Na Štěpána

 Je těžké napsat něco o dnešním dni a neopakovat se. Když kouknu do historie blogu, je to dost opakující motiv, Štěpán. 

Tak dneska asi jen telegraficky, o tom, co se děje. 

Je takové nevánoční počasí.

Žádná koleda na ledu by se konat nemohla.

Byť v Praze se dost bruslí, na umělém ledu, na Letné už od listopadu. Lze to i na Václaváku, kde mezi odstavenými  stavebními vozy a stánky vánočních trhovců také existuje jeden bruslařský ovál. 

Centrum města stále zacpané. Turisté tu asi letos hledají nějaký vánoční zázrak. 

Je to stejné, jako pyramida knih v Městské knihovně. Dvacet let tam stála, bez povšimnutí. Jako němý strážce knihovny. Pak z ni udělal někdo hit na sociální síti a dnes jsou tam denně fronty nadšenců, kteří se chtějí u ní vyfotit. Mraky lidí. 

Lépe je třeba u Strahovského kláštera. Cesta na Petřín je docela příjemná, až bych řekla sváteční.

Ve Vltavě se koupou otužilci. 

Na Letné také, v takovém malém rybníčku a bez zájmu médií, naštěstí.

Nenašla jsem odvahu to zkusit, zůstanu slabošsky jen u sauny. Třeba za rok do Vltavy nebo do letenského rybníčku:-)

Kavárny povětšinou ještě zavřeny, ale někde si sváteční kávu nebo svařák dál lze. 

Tak takový je asi Štěpán v Praze. Poslední a celkem poklidný den letošních Vánoc

Vánoce

 Vánoce v západním světě začínají vlastně až dnes. My máme ten Štědrý den jako takový bonus. Stejně jako Ježíška. 

Santové vyjíždějí až dneska. V plné polní. Červený kabát, vousy, saně, oho ,všechno pěkně viditelné, kontrolovatelně a mediálně uchopitelné.

Zatímco u nás se vlastně všechno podstatné odehraje už 24. prosince večer, a pak už se jen dojídají saláty a balí papíry od dárků,  v západním světě se teprve dneska rozsvítí červená kontrolka  a teď to začíná.

Náš Štědrý den je svátek tak intenzivní, že by klidně vystačil na celé Vánoce.  Navíc s vlastním logistickým zázrakem jménem Ježíšek. 

Je neviditelný, mlčenlivý, extrémně efektivní. Přijde, zazvoní a zmizí. Bez marketingu, bez sobů.

Na západ od nás to mají jinak. Tam se na žádné předkrmy nehraje.

 Čtyřiadvacátého se ještě klidně pracuje, popíjí se vánoční punč a maximálně se kontroluje, zda Santa už má správně aktualizovanou trasu. 

A  dnes Santové vyjíždějí. 

Zatímco u nás už dnes Vánoce už i lehce doznívají, viděla jsem už i vyhozený stromek,  

a cukroví se jí z povinnosti, protože nám už leze ušima, jinde teprve rozjíždí hlavní představení. 

Mnozí cizinci jistě tráví svátky i v Praze. Při včerejší štědrodenní procházce Prahou si nešlo nevšimnout, že davy v centru prostě nemizí. Opatrně jsme nakoukli na Karlův most a ukázalo se, že v jeho případě sociální sítě nelžou. Fakt hlava na hlavě. Nejdete, dav vás nese. Uf, do toho jsme se tedy nepustili, raději někam do vedlejších uliček, kudy ani Santa neprojíždí.

Dnešek je většinou vyhrazen návštěvám. Je to asi hlavní vánoční svátek. 

Pod stromečkem

 Máte nějaké nesplněné přání? 

Nebo naopak, tak bombastický dárek, že na něj myslíte ještě po letech, jako že tohle se vážně povedlo?

Je to úvaha spíš povánoční, také ji dnes jen tak nahazuji, k přemýšlení. 

Protože dneska je to hlavně o tradicích. Aby to bylo stejné jako loni, předloni, pře deseti lety,  kdysi...

Klasicky koledy, návštěvy, hřbitovy, večeře, dárky, půlnoční....

Každý podle svých vlastních zvyků a tradic

Ke klasice patří i vánoční přání. Přejeme tedy všem šťastné a klidné Vánoce a hodně zdraví a spokojenosti v novém roce.  a nechť pod stromečkem najdete  splněné to svoje vytoužené přání

Pracovní doba

 

Dnes je běžný pracovní den. Minimálně podle kalendáře. 

A zatímco ve školách si už od pátku odpoledne užívají vánoční volno, jinde se ještě pořád pracuje. 

Někde dokonce naplno, jinde je to jen o zapnutém počítači, čímž je pro dnešek pracovní výkon v zásadě vyčerpán.

Ale pracuje se.

Navzdory tomu, že mnozí jsou myšlenkami doma, u bramborového salátu či nedobalených dárků, fyzicky jsou v práci.

Běžný pracovní den, pracuje se, není na tom nic divného. Nemělo by, tedy.

