V šest večer

 V šest večer v Astorii je další moje retro čtení. Socialistický realismus. Ani jsem si nemyslela, že se k tomu vrátím, jen jsem to při vyklízení knihovny chtěla prolistovat. Ale ono mě to zaujalo. 

Je to vskutku socialistický realismus, poplatný době. Ale  docela čtivý. Dobře napsaný. Zvolila jsem tedy rychločtení, rychle to projít a připomenout si. Vybavovala jsem si ten příběh, že jsem ho už kdysi četla. 

 Nyní na něj samozřejmě hledím úplně jinak. Navzdory době jsou ty vztahy pořád dost podobné. 

Nečekaně jsem to tedy prolítla celé. Je logické, že s postupujícím příběhem budou hlavní hrdinové inklinovat ke straně, ti pozitivní budou funkcionáři a pracující, zatímco ti negativní buď zdrhnou na západ nebo se odsud kajícně vrátí. Takhle se tehdy přemýšlelo, šlo o oficiální narativ. Jinak by asi podobná kniha o poválečném vývoji tenkrát vyjít nemohla.

Přesto mě to zaujalo. Jednak ty reálie, to, jak se tehdy přemýšlelo a prezentovaly dějiny. Ale některé zajímavé věci jsem tam našla. Není to totiž tak ortodoxně prorežimní. Kupříkladu poválečnou atmosféru, události kolem únorového převratu, ale i náhled na padesátá léta, některé další myšlenkové pochody... 

Navzdory původu a vydání je to prostě docela zajímavá a čtivá kniha. 

Začalo to

 Olympiáda je tady.  Potřetí v Paříži. Navíc, sto let od té druhé, v roce 1924 za nás bodoval 

a zlato získal Bedřich Šupčík. 20.7. 1924.  

Kdopak to bude letos? A kdo bude první?

Letos jsme si olympijskou Paříž  prošli před začátkem her, takže sportovní přenosy budou 

i připomínkou našeho výletování. A bylo vidět, že na hry jsou dobře připraveni, že tím hodně žijí a že to určitě bude zážitek.

Vybavuji si, že byli tací, co plánovali olympiádu i v Praze. 

Vyhodili miliony z rozpočtu na v podstatě nesmyslnou propagaci. Muselo být dopředu jasné, že v Praze na to nemáme. Ani penězi, ani prostorem, ale ani politickými ani jinými schopnostmi...

Nu, to už je teď jedno. 

Včera zahájila Paříž 2024. Velkolepě. Nádherný začátek. Sice deštivý, ale bombastický. 

Ty české pláště se nakonec do deště hodily:-).  

Výborné byly všechny historické reminiscence. Originální nápady. Takhle nakouknout do Louvru, do prostor radnice, prostě všude. Moc se mi to líbilo, Paříž je prostě velkolepá. 

Těším se na přenosy ze známých míst. Beach volejbal přímo pod Eiffelovkou? To budou zážitky na druhou. Lukostřelba v Invalidovně, koně ve Versailles. ..!!!Myslím, že to budou neopakovatelné zážitky pro sportovce, návštěvníky i nás, televizní diváky:-).

Jsem zvědavá, jak zaujmou naši sportovci. Jak výkony, když už se jim to povedlo oblečením:-)?

A kdo bude Bedřich Šupčík letošního klání?

 

Láme se to

 Na Annu se háže hodně věcí. 

Třeba klasické : chladna zrána. 

Což asi bývalo víc pravidlem kdysi dávno, když se víc souznělo s přírodními cykly. Dnes je počasí natolik nevyzpytatelné, že těžko očekávat nějakou výraznou pocitovou změnu při ranních procházkách. Navíc, v současných vedrech jsou chladná ráda spíš vítaná než aby budila nějaké rozladění. 

I když ti, co tráví léto pod stanem, to asi vidí jinak.

 Anna hlavně láme léto. Už je viditelně kratší den. Vnímám svatou Annu jako takový privátní slunovrat. Víc, než ten červnový.

   Asi to tak v historii mělo víc lidí, protože existovalo mnoho anenských svátků. Tančilo se a zpívalo na počest Anny, tedy anenské zábavy, posvícení, zahradní slavnosti  či jen obyčejné anenské hudební večery. 

   Pražským Uhelným trhem dokonce  kdysi procházel anenský hudební průvod, který vyhrával k svátku všem Annám, zejména samozřejmě těm, které tady prodávaly. Pro tento účel byly stánky, kde prodávala nějaká Anna, náležitě vyzdobeny.  A tančilo se a hrálo celý den. 

Ve Vídni bývaly také velmi slavné Annenfeste. 

Takže kolem Anny to žilo. A jak Markéta, tedy ta svatá, házela srp do žita, tak Anna, dle pranostik, vede žence do pšenice. Prostě, co jedna světice započala, ta druhá nějak dokončila.

