Výročí

 Kdysi jsem tady učila.... 

A dneska ta škola slaví. 

Byla jsem pozvaná, zúčastnit se jubilejního večera. Přijala jsem ráda a s potěšením. Nejen proto, že jsem tam byla spokojená a ráda, že jsem tam více méně začínala, našla vlídné přijetí i pomoc. 

Prostě proto, že tu školu a lidi kolem ní  mám ráda.

 Ale i proto, že vím, že jsou školy, kde je to jinak, kde si svých lidí neváží, kde nectí nějakou kontinuitu, kde ti dnešní vůbec ani netuší, kdo tu byl před nimi, kdo školu zakládal, kdo se podílel na jejím rozjezdu, kdo tam kdy učil. 

Prostě to nejen neví, ale ani je to nezajímá.  I o tom bych mohla vyprávět, a někdy i budu, ale dnes je to pozitivně laděné. O výročí. O vztazích. 

O to víc si totiž vlastně pak člověk váží toho, že jinde je tomu jinak. Lidsky vlídně. 

 Proto jsem se dnes s radostí / a trochu i rozechvěním/ zúčastnila večírku u příležitosti jubilejních oslav ZŠ Na Slovance. 

 Je to i kulaté výročí od mého působení zde, byť rozhodně od počátku jejího vzniku jsem tam nebyla. To pro ty, co by mě automaticky řadili mezi v.v. 

Ale i tak je to dlouho. A je to i výročí. 

 Příchod byl tehdy dost dramatický, jak to už někdy v mladém věku bývá. Nicméně, byl to tehdy nový začátek, krásný. A děti, moji žáci, dnes dospělí, kteří jsou už dávno ve středním věku, jsou pořád v mé paměti i srdci. Prostě ty, se kterými člověk začínal, si někdy pamatuje navždy. Žáky, stejně jako kolegy. 

A dneska se tedy otvíralo hodně cest do minulosti. Vzpomínky někdy hřejou, někdy zaskočí, umí i zabolet. 

Dnes většinově hřály. 

Všechny tváře z minulosti jsem poznala, dokázala zařadit. Z mnohými jsem si překvapivě vřele pohovořila. 

Některé viditelně překvapilo moje stáří. No, neviděli jsme se roky. A čas nezastavíš.

Jaro

 Jaro přichází v půli března, podle všeho někdy kolem jednadvacátého. Současnost ovšem tento tradiční fakt poněkud zpochybňuje. Není totiž vůbec úplně jasné, kdy se jarní počasí objeví a kdy zase zmizí, nahrazeno úpornými mrazy. 

Vzpomněla jsem si na tento fakt při probírce březnovými pořekadly, když bylo vidět, že většina z nich pocitově směřuje k dlouho očekávanému jaro. Po dlouhé zimě, logicky. V současnosti si ale teplých a vlídných dnů užíváme v čase, kdy to vlastně ani nechceme. Lednové či únorové procházky v jarním outfitu jsou v poslední době více než časté. 

Březen tedy vlastně nemá co nového nabídnout, první jarní den už dávno není pevným 

a neochvějným dogmatem.

Co tedy čekat od březnových dní?

Vnímání podobných posunů v zažitých zvycích může být někdy velmi napínavé. 

Rozladit může nejen milovníky tradic, ale i ty, kteří se bojí katastrofické budoucnosti. Pravidelné náhledy do radikálních změn by ale  ledacos vysvětlily i těm, co se snaží přijít na kloub různým anomáliím v nastavení lidské společnosti. Dogmata či jenom důležité oslavy se mění i podle módních trendů. 

  Březen se tedy průběžně z prvního jarního měsíce stává prioritně měsícem knihy, posléze raději internetu. Jindy je vnímán jako stěžejní rok vstupu do NATO, mnozí mu nemohou přijít na jméno kvůli protektorátu a následné okupaci.

   Lze v něm najít kupříkladu i oslavu učitelské práce připomenutím narození Jana Amose Komenského, byť dobře víme, že v rámci různých vln se den učitelů přesunul na říjen. Přesto je v březnovém kalendáři tak nějak tradičně zakonzervován, asi ze setrvačnosti.

