Sníh, který nikdo nevidí

 

  Někdy se zdá, že město, a my s ním, žijeme v zajetí dávných mylných představ. Třeba bílé zimy. Jakože v prosinci napadne sníh a nás čekají Vánoce bílé, o kterých sní nejen romantičtí zpěváci. Úplně živě vidíme, jak vločky tiše padají na střechy domů, na špinavé parapety či zaparkovaná auta.

Zajímavé je, že když se tak stane v reálu, je městský život většinou paralyzován a my všichni, po prvotním okouzlení, hromadně nadáváme na bílý sajrajt, který nám komplikuje život.

Zůstaňme tedy u té představy.  Sněhu, který nikdo nevidí. Který promění město v tichou

a čistou oázu, dá mu jiný rytmus, překryje všechny viditelné nedostatky venkovního prostoru. Šedé fasády, které vás celý rok deprimují, najednou září bílou barvou. Hluk z ulice se utiší, není slyšet nic jiného než chroupání čerstvého sněhu. Je to takový zázrak, ve který všichni doufáme, ale který se už dlouho neděje. Sníh ve městě většinou tímto způsobem reálně nikdo nevidí. Navíc, v poslední době ani nesněží, bílá mrazivá zima se pomalu, ale jistě stává historickou vzpomínkou. Naštěstí, naší fantazii se meze nekladou.

A adventní doba je navíc ideální budič našich představ. Mohou být jen prchavé, jako první sněhové vločky, které s sebou vždycky nějakou představivost přinášejí.

Sníh, který nikdo jiný nevidí, je takové tiché volání, které nám připomíná, že krása nemusí být hlučná. Stačí, když se díváme, protože krása je vždy v oku pozorovatele.

Nechť vám letošní advent nabídne takových pohledů přehršel. A když k tomu přibude sníh v reálné podobě, tedy malý zázrak, můžeme se chvíli dívat i společně a snít o Vánocích bílých. 

 

Místo věnců

 V neděli, tu první adventní, jsme se chystali na věnce. Do hotelu Panorama, který propůjčuje své prostory Mému velkému přání na charitativní akci.

Naštěstí mě osvítilo, že jsem se předem zep2tala, zda bude vadit, když dorazíme se štěnětem, neprodyšně uzavřeném v tašce, odkud nebude běhat po prostoru, nezpůsobí žádnou škodu, jen tam bude s námi.

A po pravdě řečeno, zápornou odpověď jsem nečekala, tudíž mě docela zaskočila. Chápu, že nemohu se psem, který by tam běhal. Že nemůžu s nevychovaným psem. 

Štěně v tašce jsem považovala spíš za módní doplněk.

Nu, ani jako doplněk tam pejsek nemohl. 

Vyrazili jsme tedy, když už jsme byli nachystaní, na adventní akci do 2 veverek. Tam jsou dog friendly. 

I tam seděl v tašce, pozoroval dění a socializoval se. Křtilo se.

Kniha pro děti, Smrkonosná past. Kronika lesa.

Hezké, vtipné, příjemné. 

Autor četl úryvek. Nakonec autogramiáda.

Krom zážitku se daly pořídit i vánoční dárky. 

První adventní zážitek nakonec dobrý, byť plán na neděli byl původně úplně jiný. 

 

Koncert

 Včerejší večer ve svaté Ludmile patřil již tradičnímu adventnímu koncertu, který organizuje fond Moje velké přání již několik let. 

Postupně budujeme tradici a získáváme renomé. 

Letošního vystoupení, které moderoval Karel Voříšek, se jako hosté zúčastnili třeba Totál Vokál, kapela Bárka, dětský pěvecký sbor Coloreton a další.

Lejla Abbasová hezky zavzpomínala na svoje prarodiče.

Prostor svaté Ludmily už hodně připomínal Vánoce.  Hrálo se a zpívalo. Pro dobrou věc.

 Naše začátky byly covidové. Pamatuji si, jak jsme se báli, že nikdo nepřijde a zároveň doufali, že lidé na vánočním trhu na Míráku třeba jen ze zvědavosti zaskočí. 

Aby tam někdo byl.

A pak, přesně v den koncertu, trhy zakázali. Na Míráku tehdy ani noha. Jen opuštěné stánky. 

A my v kostele svaté Ludmily.

Nakonec někdo přišel. Bylo to komorní, ale možná proto báječné.

O rok později už to šlo o něco lépe. 

A včera bylo docela narváno.

Dneska streamujou

 Málokdy mluvím o reklamě s úsměvem a radostí. 

Většinou mě totiž otravují, což je pocit, který jistě není jen můj. 

Ovšem  reklama na koncert České filharmonie, to je jiná káva. 

Ta mě baví. Nebo se mi líbí. Vtipná, milá, vlídná.

 A konečně se také reklamuje něco, co má smysl a význam. 

 Ona to vlastně logicky není reklama v pravém slova smyslu, Česká filharmonie nemá potřebu na sebe poutat pozornost reklamou. To jen na mě to vykouklo v jakémsi reklamním bloku a tudíž jsem automaticky mluvila o reklamě. 

