e-čtečky

 

                        Čtečka versus kniha

Se zájmem sleduji diskusi na téma čtečka versus knihy. Určitý čas jsem byla zásadním odpůrcem čteček, nyní přichází doba, kdy o jejím pořízení uvažuji. Ne snad, že bych zavrhla klasické knihy, to v žádném případě, ale v určitých momentech si myslím, má čtečka svůj význam. Minimálně, když nechcete s sebou tahat tlustou bichli, vézt tramvají takový Pád titánů znamená rezignovat na vše ostatní, kabelkou počínaje a nákupem končeJ. A i tak se to rovná zátěži, kterou si pamatuji z dětství a branných cvičeníJ.  Teď bych si mohla přihřát polívčičku ohledně Třídní knížky do tramvaje, která je pro cestování ideální, ale to dnes kupodivu nechci dělat. I když, je dost dobře možné, že se i Třídní knížka dostane do nabídky, kterou lze stáhnout do čtečky. Alespoň to říká pan nakladatel, který se také čtečkami zaobírá, má je ve své nabídce a některé knihy už tudy i distribuuje. Nu, uvidíme, zatím se vrátím ke své původní úvaze, zda kniha či čtečka. Nedávno jsem na to téma poslouchala i rozhlasový pořad, kde to vyznělo asi padesát na padesát. Objevili se i radikální odpůrci či fanatičtí vyznavači, jako ostatně vždycky. Ale většina respondentů tvrdila, že nedá dopustit na klasickou knihu, fascinují je krásné knihovny plné nádherně vázaných knih (to mě ostatně takéJ), stejně jako jsou okouzleni vůní knihy a nezaměnitelným šumem listováníJ.  Ovšem z praktického hlediska, na cestování či třeba povalování u moře, je technika k nezaplacení.  Takže ve finále mohu říct, že šlo o remízu.

   Ovšem jako autorka mohu říci, že vzít do ruky svou právě vytištěnou knihu, je něco, co sebelepší čtečka nedokáže. Takže v mém osobním hodnocení ty klasické knihy pořád převládajíJ.

         A jak to máte Vy?:-)

                                x

Zabíjačka

Evropská unie (nebo někdo jiný podobně inteligentníJ) přišel s dalším objevným názorem, respektive zákazem, který se týká domácích zabíjaček. Popravdě řečeno, moc mu nerozumím a nechápu, co tím úřednická mašinérie sleduje? Někdo si vypěstuje pašíka, investuje do něj svůj čas, peníze i práci a ve finále si s ním nesmí dělat, co chce?
   No, něco na tom je. Logika současného světa tomu napovídá. Proč jíst kvalitní domácí potraviny, když můžete kupovat nekvalitní v našich obchodních řetězcích, že? Jenom nevím, jak se chce onen bizardní zákaz dodržovat v praxi? Budou vysláni komisaři, kteří budou zjišťovat, zda jste skutečně nedali ani kousek jitrničky svému sousedovi?  Nebo se vydávat za falešné sousedy a lákat na vás kus ovaru? Jelita asi ne, tam by mohlo jít o kanibalství a to si státní úředníci asi zatím ještě rozmyslíJ?

  Také bude třeba vyřešit, co s řezníkem? Musí být také z příbuzenstva? Nebo to může být klidně i soused? Jak potom vysvětlím, že se u nás během zabíjačky třeba najedl? Leda, že bych mu servírovala bábovku a kafe, ovšem nevím, jak podobnou stravou mistra cechu řeznického dokážu uctít.

   Další problém nastane, když pozvu souseda na oběd? Mohu mu nabídnout prdelačku nebo si na ní mohu pochutnávat jen já, zatímco návštěvu uctím krajícem okoralého chleba, spořádaně nakoupeného v nadnárodním Tescu?

(vlastnoručně upečený bych totiž asi také nabízet nemohlaJ).

    Nelze ovšem vyloučit, že brzy budou „domácí“ zabíjačky na objednávku. Třeba začnou vznikat firmy, které vám udělají domácí zabíjačku se vším všudy. Proběhne (u nás jistě předem podplacené) konkurzní řízení, dodají se fiktivní příbuzní a za tučný peníz si užijete skromnou domácí zabíjačku. Pokud vám z ní něco zbude, jistě budete moci nabídnout i sousedůmJ, půjde přeci o globální, nadnárodní produkt.  Otázka je, koho budou najímat na místa řezníků. Rozhodně bych upřednostnila skutečné řezníky než třeba politiky, i když z hlediska prasáren by asi ti druzí byli na svém. Předpokládám ale, že každý z nich má nějakého kámoše s řeznickým nožem, který bude za podobný kšeft hodně rádJ

Nepodivuji se nad tím proto, že bych snad na Letné chovala na balkóně pašíka a chystala se ho picnout (ostatně, v Praze je tolik prasat, že zabíjačka je tu vskutku nemožnáJ), podivuji se nad tím, jaká další blbost vypadla z úřednických hlav a i nad tím, že byla celkem bez protestu přijata. Nu, ale zdá se, podivování je tak jediné, co můžu. Ovšem chudák Josef Lada, co by asi tak dnes maloval?J

