Zas a znova

 

Mnohé věci se nám vrací. 

A tím úplně nemyslím kupříkladu módní retro styl, kdy se do ulic triumfálně vrací zvonáče, ačkoliv kdysi jsme se dušovali, že je na sebe už nikdy nevezmeme.

Spíš mě napadá recyklace dějin. Jako by nám minulost procházela přes třídicí linku a znovu se objevovala v novém, modernějším kabátě.

Tak třeba jsem zachytila, že se vrací branná výchova. Sice se jmenuje jinak, ale vrací. Naše generace si ji pamatuje jako hodinové sezení v tělocvičně, kde nás učili, jak si navléknout plynovou masku a pak v ní pět minut hyperventilovat, protože nám nikdo neřekl, že se v ní taky dá dýchat normálně. Pak v pláštěnce a s pytlíky na rukou, aby jaderný prach nepronikl na kůži, čemuž rafinovaně bránily zavařovací gumičky, se vyráželo na branný pochod. Lidově zvaný pochoďák. Pěkně se zátěží. Abychom byli branně připraveni!! 

 Dnes se logicky bude jmenovat jinak, myslím, že „výchova k bezpečnosti“ nebo „obrana vlasti 2.0“, ale princip je stejný, naučit mládež, že svět je nebezpečné místo a že stát si jejich ochranu vezme na starost. 

Tedy pokud se jim podaří uniknout z budovy školy během simulovaného útoku, což u některých typů školních dveří dnes bývá dost neřešitelný úkol.

 Nicméně, návrat kolektivní obrany před válkou je zpátky.

Tím pádem se  vrací  i vojna.

 Asi se tím nemyslí dvouleté ideologické přeškolování, co nejdál od domova, pod dohledem soudruha důstojníka s knírem a vášní pro buzeraci. 

Ale nějaká forma vojenské služby se vrací. 

Doba si to žádá. Nebo se o tom dost hlasitě mluví, že je potřeba vojnu vrátit. 

Takže se vrací v nějaké podobě plno věcí.

Co je ale podle mého největší historický comeback?

 Strach. 

S tím se hodně dobře pracuje.

Dějiny nás naučily, že když už se bojíme, tak pořádně. 

Během studené války jsme se báli, že nám sem někdo pošle raketu. Strach byl přiživován ze všech stran.

 A docela to fungovalo. 

Pak jsme se na chvíli přestali bát, všechno se zdálo být sluncem zalité.

A ejhle, zase je to tu! Strach se stal dobrým nástrojem všech různorodých mocipánů. 

Nabízí se strach z bídy,  z nezaměstnanosti, z okupace, je tady strach z války, strach z celního zdražování, strach i z toho, že se v noci podíváme na zprávy a zjistíme, že jsme jeden špatný krok od toho, aby se celá planeta rozhořela jak zapomenutý hrnec na plotně.

Prostě se obavy a strach vrátily v plné parádě. V převleku, logicky, ale jsou zpět jak nevítaná tetička na rodinné návštěvě. Minimálně v mediálním prostoru se s ním aktivně pracuje.

 A tak si tak přemýšlím, co všechno se ještě vrátí? 

Měnová reforma? 

Fronty na banány?

 Nebo třeba závazky kolektivů pracujících k výročí něčeho důležitého?

No, uvidíme. 

Něco už má k návratu dobře nakročeno, něčemu se zatím  bráníme, něco se vrací pěkně maskované a chvíli trvá, než nám docvakne, že tohle už tady přece bylo??

Ať už je to jakkoliv, jedno je jisté: zapomnětlivost lidí je ta nejspolehlivější recyklační linka historie. 

Stačí počkat pár dekád, a všechno je zase nové, moderní a samozřejmě nezbytné. Musí se to prožít, aby se pochopilo, že tudy asi cesta nevede?

 Zbývá tedy jen otázka,  jakou že recyklací nás dějiny překvapí příště?

 

Vlny

 Konečně jsme je viděli. 

Film, o kterém se mluvilo tolik, že jsem čekala až něco nadpozemského. 

Nadpozemské to nakonec nebylo, ale dojem z něho přetrval i po odchodu z kina, a to je pro moje vnímání filmu rozhodující. 

Dobré to bylo. 

Líbil se mi, asi mě i bavil. 

O čem to je asi není třeba opakovat, všichni ví, že jde o rozhlas, svobodu slova a dramatické události kolem roku šedesát osm.

