Výstava

 Naše první výstava. 

Nikoliv ovšem aktivní, byli jsme na čumendu. V Letňanech. 

A protože to bylo propojeno i s veletrhem chovatelských potřeb, užili jsme si i jiných zvířátek. Byla to tedy docela mega akce. 

Setkali jsme opět i s Torinkovou maminkou. Už ji tedy přerostl. A krom tohoto rodinného setkání tu tedy bylo pejsků, prostě jako psů....

  O víkendu ráno by se jist dalo dlouho spát, ale proč, když se v Letňanech koná výstava psů? Z našeho úhlu pohledu akce, kde se čivava cítí jako lev a rádoby ladná procházka ukázněného psíka v kruhu rozhoduje o osudu  těchto čtyřnohých šampionů.

A že z nich budou šampioni potvrzovalo obrovské množství medailí a pohárů, které čekaly na své nové majitele. 

Už na parkovišti, před kterým se dlouhá a takřka stojící tvořila kolona, takže dojet bylo trochu dobrodružství, bylo slyšet frenetický mix štěkotu, pokynů typu „nežer to!“ „zůstaň“ či „zmlkni“, jekotu dětí a nervózního odkašlávání vystavovatelů.  

Uvnitř to vypadalo trochu jako na tureckém trhu, chaos, mraky věcí, štěkot a dohadování se.   Na první dobrou jsme se navíc dostali do pavilónu potkanů, odkud jsme tedy rychle vycouvali. To nejsou mazlíčci podle mého gusta. 

Prodíráme se dál přecpanou nákupní zónou a hledáme psí halu. Nejlépe tu s jezevčíky.

Našli jsme.

 U přehlídkových koberců je to trochu jako na módní přehlídce, kde modelky mají čtyři nohy, ocas a občas i bryndáček. 

„Tady máme šampiona z loňska,“ šeptá mi paní v svetru s jezevčíky, ukazujíc na mohutného bernardýna, který právě obřím jazykem umyl obličej třem dětem, které vřeští radostí i odporem. Pes se tváří, že vyhrál už jen tím, že tu je.

Přesouvám se k závodnímu kruhu, kde právě soutěží jezevčíci. Je jich tu tolik, že chvílemi nevím, zda nevidím dvojmo. 

Tori je logicky jak v Jiříkově vidění.

Sledujeme dění v kruhu.  Rozhodčí má výraz téměř vlídný. Pečlivě prohlíží jezevčíkům zuby, ocas, uši, což by třeba v parku klidně mohlo skončit ukousnutým malíčkem.

 Tady ale ne, tady je všechno úplně jinak.

 Jeden z pejsků, asi rebel od podstaty, najednou odmítá běžet a raději předvádí, jak umí mrtvolku.

„To je protest proti systému,“ směje se liberální mladý páníček a doufá, že to rozhodčí ocení jako osobnost.

Zdá se mi, že starší páníček psím  rebelstvím ( ba ani synovým nadhledem), tak nadšený není a chystá se k nějaké slovní ekvilibristice, ale od toho jdeme raději pryč. 

V kavárenském koutku zaslechnu polohlasný dialog:

 „On má nervy, víš. Jako já. Jsme propojení.“

 Říká to pupkatý pán s knírem o svém pinčovi, který právě vrčí na jeho kelímek s kávou. Zjevně je dva ještě soutěžní vystoupení čeká. 

   Jezevčíci z Toriho rodné chovné stanice si opravdu ve finále odnesli několik medailí.

 My si nesli domů několik předražených pamlsků, které prostě nešlo nekoupit.....

Také jsme od chovatelky dostali rodný list, takže Tori má už všechny dokumenty pohromadě.

Jen nevím, zda někdy dostane i své další papíry, které si vysoutěží.  Výstava byla sice netradiční zážitek, ale asi to ve finále nebude nic pro nás. No, uvidíme...

  

Vekslačka

Pro dnešní děti je slovo vekslák už dost archaismem. Nebo spíš historismem, abych byla přesná. 

Slovo vekslačka je zase takový novotvar, který se, podle mého, dobově moc neužíval...?

Nechci říct, že proto mě na první dobrou kniha zaujala, tím, že slovo vekslačka vnímám jako neobvyklé. 

Ale trochu ano:-)

Stejně jako jméno autorky, které jsem kdysi považovala za pseudonym. 

Dnes už naopak znám několik jejích zajímavých a dobrých knih, že se na vekslačku dost těším. 

A začátek příběhu se jeví tak, že to bude můj šálek kávy. Dobře napsaná historická kniha. 

