, kteří nevydrželi a šoupli jednu výchovnou, je celá řada. Všichni do jednoho museli ze školy odejít, nikdo se jich nezastal a rodiče, kteří by svému drzounovi měli nafackovat doma ještě jednou, byli vždycky v první řadě likvidátorů nešťastného kantora. A tak se ptám, kde jsou rodiče nyní? I ten froc, který halekal na pana ministra, jistě nějaké má. Ministerská facka nevadí? Výchovná ve škole ano? Na arogantního ministra si nikdo netroufne, zatímco na bezmocného pedagoga ano? Kde jsou média se svou ochranou osobnosti? Kalousek si tady může fackovat na potkání a ještě hlásat, že jde o pedagogický vklad? To je otázek, které mě napadají v souvislosti s jednou fackou. A to i přesto, že s heslem škoda facky, která padne vedle, naprosto souhlasím. A stejně jako můj dědeček ho aktivně neprovozuji, byť mi mnohdy ruka cuká. Ale asi bych měla, když může i pan ministr. Byť ten by si jí jistě zasloužil také. Prostě škoda facky…

Na co všechno lze zapomenout?

 Člověk je schopný zapomenout takřka vše, zaměstnanci Ztrát a nálezů by jistě mohli vyprávět. Já sama zapomněla kdesi kdysi plno deštníků, klíčů ba dokonce i peněz. Zapomínám na domluvené schůzky, a co si nenapíšu, neudělám. Lze zapomenout nakoupit či dokonce nákup celý, zapomenout se dá i dítě ve školce. K vděčným vtipům patří odložená a vzápětí zapomenutá věc na kapotě osobního autaJ. Ze školy mám se zapomínáním bohaté zkušenosti, děti zapomínají od běžného pozdravu přes povinné přezutí až ke klasickým domácím úkolům takřka denně. Zapomínáme i my, na slíbenou písemku, jít na dozor nebo dokonce do hodiny. Scény z Marečka jak vyšité: „ zbývá už jen minuta, paní profesorkoJ“.¨

   Ovšem zapomenout se dá i na členství v komunistické straně, jak nám názorně předvádí nový ředitel České televize. Sleduji tu mediální kauzu a nevěřícně kroutím hlavou. Taková nestydatost. Kdyby to prostě přiznal, protože kdo u nás ve vedoucím postavení není bývalý komunistaL? Smetlo by se to ze stolu, jak je dobrým českým zvykem, a šlo by se dál. Ono se nakonec stejně půjde, protože morální (a vůbec žádná) odpovědnost se u nás vůbec neřeší, ale mě i v tom našem marastu úplně tahá za uši ta ignorace a trapná lež. Pan ředitel je normální kariérista, který  by chtěl uspět v každém režimu, a za soudruhů se prostě vstupovalo do strany. Měli to tak všichni, měl to tak i on. Tečka. Jenže on na to zapomnělJ.! !!! Už vůbec chlapec neví, že kdysi vstoupil do lůna matky strany. Já osobně sice nechápu, proč to na něj vytáhli až teď, když už řediteloval na Nově, ale asi pro komerci není komunistická minulost na překážku, zatímco, byť stále viditelně soudružský, nicméně rádoby veřejnoprávní, moloch se tváří, že mu to vadí. Po Janečkovi směšné.  Protože pokud by to mělo vadit, tak snad vyberou někoho bez rudé knížky v archivu, vybírali ho dost dlouho.Takže to nevadí ani tam, jen si hrají na svatoušky. Takové Potěmkinovy vesnice po česku. A nový pan ředitel to všechno nečekaně dramatizuje, protože svou slábnoucí pamětí vytvořil seriál na pokračování, s tím asi nikdo moc nepočítal. Čekal se obvyklý scénář, zveřejnění jeho členství, on řekne, že to tak dělali všichni a co jako? A jde se dál. Jenže pan ředitel si to nepamatujeJ. Cit pro drama mu tedy nechybí, zjevně nám do budoucna na ČT chystá řadu růžových seriálů s lehkou kriminální zápletkou z AndělaJ. Ale jestli mu tak zásadně vynechává paměť, naskýtá se otázka, zda může vést Českou televizi? Aby třeba nezapomněl na její proklamovanou veřejnoprávnost? Nebo to, že je teď zapotřebí být zadobře s jinak barevnými soudruhy. V módní vlně Šmoulů by se mu mohla přihodit nemilá záměna:-).