Je určitě moc hezké, že se zviditelnila jména, která široká veřejnost už asi moc nezná, jako paní Šťovíčková, pan Wiener či Jan Petránek.

Bavily mě ty scény, kdy se využívá archivních záběrů, které se prolínají s těmi hranými. 

To bylo už ve Vyprávěj, takže zajímavá recyklace dobrého nápadu. Řekla bych, že tady to vypadá pěkně autenticky, dobře zakomponované, vtahuje to do děje.

I atmosféru doby se  ve filmu povedlo zachytit. Vnímala jsem ji. 

Pro studenty do škol je to dokonalé. Příběh na pozadí historických události. Třeba je to povzbudí dohledat si něco víc. 

Už dávno  mám od nich reakce, že je to zaujalo.

  Mně znovu došlo, respektive připomněla jsem si,  že Dubček byl víc slaboch než hrdina, nikdy jsem moc nerozuměla té jeho popularitě a oblibě.

 To je asi dobový efekt, ta jeho obliba, je to nepřenositelné? 

Asi tedy...?

Posílilo to moji averzi k určitým typům lidí, k soudruhům,  k sovětským okupantům i k  celkové neschopnosti se poučit z minulosti. 

  Sice jsem místy měla malinko pocit, že je trochu jedno, do jaké doby je příběh zasazený, ale to celkovému dojmu nijak nevadí.

Ostatně, sám pan režisér v nějakém rozhovoru řekl, že ho ta historie vůbec nezajímala, že šlo o příběh. Tak nevím, jestli nejsem podvědomě ovlivněná či zda to tak na mě působilo. 

To ale není na škodu, samozřejmě. 

Kritická historická místa na mě  nepůsobila rušivě, film mě bavil a to je asi jeho hlavní cíl. 

Teď ještě Tichá pošta, nic víc mě zatím v kině neláká. 

Ale za Vlny jsem ve finále ráda, že jsem je viděla

Konce...

Kdysi jsem si myslela, že stáří je takovým bonusem k životu. Dokonce nás kdysi učili o úctě a respektu ke stáří, což tu moji naivní představu utvrzovalo.

 Je to přece takové finále. Člověk si v něm užívá toho zaslouženého odpočinku, utrácí peníze, získává úctu a respekt a… vlastně tak nějak sklízí, co zasel!!?

 Po letech vyplněných prací, péčí o rodinu, různých každodenních starostí či radostí, máte najednou peníze, rodinu kolem, pěkný domeček a klid…?

Už žádné hektické dny, kdy běháte po pracovních schůzkách nebo zuby nehty stíháte práci

a děti. A vlastně nestíháte nic, protože pořád pracujete a času je tak málo…

Za to všechno se vám logicky společnost určitě ráda vděčně odmění?

 Tak to asi musí být, ne? 

Nevím, jak dlouho mě tahle naivní představa držela.

Jediné, co z toho platí, je tvrzení, že všechno je jinak.

Jaká je tedy realita?

Většinou jsme samozřejmě víc svědky tragických kolapsů na konci života. Bídy, nedostatku, osamění, nemocí. Nezájmu a nepohodlnosti.

 Často čtu, nebo i vidím a setkávám se s příběhy, kde starší člověk skončí bez práce, bez rodiny, bez střechy nad hlavou. A to dokonce i bez jakékoliv dramatické fatální předchozí chyby. Prostě zestárnul a basta. Žádné grandiózní finále, třešnička na dortu. Naopak, dramatický sešup a všechno je na konci úplně jinak. 

Prostě je najednou „nepotřebný“. 

Všímám si toho hodně i při výuce dějepisu. Když mluvíme o velikánech, kteří kdysi změnili svět, často jejich odstavec v učebnici zakončuje dovětek o zneuznání na konci života. Nebo až jakési posmrtné uznání.

I většina medailonků na wikipedii končí poznámkou 

„Zemřel v zapomnění a bídě!" 

O ženách velikánkách se moc neučí, ale předpokládám, že to mají stejně. 

Takže překvapivě nejde o nový jev, vyvolaný drsnou digitální současností, byť dnešní doba rozhodně není pro starý!

Asi to tak se vztahem ke staré generaci bylo odjakživa, konec asi nikdy nebýval žádná hitparáda. Určitě nemůžeme spoléhat na to, že „konec dobrý, všechno dobré“.