Startuje měnovou reformou, dostane se až do normalizace. Mapuje socialistickou atmosféru Prahy, tedy tuzex, bony, vytoužené džíny ze západu...Tolik z anotace. Dál uvidíme

Řekla bych, že nadmíru zajímavé čtení na dnešní neděli.  

Mráz přichází z Kremlu

 Na to je našinec zvyklý. 

Ví, odkud vítr vane, a je i často meteorologicky ověřené, že fujavice doucí z východu nikdy nepřivály nic dobrého. 

Ale řekla bych, že s tím umíme pracovat. Alespoň někteří a nějak. Protože stačil kupříkladu takový normalizační mrazík z Kremlu, aby se člověk naučil číst mezi ruskými izobarami.

Ví se, odkud vítr vane a je jasné, že nic dobrého to nikdy nebude. 

Ovšem  že podobné obavy vzbudí i americký hurikán, to by patrně nenapadlo ani soudruhy z vyhlášeného Prognostického ústavu.

Amerika, léta adorovaná jako ikona svobody, země neomezených možností a popkultury na export, dnes vysílá podobně znepokojivé signály jako guru jejího ideologického protějšku.

Nikdy by mě nenapadlo, že zažijeme dobu, kdy mrazivé obavy budou přicházet z obou světových stran.

 Západní vichr má vlastně dokonce takové zdvojené proudění. Jedno zamořilo politiku, druhé vesmír, sociální sítě či automobilový průmysl. V obou zní skloňování slova „svoboda“, pokud to ovšem znamená, že si můžou dělat, co chtějí.  

A svět se samozřejmě zatím točí dál,  jen o něco dezorientovaněji.

   Řekla bych, že takový Orwell se otáčí v hrobě. Nebo se sarkasticky směje. Do tváře těm, kteří ho nečetli, nebo, což je horší, četli ho špatně.

  Pokud jsme si mysleli, že studená válka skončila, asi jsme se spletli. Ona si jen si vzala pauzu, přebarvila si vlasy na blond a začala tweetovat. 

Jinak je to podobná hra, jen asi vyšší level, ale pořád je to moc, propaganda, kult osobnosti a vědomí, že v sázce je celý svět.

Rozdíl je v tom, že tomu ještě tak úplně nevěříme, udiveně se usmíváme nebo mračíme, lajkujeme to a sledujeme to v přímém přenosu.

Navíc se vynořují i dávno zapomenutá slovní spojení z doby studené války, jako třeba sféry vlivu. Zní to z obou stran a je to docela nepříjemné. 

Oranžová karikatura by podle všeho nejradši znovu oživila všechny duchy minulosti.

Že se tu kupříkladu objeví nějaký obnovený  SSSR? 

Nevadí, klidně se s ním nějak dohodne.

 NATO? 

Moc drahé, zrušit.

Demokracie?  Ta ano, ale jen když vyhraji.

 Zbytek je fake news.

 A národ jásá. Protože kdo by nechtěl být první, že?

Ten druhý? 

 Génius s komplexem mesiáše a slovníkem puberťáka? 

Ono už jen jeho sociální síť přejmenovaná podle pochybného erotického thrilleru, budí rozpaky . Ale i obavy. Třeba jen proto, že je vedená mužem, který nepozná rozdíl mezi svobodou slova a sabotáží jiného názoru.

  Vítr zpoza Atlantiku se navíc sebevědomě tváří, že chce zachránit svět. 

Ale v reálu ho podle mého rozbijí na těžko slepitelné kusy.

Jazykem sociálních sítí lze asi suše konstatovat, že aktivně přepisuje algoritmy podle vlastního ega. 

No, jsem zvědavá, kam to nakonec dospěje. 

   Amerika, která kdysi lákala svou představou amerického snu,  vizí samostatnosti, odvahy a velkorysosti, dnes aktivně exportuje nejistotu, moralismus a kulturní hysterii.

Větrno je tedy v současném světě pořádně.

V našich zeměpisných podmínkách  už mnozí dávno víme, že vítr z východu je ledový 

a diktátorský. Pořád mě sice překvapuje, že to neví všichni, ba že jsou tací, co ho vnímají jako osvěžující vánek, ale o tom to dneska není. Dnes přemýšlím o vichřici z obou stran, což už je meteorologicky asi spíš tornádo?

 Protože nejen východní vichr, ale zdá se, ( mně tedy ano), že americký hurikán, který se žene z Washingtonu a Silicon Valley, není o nic míň nebezpečný.

Jen má asi zatím víc followerů, pořád je tady naděje, že se tlakové proudění nad Atlantikem rozpadne, ale podle mého dost nápadně připomíná apokalypsu, kterou jsme si omylem lajknuli.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jaký pán, takový pes

 Říká se, že pes a jeho majitel se časem začnou podobat jeden druhému. Což je docela logické – sdílíte společné procházky,  každodenní zážitky, bytový prostor, někdy i postel,  některé jídelní zvyklosti (když se páníček rád láduje bůčkem, jeho labrador těžko zůstane ve formě), a možná i životní filosofii. 

