Na Medarda

 Červen přináší Medarda, známou lidovou pranostiku, která předpovídá deštivé období na dalších čtyřicet dní. 

Jde o rčení notoricky známé, snad každý o Medardovi někdy slyšel.

Ovšem červen nabízí podobných frazémů přehršel. Okrajová otázka je, zda někdo ještě rozumí termínu přehršel a zda frazémy má vůbec cenu zmiňovat, když jsou podle některých lidí stresujícím faktorem dětí u přijímacích zkoušek.

Nerozumí jim, prý.

Proto je možná červen vhodným obdobím na oživení znalosti o pranostikách. A nejen těch mediálně známých, jako je ta o Medardovi.

 V červnovém panteonu pořekadel je zde kupříkladu Norbert, Antonie s Antonínem, Vít, Alois a Ladislav, pranostiky jsou spojené i s Petrem a Pavlem.

Nabízí se logická kvízová otázka, zda nějakou pranostiku spojovanou s uvedenými jmény všeobecně známe?

Třeba, prší-li na Ladislava, déšť po sedm neděl trvá. Nebo svatý Vít dává trávě pít.

A svatá Tonička mívá často uplakaná očička.  

Jak vidno, je to často o dešti, který byl a je pro nás nezbytný.

Když je ho hodně, samozřejmě to vadí, ale když není, vadí to snad ještě víc.

Červnové pranostiky v tom měly jasno.

Dříve se na jejich základě skutečně dalo předpovědět počasí. Mnohdy stejně dobře, jako dnes s pomocí moderních aplikací. Tedy až na to, že ty dávné předpovědi měly větší šarm a poetiku, ale i napětí, zda opravdu vyjdou.

 Co je ale zajímavé, pranostiky nás vedou k zamyšlení nad souzněním s přírodou.

To je, samozřejmě, v dnešní době poněkud náročnější, víc trendy je souznění s technikou, potažmo s umělou inteligencí, ale cestou k letnímu slunovratu to bez přírody vlastně nelze.

Protože, podle pranostik, jaký je Petr a Pavel, takový bude i Havel.

Nu, nebyli ti naši předkové v tvorbě pořekadel a frazémů i jinotajů doslova mistři?

Prožijte příjemně vzrušující červnové dny, s pořekadly či bez nich, nejlépe podle vlastního naturelu. 

Přesně jak praví dávný lidový postřeh o tom, že jak si to uděláš, takový to máš. Třeba v červnu…

A uvidíme, co zítřejší Medard:-)

 

 

 

 

 

Jezdíte po Praze autobusem?

Jezdíte po Praze autobusem? 

Pokud ano, gratulujeme, právě si se seznamujete s hlavním oslavencem měsíce června. 

A dokonce na vlastní kůži, když autobusy aktivně využíváte.

Není to sice páteřní osa pražské dopravy, stěžejní pozornost zatím pořád kradou metro a tramvaje, ale v souladu se stoletým výročím je nutno říct, že i autobusy mají v pražské MHD své nezastupitelné místo. V neustále zacpané Praze dokonce mají i své vlastní pruhy, nemusí stát v koloně. Tedy pokud jim neukáznění (nebo zoufalí) řidiči jejich vyhrazený pruh nevyblokují. 

Neměli by a tak předpokládejme, že autobusy projíždí Prahou lehce jako nůž máslem.

Klidně a nekompromisně si razí svou cestu Prahou už dlouhé roky.

V letošním červnu to  totiž bude rovných sto let jejich pravidelné existence.

 Tehdy, v roce 1925, se na lince z Vršovic do Záběhlic poprvé rozjel pravidelný autobusový provoz. 

A že to byla opravdu dopravní revoluce, místo koňských povozů se cestující mohli pohodlně posadit do motorového vozu, který je vlastně odvezl rovnou do 21. století, protože autobusová doprava funguje dodnes. 