 To bychom si pak museli připustit, že život je jako pohádka, která se vyřeší hezkým koncem. Což není, jak všichni víme.

Dneska je to vlastně, navzdory mé počáteční premise, paradoxně v něčem trochu lepší, minimálně v té verbální poloze. ¨

Nemáme třeba starobince či chudobince, už ani domovy důchodců se neříká. Žijeme v době domovů pro seniory, seniorhousů.

Eldéenky se do tohoto schématu sice dají zařadit rovněž, stejně jako hospice, ale to už bych se dostala do úplně jiné úvahy.

Vracím se k tomu, jak to tedy většinou na ta stará kolena funguje?

 Co tedy platí? 

Asi to, že stáří není pro sraby.

 Být starý fakt není žádná výhra a jen takové optimistky, jakou kdysi bývala Květa Fialová, to dokážou přetavit v dobu plnou éterického prožívání a permanentní radosti.

Lékem na přežití je zdravý cynismus a velká zásoba pragmatismu.

Platí ale i to, že se s tím nic nenadělá, takže je třeba s tím žít.

Asi do okamžiku, dokud to jde.

Takže takové to carpe diem.

On je to takový logický životní oblouk, na začátku života vám tleskají za každý krůček, na konci se od vás čeká, že budete tiše šoupat bačkorami.

V lepším případě jste neviditelní, v horším na obtíž.

Nečeká vás žádná třešnička na dortu, spíš spálený okraj plechu, který nikdo nechce. Trochu cynismu na závěr, ale často to tako opravdu bývá.

Co s tím?

I v pozdním věku se dá být hlasitý, svobodný a nespoutaný, to zcela určitě. Pokud je tedy člověk zdravý a má našetřeno.

 A kdo ví, třeba právě to je ta pravá třešnička.

   Každá doba má svou vlastní posedlost budoucností a mládím. Teď je to jen viditelnější, ostřejší, protože žijeme déle.  Technologický svět má hodně rychlý krok.

Nejde o nic nového pod sluncem. Přesněji řečeno, ne že by to někoho překvapilo.

Je to prostý fakt, že tahle země prostě není pro starý.

Nebo možná jen tahle doba? Je rychlá, roztěkaná, nedoslýchavá vůči hlasům, které nejsou tak pronikavé.

 Nepočítá s nimi. Nemá na ně čas.

Nikdo na to neupozorňuje, protože se to děje potichu. Lidé mizí z obrazů, z rozhovorů, z plánů.

Čím méně potřebujete, tím méně jste vidět.

A na konci? Žádný dortu. Spíš už jen ubrus, který se pomalu stahuje ze stolu.

Ale možná to není vina této země. Možná je to jen způsob, jak svět funguje. Odjakživa.

 A my si toho jen teď, ve chvilkové tichu zjitřeného období nějak víc všímáme.

 

 

 

Chvála nicnedělání

 

Umíme nic nedělat?

Třeba podle starého přísloví, že tam v dubnu ještě budem? Myšleno někde za kamny, tedy v klidu a v nicnedělání…

Jenže v dnešní době, kdy je hodně in, aby člověk včera stihl deset věcí, dnes naplánoval dalších dvacet a zítra si přidal ještě pět nových cílů, je najít chvíli na skutečné nicnedělání čím dál vzácnější.

Ale co kdybychom se na tenhle „čas ztracený v prázdnu“ podívali jinak? Co když je právě

v tom „nicnedělání“ skrytá hodnota, která je víc než ztracený čas? Možná je to dokonce forma umění, kterou jsme dávno zapomněli oslavovat.

Zní to skoro jako rebelie – nedělat nic. My totiž někdy máme pocit, že každý okamžik by měl mít svůj cíl, že bychom měli pořád něčím přispívat, něčím naplňovat.

 Nicnedělání ovšem není prázdnota, naopak. Je to prostor, kde se setkávají naše myšlenky bez toho, aby je někdo tlačil do kouta „už tohle musíš udělat“.