Ta lidová pořekadla a zvyky jsou opravdu zajímavé. Někdy až bizardní, jako třeba to, že někde si na Annu lidé nosili domů hrst hlíny z hrobů sebevrahů, s jejíž pomocí pak vyháněli z vlastního domu šváby. 

Nebo se nesmělo koupat v rybníce, na Annu. Že to prý způsobí prašivinu! 

Odhaduji, že v tu dobu už rybníky docela kvetly, tak nebylo / a není/ radno se v nich koupat, ale nechci tady rozebírat lidové pranostiky. 

Na svaté Anně mě nejvíc baví ta chladná rána, respektive rosa v trávě. Protože to láká k brouzdání orosenou letní travou, a to je jedno z mnoha letních potěšení. A ve dnech kolem svaté Anny, díky chladné rose, opravdu nejpříjemnější, tedy pokud opravdu ta chladná rána nastanou...

Tráva

Titulek možná evokuje nějakou letní divočinu, jako že veselé odpoledne s trávou. Skutečnost je ale naprosto prozaická, půjde o trávu v jejím původním slova významu. Tedy trávu jako takovou a její role v letních vedrech. Kdy nejen poskytuje útočiště mnoha druhům živočichů, ale i chladí a působí relaxačně. Pokud tedy není vystříhaná na bodavého ježka. Nebo vyschlá na troud. 

Pokud taková není, lze i s ní prožít veselé letní časy, kdy nabídne osvěžení i odpočinek.  Povalování se.

A romantici si mohou dopřát i snídani v trávě. 

Je hezké, ale i náročné udržovat takový hebký trávník. Bohužel, veřejné prostranství, alespoň tedy na sedmičce, jsou většinou vysekána na holo. Nasadí se šílené křoviňáky 

a sekačky a jede se. Aby to bylo nejrychlejší a nejjednodušší. A pak je z Letné tepelný ostrov. A trávy tam moc není. Ale najít se dá. Nacházíme ji i jinde a vždycky je to fajn. 

A co se týká trávy v jiném slova smyslu, tak tam je vlastně smutné, jak tvrdě se jde proti ní, navzdory zahraničním trendům. Odstupující vládní koordinátor by jistě mohl vyprávět. 

U nás se nepřemýšlí, ale likviduje. Trávníky, stejně jako oficiální přístup k trávě. U nás musí být ten nejtvrdší, tak si to zákonodárci přejí. Nepřemýšlet, zakazovat.  Cesta nejmenšího odporu. Možná proto jim nevadí alkohol, protože ten zatrhnout, to by byl odpor. Ale to utíkám od hlavní myšlenky, protože stěžejním postřehem dneška byla prostě docela obyčejná letní pohoda v trávě.

 

Po letech

 Setkání se žáky po mnoha letech je vždycky takové dobrodružství. Samozřejmě, když se vidíte po roce, je to klasické posezení někde v baru. 

Když je to ale setkání výroční, po nějakých těch dekádách, nastává poznávací cesta do minulosti.  Kdysi jste do světa vypustili patnáctileté děti. A dnes se se máte setkat s dospělými jedinci, kteří mají kus života za sebou a i pro ně je doba jejich základního vzdělávání jako kapitola o pravěku v učebnici dějepisu. 

Uf, poznáme se? 

Po pravdě, někde se to nepovede. Víc problémů bývá většinou u mužů, někteří už nemají vlasy, jiní mají zase vousy, brýle, obleky či bříško, tedy atributy, kterými před lety rozhodně nedisponovali. 

Ženy si víc zachovávají svou dívčí vizáž, lze v nich snáz ty studentky z před mnoha let vystopovat. Ale i tam někdy člověk tápe. A pokud nepoznáte na první dobrou, pak tady to zas komplikují nová příjmení, která někdy ztěžují onu identifikaci, že před lety seděla vzadu u okna...

Nicméně, po kolečku vítání a představování se to většinou usadí. 

A s postupujícím večerem je to jasnější a jasnější. Jsou to oni. Už je vidím. I v obleku vidím toho malého divocha, stejně jako holá hlava a vous po kolena nebrání ve vzpomínce na rozpačité zkoušení z třicetileté války před třiceti lety. 

Vytvářejí se hloučky jako kdysi ve třídě. Stejné dvojice, skupiny, partičky. Někdo dumá nad vínem, jiní spolu chodí ven na cigáro, dnes již většinou elektronické:-).

Život si s nimi pohrál. Postavil je do rozličných situací a rolí. 

Ale ta chvíle na výročním setkání je znovu vrátila do školních lavic. Pořád to tam je. 

Uvidíme, co udělají další dekády a jubilejní srazy. 

Zatím pořád dobrý, i když letí to strašně....

Do muzea se psem

 Do muzea většinou s pejskem nelze. Ani jinak dog friendly Letná nenabízí vstup se psy do Technického nebo Zemědělského, tedy do muzeí, které Letné dominují. 