Dneska je to pro nás naprostá samozřejmost, ale před sto lety to bylo jako přistát na Marsu.  Tehdejší Pražané navíc měli v poměrně živé  paměti už jeden neúspěšný  neúspěšný start autobusové dopravy, který se konal ještě za Rakouska Uherska. To sice ještě  autobusy Laurin a Klement připomínaly spíš větší kočár než motorové vozidlo, ale myšlenka už se klubala. Pravda ale je, že v začátcích moc nefungovaly, často musely zastavit, aby se nepřehřály. Nebudily ani velké nadšení. Nešetřil je ani dobový tisk. Definice nového vozu zněla, že jde o smradlavé a hlučné monstrum, navíc nekřesťansky drahé. 

Jízdenka stála dvacet haléřů. 

Celé se to tenkrát zrušilo a posunulo. Prý je to potřeba doladit. 

Právě díky těmto negativním vzpomínkám prý i druhý červnový pokus nebyl zpočátku vítán s velkým nadšením.

Nicméně, na druhý pokus se to podařilo. 

Autobusová linka začala jezdit pravidelně, čímž se městská doprava stala dostupnější. 

Pořád byla drahá, vlastně ještě dražší, jízdné stálo jednu korunu!!

Ale mnozí to rádi zaplatili. Byla to moderní a lákavá dopravní alternativa.

A trvá už sto let. 

Někteří řidiči, zejména těch příměstských autobusů, by sice potřebovali intenzivní školení v nějakém přijatelném chování, ale jiní jsou i vlídní a příjemní. Ono jezdit v pražském provozu a vozit lidi vyžaduje určitou dávku odolnosti, drsnosti a také asi hroší kůže. Není to jednoduché, asi proto DP pořád inzerují, že hledají řidiče i s náborovým příplatkem. 

To asi před sto lety, na cestě z Vršovic do Záběhlic, nikdo nemohl tušit, kam až to celé dojede. 

Dneska už se uvažuje, někde asi i testuje, doprava bez řidičů, jen s nějakým AI robotem. 

Jsme na tom tedy podobně, jako byli cestující z Vršovic do Záběhlic. Začíná něco nového, co si zatím neumíme představit. 

Takže za sto let, bude-li ještě nějaká MHD, budou reflektovat naši dopravu jako historickou. Užijme si jí tedy, dokud funguje. Myslím tím fakt, kdy pořád řídí živý jedinec. 

Projeďme se výročními busy horkými červnovými dny, klidně spolu s celou pražskou MHD, která nás spolehlivě doveze až do dovolenkových letních měsíců.

Sto let je výročí, které za jedno projetí stojí. 

Mladistvý jako argument

 Mám takovou asi zbytečnou, přesto silnou, potřebu zamyslet se nad tím, co v naší společnosti vnímáme jako odpovědnost, dospělost, zralost či nezralost?

 Co je pro nás zločin a co terorismus. 

Vyprovokovala mě k tomu už únorová vražda v Hradci Králové, kdy šestnáctiletý vrah zabil dvě náhodné prodavačky. Dneska dávno zapomenutá událost.

Byl to tehdy zločin. Podle mě bezpochyby. 

Přesto média pořád dokola řešila jeho věk. Jako, že za to vlastně tolik nemůže, když je tak mladý...

A pak se donekonečna omílalo, že nejde o terorismus.

 Jako by tím zločin ztratil na své váze. Respektive, četla jsem to tak, že když nejde o terorismus, tak se vlastně nic moc nestalo. 

A mladíkovi - opět vycházím z médií - hrozí "až" deset let.

Cítila jsem tehdy velké rozladění. Když už šestnáctiletý člověk dokáže vraždit, měl by za svůj čin nést plnou zodpovědnost, nějaké alibistické, že je nezletilý, přeci jeho obětem život nevrátí.

 Připravil je o život, má za to nést odpovědnost. 