Problém je, že nemáme na nicnedělání čas. Je to téměř revoluční počin. Vždyť jakmile máme volný moment, vytahujeme telefon, abychom se podívali na novinky, zkontrolovali maily nebo si zahráli nějakou hru. Kdybychom na chvíli nic neprováděli, jen se pozorovali nebo třeba koukali z okna a vnímali svět, jak plyne kolem nás, rychle by naskočily výčitky. Některým určitě. Lenošení to prostě nemá moc jednoduché. Není to moc in, hlásat, že lenoším, nedělám nic, jen tak se poflakuji…

V tomhle „nicnedělání“ ale můžeme v dubnu dokonale vynikat. Aprílové počasí k nicnedělání totiž nejen vybízí, ale zároveň k němu nalezneme i spoustu příležitostí. Počasí se mění jak na běžícím pásu, naše nálada s ním. A tak proč si tedy nenastavit duben jako měsíc nicnedělání? Určitě to nejde každý den, ale každý den lze najít pár okamžiků ke slastnému lenošení. Proč tomu nevěnovat právě duben, který už naši přeci předurčili k tomu, že ještě pobudeme za kamny? Ostatně, kdy naposledy jste si dali volno bez výčitek, že nemáš co dělat? Možná je v dubu ta pravá chvíle přidělit si takových okamžiků co nejvíce. 

Oslavujme v letošním dubnu nicnedělání. Je to náš jedinečný čas, který si zasloužíme bez plánu, bez úkolu.

Prostě si ho vychutnejme. Celý duben. A není to myšleno jako apríl

Už od dětství!

 Náš  nedávný historický víkend byl zakončen sobotním workshopem o propagandě. 

Děti se učily na "dokumentu" z padesátého roku o Josefu Toufarovi. 

A pak přišlo srovnání. Kupříkladu se současnou ruskou propagandou. 

Některá teda byla k smíchu, nechápu, jak na to může někdo skočit. Něco ale bylo dost děsivé. Nevím tedy jestli jen pro nás, dříve narozené, děti nevypadaly, že se něčeho obávají, zjevně jim chybí / díky bohu/ zkušenost s Rusem, ale i tak se zdály být docela zaražené. 

A v neděli se pak šlo do kina, na dokument, nese jméno Pan Nikdo proti Putinovi.  Jakýsi ruský učitel se vzepřel a jal se dokumentovat situaci během stávající války. A je to Rusko, jak asi vypadalo za sovětské éry. A k tomu drsná výchova ve škole, silný narativ o tom, jak vyhrajeme a zničíme západ. Nebo ani nebudeme muset, oni se stejně bez našeho nerostného bohatství neobejdou. Od mala jim to tlučou do hlavy. Učí je střílet. Nenávidět. Donášet. Udávat.

Nejvíc mě zaskočilo, jak strašně to šlo rychle. Příkaz shora a už to jede. 

V diskusi jsme měli ženu, která odsud odešla. Znala detaily. Jak ti lidé myslí. Nadějné je, že ne všichni Rusové s tím souzní, ale Rusko je obrovská zem a čím dál od Moskvy, tím hůře. Klesá vzdělání, není kritické myšlení, není práce, roste bída... Armáda pak nabízí výtah k lepšímu životu. Mnozí tam jdou rádi, vydělají peníze...

Propaganda jim drsně vymývá mozky. Ve velkém. 

Teď v tom sice samotní ideologové vytvářejí trochu zmatek, protože je třeba najednou hezky mluvit o Americe, když bratr Trump se tak angažuje. I to je fofr. Najednou jsou amíci ti dobří, na black listu je teď hlavně Evropa. 

No, nebylo to hezké podívání. 

Pěkné na tom bylo jen to, že jsme byli v malém sále Lucerny, kde jsem byla poprvé. Hezké místo pro filmový klub. 

Dobrá byla i beseda a nejlepší bylo, že studenti se aktivně zapojili.

Ale stejně jsem odcházela taková rozladěná. Z války, o které jsem si myslela, že už ji nelze zažít. Z propagandy, která byla až děsivá, z americko-ruského spojenectví, z toho, že ze dne na den může být jinak. 

Nu, snad celý náš historický projekt nebude podobně depresivní. 

Ale JSNS odvádí dobrou práci, z tohoto úhlu pohledu to bylo skvělé. 

Král komiků

 Nevím, jestli se dá najít nějaká skrytá v logika v narození krále komiků v aprílovém měsíci plném žertů, ale Vlasta Burian se opravdu v dubnu narodil. Přišel na svět v Reichenbergu, což je dneska Liberec, nicméně většinu života prožil Burian v Praze.

Vlastně je nečekaně symbolické, že zrovna duben je jeho narozeninový měsíc. Je to měsíc vtipů, jarní nálady, a přitom… ještě pořád nás může potkat pád do zimního počasí a temných mrazivých nálad, je to měsíc, kdy je vše možné, že i když tedˇ se smějeme, najednou se pod námi může zhroutit zem.