Aktivisté

Onehdy jsem četla něco o mladých aktivistech. Článek vyzníval veskrze urážlivě, nic pozitivního mezi řádky nevyčnívalo. Poněkud mě to rozladilo. Ne snad, že bych do problému nějak zasvěceně viděla, ale že působil skoro jako nadávka. Být aktivistou v naší zemi rovná se být něčím špatným.

Trochu jsem o tom popřemýšlela. Říci, že se cítím být aktivistkou, by znamenalo přisvojovat si radikální způsob života, což by byla ležJ. To mladí rebelové chtějí bojovat za každou cenu, mají hned rudo před očima. Představa, že se půjdu přivázat ke stožáru před obecní úřad, protože si pořád dělají, co chtějí, mi přijde dost nereálná. Kromě toho si myslím, že lépe než přivázat sám sebe je svázat někoho, kdo za to můžeJ, což je ve finále stejná utopie, jako viset na prastarém, byť chráněném, smrku.  

Můžu ale klidně prohlásit, že aktivisté dělají něco špatného? Musela jsem hluboce nesouhlasit a navíc jsem při studiu dané problematiky přišla na to, že co se v naší zemi nehodí do krámu, stane se nadávkou. Kromě aktivistů tak skončily feministky, teplouši a třeba i flanďáci jako zástupci náboženské sekceJ. No řekněte, když někdo procedí mezi zuby něco o feministkách, nezní to zrovna jako pochvala. A přitom feministky začínaly jako bojovnice za ženská práva. Bez nich bychom dnes ani nevolilyJ. Když ale zůstanu u zmiňovaných aktivistů, tak oni vlastně dělají to, za co bychom jim měli tleskat. Upozorňují, hlasitě a někdy i možná nevhodně, na bolavé nešvary. Bojují za něco, co se jich osobně netýká, ale týká se nás všech.  A to by mělo být vnímáno víc pozitivně než negativně! Zajímavé je projít si heslo aktivista na netu. Nic moc kladného se tam vyčíst nedá.  Zdůrazňují se tam hlavně demonstrace, protesty nebo i násilné akce. Nu, násilné akce asi nejsou to pravé ořechové, ale protest je nutný. Člověk si přeci nemůže nechat všechno líbit.Možná by aktivisté měli přijít s něčím, co by na první pohled nevypadalo jako klukovina, což přivazování se kamkoliv rozhodně je. Možná i proto se i pan prezident chtěl přivazovat k bagru,J aby nevznikla slavná chobotnice – knihovna na Letné. Bohužel, ta nevznikla i bez přivázaného prezidenta, stačil zjevně zkorumpovaný lobbingL. 

  Kdyby aktivisté dokázali svou formu protestu nějak zkultivovat, protože v současnosti je pro jejich činnost v naší zemi dokonale živná půda, bylo by i pro média těžší jejich projevy zdiskreditovat, jak se jim úspěšně daří doposud.  Mnohdy bych je dokonce i ráda podpořila. Jenže uznejte, stárnoucí učitelka v přivázaná někde u stromu nezmůže už vůbec nic. Nehledě na to, kolik studentů by to škodolibě pobaviloJ. A z aktivismu by zase byla pohrdavá nadávka. Ostatně ono, když vám někdo řekne, nechovej se jako učitelka, také nezní zrovna povzbudivě, ba dá se to považovat za formu nadávky.  A to bojují jenom za kultivovanost a vzdělání a nikam se nepřivazuji. Plně tedy souzním s aktivistyJ a hodlám lobbovat za jejich činnost. Protože být lobbistou v naší zemi je sice také hanlivé označení, ale pořádně vlivné. A mizerové, jak známo, mají všude dveře otevřené. Takže já lobbuji za naše aktivistyJ

Nomen omen

Poznámka:  Neustále lítá po třídě a posedává na oknech a lavicích.

                               Odpověď otce: Tomu nevěřím. HolubJ“

    Podobných slovních hříček lze ve sborovně i ve třídách objevit celou řadu.  Matematička Tvrdá již svým jménem evokuje přístup k výuce svého předmětu, stejně tak od dítěte, pyšnícího se příjmením Louda, zřejmě nelze očekávat nějaké superrychlé aktivity. Poměrně těžko se mi k tabuli vyvolával Šourek, kterého jsem proto vždycky důsledně oslovovala křestním jménem.  Naopak žák Hrubý úplně sváděl k často nemístnému napomenutí:

„Hrubý, nebuď hrubý“, což po několikerém opakování jistě začínalo být trapné, ale kdo se rád nesměje vlastním vtipům, že?

