Hovory v televizi

Ne snad, že už by naše obrozenecká aktivita přetavená v Hovory o historii byla natolik známá, že by pronikla až do zpravodajství televize (ač nám to naši někteří hosté permanentně slibují, ale je to na principu: slibem neurazíš. Nebo spíš sliby chyby. Nebo ještě spíš řeči, řeči a skutek utek…, ale my známe své pappenheimské, takže už jim nevěříme a hledáme své vlastní cestičky. Ty jsme zatím nenašly, respektive ty správné klíče k těm správným dveřím nám ještě pořád schází. Přesto si troufám říci, že Hovory v televizi byly. Během květnových výročí a oslav se totiž v debatách a diskusích vystřídali takřka všichni naši hosté. Tedy kdo byl v Hovorech, byl i na obrazovce. A naopak. Abych byla konkrétní, tak samozřejmě páni profesoři Čornej, Čechura, Šebek, pan Jiří Pospíšil i pan Petr Kubín…..

Prostě historická elita, která byla u nás. A to vidím jako velký úspěch našich Hovorů, které pořád děláme trochu „na koleně.“ Ostatně, na podzim už máme avizované další skvělé hosty, přijďte se přesvědčit a již dopředu si vyblokujte data 21.9.19.10 a 30.11. A sami uvidíte….

V Praze je blaze

Pro někoho, samozřejmě. Pro někoho je to bída s nouzí. Někomu je to fuk. Někteří sem jedou jako turisté. Jiní tu makají, bez ohledu na to, zda je víkend či všední den. A někdy se to semele všechno na jednom místě. Jako onehdy. Na Klárově. Davy turistů, u pomníku letců nějaká manifestace- pár řečníků s vlajkami, pár lidí a posluchačů či účastníků povalujících se po trávě. Plno policistů, do toho zástup lidí za segwayích, kteří projedou přímo mezi demonstranty. Vedle dělníci demontují koleje, další jen tak lhostejně proudí kolem…. Prostě Babylón jak vyšitý. Jedni si nevšímají druhých, vytváří se pestré panoptikum. Je to zajímavé. Je-li to dobře či špatně sama pořádně nevím. Je v Praze opravdu blaze, když je toto možné? No, já bych řekla, že ano, ale mohou se objevit radikálové, kteří s tím nesouhlasí. Ale ti asi byli na té demonstraciJ. A pokud je možný a reálný takový pelmel, pak si myslím, že fakt blaze je. ZatímJ!

Karel na Letné

I na Letné v Technickém muzeu přicházejí se svou troškou do mlýnice, aby uctili památku našeho velkého panovníka. Tato minaturní, leč zajímavá výstava pojednává o stavebním boomu v době Karlově. Již před muzeem stojí funkční replika tehdejšího jeřábu. Uvnitř vás pak provedou staveništěm, které v době velkého stavitele bylo všude, kam se v Praze podíváš. Seznámí vás s řemesly, připomene finance i čas, který byl stavbě věnován. A v podstatě i navodí atmosféru, chvíli se opravdu cítíte jak někde ve středověku. Je to hezký letenský příspěvek k císařským oslavám.

a tady jsem jim  na Letné skočila na špek. To už Karel není:-), byť jsem si to na dálku myslela. Je čas vyrazit na oční:-)

Meda Mládková

Dnešní čtení v duchu našich Hovorů. Stojí to za to, připomenut si takový osud.

                                    

Šprt

    Není úplně dobrou nálepkou, když o někom řekneme, že je to šprt. Ba skoro bych si troufla tvrdit, že v konotacích všeobecného vnímání jde skoro o nadávku. Vizuálně snadno ztotožnitelnou s Mazánkem ze starých školních filmů o Cestě do hlubin študákovy duše.  Případně Hujera z Marečku, podejte mi pero. Dnes často mediálně zobrazován jako fyzicky slabý jedinec, mnohdy oběť šikany, kterou na něm provozují ti krásní, přitažliví,(všeho) schopní. Jistě, nadsázka.