 A možná jeho sláva zase přijde, stejně jako přichází znovuzrození mnoha jiných událostí březnového koloritu. Někde se už zase slaví MDŽ, zatímco světový den mozku bývá poněkud upozaděn,  což s jistou dávkou sarkasmu lze vnímat i jako synonymum k některým událostem současnosti.

  Osobnostně letošnímu březnu logicky vévodí Bedřich Smetana, čemuž jsem nesmírně ráda. Protože vstupovat do jarních dní kupříkladu s Vltavou je určitě velký zážitek a je v podstatě jedno, na které datum první jarní den připadne.

  Proto bych také nenavrhovala pro vnímání březnové nálady žádné zásadní dramatické změny. 

Kdyby nepomohly prodlužující se dny a optimistické vůně probouzející se přírody, příjemné jarní pocity a optimistické vize zcela jistě nabídne Smetanova hudba. Nechte se tedy v březnu unášet nejen Vltavou…  

 

Na Josefa...

 Samozřejmě, začít se sluší gratulací všem dnešní oslavencům a oslavenkyním, ženy Josefíny totiž svůj vlastní sváteční den nemají, takže dneska gratulace Josefům i Josefínám. 

A je to den opravdu sváteční, propracoval se totiž až do širšího povědomí. Když se řekne, že to bude na Josefa, většinou všichni ví, kdy. Pamatují si to datum, je to prostě na Josefa. Jeden z nejznámějších svátků u nás, myslím si já. 

Podobné je to s Annou a se Štěpánem, nic jiného mě nenapadá. Snad ještě na Mikuláše či na Barboru, jinak se na jména buď zapomíná / myslím, že Adam a Eva jsou zářným příkladem/ nebo se nespojují s konkrétním datem. 

 Pravda, napadají mě i tzv. ledoví muži, ale kolik živých Pankráců a Serváců známe? Snad ještě Žofie, která jim podle lidové legendy vyvařuje, ale s datem se to většinou moc nespojuje. 

To je prostě hlavně na Josefa...

Asi s tím očekávaným jarem, těšením se na hezčí část roku, si pojíme svátek Josefa, který si pak 

i náležitě vychutnáme. 

Za Josefa může v našich zemích Josef II., který svou oblibou způsobil boom v novorozeneckých jménech. Do té doby moc Josefů v našich zemích nebylo, pak se to stalo na určitou dobu jménem nejoblíbenějším. To sice dnes už není, ale mezi oblíbená a stálá pořád patří. 

A nejen na Josefa, máme i Pepu, Pepíčka, Josífka či Josku. Oblíbený je Pepan či pražský Pepík. Známe Jožana i Josku, je to prostě hodně variabilní a kreativní jméno. Mnohdy je v každé rodině jinak. 

Pamatuji si i na svůj čtenářský zážitek, z Malého Bobše, jak jsem na první dobrou nechápala, že je to vlastně Josef. 

Nebo když umřel Josífek v knize V zámku a podzámčí / a ještě pak víc v jejím filmovém zpracování/. Úplně to mnou otřáslo a Josefa si pamatuji o to víc. 

 Prostě na Josefa je den, který je zapamatovatelný. Zejména, když mám několik milých Josefů v přízni:-)

Proto také dneska posílám gratulaci. Všem milým Josefům i Josefínám. Tady je zjevný gnederový nedostatek, Josefíny svůj vlastní svátek nemají. Musí se dělit s Josefem. 

Pravda, někdy to může být hezké a milé dělení se, ale i Josefínky by si zasloužily vlastní svátek Zatím ho tedy nemají, tak slaví spolu s Pepou. 

Všechno nejlepší:-)

A hezky slavte, na Josefa...

Co vynášíte?

 Já tedy vynáším kupříkladu smetí. 

Vynášejí se tajné zprávy, informace, někdy i drby. To mě nijak nepřekvapuje. 

Ovšem v poslední době se vynášejí hlavně šaty. 

A to mě naopak překvapuje velice.

Všimla jsem si toho už dříve, hodně se vynáší kolem filmového festivalu ve Varech. V létě mě to asi díky vedru nechalo víc v klidu, možná jsem šla zrovna vynést koš.