„Jména si musíte pamatovat,“ kladli nám na srdce na všech pedagogických seminářích. „Nelze dítě donekonečna oslovovat stylem: „Ty v tom červeným svetru“, či „ty s těma odstálýma ušima!“

Moji snahu hledat za jménem i něco víc ovšem většinou považovali za nepatřičnou, protože jméno je prostě jméno a žádné nomen omen není vědecky podložené.

  Když mi jednou dědeček vyprávěl, jak se v jeho třídě spolužáci seřadili do následující komické roviny: Malý, Zajíček, Vyskočil, Tvrdý, Bobek, Vytlačil a Porazil, Kříž, myslela jsem, že si vymýšlí. Asi trochu ano, protože s tímto otřelým vtípkem jsem se setkala i jinde, nicméně jména ve škole hrají poměrně podstatnou roli. Několik okamžiků po vyvolávání usměvavé dívky, jsem podezřívala chemikáře z nekalých úmyslů, když vnadné osmačce stále říkal zlato. V mluvené řeči velké písmeno nezaznamenáte, a že je děvče jménem Zlata, mi došlo až po dlouhé chvíli tupého zírání na rádoby chlípného kolegu.  Každé jméno je hezké, když ho hezky vyslovíš, říkávala moje babička a byla o svém moudru pevně přesvědčena.  Používala ho zejména v okamžicích, kdy jsme v dětských hádkách dokázali v nadávku zkomolit jakékoliv jméno.Ovšem ve škole lze s podobnými poučkami uspět jen velmi těžko.  Mnozí kantoři oslovují pouze příjmením a tam se veškerá láskyplnost rozhodně stírá.  Ve větě „Nováku, nestraš děvčata tím ptákem a odnes tu sovu do kabinetu,“ moc láskyplnosti nezní.   Ještě horší to mají ti, jejichž příjmení přímo svádí k lacinému žertování: „Housko, asi tě pořádně namažu,“ či „Strnade, kam zase letíš?“, potažmo:  „Potůčku, abych tě nevyhnal z břehů,“ nebo „Zelená, nějak jste mi zrudla.“

   Se jmény je ve škole opravdu trochu potíž.  Není to ale programové, ve skutečnosti bych moc ráda láskyplně vyslovovala veškerá jména, která se kolem mě nacházejí, ale ne vždy je to reálné.  Ostatně, takové žákyni Tupé se nad děsivou písemkou z češtiny přímo nabízí říci, že dělá čest svému jménu. Většinou se jedinec ovládne, ale i kantor je jen člověk.  Někdy nadělají starosti i křestní jména. Léta jsem nevěděla, jak oslovovat dívku jménem Perla, protože Perlo ani Perličko mi nějak nešlo přes ústa. Podobně je to s exotickou Mirabé či s vietnamskými jmény, houfně proniknuvšími do našich škol a stejně houfně těžko zapamatovatelnými. Jenže brzy zjistíte, že stejný problém mají děti s vašimi jmény, často ještě rozvinutými o přiléhavou přezdívku.  Jako když se učitelka Pěkná mezi žactvem běžně označuje za Šerednou, o učiteli Teplém ani nemluvě.

   Popravdě řečeno, není to vůbec žádná legrace. Ba řekla bych, že patří ve škole k nejožehavějším. Zvlášť, pokud máte nějaký komplex, který nevhodné jméno ještě podtrhne. Všeobecně se totiž předpokládá, že jméno je vaší vizitkou. Ovšem jak se cítí takový Květoň Ovesný či Prokop Buben už málokdo dokáže pochopit. Ne všichni se s tím vyrovnají a potom má takový Tomáš Fuk či Vinetů Vomáčka dost těžký život. Když tady už jde spíš o nesoudnost rodičů než jen o nevhodně zvolené jméno. A potom také záleží na kontextu. Doma jsme vždycky za nepovedené chování titulovali chlapce jako matěje a dívku jako elišku bláhovou. Pak se vám taková jména přijímají těžko bez emočního podtextu. Ovšem nejen ve školství je nomen omen. Můj správce internetové stránky je Čmuchálek, zatímco faktury má na starosti pan HrabalJ.  Podobně jako v poznámce: 