Bývaly doby, kdy se podobný rituál odehrával i na Štědrý den, který také býval dlouho dnem pracovním. 

Dnes už se řadí ke svátečním volným dnům, takže se pracuje do třiadvacátého, tedy do dnešního dne.

 Většinou se ale všichni jenom tváří, že ještě pracují, ale nikdo už po nikom vlastně nic nechce. 

E-maily často začínají větou: „Už vás tím letos nebudu obtěžovat…“, což je vlastně nejupřímnější věta celého roku. 

Zajímavé ale je, že se objevuje skoro celý prosinec, byť třiadvacátého asi nejvíc:-)

Odpovědi jsou pak většinou stručné, vlídné a často zakončené přáním hezkých svátků. 

Některé zní až tak pateticky, jako by šlo o jejich pracovní závěť, vždyť bůh ví co bude po svátcích.

Lidé se i osobně loučí nezvykle důkladně, často až obřadně: 

A kdybychom se neviděli, tak krásné svátky a v novém roce .....

Někdy má vánoční přání v sobě skoro něco, co bychom hledali kupříkladu u fatální rozlučky před polární výpravou. Jako by nikdo netušil, co se stane během několika málo dnů volna.

Možná se svět změní za ty tři dny.  Možná ne, ale co kdyby...  

Hlavní je se dobře rozloučit a poté ještě nakoupit hromady jídla, protože co kdyby vypukl hladomor.

Je to už taková vánoční tradice. I to, že se v prosinci moc nepracuje.

Navzdory kalendářnímu tvrzení, že dneska je prostě ještě běžný pracovní den. 

Formálně se tedy někde ještě plní povinnosti, mentálně už jsme ale většinou na úplně jiném místě. Nemluvím samozřejmě o prodavačkách a prodavačích, zásilkovnách či podobných službách, ti jedou na plný plyn. 

Spíš přemýšlím o kancelářích, ´řadech  a jim podobných zařízeních. 

Všem se v hlavě  míchá seznam dárků s otázkou, zda je dost druhů cukroví, a pracovní úkoly se většinou scvrkávají na ten jeden jediný, vydržet to do odchodu.

Po pravdě, dneska je to  asi víceméně pochopitelné. A tam, kde to podmínky umožňují, asi i normální. 

Zajímavější mi na tom přijde, že podobný pocit v  některých lidech budí celý prosinec. Všichni jsou pořád jakoby mentálně jinde. Domluvit nějakou opravdu pracovní tvůrčí schůzku, zejména ve druhé polovině prosince, moc nejde. 

Až po Novém roce, hlásají všichni. 

Nebo alespoň mnozí…

Vánoční prázdniny navíc už dávno neplatí jen pro školy, řada podniků to zapíchne před svátky a znovu nahodí až kolem Tří králů.

Půl národa je vlastně celé dva týdny někde na horách nebo v exotických krajích…

Takže třídenní vánoční svátky a jeden Nový rok jsou většinou bujaře oslavované minimálně čtrnáctí dní.

Naše ekonomika si to tedy zjevně může dovolit, což je vlastně dobrá zpráva o stavu naší unie. Zatím pořád dobrý… 

 

Liduška

 Liduška, která se před sto lety stala nechtěným impulsem pro existenci vánočních stromů na náměstích, by dnes asi skončila v babyboxu.

V lepším případě. 

Stejně jako tehdy i dnes existují matky, které se svých dětí chtějí zbavit stůj co stůj.

Proto máme babyboxy.

Liduška před sto lety skončila v lese, kde by patrně brzy umrzla.

Při vší smůle na takovou matku ale nakonec měla velké štěstí.

Našel ji Rudolf Těsnohlídek, který se s přáteli vydal do lesa na procházku.

22. prosince 1919.

Děvčátko zachránil.

Byla to velká klika, stačil jít kolem o něco později a miminko by dávno zmrzlo. Nebylo oblečené, jen v nějaké staré zavinovačce, jak jsem četla. Patrně matka sadistka, než žena v nouzi, která neví, kudy kam. 

Tady to vypadá, že se chtěla záměrně holčičky zbavit. 

Ta ovšem měla svého anděla v podobě Rudolfa Těsnohlídka, který ji zachránil. 

Matka byla posléze dohledána a odsouzena.  Na pět měsíců tvrdého žaláře!!!!?

Nu, zjevně i trestní sazby podléhají nějakému vývoji, myslím, že by si zasloužila mnohem víc. Po zachráněné dceři se ani při soudu nepídila, prostě žena bez mateřských citů. Liduška se dostala do adoptivní rodiny, kde prožila dlouhý a spokojený život.

Zemřela v roce 1997.

A co víc, Těsnohlídek, kterým celý příběh silně otřásl, přemýšlel, jak takovým situacím zabránit.

Vypadá to skoro na první myšlenku o babyboxech, která tehdy ale samozřejmě začínala u financí. 

Kde vzít peníze na podporu takových matek, které nemají na obživu pro své dítě? Aby se Lidušky příběh už neopakoval?