 Ale na nedávných  Lvech mě to zaujalo výrazně. Protože kde kdo vynesl luxusní róbu či extravagantní šaty, odvážný model  či prostě jen pěkné oblečení. 

Na Lvech se prostě nikdo nevynášel do nebes, ale vynášely se předražené či odvážné šaty, převážně tedy ženské. Pánský kostým moc elegánů asi nevyneslo, jinak tomu nerozumím.  

Titulkům  kulturních zpráv už dlouho  vévodí slovní spojení, že ta a ta hvězda vynesla na přehlídku nové šaty...

Mně to tedy trochu trhá uši. Nebo spíš oči. Chápat to doslova, představuji si, že je tam vynesla v nějakém balíku a pak ukazovala. Což samozřejmě není realita. 

Vynesla je na sobě. 

 Asi to není úplně špatně, navíc, dneska se dá říct úplně všechno, ale vynášet šaty mi prostě přijde divný, neřku-li trapný. 

Vynesu něco ven, na kopec, vynesu dítě do schodů. 

Ale šaty na společenskou událost?

Je fakt, že spojení se ujalo a nikdo se nad ním nepozastavuje. Prostě v naší společnosti se vesele vynáší. Někdy je to dokonce to jediné, co událost nabídne. Co kdo vynesl. Obecně je to asi už zaužívaný módní terminus technicus. 

Mě ale docela dráždí. Jako řada jiných patvarů, které se v češtině zabydlely. A nemyslím tím ani všudypřítomné anglikanismy, jako spíš  komolené české výrazy.  

Kupříkladu slovo hoďka. Počta. Čekuláda. Egelit. Coubání.....:-)

 Ale dneska jsem vynesla na světlo boží úplně jiný patvar. 

Vynášet nové šaty.

Jak to vnímáte vy? Co vy vynášíte? A je to s těmi módními modely normální nebo mě to dráždí oprávněně?

A docela konkrétně, co jste naposled vynesli?

Dopravní pravidla

Dopravní pravidla v naší zemi se neustále mění. Nebo alespoň upravují. Známe různé novelizace, pozměňovací vyhlášky, nové značky, úpravy rychlosti. Mění se logicky 

i automobily, vývoj mílovými kroky míří k tomu, že když porušíte nastavená pravidla, kupříkladu jedete rychleji, tak auto samo, bez vašeho zásahu, zpomalí?!

No nevím, to bych asi nechtěla.

 Když usednete do auta pod vlivem, tak nenastartujete. 

Tak to mi nevadí, byť samo o sobě se mi to zdá nerealizovatelné. Ale budiž...

Zatím něco vypadá jako scifi, něco už asi funguje. Něco půjde pomaleji, něco rychleji.

    Podobně, jako tomu bylo s dosud asi nejzásadnější změnou pravidel, kterou byla jízda vpravo. To šlo hodně rychle. 

A jezdíme tak už osmdesát pět let, je to jedna z mnoha připomínaných událostí března roku 1939. 

Změna dopravních pravidel tehdy vypadala jako opravdu radikální, že to jde ze dne na den. Ve skutečnosti se to jen urychlilo, bohužel z negativních důvodů. Aby se usnadnil přesun německých okupačních vojsk. 

Jinak se ta změna chystala dlouho, připravovala se mezi tehdejšími zákonodárci několik let, aby pak byla zavedena 17. 3. 1939. 

Z toho důvodu si mnozí dodnes myslí, že jde o německou rychlost a důslednost. Nové pověsti české...  

Šlo ale spíš o tehdejší shodu okolností. 

Přesto se dodnes setkávám se zažitou interpretací, že Němci přijeli a rázem se jezdilo vpravo. 

Ale jak známo, všechno je vždycky jinak. Dnešek je ale tím výročním dnem, jezdíme vpravo už osmdesát pět let.

  Jiné změny pravidel většinou nejsou provázeny takovou dramatickou historickou změnou, jakou byla jízda vpravo. Navíc se v současnosti pravidla mění většinou už od ledna. 

A v březnu si teprve začínáme zvykat. 

  Letos je novinkou třeba jízda s mentorem či poměrně revoluční fakt, že s sebou nemusíte vozit řidičský průkaz. Prý to půjde elektronicky. I to je tedy velká změna a pokud bude funkční, pak asi i revoluční. A je to ta ze změn, kterou si moc reálně představit neumím, ale je to ve stádiu diskuse, takže se tím moc neznepokojuji. 