             „Sleduje mě přes pravítko a směje se, že jsem zelená. Červená!“  

Ostatně, nejcharakterističtějším potvrzením této "teorie" nomen omen je situace, kdy se v Čechách dostal k moci Nečas a na Slovensku Slota. Pořád máme něco společného:-)

Domácí válka

    Už pár dnů doma bojujeme s nečekaným nepřítelem. Nastěhovaly se k nám octomilky. Nejdřív to vypadalo, že si v kuchyni pěstujeme nahnilé ovoce, ale po důkladné revizi  bylo toto obvinění beze zbytku vyvráceno. Přesto byl vydán příkaz k absolutní konzumaci všeho, co by tyto malé mrchy mohlo zajímat, tudíž u nás proběhla zkrácená verze ovocné diety. Poté nastala fáze vynuceného generálního  úklidu, takže u nás mohou klidně přijít i Vánoce, jak máme naklizeno. A to včetně odpadů, které jsou tak vykrtkované, že by v nich dalo bez obav obědvatJ. Ovšem mrchy octomilky se rojí dál. Zdroj jejich rozmnožování je pro nás neidentifikovatelný, ale zjevně jim u nás svědčí, protože jejich temné hejno se pořád rozšiřuje. Na řadu přišly babské rady. Rozházený hřebíček, poloprázdná sklenka s džusem či červeným vínem-prý se utopí- ha haJ, nic nefunguje. Ve všech letenských drogériích, včetně DMka, kde se máme cítit člověkemJ, jen odmítavě kroutí hlavou. Ne, nemáme proti nim vůbec nic. Nakonec jsem sehnala něco na způsob mucholapek, kterým se ale ty fikané mrchy obloukem vyhýbají.  A tak se pomalu s nimi učíme žítJ. Doufám, že přicházející zima je vystrnadí, ale podzimní fázi babího léta zjevně prožijeme v nečekané symbióze. V neobvyklé domácí válce máme doma malého, žel urputného, vítěze. Těžko se s tím smiřujeme, ale to je asi tak jediné, co s tím můžemeJ

Na tykání...

Kdysi bylo tykání výrazem soudružské spřízněnosti. Tykat soudruhovi vyjadřovalo spiklenecké poznání, že jsme na jedné lodi.  A lehce povýšený postoj k těm ostatním. S některými tento zvyk plynule přešel do nové doby, kde získal i jiné dimenze. Tyká se proto, že neexistují pravidla bontonu, přes veškerou mediální snahu páně ŠpačkaJ, tyká se proto, že je to amerikanismus, anebo prostě jen proto, že jste kolegové v práci. Zase něco jako, jsme na jedné lodi, tak proč si netykat. Pro některé to bývá důvod k rozčilení, pro jiné k fiktivnímu pocitu být cool, když si tykám s každým, koho potkámJ.

Realita, kdy se z úcty vykalo i vlastním rodičům, je dnes vnímána jako sci-fi. Dnes se mnozí rodičové dokonce nechávají od svých potomků oslovovat křestním jménem, jako by na oslovení táto mámo bylo něco nepatřičnéhoL. Ale zpátky k tykání. Už léta jsem alergická na situaci, když nastoupí mladý kolega (jedno, jakého pohlaví) a automaticky všem tyká. Samozřejmě ho rychle zbrzdím, ale napadá mě, kde se v nich bere ta bezprostřednost? Pravdou je, že v českém prostředí moc kultivovanosti neokoukají, mnohde je to tak, že ti staří zase automaticky mladým tykají, tak nějak bohorovně, snad z pozice doyena nebo jaké, což je stejný problém postavený na hlavuLJ.

   Pro mě je zlom v patnácti letech. Od patnácti let cizím dětem zásadně vykám, bez ohledu na bohorovné pobízení: „ ale tykej mu, je to ještě dítěJ.“  Nemám to ráda. Stejně jako bych nesnesla, aby nějaký cápek začal tykat mně, jen proto, že spolu pracujeme. Setkávám se s častým nesouhlasem, většina mých oponentů to považuje za přežitek, ale já mám některé přežitky ráda. Navíc si myslím, že tykání je určitá výsada, tedy ne jako za soudruhů, tykat si hned a se všemi. V tom jsem hodně staromódní a hodlám být i nadáleJ.