  Když jsem ovšem dostala konkrétní a jasnou otázku, jak já osobně vnímám šprty, přivedlo mě to trochu do rozpaků. Ne snad, že bych měla ke šprtům nějak negativní vztah, spíš naopak. Docela jim fandím.  Jak to ale pojmenovat?

Začala jsem o nich uvažovat. Suše sdělit, že šprt rovná se jedničkář, by znamenalo studenty se samými výbornými veřejně degradovat, což rozhodně nemíním. Za negativní nálepkou šprta se totiž často skrývá i vlastní neschopnost či závist, je jednoduché čísi snahu a výsledky shodit pohrdavým, že někdo je šprt. Navíc se tím vlastně většinou obhajují vlastní neúspěchy: „Já mám pětku, tedy nejsem šprt, což je dobře…J“

Představa, že se dobrých výsledků dosahuje jen klasickým šplhounstvím, což je další všeobecné synonymum pro šprty, mi ale připadá dost zavádějící. Kromě toho si myslím, že snaha docílit dobrých výsledků bez viditelné aktivity, přesněji řečeno bez těch pozitivních„šprtounských“ atributů, prostě nejde.

Mohu ale s čistým svědomím říci, že šprtům fandím, když při představě právě takového klasického „mazánka“ se mi ježí vlasy na hlavě?

    Musela jsem se podívat do lavic mezi současné studenty, co se vlastně pod tím prastarým termínem skrývá. Dnešní mládež má sice většinově úplně jinou terminologii, včetně školního slangu (třeba termín bajle či sardel, běžný za našeho školního dětství, již takřka neznají), nicméně šprt přetrvává. Bohužel, většinově právě jako nadávka. Jenom minoritně bývá vnímán s nadhledem, shovívavě, jako taková drobná anomálie u těch, kteří nemají v životě jiné radosti, než jen dobré školní výsledky.

Pokud se pak sejde taková třída (a zažila jsem osobně), kde je dehonestující nejen označení šprt, ale jakékoliv dobré výsledky, protože in je nic nevědět, vytočit kantora doběla a zachovávat stoicky zachmuřenou tvář, kterou zcela jasně dáváme svému okolí najevo, že rostě o žádné vzdělání nestojíme, pak vzniká velmi demotivující prostředí. Všichni víme, že je to póza, která odezní, ale být členem takového kolektivu se samými jedničkami chce opravdu silné nervy. Většinou tito jedinci nevydrží a odchází tam, kde se ještě postaru glorifikují znalosti, schopnosti či docela obyčejná snaha, která není shazována posměškem, že jde o šprtounství.

Klasického podlézavého šprta jsem už dlouho v lavicích nepotkala. Přesto se někdy vyskytují jedinci, kteří si podobnou nálepku školním životem nesou, a většinou jim ji nikdo neodpáře. Dětský kolektiv je v tomto naprosto nemilosrdný. Když o něčem rozhodne, nejde jinak.

Ostatně, nikdy tomu nebylo jinak, z čeho by také čerpaly výše zmíněné klasické filmy ze školního prostředí? Přestože se počítá s určitou autorskou licencí a nadsázkou, zcela jistě scénáristé čerpali z vlastních zkušeností a zážitků. Někteří dokonce šli tak daleko, že vytvořili kompilát několik typů, takže výsledný šprt byl pak docela děsivá kreatura. Klasickou zákonitostí ovšem je, že právě takové kreatury trvale pronikly do veřejného povědomí a klasického šprta si tak dnes představuje téměř každý. Pokud byste se podobnému faktu nějak divili, většinou vás okolí sekne otázkou:

„Ty snad znáš sympatického šprta?“

   Ano, znám. Je jich plno, dětí s přirozeným zájmem o poznání, snaze být úspěšný, hodně toho vědět a v neposlední řadě mít i ty pěkné známky. Jen se jim prostě nesmí říkat šprti, protože to je, ať se nám to líbí nebo ne, pořád vnímáno negativně. Já osobně těmto „šprtům“ hodně fandím, protože hodně vědět by mělo být in. Když sice začnete pátrat ve svém okolí, většina lidí se raději hrdě hlásí k tomu, že jako dítě patřili k lumpům, grázlům či záškolákům. Za to se (paradoxně) dnes nikdo nestydí. Těžko ovšem narazíte na někoho, kdo vytáhne z hlubin svého povědomí, že vlastně patřil ke šprtům. To je ale statisticky nemožné, protože všichni k těm zlobivcům patřit nemohli, i vzorní a šprti mají své procento existence. Tehdy i nyní.

