Češi proti Čechům

 V rozhodujících či alespoň významných bitvách našich dějin. Okamžitě nastoupí patetismus a mluví se o bitvě bratra proti bratru či syn proti otci, což se ve skutečnosti asi nikdy nestalo, ale usadilo se to jako mýtus. Jeden z mnoha, které naše dějiny provázejí.

Jsme malý národ, možná proto dochází k takovým vypjatým okamžikům. Není totiž moc prostoru pro rozptýlení názorů a emocí a tak se často vyhraní dva silné tábory, které jdou proti sobě. Češi proti Čechům. Jako u Lipan nebo právě u zmiňovaného Zborova. Ono i v dnes tolik zmiňovaném okamžiku, kdy obklíčení parašutisté křičí onu slavnou větu:

„Jsme Češi, nikdy se nevzdáme,“

 stojí na opačném pólu další Češi, kteří se dávnou vzdali. Dnes, byť díky bohu neřinčí zbraně, je společnost také znovu výrazně rozdělená na Čechy proti Čechům.

Část je pak vždy poražená a část národa je ta vítězná. A tím nastává dost obtížná dichotomie, jak s tím žít? Přesněji, jak s tím žít v jedné zemi jako jeden národ?

Navíc, v okamžiku, kdy se nejednoznačné vítězství lehce převáží na druhou stranu, tak se rázem mění pojmy a zrádce je náhle hrdina a nedávný hrdina je veřejně zatracován a lynčován. Někdy proto nastává situace, pro kterou má čeština výstižné přirovnání, a totiž že když se dva perou, třetí se směje. Těžko totiž jinak vyřešit patovou situaci.  Dějiny jsou podobných paradoxů plné.

Občas mě zajímá, kdo třetí jednou rozsekne současnost. Také totiž mám často pocit, že jsme Češi proti Čechům. Naprosto nesmiřitelní k názorům toho opačného tábora. Nenaslouchající pragmatickým názorům, vezeme se hlavně na emocích. A tak lze předpokládat, že někde v zákulisí se už někdo nadechuje k vítěznému smíchu. Otázka je, zda se máme těšit či se obávat, bez ohledu na to, v jakém táboře se nyní pomyslně nacházíme.

 Třeba vojáci od Zborova, kteří jsou chvíli hrdinové, pak zase padouši a pak se o nich pro jistotu nemluví vůbec, by mohli vyprávět… 

To jsem z toho jelen

Z mnoha věcí kolem sebe. Pravda, málo kdo už používá toto postarší rčení, leč všichni tomu rozumí. A jsou tací, co ho i někdy užijí. V situaci,kdy jsou z něčeho úplně hín. Nechápou to. Jsou z toho jelen. A díky rádiu i vím, že jde o rčení z doby monarchie, kdy se Maďaři,sloužící v rakousko-uherské armádně hlásili výkřikem „Přítomen.“ Tedy maďarsky Jelen.  A toto s údajně častou nižší inteligencí budilo posměch u ostatních národností v armádě. Jelen, jelen, až toho vzniklo ustálené české To jsem z toho jelen.

Sama jsem jelen z toho, co všechno se člověk během nekonečných dopravních kolon, objížděk a bloudění může dozvědět. J

Kosmonosy

Nejsou je krásné město a léčebna, ale i nádherná a unikátní Loreta. A báječnou průvodkyni tam mají.

Zlaté víno

...bylo prapůvodně určeno k oslavě narozenin. Pak se vypilo přímo na oslavu narození:-) Další miminko do rodiny. O víkendu jsem se stala pratetou. Moje neteř je maminkou a v rodině je další slečna, tentokrát Silvinka. Krásné léto to je.

Do Varů

Kdo nebyl začátkem července ve Varech, jako by ani nebyl. Pravda, nejde o tvrzení všeobecné, platí jen pro určitou skupinu lidí. My ostatní patříme do množiny přihlížejících, existuje ovšem i množina přehlížejících, závidějících a nevnímajících. Festival je výjimečný i tím, že do skupiny účastníků se dostávají nejen filmaři a lidé označkovaní jako tzv. VIP, ale i tzv. baťůžkáři. Pro obě skupiny má festival neopakovatelné kouzlo. Pokud tam ale zamíříte a nepatříte ani do jedné množiny či jejích podmnožin, tak úplně si to neužijete. Tedy pokud hledíte z podobného úhlu jako já. Na stanování na louce nemám povahu (ani věk). Na fronty u pokladen nejen věk, ale ani trpělivost. Vydýchaný vzduch v kinosálech mi nedělá moc dobře. Všude mraky lidí na malém prostoru. Všechno předražené. Čtyři filmy během dne už nevydržím. Na večírky mě neužije a na ty vskutku exkluzivní mě ani nikdo nezve. Umu Thurman vidím lépe v televizi než zdálky jako šmouhu na červeném koberci zakrývanou ochrankou a paparazzi. Bartošku nevidím vůbec. Takže vlastně jediný efekt je ten, že můžeme říct, byli jsme tam. J. Je to zážitek, ne že ne. Vary jsou kouzelné městečko. Mají atmosféru. I bez festivalu. Ten je lepší v televizi, alespoň mně se tak zdá. V množině přihlížejících je totiž větší komfort než v množině účastnících se. A na filmy stejně budeme muset do Bio Oko, abychom si je v klidu vychutnali. Ale zase na druhu stranu, kdo by odolal nejet začátkem července do VarůJ?

Chlapec na vrcholu hory

Čas od času sahám po dětské literatuře. Abych byla v obraze. Chlapec na vrcholu hory je z kategorie literatury pro děti a mládež. Ale stejně tak ho mohou číst dospělí, je to silný příběh. A dokonce si myslím, že něco z toho malí čtenáři ještě vůbec nemohou pochopit. Ale zase se budou muset ke knize vracet. Jako studie vzniku zla je kniha dokonalá. A celkově je dobrá, hezky se čte a nutí k zamyšlení. Dobré a silné čtení na dnešní neděli. 
                                          

Mladá Boleslav

Město automobilů by možná nikoho nenapadlo spojovat s relaxací a welness pobytem. Ale první dojem často bývá mylný a tak to mám i s Mladou Boleslaví. Hotel, který jsme zde objevili, patřil k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v rámci naší wellness turistiky zažila. Klidné místo ( Kosmonosy  jsou sice více známé svou léčebnou, ale léčit se tu dá mnohéJ), velmi vlídný personál a super služby. K tomu příjemné a hezké okolí a to vše dává nejen jiný obrázek o Mladé Boleslavi, ale hlavně skvělý relaxační víkend.