   Pak se jeden vyhne i trapnému okamžiku, kdy si s nadřízeným připíjí na (přeřeknutí) tikání místo tykání. V okamžiku, kdy si uvědomíte, že šéf trpí letitým a viditelným tikem oka, je rázem po vřelé pracovní atmosféře, která měla být nastolena vzájemným tykánímJ

Saxana

  a lexikon kouzel, čili nastavovaná kaše. JPo dlouhé době jsme se vypravili na rodinný film. Jako milovníci staré Saxany jsme to měli skoro jako povinnostJ. Nu, vzhledem k tomu, že dětská část výpravy byla spokojena, kulturní výlet splnil účel. Ale…je to prostě nastavovaná kaše, která nemá hlavu ani patu. Zatímco stará dívka na koštěti baví i po čtyřiceti letech, je svižná, vtipná a plná neotřelých nápadů, současnost nabízí jen oči pro pláč. Občas se zamýšlím nad tím, čím to je? Napadá mě samozřejmě věk a asi i vlastní nekritičnost, kdy jeden neví, kdy má skončit. Vnímám to u filmů Věry Chytilové, Jiřího Menzla a teď i u pana Vorlíčka. Ty skvělé kousky, které dokázali v mládí, už dávno odnes čas, a dnes už je to jen opravdu velmi slabá káva. Samozřejmě, obdivuji pana Vorlíčka, že se v osmdesáti letech pustí do náročné animace a všech těch technických vymožeností. Ale ve finále (alespoň z mého úhlu pohledu) triky vyráběné na koleně měly švih, nápad a byly prostě lepší. Tahle nápodoba Hollywoodu je prostě trapná a u nás to nikdo neumí, byť efekt otočeného vlaku byl pěkný. Ale k ničemuJ

Pan Vorlíček tady – asi úmyslně- vykrádá sám sebe. Asi to má působit jako odkaz na naší filmovou klasiku, ale ve skutečnosti to vypadá, že prostě došly nápadyL a tak obšlehneme dávno povedené. Poněkud nelogické je rodinné soužití staré Saxany a jejího manžela, kteří se brali v roce 71 (jak neopomenou v úvodu sdělit, čímž to celé ještě trapně zdůrazní) a dítě do druhé třídy mají až nyníJ.

 A děcko, které mimochodem hraje dost hrozně, ale to tam všichni, vůbec netuší, že má dědu netopýra,J naopak, má tetu Irmu, která loví nápadníky. No, nemá se připomínat reálný věk představitelů, ale Jiřina Bohdalová není zrovna v období, kdy by měla diblíkovitě a dost křečovitě lovit milence. Ale asi by to nebyl český film, bez BohdalkyJ.Celé to na mě tak trochu působilo, jako nepovedená vzpomínková akce. A triková animace, tolik vychvalovaná, se může jít schovat před dávnými triky bez počítače. Kdyby naopak, počítačem oživili Josefa Bláhu či Jiřího Sováka, nemuseli jejich role hrát jiní, a celé to nevyznívalo trapně. Petra Černocká sice vypadá exkluzivně, ale hraní to není. Navíc, jak už jsem zmínila, věkově mi to nesedí, mělo jít víc o její vnučku než dceru, která navíc nemá o minulosti maminky ani ponětí. Prostě tady vypadla jedna generace, což by třeba nevadilo, kdyby to bylo zahrané. Ale nebylo.Těm starým uličníkům Krause a Zavřela člověk snadno jejich lumpárny uvěřil, těm současným dětem neuvěří ani nos mezi očima. Pohádkové postavičky jsou neskutečně kýčovité, trapně kopírují ty americké velkofilmy, kde na podobné hlouposti mají nepoměrně víc peněz. Prostě smutek nad smutek, když si jeden uvědomí, co pan režisér dřív dokázal. Tehdejší Dívku na koštěti nebo první část Arabely považuji za konkurenci schopné světovým trhákům i dnes, byl tam nápad, vtip, zápletka, mělo to spád. A pak to zmizelo. Dnešní Saxana nemá nic. A tak je z toho člověku skoro až smutno. Nastavovaná kaše prostě není k jídlu. Jenže dětem se líbí a tak nevím….Jsem už tak vzdálená pohádkovému světu či si pěstujeme nenáročné publikum? Asi obojíJ

A co na to Iveta Bartošová?

„Co je s Ivetou Bartošovou?“ setkávám se v poslední době poměrně často s bizardní otázkou, kdykoli opustím hranice hlavního města.