Odcházení

…knižních výher právě započalo. Pravda, byla jsem kapku zamrzlá, ale jelikož jsem zjistila, že moje víra v teplé zítřky je dost naivní a meteorologové na teplotní mrazivý rekord stále čekají (byť pro mě padl už v okamžiku, kdy rtuť klesla pod mínus pětkuJ), nezbývalo, než obout válenky,nasadit ušanku  a vypravit se na letenskou poštu. Chtělo to téměř dvojí oblečení, jelikož úřad je dost intenzivně vytápěn a trpí nešvarem dlouhých front. Tudíž stát tam v oblečení vhodném pro dobyvatele severního pólu se brzy ukázalo teplotně dost náročné. Ale odjakživa snáším horko lépe než zimu, tudíž jsem vydržela i se šálou kolem krku a čepicí na hlavě. Čepice je takový můj mrazivý výstřelek, nejsem zvyklá nosit něco na hlavě. Ovšem nouze naučila nejen Dalibora housti, ale i mě čapku nositi. A to bez ohledu na to, že v ní vypadám jako E. T., protože při pobytu v arktických podmínkách je mi veškerá paráda naprosto ukradená. Tudíž jsem se celkem rozpálená došoupala k jediné fungující přepážce na balíky a mrazivě neochotné úřednici předala své balíčky, čímž jsem je vyslala na jejich ledovou cestu ke čtenářům. Drze si dovolím doufat, že přijeti bude naopak vřelé a že adresátům udělají radost. Činím tak pomyslnou tečku za Deseti stupni ke zlatéJ a už v duchu přemýšlím o další hře. Jsem prostě tvor hravý a soutěživýJ.

Mrazivé zamyšlení

Jsou lidé, kteří v zimě ožívají, a jsou jiní, co museli být v minulém životě medvědi, protože by nejradši zalezli a spali a spali a spali. Jsem si naprosto jistá, že patřím k těm druhým. Letos jsem se dlouho radovala, že zima nedorazí. Jarní leden by takřka dokonale vyhovoval.  Pravda, nějaký náznak zimy by mi nevadil, je přeci leden, ovšem únorové variace zimy mě dokonale paralyzovaly. 

    Některým lidem to ale vůbec nevadí. Ba dokonce existují lovci mrazuJ ( to jsem dosud vůbec netušila - znám lovce pokladů, věna, zážitků, ale mrazu?), jsou i tací, co si jdou vyzkoušet spánek v mínus třiatřiceti stupních mrazuJ, což je adrenalinová aktivita, která se naprosto vymyká mému způsobu vnímání realityJ. Je mi jasné, že se musím se zimou nějak popasovat, ale pro někoho, kdo je spokojen teprve od pětadvaceti kladných stupňů výše, to není vůbec žádná legrace.

    Už jsem párkrát zkusila hledat potěšení i v těchto mrazivých situacích. Nabalila jsem se jako koule a vydala se na procházku. Ono se psem je to takřka povinnost, ale nutno konstatovat, že on má víc rozumu než já. Odskočit si, vyvenčit se a zase domů. Moji snahu o procházku v mínus patnácti moc nechápal. Zábly ho tlapkyJ. Mně zase zamrzaly nosní dírkyL, takže jsme se raději vrátili do vyhřátého domova. Prostě zimu by bylo nejlépe prospat. Je tu ale ten problém, že musím do práce. Jakou zvolit variantu- nespolehlivou MHD, plnou choulících se bezdomovců, nebo auto, kterému se nechce startovat?

 V teple podobné dilema odpadáJ!

    Většinou teď proto bývám permanentně naštvaná, bez ohledu na všechny psychologické příručky o pozitivním přístupu k životu. V těchto mrazech mohou být pozitivně naladěni tak akorát EskymáciJ.

   Některým jedincům jde ale sžívání s mrazivou atmosférou poměrně dobře. Třeba mladíkovi, kterého potkávám při venčení. Chodí běhat, stále v tričku!! Vášniví lyžaři a bruslaři asi také nejsou příliš rozladěni trvalým přílivem arktického vzduchu. Nutno připomenout i otužilce, kteří se o Vánocích cachtali v celkem teplé Vltavě, tudíž konečně nastala jejich vytoužená doba ledová.

    My teplomilové ovšem netrpělivě čekáme na globální oteplování. Dnešní ranní teplota mínus dvanáct dává miniaturní naději, že nejhorší máme za sebou a snad už zase bude lépe. Únor bílý prý pole sílí. Co ovšem sílí tato mrazivá  únorová fáze nějak nedokážu odhadnoutJ

Únos ze Serailu

 Tato Mozartova komická opera je mým prvním letošním kulturním počinem. Myslím, že opera, na rozdíl od činohry, většinou nezklame, tudíž jsem odvážně přijala pozvání a vypravila se do Stavovského divadla. V hlavní roli Konstance excelovala Simona -Houda Šaturová, Mozartova hudba vždycky lahodí mému uchu, takže šlo o veskrze vydařený večer. Příběh je dostatečně známý na to, abych ho tady reprodukovala, snad jen v kostce. Konstance a její služebná jsou uneseny do Turecka, odkud jsou složitě vysvobozovány svými milými. A všechno dobře dopadneJ. Pravdou je, že němčina samozřejmě není tak libozvučná jako třeba italština, ale v tomto případě mi to vůbec nevadilo, ba snad naopak. A Stavovské divadlo má ve spojení s Mozartem neopakovatelnou atmosféru, protože prostě Pražané Mozartovi rozumějí. Já osobně tedy nevím, jak moc hudbě rozumím, spíš neJ,jen se mi prostě líbí. Stejně jako Únose ze Serailu.