Za mě je tedy zločin jako zločin, jedno, zda ruku šestnáctiletého, dvacetiletého nebo snad stoletého. Vždycky to vyvolá nejen smutek, ale i strach, šok a v neposlední řadě také pocit nespravedlivosti. Že máme v tomto směru specifický přístup k mladistvým je podle mě chyba.

 Když se podíváme na ten konkrétní případ do Hradce, ukazuje to, jak znepokojivě málo se v některých případech ve společnosti diskutuje o otázkách zodpovědnosti mladistvých, stejně jako a o tom, jak se s nimi zachází.

Mladistvý, který spáchá něco takového, je považován za "příliš mladého" na to, aby byl plně zodpovědný za svůj čin, všude se tají jeho jméno, s okolnostmi k věku. Jméno obětí se ovšem vesele zveřejňuje. 

Když půjdu po našich platných zákonech, tak je člověk v tomto věku dostatečně starý na to, aby mohl získat řidičský průkaz, a to bez větších problémů. V sedmnácti dokonce může i řídit.

Takže mi z toho plyne nelichotivé poznání, že když se to hodí, tak dospělý je, když se to nehodí, tak dospělý není. 

Možná srovnávám jablka s hruškami, ale to, že se někdo ve věku šestnácti let jen tak rozhodne kupříkladu vraždit, jako tomu bylo v tomto případě, ukazuje, že patrně nemůže být úplně napraven a zařazen zpátky do společnosti. 

Bohužel, je to nastavené jinak. 

Stačí vzpomenout spartakiádního vraha, ten vraždil ve stejném věku. Docela se divím, že o něm ještě nevznikl nějaký akční velkofilm, jako o jiných podobných týpcích. 

Je možné, že jsou v životě takového mladistvého nějaké závažné problémy,  které se ale neřeší touto cestou. 

Obránci práv mladistvých tvrdí, že pokud tam takové problémy jsou, pak je měl systém řešit. A vina je tedy na systému a pachatel tím pádem za nic nemůže... 

 Souhlasím asi s tím, že mnohé věci je nutné řešit v mnohem širším kontextu, než jen zaměřením se na trestní odpovědnost.

Ta ale musí fungovat. Podle mého dokonce bezpodmínečně. 

Právní systém by měl být schopen nabídnout dostatečnou podporu pro prevenci takovýchto činů.

Prevenci. 

Ale ve chvíli, kdy je mladistvý pachatel už konfrontován s následky svého fatálního jednání, už by měl být trestán jako dospělý. 

Nejde už o to, že on má „šanci na nápravu“, ale o to, že lidský život byl ztracen, a to je něco, co nelze ignorovat.

Může být opravdu těžké se smířit s tím, že někdo, kdo spáchá tak brutální čin, může dostat "nižší" trest kvůli svému věku. Mně to tedy moc nejde, to akceptovat. 

  Tragédie z Hradce Králové zanechává nejen otazníky nad právním systémem, ale také nad tím, jak zodpovědně přistupujeme k otázce zodpovědnosti, k otázce výchovy a vzdělání, 

k problémům mladých a vlastně i starých, k empatii, k otázce zločinu a trestu, ...  a jak bychom měli reagovat na takovéto situace. 

Jenže je květen, vražda z února je dávno zapomenutá, žádné viditelné řešení se neobjevilo. Otázka zločinu a trestu, která trápila uz Dostojevského, pořád nemá smyslnou odpověď...

Nevím z jakého důvodu se mi do podvědomí vtírá nelichotivá komparace s termínem banánová republika. Ale možná to jen vidím příliš černě. 

Dát si dvacet

 Říká se, že odpolední spánek je luxus pro lenochy. 

To je asi spíš trochu taková pomluva od těch, co spát nemohou, ale faktem je, že někdy má člověk trochu výčitky, když si jde odpoledne na chvíli lehnout. 

A po pravdě, víc než luxus pro lenochy je odpolední spánek spíš taková tajná zbraň produktivity. 

Nebo alespoň recept na dobrou náladu.

