Na útěku

  Ne, nejsem na útěku, i když mnohdy si říkám, že ty to bylo nejjednodušší řešení všeho. Na útěku je divadelní hra na mé oblíbené scéně v Ungeltu. Z toho vyplývá, že Na útěku jsme byly už včera večer. Sobotní večer je pro divadlo ten nejlepší čas. Nemusím se hnát z práce, abych to stihla.  Nemusím nervózně pomrkávat po hodinkách, zda se večer zbytečně moc neprotahuje, jelikož ráno brzy vstávám. A stejně tak nehrozí nebezpečí, že během představení budu poklimbávat. I když u tohoto představení by se klimbat nedalo ani po vypjatém pracovním dni. Herecký koncert Jany Štěpánkové a Zlaty Adamovské je pro jeviště Ungeltu jako dělaný. Opět jsme seděly v první řadě, takže pohled dokonalý.
Nestává se často, aby dva komici napsali celovečerní hru pro dvě herečky. Pak to ale stojí za to. Pierre Palmade a Christophe Duthuron, oba zkušení herci, scénáristé a baviči s bohatou kariérou, si autorskou spolupráci nanečisto vyzkoušeli už v roce 2006, při psaní úspěšné divadelní hry Pierre et fils (Pierre a syn) pro ikonu francouzského humoru Pierra Richarda. O rok později se sešli nad myšlenkou Na útěku.

K práci na ztvárnění silného textu pak přizvali dvě skvělé herečky a především výrazné umělecké osobnosti. Line Renaud, světovou legendu válečného a poválečného chansonu, která v padesátých letech vyprodávala Moulin Rouge čtyři měsíce dopředu, zpívala v Americe s Deanem Martinem a v pokročilém věku dokázala prorazit i ve filmovém průmyslu. A Muriel Robin, talentovanou komediantku, která se proslavila svými one-woman show, zároveň se ale postupně profilovala i jako charakterní herečka. A na jednu z divácky nejatraktivnějších inscenací sezóny bylo zaděláno.Světlo prken, která znamenají svět, spatřilo Na útěku 12. září 2007 v reprezentativním sále Théâtre Femina francouzského města Bordeaux. Režie se v duchu francouzské tradice ujal osobně jeden z autorů, Christophe Duthuron. Později se inscenace přesunula na Montmartre, do pařížského divadla Théâtre des variétés.Dobytí Paříže otevřelo hře cestu i do masových médií. Derniéru tou dobou již legendárního kusu se rozhodl odvysílat televizní kanál France 2. Dne 5. ledna 2008 tak usedlo k obrazovkám přes osm miliónů diváku, což je na pořad veřejnoprávního vysílání neuvěřitelné číslo.
.....- tolik citace z oficiálních stránek Ungeltu. 

A nutno konstatovat, že česká verze za tou francouzskou ani v nejmenším nezaostává. Skvělý výkon obou žen po celé dvě hodiny představení. Mě osobně trochu víc dostala paní Štěpánková, ale jako celek to bylo moc hezké. Však také Ladislav Smoček coby režisér je skoro vždycky zárukou kvality. A protože jsme se nad divadelním kusem sešly i s Wlčicí, dodržely tradici, že před představením padne jedna lahvička sektu, a po divadle všechno rozebraly v románské divadelní vinárně u druhé, sobotní večer neměl chybu. "Utíkalo se" vskutku báječně. Doporučuji:-)

 A o útěku uvažuji víc než před představením. Má něco do sebe:-)

Jen mi divadelní nadšení hned po ránu zmrazila zpráva, že umřel Ladislav Smoljak. Smutná zpráva pro divadlo:-(

