Vedlejší výdělečná činnost

V duchu listopadových výročí se mi chce říci, že diktaturu ideologie vystřídala diktatura peněz, ale to bych se pouštěla do nějaké politologické úvahy, do čehož se mi dnes nechce. Dnes mi jde o krátké zamyšlení nad tím, co všechno lze zpeněžit i v takovém prostředí, jako je škola. Jeden by řekl, že v odvětví, kde se slovo peníze či prémie stávají takřka nadávkou, ruka trhu nezasáhne. A ejhle, opak je pravdou. Všichni jistě víme, jak snadno se z rodičů tahají peníze na neobjednané fotografie dětiček ve školce či na prvním stupni, kde se nepokrytě hraje na to, že to dítě tu příšerně kýčovitou fotku prostě chce a rodič tedy neodolá. Zdálo by se, že s postupujícím školním věkem bude podobných aktivit ubývat. Leč opak je pravdou a lze bez nadsázky říci, že třeba maturanti jsou stejnou obětí jako bezmocné děti ve školce. Prostě se na něco zacílí a peníze už se sypou. Kalkuluje se s tím, že maturita je (většinou) jednu za život a že to prostě studenti nebo jejich rodiče zaplatí, aby si to užili. Jsem zvyklá na šerpy, maturitní skleničky, trička, kapely…To všechno jako nabídka v hromadném množství chodí do školy už léta. Kytky, přípitky, předtaneční, všechny možné maturitní atributy, za které se platí, platí a platíJ. Jeden by řekl, že nic nového už vymyslet nelze. Ale to by nesměla existovat česká vynalézavost a neviditelná ruka trhu. Letos nám přišla nabídka na zapůjčení maturitních šatů, což ještě chápu. Ale nabídka padáků mi docela vyrazila dech. Původně jsem se domnívala, že to má být nějaký adrenalinový dárek, ale ne. Nabídka je na padákovou plachtu, kterou by dotyčná organizace zapůjčila, za pouhých pět set Kč,-. Studenti by pak prý do ní pohodlně shrnuli peníze, které n a ně jejich příbuzenstvo nahází.  No, to mě tedy dostalo. Ale nedivím se, je mi jasné, že vydělat se dá na všem a že záleží na nabídce a poptávce. A i když si myslím, že to je kapku přes čáru, je to na studentech samých. V tom je to odlišné od školky, kde se dětem vnutí kýčovitý rámeček za pětistovku, kterou většinou neumí odmítnout. Jestli odmítnou maturanti je na nich, ale je to tedy kaufJ

25 let poté

Včerejší sedmnáctý listopad byl jubilejní. Jubilea svádějí k bilancování. A k oslavě. Slavit sedmnáctý listopad je u nás doma zavedenou tradicí, včera tomu nemělo být jinak. Sváteční nálada, výprava na Národní se svíčkou, vzpomínka na tehdejší emotivní atmosféru, něco dobrého k obědu, večer pak sklenka a nějaký pěkný dokument.

Jenže pak se člověk z míst nejvyšších dozví, že se vlastně tehdy nic moc nestalo, že šlo prostě o běžnou selanku a nic drastického potažmo brutálního se vůbec nekonalo. Nezbývalo tedy nic jiného, než tomuto směru vystavit červenou kartu. Alespoň já jsem to tak cítila, protože co je moc je mocJ.