  Když  odpoledne na chvíli zavřete oči, rodina nebo okolí, kterému se neprozřetelně svěříte, vás možná "odsoudí"  jako nenapravitelného povaleče. 

Nebo vám to tiše závidí, ale nahlas pochybovačně kroutí hlavou s kritickými slovy:

"Tak na to já nemám čas!"  

 Přitom v jižních státech na odpolední siestě postavili kulturní tradici, v Japonsku dokonce schvalují krátký spánek přímo na pracovišti.

Myslím, že hlavně v Řecku / to Japonsko tolik neznám/ je to dáno nejen povahou, ale

i velkými vedry, které často v odpoledních časech panují, takže je lépe si trochu pospat. 

Je to praktické. 

   Při pohledu na předpověď počasí se už několik let zdá, že je docela reálná vize, že klimatické změny přivanou tuto životní nutnost odpolední siesty i k nám. 

Přizpůsobíme rytmus dne počasí. A  odpoledne si konečně zdřímneme bez výčitek, klidně 

i v práci. 

 Zatím je ale odpolední spánek výlučná vlastnost některých jedinců, kteří si ji umí dopřát. 

  Dvacet minut odpoledního šlofíku přitom může člověka nakopnout víc než dvojité espresso. Zlepší soustředění, paměť i náladu.

 Samozřejmě, hrozí nebezpečí, že když to přeženete, riskujete, že se probudíte dezorientovaní jako po mezikontinentálním letu. 

   To se tedy stává mně, protože pokud se zadaří a odpoledne nebo v podvečer usnu, budím se zmatená jako včela. Mnohdy okamžitě propadnu panice, že jsem zaspala, protože čas kolem osmé mi logicky našeptává, že za chvíli asi bude zvonit?! Musím rychle jít...

 Do práce jsem tedy v podvečer ještě neodešla, ale slyšela jsem příběh, že se to někomu podařilo. Po odpoledním probuzení si myslel, že je ráno a tak vypravil do zaměstnání, kam dokonce i došel.

   Organismus prostě po nečekaném odpočinku někdy dělá divy. Neumí se rychle vrátit do reality. 

Přesto je odpolední spánek podle všechno prospěšný a doporučovaný. 

Tudíž je třeba ho trénovat. A nejlépe pravidelně. Dopřát si ten luxus pro lenochy...

Takže přikrýt se, zavřít oči a nechat odpoledne chvíli ospale plynout… ale pro jistotu i s budíkem!

Jak z toho ven?

 Myslím, že žijeme v době, kde pravda, nebo spíš realita, abych nebyla patetická, už dávno není to, co bývala. 

Realita se změnila ve virtuální realitu a ta klasická realita, reálná, nahmatatelná, pomalu mizí v propadlišti dějin. 

Možná jsme ještě jen na křižovatce, ale o to je to asi náročnější, kudy se vydat dál? 

Patrně právě takhle rozevlátost je nyní  novou současnou realitou. 

Jde o dominující informační svět, kde se musíte proklikat nekonečným řetězcem zdrojů, abyste si ověřili informace. 

Kdysi se tak vytvářeli i virtuální realita. 

To už dneska pravda opravdu není. Myslím to, že nad tím máme kontrolu. 

  AI to přece všechno udělá za nás.

Ale co víc – rovnou vám řekne, co je pravda! Nebo přesněji – co si máte myslet, že je pravda. 

A pokud se vám to nelíbí, není problém, vytvoří vám jinou verzi. Stačí říct.

Takže nakonec vznikne takový guláš, že nikdo nebude vědět, co je ta jeho pravda, ke které se kdysi třeba chtěl proklikat s pomocí vlastní inteligence.  

Čemu tedy vlastně věřit? 

To je dnes otázka za miliardu.

Kupříkladu, nad realitou a relevantností fotek jsme rezignovali už dávno. 

Protože co je dnes fotka?