Zatím všechny nové změny procházejí hodně velkými porodními bolestmi. Eufemisticky řečeno, moc to nefunguje. Ale snad se to rozeběhne, když je teprve březen.

Některé změny jsou asi k lepšímu, o jiných lze s velkým úspěchem pochybovat. 

Někdy ale  jde o to jen si zvyknout. 

Na Praze 7 si tedy bohužel zvykáme až příliš často, ať už na nedostatek parkovacích míst, totální uzavírky či zahlcenost balisety, ale to je zase na jinou úvahu. 

Dnes je to o dopravních změnách, respektive o výročí dne, od kterého v Praze a posléze i 

v celých Čechách, jezdíme vpravo

Emotikon

 Používáte v textových zprávách a vůbec, v písemném projevu, emotikony? Nebo zastarale, smajlíky?

Já ano, docela dost, většinou podle svého uvážení. 

Také občas představuji dětem symbol dávného Občanského fóra jako první smajlík, který zahájil emotikonové komunikace. A aby věděly, co bylo OF:-). 

Nicméně, smajlíky mám docela ráda, byť se v nich překvapivě mnohdy hledá úplně jiný smysl, než si můžu myslet. 

Většinou vycházím z jejich dešifrovatelné podoby, takže když se směje, chápu ho jako vtip, když má slzy, tak asi smutek...

Nedávno jsem ale poslouchala jakýsi podcast o střetu generací. Ten, který aktivně pracuje s pojmy boomer a sněhová vločka. A utvrzuje onu mediální floskuli o tom, jak si generace vůbec nerozumí a jsou v podstatě nastavené proti sobě. 

Poněkud mě tedy rozladil zástupce té starší generace, vnímala jsem jeho projev jako takové sebemrskačství, jsem starý, ujíždí mi vlak, ničemu nerozumím, nechápu mluvu mladé generace...

To nemám moc ráda, zdá se mi to takové vykalkulované, jako že nyní to frčí, tak se na tom mediálně povozím, byť z části to určitě tak může být. Mladí prostě mluví jinak než staří, tak tomu ale bylo odjakživa. 

Zástupce těch mladých se mi zdál - tedy zdála, byla to dívka- trochu smířlivější v projevu, že víc hledala porozumění než nesoulad. 

  Ale také to mohlo být mým naladěním při poslechu.

Nejvíc mě kupodivu zaujaly právě emotikony. Že z hlediska mladých mají úplně jiný význam, než my si myslíme. Kupříkladu zvednutý palec pravidelně posílám jako spokojené, neřku-li pochvalné, odsouhlasení něčeho, že je to v pohodě. 

Oni to prý ale vnímají jako něco agresivního...

Tak to mě tedy překvapilo. 

Stejně jako to, že některé usmívající se či mrkající  žluté obludky, které připíchnu za zprávu, mohu mít hlavně erotický podtext, což zase může přinést jak komické, tak trapné okamžiky. 

Navíc, smajlík prý se také už dávno neříká, jen emoticon?

Docela překvapivé. Smajlík je asi stejně trapný říkat jako smska, už dávno se užívají jiné výrazy. 

 Je to asi trochu jako s květomluvou. Některé květiny také s sebou nesou jasné poselství. 

Ale zase, zná ho jen někdo. Obecně prostě koupíte kytku a předpokládáte, že uděláte radost. Jen někteří květinové dary umí dešifrovat.  V širokém povědomí je známý asi hlavně fakt, že sudý počet je smuteční, lichý pro radost. Narozeninové květinové dary jsou z tohoto pravidla vyjmuty.  

Že ale třeba žlutými tulipány vyjadřujete žárlivost, zatímco zprofanovanými karafiáty dáváte najevo obdiv a frézií předáváte energii, může být pro neznalé milovníky květin poněkud překvapivé. Možná i matoucí. Třeba jako to, že kupříkladu chryzantéma, kterou já léta vnímám jen jako hřbitovní květinu, je symbolem lásky. 