Do celé věci se aktivně vložily sociální sítě a tak všichni věděli, že v pondělí v jedenáct se bude na Národní hromadně vystavovat červená karta. Pěkná akce.  Chtěla jsem se zúčastnit, leč ve finále bylo jedenáct hodin ve sváteční den příliš brzy.  Vyrazili jsme až po obědě. Na Betlémské náměstí, kde vlastně akce s červenou kartou pokračovala. Bylo to kapku de ja vu, dav lidí, transparenty, skandování, vstřícná atmosféra…Odtud se šlo na Hrad. Ještě jsem si potřebovala odskočit na Národní, zapálit svíčku, leč ta obří fronta mě odradila. Prošli jsme si tedy Národní, kde někdo demonstroval, někdo nakupoval, jiní seděli v kavárně, někteří poslouchali hudební produkce. Prostě takový svobodný pel mel. Přešli jsme přes most, kde jsme se před Nerudovkou napojili na protizemanovský průvod. Byl to tedy dav, vskutku monstrózní. Skandovalo se, ale ne s takovou vervou jako před čtvrt stoletím. Přesto to chvílemi bylo dost emotivní. A oken mávali červenými triky, jakýsi restauratér vyběhl před svůj podnik a povzbuzoval dav červenou kravatouJ. Došli jsme na Hradčanské náměstí, kde ale už byla jiná demonstrace. Pro Zemana. Proti sociální genocidě, jak hlásal jejich transparent. V úzkém kolečku, ohraničení Policií, vyhrávajíce Československou hymnu.  Byli ozvučení, čímž organizátory protizemanovského pochodu zaskočili, tam žádné ozvučení připraveno nebylo, řečníky nebylo slyšet, vznikal chaos a napětí mezi dvěma tábory.  A tehdy jsme to zabalili, už to nemělo pointu. Srovnala jsem ozvučená náměstí před pětadvaceti lety, v době nedokonalé techniky, a dnes, v době nedokonalé přípravy. Ale jinak byl průvod mohutný, emotivní a hlavně slušný. Proto mě večer ve zprávách vajíčka dost nemile překvapila. Takhle se snižovat na jeho úroveň. Někteří mi oponují, že na hrubý pytel hrubá záplata. I v tom je kus pravdy, přesto si myslím, že to ta vejce zazdila. Všude se píše o vajíčkách a třeba o mohutnosti průvodu na Hrad média docela mlčí. Vajíčka jsou zajímavější. Prezident si z toho stejně žádnu zpětnou vazbu nevezme, takže je to vlastně takové odnikud nikam. Ale jsem ráda, že jsme šli. Člověk má alespoň pocit, že splnil svou občanskou povinnost. I když po čtvrt století je to vlastně smutné vyústění. Ale už jen to prosté, že můžeme, má velkou cenu. 

17. listopad

zde:-)

a zde:-)


.....to první s revoluční slevou, to druhé vystihující historický kolotoč, ve kterém se motáme jako veverka v kleci. 

   Jinou písemnou potřebu k dnešnímu datu nemám. Asi proto,že u čtvrt stoletého výročí je toho všude víc než dost.

Ono to na mě přijde třeba se zpožděním.

Dnes si užívám sváteční nostalgie. Mám sedmnáctý listopad jako svátek velmi ráda. Užívám si ho. Jsem za něj ráda.

A zahajuji privátní advent....

Průvodce osudem inteligentního muže ve dvacátém století aneb Tigrid, poprvé

Pavla Tigrida jsme vždycky obdivovala a jeho kniha Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu byla snad moji první samizdatovouJ knížkou. Mám ji doma dodnes a stále se k ní ráda vracím. Proto mě nesmírně potěšil počin pana Kosatíka, který vydal monografii o Pavlu Tigridovi.  Moc si její čtení užívám, protože takových mužů, jako byl pan Tigrid, moc nemáme. Baví mě jeho příběh, napasovaný na spletité dějiny dvacátého století. A jsem zvědavá, co nového se dozvím…………….

Navíc, v atmosféře listopadových revolučních dní a oslav jde o čtení nanejvýš poučné a aktuální..

