Svěcení zvonu

 Hodětice jsou miniaturní vesnice nedaleko Neveklova.  

Středočeský kraj. 

A právě tady nedávno proběhla církevně kulturní akce, svěcení místního zvonu, které jsem se náhodně účastnila. Je to skoro ve stylu, že jedete kolem a najednou vám cinkne, že se tady děje něco neobvyklého. 

A tak se jdete podívat. 

Bylo to stylové. Na Petra a Pavla a v kostele svatých Petra a Pavla. Zvon tu údajně nebyl od války. 

Jsme také ve vystěhovaném kraji, vystěhování Neveklovska a Sedlčanska je tady samozřejmě věc známá, místní bolavé dějiny, ovšem do učebnic z nějakého prapodivného důvodu stále neproniklo. 

Podobně jako třeba oblast česko- polská, nebo Vitorazsko a celá řada dalších historických událostí, které formují celé naše dějiny, ovšem do všeobecné povědomí nepronikají. 

A tak nastávají situace, kdy v Těšíně stoprocentně neví o vystěhování Neveklovska, stejně jako většina ve zdejším kraji nic neví třeba o česko-polské válce o pohraničí, a nebýt Šikmého kostela, tak neví vůbec nic. Dějiny v učebnicích se točí jen kolem Prahy, centrálních rozhodnutí a hradních událostí, moc věcí z regionů tam nepronikne, což je škoda. 

Ale zpět k Hoděticím

Jejich kostel svatých Petra a Pavla byl tedy od války bez zvonu. A dnes přišel čas konečně pověsit zvon nový. 

S tím právě souvisí i slavnost svěcení. Překvapivě ji tady vedl Dominik Duka., byť ve spolupráci s místním farářem. 

Místní hasiči se chopili akce zavěšení. S pomocí jeřábu se pokoušeli trefit se do zvonice. A byli dobří, povedlo se. 

Dominik Duka pak odsloužil v místním kostele mši. 

A následovalo i občerstvení, zjevně z domácích zdrojů, výborné! Místní se celé akce chopili velmi nadšeně a hezky. 

Takže zajímavá akce na prahu léta. 

Svěcení zvonu jsem vlastně zažila poprvé. Asi lze jen doufat, že se  místní zvon znovu nestane obětí nějaké války. I když dnes už se asi zvony na zbraně nepřetavují, máme daleko sofistikovanější a ničivější zbraně. 

Tak ať prostě v klidu zní, když už se po tolika letech vrátil zpátky. 

Přeladění

           

     Už dávno neplatí kdysi neměnná až dogmatická pravda, že počátkem léta všichni z Prahy odjedou na letní byty, tedy na venkov, čímž se z města stane takřka prostor duchů.

Dávno tomu.

Praha už roky v létě neutichá.

 Jen si převleče sako. 

A tak místo manažerů v oblecích tu uvolněně proudí manažeři v plátěných kraťasech.

Kanceláře nezmlknou, jen se jejich pracovní morálka přesune víc do venkovního prostoru, nejlépe někam, kde je výhled na Vltavu a je k dostání nějaký fresh Aperol.

Pracovní rytmus tepe i nadále, ale občas se tam vloudí letně uvolněný podtón, který naznačuje, že práce třeba může počkat a já se dneska na online meet připojím až po koupališti…

Na chodnících logicky rapidně přibývá turistů. Město ztratilo část svých pravidelných obyvatel, ale získalo italské školní zájezdy a japonské fotící gangy. V metru je  pak určitě víc paddleboardů než běžných pracovních zavazadel.

Něco z dávné minulosti samozřejmě přetrvává a tak ano, někteří Pražané skutečně prchají, na chalupy, k rybníkům a babičkám, k moři či do hor.  

Ale zdaleka ne všichni.

Mnozí zůstávají a zjišťují, že i léto ve městě má zvláštní kouzlo.

Třeba v bistru na Letenském náměstí  to intenzivně  voní po koriandru a opalovacím krému. Ve Stromovce se griluje a na Letenské plání zní divoké letní songy. Bohužel, dlouho do noci. 

