Šprt

    Není úplně dobrou nálepkou, když o někom řekneme, že je to šprt. Ba skoro bych si troufla tvrdit, že v konotacích všeobecného vnímání jde skoro o nadávku. Vizuálně snadno ztotožnitelnou s Mazánkem ze starých školních filmů o Cestě do hlubin študákovy duše.  Případně Hujera z Marečku, podejte mi pero. Dnes často mediálně zobrazován jako fyzicky slabý jedinec, mnohdy oběť šikany, kterou na něm provozují ti krásní, přitažliví,(všeho) schopní. Jistě, nadsázka.

  Když jsem ovšem dostala konkrétní a jasnou otázku, jak já osobně vnímám šprty, přivedlo mě to trochu do rozpaků. Ne snad, že bych měla ke šprtům nějak negativní vztah, spíš naopak. Docela jim fandím.  Jak to ale pojmenovat?

Začala jsem o nich uvažovat. Suše sdělit, že šprt rovná se jedničkář, by znamenalo studenty se samými výbornými veřejně degradovat, což rozhodně nemíním. Za negativní nálepkou šprta se totiž často skrývá i vlastní neschopnost či závist, je jednoduché čísi snahu a výsledky shodit pohrdavým, že někdo je šprt. Navíc se tím vlastně většinou obhajují vlastní neúspěchy: „Já mám pětku, tedy nejsem šprt, což je dobře…J“

Představa, že se dobrých výsledků dosahuje jen klasickým šplhounstvím, což je další všeobecné synonymum pro šprty, mi ale připadá dost zavádějící. Kromě toho si myslím, že snaha docílit dobrých výsledků bez viditelné aktivity, přesněji řečeno bez těch pozitivních„šprtounských“ atributů, prostě nejde.

Mohu ale s čistým svědomím říci, že šprtům fandím, když při představě právě takového klasického „mazánka“ se mi ježí vlasy na hlavě?

    Musela jsem se podívat do lavic mezi současné studenty, co se vlastně pod tím prastarým termínem skrývá. Dnešní mládež má sice většinově úplně jinou terminologii, včetně školního slangu (třeba termín bajle či sardel, běžný za našeho školního dětství, již takřka neznají), nicméně šprt přetrvává. Bohužel, většinově právě jako nadávka. Jenom minoritně bývá vnímán s nadhledem, shovívavě, jako taková drobná anomálie u těch, kteří nemají v životě jiné radosti, než jen dobré školní výsledky.

Pokud se pak sejde taková třída (a zažila jsem osobně), kde je dehonestující nejen označení šprt, ale jakékoliv dobré výsledky, protože in je nic nevědět, vytočit kantora doběla a zachovávat stoicky zachmuřenou tvář, kterou zcela jasně dáváme svému okolí najevo, že rostě o žádné vzdělání nestojíme, pak vzniká velmi demotivující prostředí. Všichni víme, že je to póza, která odezní, ale být členem takového kolektivu se samými jedničkami chce opravdu silné nervy. Většinou tito jedinci nevydrží a odchází tam, kde se ještě postaru glorifikují znalosti, schopnosti či docela obyčejná snaha, která není shazována posměškem, že jde o šprtounství.

Klasického podlézavého šprta jsem už dlouho v lavicích nepotkala. Přesto se někdy vyskytují jedinci, kteří si podobnou nálepku školním životem nesou, a většinou jim ji nikdo neodpáře. Dětský kolektiv je v tomto naprosto nemilosrdný. Když o něčem rozhodne, nejde jinak.

Ostatně, nikdy tomu nebylo jinak, z čeho by také čerpaly výše zmíněné klasické filmy ze školního prostředí? Přestože se počítá s určitou autorskou licencí a nadsázkou, zcela jistě scénáristé čerpali z vlastních zkušeností a zážitků. Někteří dokonce šli tak daleko, že vytvořili kompilát několik typů, takže výsledný šprt byl pak docela děsivá kreatura. Klasickou zákonitostí ovšem je, že právě takové kreatury trvale pronikly do veřejného povědomí a klasického šprta si tak dnes představuje téměř každý. Pokud byste se podobnému faktu nějak divili, většinou vás okolí sekne otázkou:

„Ty snad znáš sympatického šprta?“

   Ano, znám. Je jich plno, dětí s přirozeným zájmem o poznání, snaze být úspěšný, hodně toho vědět a v neposlední řadě mít i ty pěkné známky. Jen se jim prostě nesmí říkat šprti, protože to je, ať se nám to líbí nebo ne, pořád vnímáno negativně. Já osobně těmto „šprtům“ hodně fandím, protože hodně vědět by mělo být in. Když sice začnete pátrat ve svém okolí, většina lidí se raději hrdě hlásí k tomu, že jako dítě patřili k lumpům, grázlům či záškolákům. Za to se (paradoxně) dnes nikdo nestydí. Těžko ovšem narazíte na někoho, kdo vytáhne z hlubin svého povědomí, že vlastně patřil ke šprtům. To je ale statisticky nemožné, protože všichni k těm zlobivcům patřit nemohli, i vzorní a šprti mají své procento existence. Tehdy i nyní.

Možná by se měl objevit nějaký sympatický šprt ve filmu. Aby vytlačil z kolektivní paměti nezapomenutelného Mazánka a nastolil jiný trend. Totiž, že být šprtem nemusí být jenom nadávka. Vždyť jak jinak se třeba naučíte slovíčka či fyzikální pravidla, než že se je dokonale našprtáte?  A nemusíte u toho být podlézavě nechutný, prostě se jen klasicky šprtáte. Já totiž na trénovanou paměť hodně sázím. Jen tak vám (i našim dětem) mozek jako sval nezakrní. Což může být první krok na cestě k rehabilitaci šprtů. Jenže když budou v kurzu pořád jen záškoláci, mají šprti prostě smůlu.

 A co Vy? Byli jste šprt, Mazánek nebo spíš ten lotřík?

Psáno pro Rodina a škola