                                                    

Protéza

Zubní péče je dnes na poměrně vysoké úrovni. Pravda, není sice nejlacinější, kdo chce, ten může do zubů investovat pěkné částky.  Samozřejmě, i přes pravidelnou prevenci se stane, že se ocitnete na zubařském křesle a nad vámi se tyčí pan doktor s vrtačkou. Dnes se laskavě vždycky zeptají, zda si člověk přeje injekci proti bolesti. Na to vždy odpovídám, že jako odchovanec socialistického zdravotnictví něco vydržím a tedy injekci nepožaduji. Pravda, pořád s trochou napětí očekávám, kdy začnu výskat bolestí jako kdysi v dobách normalizačních zubařů, leč dosud se tak nestalo. Zubní péče kráčí dopředu mílovými kroky.  Dopřát si lze i dentální hygienu, kterou bych definovala jako kosmetiku pro zuby. Trochu problém nastává, když si empatický lékař hodlá s vámi povídat a tváří se, že vašim neartikulovaným zvukům vypuštěných z vašich otevřených úst rozumí. To se pak cítím společensky kapku méněcenná, leč musím konstatovat, že díky tomu, že k zubaři v poslední době chodím převážně jen na prevenci, k podobným faux paus nedochází často. Nepotřebuji zatím ani protézy, jako maminka, která si po ztrátě druhého chrupu libovala s novou protézou. Konečně zas mohu mezi lidi, těšilo ji, leč i na protézu si musí člověk zvyknout. Z počátku trochu tlačila, proto si ji maminka při sledování televize na chvíli odložila. Sledujíce střídavě nekonečný seriál a spokojeného jezevčíka, který si cosi přežvykuje, roztržitě psíka hladí a chválí ho, jak je tichý a hodný. V tom někdo zvoní, patrně sousedka na kafe. Rychle, kde mám zuby? Z tácku vedle křesla záhadně zmizely. Intenzivní hledání přeruší další zvonek, nedá se nic dělat, návštěva se musí přijmout bezzubá. Po chvíli tedy hledají obě, marně. Až po chvíli si všimnou potměšilého jezevčíkova pohledu a pachatel je rázem na světě.  Zuby skočily v psích zubechJ. To tedy byla drahá chvilka nepozornosti. A ta ostuda, panu doktorovi vysvětlovat, co se se zubní protézou vlastně stalo. Od té doby neexistuje, aby se protéza odložila tam, kde není její místo. A zubní historka vstoupila do rodinných tradicJ.

Před sto léty

Jak zpívá Jarek Nohavica, kdybych se narodila  před sto léty....byla bych svojí babičkou. Ta byla tehdy malá hezká holčička, trochu vykulená z fotografování. I prababička byla štramanda..A uplynulo sto ( respektive v babiččině případě už sto pět let) a všechno je pryč. Z jejich života je nyní genealogický koníček. A dneska vzpomínka, že jsme kdysi slavívali narozeniny:-). Jo, kdybych se narodila před sto léty...

Drogy z rukou rodičů

Pracovní povinnosti mě zase vtáhly do drogových závislostí, respektive do protidrogové prevence, kterou jsme letos rozšířili o mezinárodní projekt ve spolupráci s německým gymnáziem a školami na severu Čech, kde mají s drogovou závislostí mládeže zase jiné zkušenosti než my v Praze. Informace, které se dozvídáme, jsou v podstatě pořád dokola to samé, nic nového pod sluncem, jen statistická čísla uživatelů se zvyšují, věk prvních zkušeností s drogou se snižuje, alkohol pro mládež v podstatě přestává být drogou. Je všeobecně známé, že první sklenku alkoholu dostávají děti převážně z rukou rodičů, případně jiných liberálních blízkých příbuzných. S tím asi v naší benevolentní společnosti nic nenaděláme. Koupit si nějakou lahvinku navíc není pro naše děti také nijak obtížné, tak se není co divit, že alkoholismus v naší zemi úspěšně stoupá. Zajímavou statistickou změnou byl fakt, že údajně klesá mezi dětmi zájem o cigarety. Což by se mohlo zdát potěšující novinkou, kdyby ji nevystřídal fakt, že jsou nahrazeny trávou, která je nyní velmi in.  A ta hromadně pěstovaná je tedy pěkně výživná…

Nu, protidrogové semináře nikdy nepřinášejí veselá čísla, a když je umocní pobyt v Ústí nad Labem, kde se akce konala, člověk má pocit určitého zmaru. Že by snad z toho měl jít na panákaJ. Nicméně, snad to nějaký efekt ve finále přinese…