Pes se zkrátka adaptuje. Nebo možná jeho majitel. 

 Ale občas se stane, že narazím na dvojici, u které mi tenhe zákon přírody začne vrtat hlavou.

Třeba takový chlap jako hora, ramenatý, s chůzí predátora… a u nohy mu cupitá jorkšír???

 Působí to dojmem, že se mu to miniaturní stvoření snad jen náhodou připletlo pod nohy v parku a on ho od té doby nechtěně vede domů. 

Jenže ne – má na něj luxusní vodítko, něžně mu něco šeptá a očividně si užívá jeho přítomnost. Takže patří k sobě. 

Osobně v tom vidím úlitbu novému vášnivému vztahu. Přítelkyně se prostě přeje / nebo už měla/ jorkšíra a on, navzdory tomu, že jí původně navrhoval rotvajlera, nakonec přeskupil svoje priority. 

A nebo také ne, to je jen hra s představami

Je to asi stejné, jako když vidím takového subtilního intelektuála nebo křehkou dívenku, kteří se na vodítku nechávají vláčet něčím, co má sílu traktoru a mozek sokola. 

Většinou je poznáte podle toho, že je táhne přes ulici jak pytel brambor, zatímco oni s nadšením křičí: „On je jinak strašně hodnej!“ 

Možná hledají v tom psovi něco, co jim samotným chybí.

 Pevnost, rozhodnost, sílu? 

Nebo si jen mysleli, že roztomilé štěně zůstane roztomilým štěnětem a nevyroste do rozměrů menšího koně?

Tady tedy onu výše avizovanou podobnost nevidím. Ale třeba to jen můj úhel pohledu. Ostatní to možná vidí.

Někde je to třeba v nadváze. Vzpomínám, jak jsem kdysi potkávala pána, který po boku svého stejně otylého boxera zoufale kroužil kolem paneláku a polohlasem ho přemlouval:

"Tondo, pojď, ještě jedno kolo. Řekli jsme si přeci, že musíme zhubnout!"

Tondovi to sice bylo naprosto fuk, zda má tajli nebo nadváhu, ale vytrvale funěl za svým pánem. A fakt si byli podobní.

V každém případě platí, že ať už jsou si podobní či nikoliv, pes a jeho pán často tvoří fascinující dvojici. A kdo ví, možná ten ramenatý chlap časem začne nosit kabelku přes rameno a dávat si do ní sušenky pro jorkšíra. 

A křehká dívenka možná začne posilovat, aby jednou toho mastifa venčila ona, a ne on ji.

A nebo se nezmění vůbec nic, protože všichni vidíme svět svýma očima a těchto věcí, nad kterými při venčení v parku občas přemýšlím, si prostě vůbec nevšímají. 

I já se všemi svými jezevčíky jsem měla v něčem shodu. V lenošení kupříkladu. V tom souzníme. Takže určitá podoba tady určitě je:-). 

Les civilizací

 Duben vnímáme hlavně jako měsíc aprílového počasí, bizarních vtipů, kvetoucích stromů

a třeba i první jarní pohody. Prostě takový typický mix. 

K jeho letošním leitmotivům můžeme připojit ještě japonské EXPO 2025 v Ósace. Otvírá se tam jarní česká expozice s názvem "Les civilizací". 

A ne, nejde o školní projekt na téma "nakresli strom". Česko tam opravdu vystavuje stromy, přesněji řečeno, vystavuje 133 kmenů dubů starých šest tisíc let.

Takže jiní klasicky prezentují futuristické technologie, my jdeme jinou cestou a ukazujeme stromy, které přežily všechno – od doby bronzové až k dnešnímu asi nikdy nedokončenému pražskému okruhu.

  Na světových výstavách to většinou umíme. 

Expo 58 dokonce trvale připomíná slavný pavilon na Letné. 

Tedy i v době, kdy se světem nešířily virály, ale socialistický realismus, jsme dokázali přijít s něčím, co ohromilo svět. Nebo minimálně pozitivně zaujalo.

Letošní Expo 2025 je další zajímavou šancí připomenout si, že jsme vždycky byli národem vynalézavých hlav. Ať už šlo o filmové triky Laterny magiky, lehce ztřeštěné nápady brněnského pavilonu na Expo 2010, nebo skleněnou kapli na Expo 2020 v Dubaji.

Umíme to. Jen si to občas musíme říct nahlas.