Možná by se měl objevit nějaký sympatický šprt ve filmu. Aby vytlačil z kolektivní paměti nezapomenutelného Mazánka a nastolil jiný trend. Totiž, že být šprtem nemusí být jenom nadávka. Vždyť jak jinak se třeba naučíte slovíčka či fyzikální pravidla, než že se je dokonale našprtáte?  A nemusíte u toho být podlézavě nechutný, prostě se jen klasicky šprtáte. Já totiž na trénovanou paměť hodně sázím. Jen tak vám (i našim dětem) mozek jako sval nezakrní. Což může být první krok na cestě k rehabilitaci šprtů. Jenže když budou v kurzu pořád jen záškoláci, mají šprti prostě smůlu.

 A co Vy? Byli jste šprt, Mazánek nebo spíš ten lotřík?

Psáno pro Rodina a škola

Podruhé

.....tento týden do Senátu. Opět Karel IV., jen kulisy trochu jiné, byť opět sváteční a zážitkové. Tentokrát šlo o koncert na počest našeho slavného panovníka. Hrál pan Štěpán Rak, jehož hudbu opravdu miluji, stejně tak jako mám ráda přednes pana Alfreda Strejčka. Ten recitoval i úryvky ze životopisu samotného Karla. Vivat Carolus Quartus se to celé jmenovalo. (musím si dát pozor, abych slovo quartus nespletla jako Česká pošta:-)).
Obdivuhodná recitace, výborně vybrané úryvky, krásná hudba. V Senátu se mi nějak zalíbilo:-)
                             A to i přes vodní cestu na závěr, o které asi až někdy příště:-)

Přežila kultura?

aneb dojmy ze včerejších Hovorů o historii, které se nesly v duchu umění a kulturních hodnot. Přežila. A nutno konstatovat, že skvěle. Pan doktor Pospíšil prostě umí. Nezapře v sobě skvělého rétora. 
Základním tématem byl život a dílo mecenášky paní Medy Mládkové, což je vskutku úžasný příběh. Pravdou je, že podobný rozsah mecenášských aktivit v našich dějinách představuje snad jen Josef Hlávka, což už je tedy osoba značně historická. Jinak nevidím nikoho a nikdo takový asi ani není. Samozřejmě,že dále šlo o Františka Kupku a Toyen,o Sovovy mlýny i Werichův dům. O boj s větrnými mlýny, který paní Meda od svého návratu do vlasti podstupuje s českými úředníky a byrokracií. Poprvé jsme od našeho hosta dostaly i dárek, kterým byla úžasná kniha o paní Medě. Na závěr jsme se malinko dotkli i politiky, práce europoslance i naší politické kultury. A tím se moc dobře končit nedá,takže na závěr pozvánka do Muzea Kampa, které chystá řadu zajímavých výstav. Přijďte. A pokud čtou i školy, je dobré vědět, že po školy je nyní vstupné zdarma, takže se to umění nabízí přímo na stříbrném podnose. Mohu jen doporučit. A naše Hovory tím příjemně zakončily jarní semestr a sejdeme se znovu na podzim, s pány profesory Vítem Vlnasem a Jaroslavem Šebkem. 

a zde dárek od pana Pospíšila:-)

A na závěr: vyšší cíle mají v našem životě smysl, vykonat něco, co po nás zůstane, nemyslet pouze na svůj prospěch….to je jedna z myšlenek večera, myšlenek paní Medy. Myslím, že je velmi inspirativní a lze s ní i hezky zakončit jarní část našich Hovorů