Hřbitov

Mám (asi je to morbidní vztah) ráda hřbitovy. Ráda se tam chodím procházet a rozjímat, často je to opravdu jediné místo, kde je klid. Proto se mě tolik dotkla událost na našem venkovském hřbitůvku. Prostě tam někdo rozmlátil jednu a ukradl druhou lucernu. Samozřejmě mě to rozlítilo, ale říkala jsem si, že žijeme v zemi, kde se krade (i na nejvyšších postech – a to je příklad pro všechny) a tak jsem to moc neřešila, koupily se nové svítilny a zdálo se, že je vyřešeno. Jenže jak už to tak chodí, náhoda je nevyzpytatelná, a já se právě díky ní dozvěděla, že nešlo o normální zloděje. Šlo o děti školou povinné, které se ve zdejším městečku takhle baví. Rozpočítají se, někdo ukradne (nebo si vypůjčí) auto - ve čtrnácti letech, odveze dalšího vylosovaného v noci na hřbitov a ten má za úkol zdemolovat co nejvíce hrobů. A tak pořád dokola. A to jsem se rozlítila. Když se to šeptandou přes hospody, obchody a kadeřnictví dostalo až ke mně, jak to, že to neví nikdo odpovědný a neřeší to? Vrcholem zjištění bylo, že oni to ví, ale je jim to fuk. Co ti rodiče? To neví, kde se jejich čtrnáctiletí pohybují? A to nemluvím o dalších story, které si nechám jako blogo-příspěvek na další dni. Pak mi přijde úsměvné zděšení místních, kteří vždycky udiveně konstatují, že když učím v Praze, musí to být hrůza. Hrůza je spíš tohle a řada dalších věcí, které jsem, s očima na vrch hlavy, vyslechla. Vychovali jsme si pěknou generaci, jen co je pravda:-(