Moji naprostou neznalost tohoto problému, který hýbe českou společností, považují za nepatřičnou, protože přeci žiji v Praze a měla bych mít o Ivetě dokonalý přehledJ

   Když jsem se ale nedávno s podobně investigativní otázkou setkala i ve svém celkem blízkém okolí, pochopila jsem, že je něco shnilého ve státě českém. Poznamenala jsem, že k Ivetě mám vztah asi jako ke státnímu rozpočtu Toga, tedy je mi naprosto ukradená. Některým se ale moje lhostejnost příliš nezamlouvala.

„Ale Iveta je přeci jednou z našich nejlepších zpěvaček!“L

  Podobná jistota se v argumentech tohoto bizardního fan klubu objevovala poměrně často. Pochybuji, že by se dala pregnantněji vyjádřit podstata současné kulturní úrovně.  Lidi zajímá, co se děje s Ivetou Bartošovou. Denně si o tom čtou v Blesku či jiných atraktivních tiskovinách, jelikož jiné čtení není dostatečně akční. Nepíše o Ivetě BartošovéL.

   S Ivetou Bartošovou mám tedy ve finále opravdu určité potíže.  V tom mají zvídaví tazatelé pravdu.  Nedá se to ale zlepšit. Jejími eskapádami se rozhodně nehodlám zabývat. Ostatně, co je zajímavé na životě obtloustlé stárnoucí asi alkoholičky? Snad jen to, že nezvládá výchovu svého syna, čímž by měla probudit zájem zejména sociálky a ne naší „kulturní“ veřejnosti.

Jenže když pak zjistíte, že kolem Ivety se točí hovory i na školní chodbě, ba i ve sborovně, je vám do pláče. Nebo se otevírá kudla v kapse.  Protože když jsem kdysi prohlásila, že na naší škole bude studovat vnuk Jana Procházky, i mnohé kolegyně marně pátraly, kdo to ten Jan Procházka vlastně byl. A to by se s Ivetou Bartošovou bohužel nestalo. Její drobeček naštěstí u nás studovat nechce, tak jsou moje úvahy čistě hypotetické.

Nepamatuji si přesně, kdy mi jméno Iveta Bartošová začalo vadit. Myslím, že jsem ji kdysi vnímala jako jednu z řady pophvězdiček, která zpívá docela normálně. V současném mediálním průjmu kolem bývalé zpěvačky a aktuální skandalistky může ještě tak zaujmout fiktivní studie“ jak úspěšně zničit své vlastní dítě“, nic jiného.

Proto její život úspěšně šumí mimo mě. Popravě řečeno, není to zas tak úplně jednoduché, Iveta totiž vykoukne takřka odevšad - internet –trafika – Billa-veškerá audiomedia bez ohledu na jejich veřejnoprávnost-ulice- kadeřnice- kavárna- venkovJ. Ba řekla bych, že před Ivetou není úniku. Zvlášť, pokud vám vadí. Všeobecně jaksi platí, že co vám vadí, toho je všude kolem nepřeberněL.

Ne všichni jsou zanícenými  voyery Ivetina života.  Ale obecně je jich mezi námi na můj vkus poměrně mnoho. A proto poměrně vyrovnaně očekávám situaci, kdy se každý problém zakončí zásadní otázkou:

“ A co na to Iveta Bartošová?“

A bez znalosti odpovědi se prostě nehneme dálJ……

Jan Tleskač už má dávno odzvoněno:-)

Posvícení

....nikoliv ještě svatomartinské, ale klasické, u maminky, která tak každoročně svolává celou původní i rozšířenou rodinu k prostřenému stolu:-). Kdo  by odolal nacpat si břich domácí husou a dalšími dobrůtkami.:-) A krom toho si popovídal, popil, zrelaxoval? Jen ta dieta se sem jaksi nehodí:-). Mezi tou záplavou lahůdek je to skoro sprosté slovo:-).Ovšem jinak má posvícení své neopakovatelné kouzlo.Asi i proto, že je pouze jednou ročně.