Pracovní schůzky se  dokonce někdy konají na dece v Chotkových sadech.

Praha najela na letní klídek. 

   Naopak na vesnici to vře. I tam, kde normálně lišky dávají dobrou noc. Mírumilovná náves se přes den mění v pulsující cyklotrasu. 

Chalupáři i chataři zběsile sekají zarostlé zahrady a větrají peřiny po babičce. Ospalá hospůdka je denně narvaná k prasknutí, protože všichni turisté i chalupáři  chtějí pivo a k němu  ochutnat zdejší vyhlášené pikantní utopence.

Za mnoha vesnicemi vyrostlo stanové městečko, kde děti pobíhají s klasickým jekotem, dospělí pak s nervy v kýblu.

Je zvláštní posun rytmu.  

Přesun zvyklostí.

Co je v zimě klidné, se v červenci promění ve festival a co je během roku přeplněné, vypadá náhle jako přívětivě poloprázdné.

Letní režim vlastně není o odpočinkové pauze. Je víc o přeladění. Město dýchá jinak. Pomaleji, ale stále s pulzem.

Vesnice někdy docela zadýchaně funí. Ale každý brzy chytne svůj nový dech a spokojeně se prodýchává letními měsíci.

Léto v Praze tedy není nikterak prázdné. Jen má vyhrnuté rukávy, vypnutý Outlook a kávu v kelímku místo v hrnku.

A ať už jste někde na Vinohradech nebo u rybníka v Třeboni, jedno je jisté, všude kolem vás bude znít jiný, ale stejně hlasitý a pohodový letní soundtrack.

Stačí naslouchat a vybrat si, jestli dneska ticho, nebo koupaliště, jestli město nebo venkov.

Krásné léto podle vlastního rytmu.

 

Snad jen v těch dnech, kdy teploměr šplhá ke čtyřicítce, se moc vybírat nedá, tam jednoznačně platí, že kdo může, z města prchá, protože zdejší tepelné ostrovy vás dokonale zničí.

Pak je radno vrátit se ke starým zvykům a uklidit se někam pod strom u vody. 

Cestovní horečka

 Někteří lidé mají intenzivní letní cestovní horečku.

Jsou dokonce tací, kteří při pohledu na zájezd „last minute“ upadnou do stavu, který by se dal popsat jako přepálená touha po odpočinku. Prostě musí pryč i kdyby na chleba nebylo.

Jiní zase mají horečku z hromadného cestování a nutně potřebují cestovat jen na vlastní pěst.

Je léto, tak jedeme.

Ale občas se stane, že někde mezi výběrem opalovacího krému a hledáním pasu si člověk uvědomí, že… už vlastně vůbec nechce nikam jet.

 Chce jen klid. Vypnout. Nemuset. A ideálně nikomu nic nevysvětlovat.

A tehdy nastupuje dovolená v hlavě.

Nepotřebujete žádné letenky.
Nepotřebujete nový kufr.

Nepotřebujete dokonce ani nové plavky.

Stačí zavřít oči. Vypnout.

 A uvařit si kafe, které stihnete vypít teplé. Žádné připojení na hotelovou wifi. Jen připojení k sobě samotnému.

Je to trochu retro. Ale funguje to.

Dovolená v hlavě je úplně nenápadná. Je jen vaše. Nijak se s ní nechlubíte, nevysvětlujete. Nikdo vám také nechybí, chcete být sami.

 Nepotřebujete památky, protože si vzpomenete na babiččin dvorek a na z dětství už zapomenutou vůni malin.
Tím zároveň přesně víte, jak voní ty opravdové prázdniny.

I jak byla svěží dovolená, když jste ji ještě neměřili podle hotelových hvězdiček či sdílení na sociálních sítích, ale podle toho, kolikrát jste si namočili nohy v potoce.

Jistě, moře je moře. Pláž a slunce většinou naprostá pohoda a relax.

 Číšník, který vám donese snídani až k plážovému lehátku, to je takový hezký letní bonus.  

Ale všechno je někdy jen na oko. Nebo se časem omrzí.

