Když jsem v zimě na maturitním plese dostala poukaz na
víkendový pobyt v Madridu, byla jsem ohromena nejen já, ale i mé okolí. To je tedy paráda. Měla jsem obrovskou radost, to jsem vskutku nečekala. Když jsem se pak ptala, co musím udělat, pravděpodobně ještě v poplesovém rauši mi bylo řečeno:
“Vůbec nic. Jen řekněte datum, kdy chcete jet a pojedete.“
No řekněte, komu by se to nelíbilo?
Nabídli mi Velikonoce. Souhlasila jsem, zrušila Slovensko, kam jsem měla jet, a těšila se do Madridu. Pak jsem se, jen tak mimochodem, dozvěděla, že o Velikonocích to nejde. Nu dobrá, ctím dar a akceptuji.
A potom nastalo ticho po pěšině. Několikrát jsem se zeptala, co a jak. Jednak proto, že ráda vím, na čem jsem, jednak proto, že šlo o zájezd pro dvě osoby a lidé, co nemají prázdniny, musí dovolenou dlouho dopředu (a někdy i složitě) plánovat. Pak to začalo být trapné, tak jsem se přestala ptát. A rozhodla jsem se, že zájezd vrátím. Tušila jsem, že tím mohu vyvolat pěkné dusno, ale bylo mi jasné, že když nic nevím teď, až odejdou na svatý týden a odmaturují, nebudu vědět tuplem nic. Jenže dva dny před závěrečným vysvědčením přišli s jasnou věcí. Jede se sedmnáctého července.
“To nemohu, mám domluvenou jinou akci.“
To je udivilo, ale pak jsem řekla, že bych mohla o týden později, a tak snad prý ano. A zas ticho po pěšině. Doma se mě ptají, co bude, je třeba trochu plánovat, já pořád nic nevím:-( Odjíždím do Francie a pořád nic. Tak si říkám, (už po kolikáté) že tohle přeci nemám zapotřebí, už mi není dvacet, abych odjela na lusknutí prstů. Vrátím to. A do toho do Francie sms, která požadovala okamžité informace o spolucestujícím, protože je to zařízeno a musí se to vědět hned. Tak jsem spolkla své rozladění, darovanému koni na zuby nekoukej, a potřebné informace dodala. Po návratu jsem měla mail ohledně hotelu, který se ale ještě před odjezdem samozřejmě změnil. A zase nic jiného. Tak další otázky, co letenky, co budu platit já, co mám ještě udělat?Po dlouhé době mail, letenky přijdou mailem, nic se neplatí, dělat třeba není nic. Uf, tak konečně.
Pozvala jsem kamarádku, vylíčila vše v růžových barvách a jede se.
A první komplikace už v Praze. Slečna za přepážkou se nejdřív tvářila, že o nás vůbec neví. Pak se podivila, že máme zavazadla, s těmi prý nikdo nepočítal, ať si je vezmeme do letadla. S tím jsme zase nepočítaly my, v době bezpečnostních opatření je riziko vzít si na palubu byť jen krém. Nakonec se uvolili za tisícovku jedno zavazadlo vzít, druhé jsme tedy nesly na palubu. Pak, že nejsme odbaveny, to prý mělo být po internetu. Ani to jsme netušily, další pětistovka. Jdeme k fyzickému odbavení, tam samozřejmě problémy se zavazadlem. "Máte tam zakázané věci," štěká nepříjemná úřednice. Otevře mi kufr, štítivě si nasadí gumovou rukavici a začne se hrabat v mých věcech. Když sáhne po mém Payottu, zatrne mi. Než se stačím vzpamatovat, vylovila ale mezi spodními kalhotkami krém na opalování, vyzývavě křikne: „A co je tohle?“ a než se stačím vzpamatovat, krém za tři kila je v koši. Nestačila jsem (při své výřečnosti) říct ani bé. Asi proto, že mě paralyzovala obava, že tam skončí Payott. Mezitím něco hlásí, samozřejmě zpoždění našeho letu. Nejdřív půl hodiny, pak další dvě. Ale nic, jedeme přeci na výlet, nebudeme si to kazit. Nakonec letadlo nízkonákladové společnosti přiletí. Nalodění je dramatické, neb sedadla nejsou značena a sedí se tak, jaké místo si urveš. To jsem tedy zírala, podobný systém jsem ve své dospělosti nezažila, znám je jen z vyprávění rodičů z dob hlubokého socialismu. Začalo mi docházet, že to asi procházka růžovou zahradou nebude. Letadlo vydávalo při letu takový hluk, že nebyla ani možná konverzace. Vzhledem ke zpoždění v Praze nás Madrid nemohl přijmout, a tak jsme hodinu kroužili nad městem. Takže místo po obědě jsme dorazili po večeři. Pořád dobrý. Přijedeme do hotelu a první, co po nás chtějí, je kreditní karta. Valím oči a oznamuji, že hotel je zaplacený. Není, vrtí hlavou recepční. V okamžiku, kdy já kartu s sebou nemám, to vypadá, že skončíme na ulici. Kartu má kamarádka, kterou jsem pozvala s sebou. Vezmou nám ji, a na to konto nás ubytují. Píšu tedy do Prahy, co to má znamenat? Odpovědí je, že je to zaplacený.