 Letos tedy servírujeme dávku nostalgie v podobě dřeva, které pamatuje víc než internetová encyklopedie. A i když svět se tváří, že jediným možným trendem jsou létající auta a virtuální města, my máme něco, co nepotřebuje nabíječku ani aktualizace. Staré duby, které ukazují, že pořádná věc prostě vydrží.

 Až tedy budeme v dubnu obdivovat rozkvetlé stromy v parcích nebo čekat na tramvaj pod stoletou lípou, nechme se inspirovat touto dubovou kreativitou, třeba taky něco netradičního vymyslíme. 

I když, možná stačí, že budeme jen obdivně koukat na staré duby a vnímat jejich sílu.

 Ať tak či onak, je to jako s dubnovým počasím. Nabízí plno variant. A to by mohla být 

i dobrá aprílová zpráva na prahu letošního jara.

Psáno pro Listy Prahy 1

 

 

Wellbeing

Wellbeing. Magické slovo, kterého se školství chytlo jako klíště. Krásně se vyjímá 

v grantových žádostech, na školních webech i v mediálních výstupech. Všichni najednou masivně hlásají, že jejich programem je hlavně welbeing.

Když se podíváte na strategické dokumenty některých škol, máte pocit, že jste vstoupili do oázy porozumění a pohody. 

Jenže pak přijde realita. A ta bývá neúprosná. Většinou diametrálně odlišná. Nebo minimálně hodně různorodá, někde to jde, jinde zase dost drhne.

Ve školách, kde to vždycky fungovalo lidsky, se o wellbeingu nemusí hlasitě mluvit,  je tam přirozeně přítomen. Vztahy mezi učiteli a studenty nestojí na nařízení shora, ale na obyčejném respektu.

 Jenže pak jsou tu školy, které si slovo „wellbeing“ daly tučně na titulní stránku webu, aby zakryly, že realita je spíš toxická než vlídná. Studenti i učitelé tu čelí neviditelným tlakům, dusivé atmosféře a přetvářce, kde se „péče o duševní zdraví“ smrskla na povinné workshopy a dobře napsané výroční zprávy.

A tím jsme zase na začátku nekonečného příběhu školství. Jeho reformy, či minimálně zlidštění. 

Někde se snaží tvořit bezpečné prostředí jednoduše proto, že jim na lidech záleží. 

Jinde sázka na wellbeing slouží jen jako Potěmkinova vesnice, za níž se skrývá zkostnatělý systém a přístup „hlavně to dobře vypadalo“. 

Ve výsledku platí jedno: žádný projekt, sebelepší strategie ani vzletné fráze nikdy nenahradí obyčejnou lidskou slušnost. 

A tu, bohužel, do škol žádná metodika nepřinese. Logicky, není to jen o školství, podobný problém s wellbeingem / a nejen s ním/ je všude. Akcentuji školství, protože ho trochu znám. Ale takový wellbeiing kupříkladu ve zdravotnictví, to by také jistě bylo dobré téma. 

Nicméně, dnes je to ze školních lavic. 

Pozor na žerty,

 Konečně je tady jaro, vítejte v dubnu. 

Je to hodně rozporuplný měsíc, v podstatě si během něho nikdy nemůžeme být jistí, jestli si z nás život dělá legraci, nebo to myslí vážně. 

Začínáme logicky aprílem, což je den, kdy se nevyplácí věřit ani nejserióznějším zprávám, pokud tedy nechcete skončit s prozřením, že jste zase někomu skočili na špek.

Duben je také obdobím prvních skutečně jarních dní, kdy se většinou Češi rozdělí do dvou táborů: jedni nadšeně uklízejí zahrádky, druzí se schovávají doma s alergickými kapesníky 

a podezřívavě sledují pylové zpravodajství.

A pak jsou tu ti, co se dubnem prostě nechají překvapovat, po vzoru jeho v počasí. 

V dubnu je celkem možné, že ráno můžete vyrazit v tričku a večer se brodit sněhem. Prostě měsíc plný překvapení. 

A možná nesmíme zapomenout ani na jedno docela zásadní dubnové téma, kterým je daňové přiznání. Okamžik, kdy i ti největší optimisté zjišťují, že humor má své hranice a že s daňovým přiznáním se nežertuje ani na apríla. 

 I tady se dělíme na skupiny, jedna zoufale finišuje a ti druzí, kteří už odevzdali, hledí na ostatní s výrazem vítěze maratonu.

 Tak ať už vás duben překvapí čímkoli, ať je to příjemné! 

A kdyby ne, aspoň si můžeme říci, že zima je v dubnu snad už definitivně za námi, čekají nás Velikonoce a světlejší a veselejší část roku. I prázdniny už jsou na dohled, takže vlastně zatím dobrý...