 Photoshop a jeho novodobí mutanti ji „vylepší“ tak, že  vás ani vlastní matka nepozná.

Nebo naopak, samozřejmě.

Video? 

Deepfake vám v pohodě reálně ukáže, jak Churchill ve skryté místnosti podepisuje dohodu o spolupráci s Marťany.

Texty? 

AI chrlí slova tak dokonale učesaná, že na první pohled nepoznáte, jestli to napsal člověk, nebo algoritmus, co se zrovna rozhodl z legrace redefinovat historii.

A všudypřítomná propaganda! 

Ta je teď  mnohem sofistikovanější – AI vytvoří tak dokonalé, logicky vyargumentované nesmysly, že jim budete věřit více než vlastní paměti.

Zbývá tedy už jen maličkost, správně nás nasměrovat, abychom věděli, co si máme myslet.

Výsledkem je taková informační džungle, kde ani Tarzan neví, za který liánový titulek se chytit.

Jak z toho ven?

 Možná by pomohlo nevěřit ničemu.

 Ale to se zase vystavujete riziku, že se proměníte v permanentního konspirátora s alobalovou čepicí na hlavě.

Ona cesta ven, respektive cesta zpátky, už neexistuje. 

Pořád hledám nějakou osvícenou radu, jak se vyznat v tom přicházejícím Babylónu, ale pořád jsem velký skeptik.

AI už stejně přepsala všechny alternativy.

Zbývá jen se asi jen rozhodnout, zda se budeme dál snažit držet reality aspoň za cíp, nebo se svezeme na vlně kolektivního šílenství. 

Pokud tedy vůbec ještě existuje něco jako realita...

 

 

Den dětí

 Letos připadl na neděli, takže si sváteční den mohly děti užít hezky v klidu domova a s rodiči. 

Nabízela se spousta příležitostí, bazén, zoo, hrady a zámky, cukrárny...

Tím, že bylo prvního v neděli, rodiče nemohli utéct do práce. Muselo se slavit.

A tak to, minimálně ve Stromovce, vypadalo jako na velkém dětském mejdanu.

 Děti slavily, rodiče přežívali. Všude skákací hrady, zmrzlina, zvířátka, rytíři na hradě, balónky v cukrárně. 

Místy to trochu vypadá, že Den dětí je hlavně svátkem pro výrobce cukrové vaty a plastových mečů.

Oficiálně ale má Den dětí upozorňovat na práva a potřeby dětí...

   Zdálo by se, že v naší společnosti, kde se v určitých kruzích pěstuje až kult dítěte, to není nutné připomínat?

Ale opak je pravdou.

Jsou i u nás místa, rodiny či školy, kde být dítětem není nic moc.  I u nás existují děti, které zažívají domácí násilí, přehlížení nebo tlak na výkon.

Den dětí by tedy  neměl být jen o dárku navíc nebo sladké odměně, ale o připomenutí, že každý den bychom měli děti brát vážně.

Den dětí by měl být i potvrzením faktu, že svět bez dětí by byl nudný, příliš logický 

a neuvěřitelně klidný.

Baví mě ty malé, ty jejich otázky typu:

 „Proč nemají mušle nohy?“

"Proč, proč, proč a proč....?"

Den děti je i o tom, že nám připomínají, že není důležité pořád mít všechno pod kontrolou. 

Někdy stačí trochu zmrzliny a dobrý úkryt při hře na schovávanou.

Den dětí má být víc než o návštěvě cukrárny  připomínkou práv dětí.

 Tak si je zopakujme v překladu do školní řeči: právo na přestávku každých 45 minut, právo na ticho v jídelně (což nefunguje), a hlavně právo na vlastní názor....

To je u nás.

Jinde by to asi definovala věta, že mají právo na dětství.

A ten školní problém?

Děti u nás tráví ve škole spoustu času, někdy až moc / a v zimě od nevidím do nevidím/ takže by škola neměla být místo, kde se jen bifluje, ale taky kde se směje, objevuje, chybuje a roste.