Není, říkám já.
Tak pak mám čekat na další informace.
Bydlíme, tak čekám. Ale nic. Až druhý den telefon, že tedy pošlou číslo karty a pin, ať to zaplatíme tímto způsobem. Nešlo to, samozřejmě. Větší trapnost jsem nezažila. Další den večer to zkoušíme znovu, nic. Ráno máme letět domů, bylo by dobré to vyřešit. Nejde to, tak se rozhodneme, že to zaplatíme sami. Ani to nejde, až prý ráno před odjezdem. No, to bude noc. A v deset večer telefon z Prahy, ať jdeme na recepci podepsat účet, že je zaplaceno. Jdeme tam, podepisuji svým jménem účet pod jiným jménem a z jiné karty. Najednou to jde. Prý tam zavolali a španělsky to domluvili. Dobrá, sice nechápu, proč to nešlo hned, ale budiž. Ještě si tedy trochu užijeme noční Madrid, abychom ráno na osmou hodinu mířily na letiště. Ve stresu, co nás zase čeká, co nebude fungovat, co nebude zaplaceno. Kupodivu to šlo celkem dobře, jen půlhodinové zpoždění, další laciná letecká společnost. Doletíme do Říma, a tady tři a půl hodiny čekáme na let do Prahy. I tady to bylo krapet dramatické, ale ve srovnání s předchozími dny to nestojí za zmínku. V Praze jsme v půl sedmé. Skoro dvanáct hodin cestování, které se dá zvládnout za dvě a půl hodiny. Bože díky, jsme v Praze. Teď, když to píšu, už se usmívám, je to pryč a vypadá to skoro banálně. Ale v okamžiku, kdy jste někde bez dostatečného množství peněz, všechno je jinak, než jste si mysleli, kdy díky nastalé situaci nevíte, jak to bude dál, není to zas taková legranda. Ani si to člověk pořádně neužil, protože pořád podvědomě šetřil na to, co když ještě nebude zaplacená letenka atd. A to je Madrid krásný (o tom zítra), ale dar se ve finále ukázal být darem danajským. Jistě, kladu vinu i sobě, že jsem si vše telefonicky neověřila, nevzala si víc peněz, kartu a já nevím, co ještě. Teď to vím. Ale přistupovala jsem k tomu jako k dárku. Sama také dávám darem poukázky či poukazy, ale ověřuji si, že vše klaplo a chci, aby obdarovaný si to opravdu užil. Já si to užiju jako Japonci, zpětně u fotek, protože to fakt byl stres. A trapas, protože se něčeho doprošovat není můj styl. Stejně jako bojovat v letadle o sedačku či létat s pochybnými společnostmi. Už bych prostě nikdy od studentů takový dar nechtěla, přestože pořád věřím, že byl pořízen s nejlepšími úmysly a měl přinést radost. On ji přinese, až se z události stane skvělá historka k vyprávění. Chyba se tam asi někam vloudila a možná to oni ani tak nevnímají (garantuji, že takhle shovívavá bych v pondělí večer nebyla:-) ) Vždyť oni přistupují k povinnostem stylem, ono to nějak dopadne. A dopadlo. Ale opakovat bych to nechtěla. A pohled z druhé strany, pozitiva, bude zítra. Dnes to bylo takové španělské odnikud nikam.