Pravda, u  toho Zemědělského by to mohlo kapku překvapit, přeci jen je primárně 

o zvířatech, ale ta jen vystavuje. Vstup jim neumožňuje. 

Zato Muzeum hlavního města Prahy nám návštěvu umožnilo.

   Ale abych nedráždila hada bosou nohou, hned uvádím na pravou míru, že nás samozřejmě nepustili do budovy. Vystavují dole ve Stromovce. Venkovní panely zde zachycují historii Bubenče, Dejvic, Letné a Holešovic. 

A jde o zajímavý počin. Překvapivě ho ani nikdo neničí, což je při zkušenostech z běžné míry destrukce, která tady většinou panuje, dost ojedinělé. A hezké. 

  Objevili jsme ho náhodou, při procházce. Dovedlo mě to pak na stránky Muzea, kde se lze dočíst, že výstava tu bude celé prázdniny. 

Tak si ji ještě s radostí užijeme. 

Krásné jsou fotky, v podstatě ještě před sto lety zde byla pole a louky, někde i lesy. Prostor kdesi za Prahou. 

   Dneska jde o širší centrum, řekněme až atraktivní lokalitu. Co asi bude za dalších sto let, když to sviští takovým tempem?  Třeba také někdo narazí na výstavku o tom, jak to zde vypadalo dnes:-). 

To už je ale taková okrajová fikce, dneska je tu několik zajímavých počinů, které zde instalovalo Muzeum hlavního města Prahy.  Taková komparace, tehdy a teď. Víc mě baví ta cesta proti proudu času, jak to bylo dřív. Co se nacházelo na dnešních rušných ulicích, v místech, kde je dnes tak hustá zástavba, že ta pole z před sto lety jsou skoro neuvěřitelná.

Je to i inspirativní, jako že se sami vydáme po stopách té minulosti. A je to nejen dog friendly, ale hodně zajímavé a příjemně to oživuje procházku Stromovkou. 

Good idea:-)

Metro

 Ještě pořád  zpětný cestovatelský pohled. Metro - to pařížské. Úplně jiné než to naše:-). 

   Nedávno jsem v rádiu poslouchala pořad k jeho výročí, vzniklo v červenci v roce  1900, takže už má úctyhodný věk. V Příbězích z kalendáře reflektovali okolnosti kolem jeho vzniku, což bylo velmi zajímavé. Stejně zajímavé, jako se v něm projet. Vždycky jsem se ho trochu bála, ale tentokrát jsme ho dost využívali. A tím se samozřejmě obavy trochu obrousí. Ale respekt zůstává:-). Je prostě obrovské. Neustále dost narvané. Má mnohem víc bezpečnostních i jiných bariér. V některých stanicích jsme se nořili hluboko pod zem, pořád po schodech. 

Žádné eskalátory. 

Nějak mi uniká, jak to řeší třeba maminky s kočárkem? Pravdou ale také je, že jsem vlastně dole žádnou neviděla. Stejně, jako někoho, kdo by třeba nemohl chodit. Nebo byl na vozíku. 

 Asi to mají nějak vyřešené, ale na první dobrou se mi to zdálo až nemožné, těch schodů bylo fakt požehnaně. 

Někde je dvojitá zábrana pro vstup. Nejdřív vám otevřou dveře a pak teprve pustí do vozu.

A když tam proniknete a pověsíte se na tyč, většinou dojedete úplně všude. Když se tedy zorientujete. Těch tras a přestupů!! My, co jsme zvyklí na A B C, docela koukáme. 

Někdy byl problém i metro najít. Vstupy jsou někde docela maskované. A lze narazit i na ty historické, secesní. Ale moc jich není.

Naše metro se mi zdá takové modernější, určitě světlejší, snad někde i čistší, ale je takový mrňavý:-) .

I když, modernější.... Tady už mají dvě linky, 1 a 14, které jezdí bez řidiče. 

Svezly jsme se čtrnáctkou. Docela divný, ale za chvíli to nevnímáte. Prostě jedete...

Ani to pařížské metro nevede až na letiště, stejně jako to naše. Jízda v něm je  větší dobrodružství, ve večerních hodinách místy i napínavé. 

Jedna jízda za 2.15 eura. Takže tolik srovnávačka. 

A zajímavá zkušenost. 

Pařížané ho považují za první metro v Evropě. Tím je sice metro v Londýně, ale to není na kontinentě, jak oni argumentují. A metro v Budapešti, které bylo dřív než v Paříži, není podle nich pravá podzemní dráha. 

První metro je podle nich prostě v Paříži.

A papírové jízdenky se prý nosí na hrob (na hřbitov Pere. Lachaise) zakladateli metra, který se jmenoval Fulgence Bienvenuehe. 

Dávají se mu tam místo květin. A jedna z mega přestupních stanic se po něm jmenuje. 

Tak příjemné svezení pařížským metrem, bude-li k tomu příležitost.