Den dětí by měl ve škole připomínat hlavně to, že děti nejsou stroje na výstupy, známky, Cermat testy, úkoly a úspěšné přijímací zkoušky. 

Děti  jsou lidé s fantazií, neklidem v nohách a někdy až podezřele dobrým smyslem pro spravedlnost.

 Osobně beru děti na Ďáblický hřbitov. Na místo, kde je Dětský hřbitov. Dětí, které zlikvidovali soudruzi v padesátých letech. Děti, kterým se žádných práv nedostalo. Ani právo na život jim soudruzi nenechali. 

Přečtěte si román U severní zdi, určitě budete zírat. 

Děti na dětský hřbitov také většinou dost zírají. Možná se to zdá dost morbidní, takhle si připomínat Den dětí, ale myslím, že právě o tom to je. Uvědomit si, že se máme dobře... A že ta dětská práva nejsou vůbec samozřejmá!!

A to cukrárnou to vždycky zjemníme, cestou zpátky si odskočíme na zmrzlinu. 

Tak to je náš Den dětí. 

Jaký ho máte vy?

Mimo mísu

 Představení v divadle Metro. 

Veronika Freimannová a Dana Batulková. Dvě dámy, které snad nestárnou. 

Šaramantní, vtipné, krásné. Logicky, ony vůbec nejsou mimo mísu, ale jejich představení s tímto názvem je půvabné. 

Divadlo Metro jsem neznala, respektive jsem si ho nepamatovala ani nevybavovala. Upoutávka na mě vyskočila už kdysi v únoru, tak jsem to zkusila. 

A stálo to za to.

Šlo o příjemný večer ve společnosti dvou výborných hereček. Sice se na první dobrou výprava na country bál, kterou řešily celé představení, zdá jako jednoduchá zápletka, ale dojem byl úplně jiný. Stačilo to. Klasická konverzačka. 

Dvě ženy, jedna událost.

Ale bylo to moc fajn, čas utekl jako voda. 

Obě herečky opravdu nesou představení úplně samy a s lehkostí i energií udrží pozornost publika od začátku do konce. Jejich dialogy jsou živé, vtipné, ale často i jemně ironické, plné postřehů o životě, vztazích a o tom, jaké to je snažit se "nebýt mimo mísu“, ve společnosti, v přátelství, v sobě samých.

Humor tu není jen prvoplánový, i když i takové okamžiky se najdou, ale nejvíc vychází ze situací, které důvěrně známe.

Prostě pobaví, zaujmou, donutí k zamyšlení, nabijí energií.

Mimo mísu je laskavé a chytré představení, které vás nenásilně vtáhne do světa dvou žen a jejich touhy neztratit se v životě. 

Vnímala jsem to jako vtipnou komedii s duší.

   Oč lepší zážitek z divadla, o to horší z Národní. Sobotní podvečer tedy pro tuto městskou tepnu v centru města není dvakrát lichotivý. 

Všude plno kebabu. 

Nic proti této módní formě rychlého občerstvení, ale kolem každého stánku hluk, puch a totální nepořádek. Zmaštěný chodník, kolem odpadky, mezi tím se proplétají koloběžky a davy turistů zírajících do mobilu. 

Fronta na jakousi patrně nadpozemskou zmrzlinu se táhne po celém chodníku, do toho další fast foody… 

Víc to celé připomíná turecké tržiště než moderní ulici v centru evropského velkoměsta. Nejvíc jsem vnímala všudypřítomnou špínu, ulepenost a nepořádek....

 A pak sem choďte za kulturou…?

Naštěstí MHD šlapala jak hodinky, tak se zážitek z divadla nestačil rozplynout. Možná jsem já „mimo mísu“, že mi to přišlo poněkud podivné. Myslím ta Národní. 

Představení Mimo mísu naopak skvělé…

Cítíte se také někdy "mimo mísu?"