Opilá ženská

....... je to nejošklivější na celém světě, říkávala moje babička patrně ve snaze uchránit nás od nadměrné konzumace této legální drogy. Nevím, v čem se v jejím pojímání krásy lišil opilý chlap od opilé ženy, výsledek je v obou případech dost nevábný. Babička to měla patrně dané koloritem doby, kde k uznávanému chlapáctví neodmyslitelně patřilo umění důkladně se nacamrat. K hodnotám ženy zas patřilo mistrovství toho svého ožralu zpacifikovat, odvést domů a zout mu boty chvíli před tím, než jí pozvracel naklizenou sváteční světnici. Nu, dnes máme rovnoprávnost, a i proto jsem mohla být svědkem následujícího incidentu. Místo děje není nikde jinde, než v osvědčené Bille. Být zpravodajkou z letenské Billy, mám námětů snad na román:-)
 Ožralá (opilá zdaleka nevystihuje její stav) ženská se tam dožadovala čehosi. Začalo to vyřváváním o bundách. My, co se na životní pouti pomalu ale jistě blížíme tetřevu hlušci, to máme s orientací ve světě totiž trochu složitější. Proto jsem se udiveně rozhlížela po bundách, co tak hlasitě hledala. Vzhledem ke své vrozené zvědavosti jsem se opřena o svůj poloprázdný vrzající vozík přiblížila co nejvíce k epicentru dění, abych vzápětí pochopila, že nejde o bundy. Na začátku slova byla trochu jiná souhláska, čímž jsme se rázem ocitli v jaderných vulgaritách.
  Ženština k tomu dodala i nacionalistický podtext, takže všechny označovala přídomkem ukrajinský. Natolik jsem se zabrala do sledování vznikajícího sporu, že jsem si poté objednala třicet deka ukrajiny. Naštěstí mě udivený pohled prodavačky vrátil do reality a já spořádaně zopakovala, že chci samozřejmě šunku. Uf, trapas. Scéna ovšem pokračovala. "Mužná" ochranka ženu  "statečně" pěstí srazila na zem (což jsem neviděla, nicméně fronta to potvrdila:-) Lid se začal dělit. Jedni fandí jí, druzí ochrance. V okamžiku, kdy se žena za neustálého hysterického hlasitého řevu a nadávek, patrně úmyslně, pomočí, kdosi volá policii, mně se dělá nevolno a pokouším se opustit prostor. Je to ovšem dost oříšek, protože pokladní nepracují a napjatě sledují postupující drama. Hysterie stoupá do závratných výšin, prodejnou se šíří puch, atmosféra houstne. Podaří se mi zaplatit svou šunku, aniž by se někdo podivoval nad mými dvacetikorunovými kupony, dnes byl k divení daleko silnější kalibr.:-)Odcházím konsternovaná dramatem všedního dne a policie za mými zády vleče opilou agresorku. Vskutku, není to hezký pohled. Babička měla pravdu, jako vždy. Doma zážitek musím spláchnout sklenkou vína. Jen jednou,samozřejmě:-)

Bůh masakru

  Představení Činoherního klubu již svým názvem jako stvořené pro páteční večer. Zejména ve finiši před prázdninami takového boha rozhodně vyznávám. Činoherní klub měl však zcela jiné ambice a chcete li se pobavit a zároveň zamyslet nad partnerskými vztahy, mohu Boha masakru jen doporučit. Je to herecký koncert pro čtyři hvězdy- Ivanu CHýlkovou, Miloslavu Pleštilovou, Jaromíra Dulavu a Vladimíra Kratinu. Dva manželské páry se během představení bez přestávky postupně odhalují až na samotnou dřeň vlastních pocitů a sebeúcty. Představení režíroval mladý Ondřej Sokol, který již několikrát ukázal, že divadlo prostě umí. Pravda, tady vedl bohem políbené herce, ale sladil jejich party do dokonalého koncertu. Ostatně, autorka Yasmina Reza je také určitou zárukou kvality a zajímavého počinu, takže člověk dnes z divadla nemohl odejít zklamán. A když jsme ještě sedli v první řadě, mohli jsme si dokonale vychutnat veškeré grimasy, gesta, mimiku. Na netu lze najít plno recenzí na toto představení, takže se nebudu opakovat. Snad jen jediné, že to stojí za to a pokud máte cestu do Činoherního klubu, toto představení byste si neměli nechat ujít.

U zubaře

    Čekala mě dnes návštěva zubní ordinace. Nedohnala mě sem bolest opotřebovaných zubů, nýbrž určitá dávka marnivosti. Prostě jsem se rozhodla vyměnit své amalgámové plomby za esteticky přijatelnější bílé. Ne snad, že by se mi někdo tak často díval na zoubek a kritizoval temnotu v mých ústech, ale paní doktorka nabídla za přijatelnou cenu revizi a tak proč jí nevyužít. Zas a znova mě udivuje ta dentální technika, stejně jako já udivuji paní doktorku, když odmítám injekci. Ale my, odchovanci socialistického zdravotnictví, dokážeme posoudit, co je bezbolestné vrtání. A kdybych při tomto úkonu nemusela mít vyvrácenou čelist, klidně bych si s paní doktorkou poklábosila. Tento prazvláštní zvyk mnoha zubařů mě vždycky drobet znervózní. Když mi někdo klade otázky v okamžiku, kdy mám ústa dokořán a ještě vycpaná vysoušejícími tampony, nevím, co s tím. Sváří se ve mně vrozená snaha vyhovět a odvětit, s fyzickou nemožností tohoto úkonu. Tak jen výrazně koulím či kmitám očima na znamení souhlasu či nesouhlasu. Podobné to bylo u dentální hygieny, ale tam už jsem propadla apatii a ani se nesnažila, neb bych si potrhala oční nervy. Nicméně jsem z ordinace odcházela s vybělenými zuby i peněženkou, ale spokojená. Jen kdyby přestalo pršet. Napadá mě, jestli to není těmi volbami, když teď bude v čele země Nečas, jestli to to počasí nerespektuje?No, trapný pokus o vtip (navíc nepůvodní.-)), ale to je tím uplakaným dnem. Období dešťů mi prostě nesvědčí.