Empatie

O vzácné schopnosti naslouchat a vyslechnout druhého už jsem tady několikrát hovořila. Sama jsem si myslela, že tímto darem dokonce disponuji. Ovšem včera na dalším semináři jsem zjistila, že to až tak úplně pravda není. Lektorkou nám tentokrát byla profesorka psychologie a celé téma znělo empatie a umění naslouchat. Ve školství jedna ze základních vlastností. A nejen ve školstvíJ, postrádám ji hlavně v běžném životě. Deptá mě, když něco vyprávím a na svém protějšku vidím, že je duchem nepřítomen. Z nonverbálních projevů umím číst takřka dokonale.J Stejně tak situace, když řeším nějaký problém a protějšek mi skočí do řeči se svou neodkladnou myšlenkou či s úplně jiným problémem, nejlépe vlastním,J a z úplně jiného soudku, než řešíme. Na páteční seminář jsem se tudíž docela těšila. A přínosný byl, ne že ne, byť osobně bych si představovala víc modelových situací. Nicméně došlo mi, že to s mým nasloucháním není zas tak dokonalé, Jrespektive spíš s tím, že se neumím ubránit hodnocení a předávám nevyžádané rady.J A to je chyba. Člověk má jen vyslechnout, vcítit se do druhého, využít jeho emoce a toť vše. A to mi tak úplně nešlo. Což konstatovala i paní profesorka.J Nutno konstatovat, že jsem nebyla jediná, asi jako učitelky máme ty rady v krviJ. Poté jsem přemýšlela, jak by taková terapie pomohla mně osobně. Je sice hezké, potřebné a čas od času i velmi nutné, se jen vypovídat, to ano. Ale já většinou nějakou radu i potřebuji, zajímá mě jiný úhel pohledu, který pomůže danou situaci vyřešit. Tudíž by asi tato metoda, zvaná rogerovská, pro mě tak úplně nebyla. Takže na empatii a naslouchání musím ještě zapracovat, ale rad a jiných náhledů se rozhodně nezříkám. Prostě bych asi potřebovala terapeuta s jinou metodou. Ovšem ve škole se schopnost netečně naslouchat rozhodně může hoditJ

Národní galerie

S blížícím se víkendem, hezky prodlouženém o pololetní prázdniny, je možné uvažovat o programu volných dní. Samozřejmě, asi jen v případě, že nejsme vášniví lyžaři, které konečně zimní počasí neodolatelně vábí do hor na zasněžené svahyJ.  Ovšem my, co zůstáváme v bezpečí vymrzlých pražských ulic, máme možnost ohřát se v prostorách Národní galerie.

5. února roku 1796, se skupinka uměnímilovných šlechticů společně s několika vzdělanci z řad osvíceneckého měšťanstva rozhodla „pozdvihnout upadlý umělecký vkus domácí veřejnosti“. Tak vznikla Společnost vlasteneckých přátel umění, která později založila dvě významné pražské instituce: Akademii umění a veřejně přístupnou Obrazárnu.

A právě Obrazárna společnosti vlasteneckých přátel umění se stala přímou předchůdkyní Národní galerie v Praze. Roku 1902 přibyla k Obrazárně další významná instituce – Moderní galerie Království českého, založená císařem Františkem Josefem I. Moderní galerie pak začala budovat kmenovou kolekci českého umění 20. století. V roce 1918 se Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění proměnila v ústřední uměleckou sbírku nového státu. Vedení Obrazárny se roku 1919 ujal Vincenc Kramář, který ji za krátkou dobu proměnil v moderní, odborně spravovanou galerii.

Tolik krátký historický exkurz.

O tom, zda NG splnila svůj původní účel, tedy pozdvihnout upadlý vkus domácí veřejnosti, lze dnes s úspěchem pochybovatJ, ovšem za návštěvu určitě stojí. Jako vadu na kráse vidím fakt, že vzhledem k výročí se jedná o akci zdarma. Na „zadarmo“ Češi většinou slyší a tak existuje reálná hrozba nekonečných front. I když trochu sázím na to, že obrazy masovou veřejnost netáhnou a že většina Prahy bude na horáchJ

Program zní dost zajímavě, komentované prohlídky mě docela lákají, hlavně v Jiřském klášteře, ale i jinde. A kurátoři myslí i na děti, řada výtvarných dílen a programů pro děti může být zajímavá  i pro uměnímilovné rodinkyJ. Třeba se někde mezi velikány výtvarného umění během víkendu potkáme.

 Jestli ovšem nezvítězí frontoví bojovníci, pak vzdávám předemJ.