Dvojčata v Praze

„Veřejnost se nezdá být dosti rozlícená, aby nevolila strany, které za to nesou odpovědnost,“

 ....  přečetla jsem si v Lidových novinách. Má jít o odtajněnou americkou zprávu, která by snad mohla povzbudit oblíbenou konspirační teorii, že dvojčata si amíci zničili sami!!! Netuším, jak to bylo, ač se přiznám, že podobné myšlence o americké sebedestrukci za účelem zvýšení nějakého zisku či území, jsem docela nakloněna a ochotná uvěřit. Americká stejně jako ruská rozpínavost ve mně vůbec nebudí důvěruL.  Ale to není předmětem mých dnešních úvah. Mně se líbí ona věta o pasivní veřejnosti, která jako by byla namířena na naši současnou realitu. Veřejnost se vskutku nezdá být dosti rozlícená, protože si doopravdy nechá pokorně líbit všechno, co si na ni političtí zločinci vymyslí. Pokorně platíme vyšší jízdné, aniž by se zlepšily služby. Chodíme do práce za nižší plat, aniž bychom dělali méně práce. Nakupujeme méně potravin za více peněz, přičemž o kvalitě a čerstvosti se v našich obchodních řetězcích dá s velkým úspěchem pochybovat. Zaplatíme více peněz za nejhorší dálnice v Evropě, přičemž za vjezd na D1 by se naopak mělo platit statečným řidičům, kteří si tam dobrovolně ničí své vozy, nervy a velmi často i své životyL. Záměrně nemluvím o korupci, protože to by bylo jen nošení dříví do lesa. Kdyby v naší zemi bylo všeho tolik, jako korupce, kterou sice všichni kritizují, ale nikdo netrestá, jo, to bychom se měli. Nedá mi to jen nezmínit se o mé „milované“ Blance. Čísla mám opět z lidovek, tak doufám, že jsou skutečná, byť jsou děsivá. Tak tunel, který se začíná podobat fatě morgáně, měl být dokončen za 21 miliard korun. Ovšem konečná (snad, protože u Blanky jeden nikdy neví, kdy bude konečnáJ) cena je 37, 9 miliard. A nic. Nikde jsem se nedočetla o něčí odpovědnosti či trestu, naopak, ti, co si na Blance namastili kapsu, rozhodně nemají zájem o její dokončení. Kdo by také zabíjel zlatou husu, že? A tak se obloukem vracím k otázce, co dokáže tu naší veřejnost rozlítit natolik, aby si nenechala podobné věci líbit? Také si budeme muset sestřelit nějakou dominantu a na někoho to hodit?

Volný den

Během pracovního týdne se dopoledne dostanu do města málokdy. Exkurze s dětmi není zrovna klidná procházka a jinak to většinou nejde. Leda bych šla za školuJ, a to je v mém věku už poněkud trapné. Ovšem když jdu dávat krev, přichází volný den jako bonus. Nu, a protože krevní vysátí snáším poměrně dobře a bez následků, je to opravdu příjemný den. Většinou stihnu tolik věcí, že další kolo může být s klidem až za tři měsíce, při dalším odběruJ. Zařizuji, utrácím, nakupuji. Takže kromě zdravotnictví ten den podporuji i naši chátrající ekonomiku, a to velmi zdatněJ.

 Úspěšným zaplacením parkovací karty jsem tentokrát mimořádně podpořila i obecní finance Prahy 7, a to bez ohledu na to, že minimálně půl roku čistého času jsou parkovací zóny rozkopanéL, ale co by člověk neudělal pro své demokraticky zvolené zástupceJ?

 Poté jsem si po půl roce rozhodování Jzakoupila několik nezbytných doplňků, bez nichž už opravdu nemohu existovatJ, abych svou dopolední pouť zakončila tradičně v Luxoru. Jelikož jsem před Luxorem potkala Markétu WlčiciJ, málem jsem krom skomírající české ekonomiky podpořila i rozvinutý český zlodějský průmysl, neb jsme spolu uvolněně krafaly uprostřed Václaváku, a já měla vesele otevřenou kabelku s peněženkou navrchu, která chmatáky takřka vyzývala. Zjevně mi tentokrát s krví vysáli i moji běžnou ostražitost.  Václavští lapkové ale asi nemají rádi snadné výzvy anebo právě obědvali, takže jejich (i moje) skóre zůstalo nezměněno, zaplať pán bůhJ.  Naše setkání s Markétou bylo tedy jen pozitivně příjemným zakončením nečekaně volného dopoledne. V Luxoru jsem se poté finančně vyčerpala, ale zase mám už i první vánoční dárkyJ. Cestou domů jsem pozvolna získávala pocit, jaký mívám v cizině. Mnohojazyčné štěbetání na Příkopech tomu jen napomáhalo. Pozvolným tempem jsem se doploužila k tramvaji, která samozřejmě nejela podle jízdního řádu. Tentokrát byl jiný nejen čas, ale i trasa. Projela jsem se tedy úplně jinou částí Prahy, než jsem původně očekávala. Pražská MHD je zjevně každý den plná překvapení. Změna nebyla avizována ani česky, natož v jiných jazycích, a tak cizinci docela zírali. Zjevně se turistické výlety do Čech prodávají v sekci zlevněné adrenalinové zážitkyJ. Nicméně na Letnou jsem se nakonec úspěšně dostala.  A odpoledne už jsem jen relaxovala po šestačtyřicátém odběruJ