To hlavní se stejně vždycky odehrává jinde. Ve vaší hlavě, v jedinečné, ryze osobní představě o dovolené.
Tam, kde najednou není hluk, ani plán, ani výkon. Jen vy, čas a prostor.

Takže pokud letos nikam nejedete, nevadí. Možná právě vy si užijete nejdelší a nejklidnější dovolenou.

Tu, která se nedá vyfotit. Jen prožít. Tam, kde hlava ztichne a srdce se rozpovídá.

A pokud přece jen pojedete, vezměte si s sebou trochu téhle vnitřní verze.

Protože nejhezčí výlet je ten, kde je vám dobře ve vlastních představách.

Psáno pro Listy Prahy I

 

První dny prázdnin…

Je to každý rok stejné. Školní zvonění utichne, kancelářské židle osiří, děti nadšeně zahodí batohy a přichází… volno.

Sladké, slunečné, voňavé volno.

Jenže ouha! Zatímco kalendář se opravdu vypadá prázdninově, mozek stále jede v pracovním režimu.

Ráno v šest se budíme s panikou, že jsme zaspali. V lednici hledáme svačinu pro dítě, které spí jako dřevo a vstane nejdřív za dvě hodiny.

A když slyším tramvaj, podvědomě kontroluji, jestli mám jízdenku.

Nemám. Protože nikam nejdu, mám volno!

Ano, první dny prázdnin většinou nejsou úplně oddych.

Je to spíš takový detox. Závislost na režimu, na plánování, na odpovědnosti a chvatu je silná a návyková.

 A abstinenční příznaky se dostavují rychle.

Například nutkavá potřeba psát si seznam povinností na každý volný den:

 Uklidit půdu. Složit prádlo. Zavařit ovoce...

A pak místo slunění ležíme pod pergolou s mobilem a čtyřmi seznamy.

 Až po několika dnech nám pozvolna dochází, že prázdniny skutečně začaly…

Tělo si začíná zvykat. Stejně jako mysl.

A teprve, když vás ráno přepadne dítě s klasickou otázkou

 „Co budeme dělat dneska?“

A my mu s čistým svědomím odpovíme „nic“, dojde nám, že detox je za námi.

Volno je tady.

  Opravdu.

Pokud také prožíváte ten zvláštní přechod z běžného roku do letní časové bubliny, buďte v klidu. Není třeba to uspěchat. Dříve nebo později to přijde samo.

Protože hlavní kouzlo letních dní je, že vlastně nemusíme vůbec nic.

 Jen být.

A možná si sem tam lehnout do trávy a pozorovat, jak nám pozvolna zpomalují myšlenky.

 A že si na to člověk musí pár dnů zase zvyknout?

No jistě. I odpočívat se musíme učit.

Léto je pro tento typ výuky ideální čas. 

Přeji vám hezky lenošivé letní studování.

 

Nejhezčí den v roce

 Navzdory všem slavným dnům, všem výročím a začátkům, je nejkrásnějším dnem v roce první červenec. 

Začínají prázdniny.  To, že vysvědčení bylo už minulý pátek , nehraje žádnou roli. Prvního července je až dnes. 

A je jedno, zda jste dítě školou povinné, rodič, kantor, školník či někdo, kdo už dávno nemá se školou nic společného. Ten pocit je tam pořád. Prvního července prostě začínají prázdniny.  To je prostě tak napevno zaryté pod kůží, že to zasáhne každého. 

A ten, koho se to nějakým způsobem týká, ten slaví. Jedno, zda bujaře či úlevným vydechnutím. 

 Oslavuje. 

Nejkrásnější den v roce.

 Kam se hrabe nějaký Silvestr či velikonoční pondělí. 

Tohle je svátek jak má být. A to i přes to, že první prázdninový den byl vlastně už v sobotu. Ale pořád nebylo prvního července. To je až dnes a je to takový sváteční pocit. Zkuste si to třeba vyslovit. Je prvního července. 

Myslím, že to tam pořád rezonuje. Něco hezkého a vzrušujícího je před námi.