Burian, v podstatě génius své doby, si asi nikdy neuvědomil, že pořád nemůže být na vrcholu. Možná byl zvyklý, že život je jako vtip – plný absurdních situací a zvratů. Jeho životní příběh je ale víc tragédie, do které už smích moc nepasuje. Z hvězdy filmového plátna stal mužem, který skončil v těžké samotě a opovržení.

Král komiků, který měl v minulém století své „nej“, ale jak už to tak bývá, tak obří sláva může být vynikající trampolínou k hlubokému pádu.

Dnes ho známe spíš jako symbol dávno ztracené éry české zábavy a zároveň hrdinu hodně smutného příběhu.

Ač se to nezdá, byl ve své něco jako dnešní influencer…Naprosto zbožňovaný Ovšem jen do chvíle, dokud nezmizel z očí veřejnosti. Pak po něm pes neštěkl

V dubnu, měsíci plném vtipů, si občas říkáme, že svět je jedním velkým stand-up show, kde, zejména v dnešní době, není vždy úplně jasné, jestli nás ještě čeká smích nebo už jen trapné ticho.

Burian uměl lidi bavit, ale v osobním životě byl ve finále spíš nešťastný, sláva mu utekla stejně rychle, jak přišla.

My se dneska můžeme třeba ptát, zda Burainův osud není náhodou přesně to, co nám pravidelně nabízí duben? Jednou nahoru a vzápětí bleskový pád, ode zdi ke zdi?

A nejde jenom o aprílové počasí, ale o i vztahy, politické změny nebo třeba ekologickou udržitelnost, kterou duben akcentuje svým Dnem země.

V dubnu, měsíci plném vtipů a smíchu, si tak trochu připomínáme, že vtipy a sláva jsou stejně prchavé jako jarní počasí.

Vlastu Buriana jsme měli za krále komiků, ale jeho osud ukázal, že být na vrcholu znamená taky riskovat pád na dno. Dnes máme nastavený uvolněný trend, kde se smích točí každou vteřinu, ale jak dlouho to vydrží? Kdo bude příští král komiků? A jak rychle se jeho sláva rozplyne v obláčku prachu?

Duben nás proto učí, že humor může být stejně vrtkavý jako vše ostatní.

 Takže ať už máte v plánu aprílový čas strávit na pohovce, na výletě, nebo v práci, přeji vám, abyste našli chvíli na smích. Navzdory všemu. Protože vtipy nejsou jen o tom, co se říká, ale hlavně o tom, jak se cítíme. Když nás humor drží nad vodou, dokážeme si poradit s každým pádem. Takže užívejme duben tak, jak to máme nejradši. A třeba i s vděčností za ten vtip, který nás může nakopnout, když to nejvíc potřebujeme.

Goethe institut

 Goethe institut, místo na pražském nábřeží, kde jsme nedávno trávili víkend se studenty. Budova z počátku dvacátého století, která byla původně bankou.

 Pak soudruzi všechno znárodnili a ze zabaveného domu udělali velvyslanectví NDR. 

To jsem vlastně ani nevěděla, musela jsem si dohledat, co tady bylo před revolucí. Protože Goethe institut je tu už od roku 91. Tedy hodně dlouho.

 Věnuje se logicky šíření němčiny.

 My jsme se tam ale věnovali moderním dějinám, na několika workshopech, který připravil JSNS, tedy Jeden svět na školách. 

Tvůrčí psaní, jak vést rozhovor s pamětníkem, jak pracovat s archivními prameny, jak se bránit propagandě, jak ji vůbec rozpoznat. A čeká nás ještě občansko-  právní část, ale to až zase na podzim. 

Sešli jsme se už v pátek, hned po škole, u Havlova srdce. Z celé republiky, což ve mně vždycky budí obdiv ke kolegům, kteří přijedou z velké dálky. Byli tu studenti až z Ostravy, z Uherského Hradiště, z Pardubic...

Pro mě je výlet už z Proseka do centra, kam cestujeme asi dvacet minut. Takže v tomto směru jsou to pro mě hrdinové. 

Navíc byli všichni sympatičtí, asi proto, že se věnují historii:-). 

Takže víkend byl sice nabitý prací, ale moc fajn. Pátek a sobota byly ve znamení aktivní přípravy na rozhovory s pamětníky. A neděle pak propagandě, o které až jindy.