Rozhodnutí

Chovám určitý obdiv k rozhodným lidem. Umět se rozhodnout, jasně a rychle, bez ohledu na následky, to mi nikdy úplně nešlo.

   Už od mládí jsem o všem přemýšlela, mám, nemám? Udělat, neudělat? Říct či neříct? Zní to trochu hamletovskyJ, ale ve své podstatě to poměrně komplikuje život. V mém případě zejména nakupování. Neumím vyrazit do ulic a rozfofrovat výplatu jenom proto, že jsem v depresi či mě přepadla nostalgie. Knižní obchody jsou sice světlou výjimkou, ale výjimka, jak známo, potvrzuje pravidloJ. Většinou si vytipovaný kousek několikrát vyzkouším, poté si ho ještě párkrát zaběhnu okouknout, dumám, zda ano či ne. A když se rozhodnu, že tedy ano, zmíněný produkt je dávno vyprodánJ.

Docela jsem se těšila, že až dospěju do určitého věku,že s křížky na zádech dorazí i razantní rozhodnost. Někdy po vysoké škole to chvíli vypadalo nadějně. Osamostatnila jsem se, začala žít za vlastní peníze a prožívala okouzlení z finanční nezávislostiJ Tedy, než jsem si uvědomila neochvějnou pravidelnost placení složenek, nájmu, elektřiny a dalších otravných životních nezbytností.  Vrátila jsem se ke svému prastarému způsobu rozhodování, které velmi často připomínalo skok do ledové vody. Dlouhé odhodlávání, pak několik nádechů a teprve poté skokJ. Ale když už potom skočím, tak to stojí za to.

   Ovšem prodlevy před skokem se čím dál prodlužují. Když se mám rozhodnout tady a teď, neumím to. Vždycky se ve mně probudí skřítek neposeda, který mi nahazuje různé jiné varianty a ty všechny musím probrat. Co když to vůbec nepotřebuji, nebo co když budu peníze potřebovat na něco jiného?

Zkoušela jsem se s tím poprat, ale dosahuji jen jednorázových, více méně kontumačních, vítězství. Když odhodím veškeré zábrany, a roztočím výplatu, hned se dostaví výčitky. Nejspíš jsou naprosto zbytečné, ale jsou velkým mementem před příštím skokem.

Dobrat se kategorického rozhodnutí mi prostě nejde. A to se snažím. Je mi jasné, že rozhodovací schopnost je důležitá pro aktivní přežití. Buď uděláš rozhodnutí dobré, nebo špatné. Anebo také žádnéL.

Bývaly doby, kdy se rozhodovalo za nás. To ovšem není můj šálek kávy, ráda si všechno rozhodnu sama, jen mi to trvá poněkud déle, než je vhodné pro současný klipovitý způsob života. Dneska se musíte rozhodovat během vteřiny, jinak nejste inJ

Podle mých zkušeností je schopnost rychlého rozhodování se genetický rys. Buďto ho máte nebo ne. A na věku v podstatě nezáleží, znám mladé váhavce stejně dobře jako staré rozhodce.

Také mě napadlo, jestli nejde o svého druhu přeučitelnou schopnost. Třeba jako kdysi zkoušeli přeučit leváky. Ale ti samotní jsou důkaz, že co je dané, nezlomíš.

A tak třeba pořád nevím, jestli mám koupit,dejme tomu, nový telefon. Starý už skoro nefunguje, měla bych. Ale zase, ještě něco vydrží, bez nového mohu klidně existovatJ  A tak je to pořád dokola. Když přistoupím k fázi rozhodování, znejistím a pořád zvažuji všechna pro i proti. Mezitím všichni kolem už řeší dávno něco jiného a peníze na telefon jsem utratila za něco užitečnějšíhoJ

Než se prostě k něčemu rozhoupu…

Ale potom, když už, tak už.......J