 Podobně to patrně bude s emotikony, které používá kde kdo, ale úplně nevím, jestli vážně všichni znají jejich skrytý význam.  A zda nad každým obrázkem dumají, jak ho správně dešifrovat. 

A zda je to takový diametrální rozdíl ohledně věku. 

Neužívají se v pracovní a úřední komunikaci, tam by asi šlo trochu o kontraproduktivní konverzaci. To je asi jediná zásada, která mi v souvislosti s emotikony naskočí.

Ovšem v osobním a přátelském dialogu jsem o tom v podstatě nikdy moc neuvažovala, zda jinak šklebící se smajlík má nějaký skrytý význam. A zjevně má, tudíž je úplně dobře možné, že někomu pravidelně vyznávám lásku, aniž bych o tom věděla. Nebo naopak, někoho vytrvale urážím a jsem k němu arogantní, nebo pasivně arogantní, jak se často říká. 

Nikdo se ale ještě vůči mým smajlíkům nevymezil, takže je patrně vnímají , respektive, nevnímají, jako já. 

Ale jako otázka je to na dnešek dobrý:-)? Jak pracujete se smajlíky vy? Vnímáte je? Znáte jejich skryté významy? 

Vzpomínáte na protektorát?

 

    Na první pohled divná otázka, vždyť už je to tak dávno.

 Ano, je to letos osmdesát pět let od počátku německé okupace a vzniku tzv. protektorátu. 

Mnoho aktivních pamětníků už není mezi námi. Nebo se v tu dobu narodili, ale v tom případě nelze mluvit o vzpomínkách. Takový pamětník, který by si se s vámi mohl podělit o vzpomínky a pocity, musí být narozený alespoň v roce 1929 a ještě dříve. Není jich mnoho, takových lidí, co podobnou vlastní vzpomínkou disponují. 

Ani já jí samozřejmě nemám, ale mohla jsem se kdysi reálně zeptat. Můj děda na protektorát pamatoval. Aby ne, už mu táhlo na třicítku a to už vám něco v hlavně utkví. Vybavoval si i to, že šlo o středu, pěkně hnusnou i co se týkalo počasí. Uprostřed března taková sněhovo - deštivá plískanice, počasí pod psa. A do té sloty se hnaly kolony okupantů. Většinou lidi nadávali, někteří odvážnější hrozili pěstí či otáčeli směrovky na silnici, jiní jen apaticky či šokovaně sledovali, co se to děje.

 Dědu prý ovšem nejvíc překvapily reakce lhostejné, jako že je to jedno. A pak ty vítací, že se našli

 i tací lidé, kteří to kvitovali s radostí, neřku-li s nadšením. 

On sám si okupaci nesl jako další životní zkušenost, kterých tedy nasbíral poměrně hodně, za svůj dlouhý život. A ta jeho sbírka pocitů a emocí pak vedla k tomu, že kupříkladu racionálně brzdil naši porevoluční euforii. My jsme tenkrát viděli budoucnost jen v růžových barvách, on říkal, že vše je relativní a že nikdy nevíš, kdy se situace zase změní. Vlastně nás tím přesvědčoval k jakémusi kritickému myšlení, byť se tomu tehdy asi říkalo i jinak. 

A zkoušel nám předat svou vlastní zkušenost. Ta je ale, jak známo, nepřenositelná, všichni si musíme udělat svou vlastní sbírku zkušeností, které pak zformulují náš pohled na svět. 

Navzdory tomu bychom na některé dějinné události neměli tak úplně zapomínat. Třeba na to, jak rychle lze ztratit svobodu, sebevědomí i národní hrdost. A přestože je ta zkušenost nepřenosná, osobní emoce mohou hodně pomoci k vytváření náhledu na to, jak to tehdy bylo, jak se lidé cítili, co bychom asi prožívali my samotní. Prostě je dobré se ptát. 

Vzpomínku na protektorát vám už asi málokdo předá osobně, proto ho připomínáme zde, u příležitosti onoho půlkulatého temného výročí. A může to vést k pobídnutí, abychom se ptali, dokud je koho. Jaké to tehdy bylo…

Když budeme vědět, nebo znát ty pocity, bude se nám lépe chápat současnost. Myslím si...

Tak na co vy budete vzpomínat v březnu?