Pořád jsem nemocný

Vražda v rodinném sídle

  Proběhla dnes hned dvakrát v divadle Jiskra v Kobylisích. Ke dnešnímu dni jsme se upínali v podstatě celý školní rok (i když k třicátému červnu se upínáme intenzivněji:-)) Dnes byla premiéra naší hry Sherlock Holmes aneb vražda v rodinném sídle. Hráli jsme dvakrát. Dopoledne pro děti a v pět hodin pro uměnímilovnou veřejnost. Do arény nás vpustili krátce po deváté, bylo třeba nainstalovat kulisy, které nám vyrobila naše šikovná výtvarnice, osahat si jeviště a sjet minimálně ještě jednu zkoušku. No, bylo to tip ťop, ale generálku jsme zvládli. Divadelní prostředí prostě dělá své, je to další herec na scéně. Najednou se lépe hraje, dialogy rychleji naskakují, je to prostě jiné, než když zkoušíme ve třídě mezi poházenými učebnicemi a nedojedenými svačinami. I mě to tady těší, divadelní zákulisí mám moc ráda, jsem tu jako ryba ve vodě. Asi jsem v minulém životě měla co do činění s tímhle kumštem:-) Náš dnešní moderní Sherlock měl vedle sebe Watsonovou, a nejen oni dva odvedli pořádný kus práce. Malí diváci měli očka na vrch hlavy, přeci jenom se na jevišti „vraždilo“, ale nakonec nás odměnili obrovským potleskem. Dospělé publikum se bavilo jinak, pro fiktivní obavy již nebyl prostor. Ale i tady byla děkovačka provázena potleskem, což znamenalo pro všechny velkou satisfakci a uspokojení. Pravdou je, že divadelní šatna po odchodu úspěchem opilých herců vypadala jako po nájezdu divokých kmenů, ale to už je pomalu také klasika. Musela jsem to vrátit do přijatelné podoby, díky čemuž jsem byla ochuzena o Sex ve městě 2, na který jsem měla pozvání. Žel, nedalo se stihnout, i když podle recenzí není čeho litovat. Sex tedy dnes ustoupil dramatickému umění.
Ale stálo to za to, zahrála jsem si na paní režisérku, a i květinu jsem si z premiéry odnesla. A děti hrály jako o nominaci do Národního. Hezké to bylo:-)

Definitivní konec

    Dnešek byl ve znamení definitivního loučení se s úspěšnými maturanty. Na Libeňském zámečku jsme se sešli ve čtyři hodiny odpoledne k slavnostnímu aktu vydání maturitních vysvědčení. Obvykle ceremoniál probíhá v kapli, letos jsme se přesunuli až do velkého sálu. Nastrojení maturanti v doprovodu spokojených rodičů a rozechvělých prarodičů dorazili k poslednímu kontaktu se svou střední školou. Že zkouška z dospělosti na mnohých zanechala zásadní změny, potvrdil ten fakt, že nikdo nepřišel pozdě, jako chodívali do školy. Nu, zdá se, že tu dospělost berou vážně:-). Přišli nastrojení, usměvaví, akt proběhl k všeobecné spokojenosti. Mladší spolužáci nám krásně zahráli, lehce nervózně zarecitovali, paní ředitelka pronesla didakticky vyvážený tklivý projev, o nějaké patetično jsem se pokusila i já. Poté jsme jim předali maturitní vysvědčení a jazykové diplomy DSD, které je opravňují ke studiu ve všech německy mluvících zemích, potřásli jsme jim pravicí a spadla opona. Osm let je minulostí, něco krásného končí a něco krásného se začíná. Přesně, jak pravil Jaroslav Seifert. Dostala jsem od mnohých květiny, což jsem tedy nečekala a skoro jsem zaslzela. Dojetí ovšem vzápětí zabránila ledová sprcha, když mi jedna maminka přišla vynadat za špatnou známku na vysvědčení. Chvilku mi trvalo, než do té euforie z loučení pronikl ten její sarkasmus a jedovatá ironie, abych pak jen zírala:-(Vzhledem k tomu, že útok přišel ze strany, odkud bych to neočekávala, překvapená jsem byla pořádně. Dívka u zkoušky neuspěla. Neuspěla proto, že neuměla. K přihlédnutím k její hezké práci v minulých letech jsem zamhouřila oči a nenechala ji propadnout. Podotýkám, že o tom jednala celá komise, ne jen já. Přesto jsem se chvíli cítila tak nějak šlechetně, jako že zbytečně nekomplikuji dětem život a nechám ji projít, ač s odřenýma ušima:-) A ono ne! Dnes jsem se dozvěděla, jak moc jsem špatná, že zkouška (maturitní) má být výsledkem celého studia, dítě bylo vynervované a tak dále. Že se nepřipravila, to se neřešilo. Je to prostě moje vina. Měla jsem jí dát lepší známku, protože dřív pracovala dobře. A s tím rozlícená maminka odešla! Nechtěla jsem kazit náladu ostatním, tak jsem to rozdýchala (alespoň myslím) a vypisuji se až tady. Byla to taková hořká kapka do jinak velmi vydařeného odpoledne. Ale je dobře známo, že trochu jedu otráví celou studni. Nu, to je život. Takové odnikud nikam. Stejně jako se Zachariášem. Pořád nemocen, další dvě injekce. Už se jich bojí, kňučí, sotva vidí pana doktora. A to je anabáze naplánovaná až do pondělí. Minimálně. No, to si ještě užije, chudáček:-)