Zcela logicky začal o Vánocích, kdy jsou lidé nejštědřejší. Navíc obdivoval sever Evropy a prý  věděl, že v Kodani v Dánsku už od roku 1914 bývá vánoční strom, u něho je kasička a vybírá se na sirotky a chudé lidi.  Tak se inspiroval

 

Za pět let ode dne, kdy Lidušku objevil, nechal vztyčit v Brně vánoční Strom republiky.

A lidé sem pak nosili peníze, oblečení i jídlo pro lidi bez domova...Započala se tím tradice, která v mnoha variacích a obměnách trvá dodnes

Tehdy pětiletá Liduška se byla na slavnostní akci podívat.  Už se svou adoptivní rodinou.

Těsnohlídek ji i nadále navštěvoval, zůstával s ní v kontaktu.

A to až do své dobrovolné smrti o další čtyři roky později, kterou řešil své deprese. Umírá jako mladý, ve věku 45 let.

Byl to zajímavý člověk, nadaný, sociálně citlivý, dobrodruh, plný protikladů…určitě mohl ještě spoustu věcí napsat.

Dneska je to ale hlavně o stromu Republiky a snaze (nejen) ve vánoční době pomáhat potřebným. Rudolf Těsnohlídek byl průkopníkem…

 

 

 

Nejen knižní návraty

 Čtenářské návraty do dětství. Dnes si čteme s dětmi , ladíme vánoční atmosféru. zpomalujeme. Adventní neděle mají zvláštní schopnost otevírat dveře zpátky. 

Nejen do domů, kde se rozsvěcuje čtvrtá svíce, svítí další světla a voní cukroví, ale i do míst, kam běžně nechodíme ,do vlastního dětství. 

 A bereme do ruky Děti z Bullerbynu.

A já si zároveň  připomínám svá dávná první čtenářská dobrodružství. Děti z Bullerbynu k nim beze sporu patřily. 

A svoje kouzlo neztratily.  Ani po letech. Je to stále půvabné čtení, klidné, rytmické, příjemné.

 Takové, které nikam netlačí, nic nevysvětluje křečovitě a přesto (nebo právě proto) funguje i dnes. Pro dnešní děti. Poslouchají. 

A to je možná ten největší důkaz, že dobré knihy nestárnou , jen tiše čekají na další návrat.

A když návraty, tak i ty dlouho očekávané. Vrací se světlejší část roku. 

Sice pomalu, ale vrací. Dneska, přesně v 16 hodin a tři minuty, jak praví moudrý kalendář, začne astronomická zima. 

Den je nejkratší, noc nejdelší. 

 Je tu slunovrat. 

Raději tedy Slunovrat, protože to vnímám jako skutečný důvod k oslavě. 

 Protože to není jen začátek zimy, ale především se všechno obrací. Vrací.

 Slunce se začíná vracet. Zatím nenápadně, pomalu, skoro neslyšně. Ale vrací se.

To jsou návraty:-)

Stejně jako příběhy, ke kterým se vracíme my. 

Možná právě proto k sobě Děti z Bullerbynu, adventní čtení a Slunovrat tak přirozeně patří. Začíná ta lepší část roku

Vánoční akademie

V rámci všech předvánočních aktivit, které minulý týden nabídl, málem zapadla naše tradiční akademie. U nás je vedena formou vystoupení jednotlivých studentů před zbytkem školy. 

Rodiče se neúčastní. 

Tím logicky odpadá dojetí, které známe z akademií prvního stupně, kdy zpívající prvňáčkové opravdu budí nadšení a dojetí veškerého přítomného příbuzenstva.

Na druhém stupni už je všechno jinak. 

Navíc, my bychom se i s rodiči do pronajatého sálu v kulturním domě nevešli. Ostatně, nevejdou se tam ani všechny třídy, tudíž některé zůstávají ve škole a věnují se jiným předvánočním aktivitám. Většinou nějakému sportovnímu turnaji. 

My ostatní sledujeme kulturní výkony na místních prknech, která zde znamenají místní mikrosvět. Někdy je to opravdu dech beroucí výkon. Není úplně snadné vystoupit před svými spolužáky, kteří umí být hodně kritičtí. 

Takže jde i odvahu. Tu tedy prokázali všichni. Místy i ti, o jejichž vystoupení bych trochu pochybovala, ale jak jsem řekla, tady je hlavní snaha, ochota, odvaha a chuť do toho jít. 

Takže z tohoto úhlu pohledu dobrý. 

Jen mi chybělo mluvené slovo. K tomu se moc jedinců neodhodlalo. 

Zpívali, někteří krásně. 

Tančili, hráli, někteří fakt hodně hlasitě ( respektive jen hlasitě:-).

Ale mluvené slovo děti moc neoslovuje, alespoň letos tomu tak nebylo. Prostě hudba vede...

Budiž...

Tak já se ale těším na tiché Vánoce. 

Hudby už bylo před svátky dost.  

I těch vánočních akcí:-) Byla vánoční setkání, vánoční turnaje, vánoční porada, vánoční akademie, vánoční večírky a nakonec vánoční besídka s dětmi. 

Uf, takže opravdu sním o Vánocích tichých:-)