Ale je to samozřejmě jinak

Jde o upoutávku na koncert. Vtipně udělaný klip. 

Takže přirovnávat ho k reklamě ho vlastně dehonestuji a to bych nechtěla. Je to prostě parádní upoutávka na dnešní koncert. 

Filharmonie koncertuje v New Yorku.  Odkud Antonín Dvořák jako zakladatel filharmonie, přivezl svou slavnou symfonii " Z nového světa. 

Už před sto třiceti lety. 

Dnes tedy hrají filharmonici v Novém světě. A jelikož jdou s dobou, tak koncert streamují. Můžeme být tedy při tom, v jejich přímém přenosu. Zvou nás do slavné Carnegie Hall.

Nenechme si to tedy ujít, bude to zážitek i zprostředkovaně. 

https://www.ceskafilharmonie.cz/carnegie-hall-2024/

Sidónie

 Hraběnka Sidónie Nádherná se narodila začátkem prosince v roce 1885 ve Vrchotových Janovicích. 

Je to taková nevelká vesnice ve středních Čechách, se zámečkem, který patřil její rodině. Vím, že jako dítě jsem přemýšlela, co je to za jméno, Sidonie. Přišlo mi neobvyklé. 

A ono neobvyklé je, ne. Je původem z Řecka a moderním se stalo hlavně na přelomu 19/20 století,kdy se šlechta ráda inspirovala antickými jmény. Tedy dobová módní vlna.

A Nádherná, což jsem kdysi považovala za lichotivou přezdívku, je šlechtický přídomek. Z němčiny. Schönburg. Je to prostě šlechtický rod. A u nás je asi Sidónie Nádherná neznámější členkou rodu.

Narozeniny by měla prvního prosince. 

Byla to žena,která zjevně byla nádherná nejen svým jménem. Byla nekonvenční a zajímavá. Možná právě proto ji dnes známe, alespoň podle jména. 

Ona byla, podobně jako Meda Mládková, mecenáška umění. 

Také je spojována s životem a osudy mnoha významných mužů, kupříkladu třeba Rilke, Adolf Loos či životní láska Karel Kraus. 

V jednu chvíli byl její zámek kulturní Mekkou své doby. 

Sidónii pronásledovaly oba totalitní režimy dvacátého století, nacistický i komunistický. Zemřela proto v exilu, v Anglii.

Ale ostatky byly převezeny a ona spočinula na hřbitově ve Vrchotových Janovicích.

Divadlo Ungelt o ní uvádělo krásnou hru, Touha jménem Einodis 

Představení se někdy hrálo i v Janovicích, v místním parku, na kterém si Sidónie tak zakládala. Ona byla, krom jiného, i skvělá zahradnice. Park sama navrhovala a udržovala. 

Býval ve své době snad nejkrásnější  v Čechách. I dnes ale nese její odkaz. Pořád je tam atmosféra, je hezké se tudy projít. 

A je hezké si Sidónii, zajímavou osobnost minulosti, u příležitosti výroční jejího narození, trochu připomenout. 

Do adventního ducha její povaha určitě pasuje. 

Věnce

 V poslední době jako by se s akcemi našeho fondu Moje velké přání roztrhl pytel. Včera se kupříkladu, vyráběly věnce v hotelu Panorama. 

Jde již o tradiční akci, kdy se v hotelu, který laskavě nabízí své prostory, sejdou příznivci fondu a pod dohledem zkušeného floristy vyrábějí vlastní věnec. Za účastnický poplatek, ze kterého se pak hradí další aktivity. 

Věnce bývají zpestřené nějakou kulturní aktivitou. V tuto neděli přišla Andrea Komárková, vnučka malíře Vladimíra Komárka. Četla úryvek z knihy Báječné babičky, báječní dědečkové, který fond vydal v minulém roce. Samozřejmě, že četla příběh svého dědečka.

A v pozdějším odpoledni přišla Antonia Nyas, která přečetla povídku o své babičce Aleně Vránové.

Hosté mezitím pilně vytvářeli, aby si každý odnesl domů adventní věnec na podporu Nadační fondu. Tvořilo se až do tmy, takže jsme se rozcházeli do nasvícených ulic, které umocnily slavností náladu.

Advent je už opravdu tady. 

Celé to nakonec proběhlo bez nás, protože hotel není dog friendly, takže nás se štěňátkem na akci nepustili. 

To nám sice bylo líto, ale nedá se nic dělat. 

I tak se akce vydařila, tradiční věnce proběhly, hosté dorazili, a fond se může chystat na další akce

První adventní...

 Advent je tady. 

Dnes první adventní svíce. 

A co čekat od adventní doby? 

Nečekám vlastně nic. Letošní rok je tak nevyzpytatelný, že se něco očekávat skoro bojím. Prostě tak nějak to přežít, řekla bych. 

A začínáme s knihou, je čas nedělního čtení.

Na první adventní připadla Čokoládová krev. Pravda, nejde o moc romantický ani adventní název, ale knížka je to zajímavá. Tlustá, to mě baví, když jsou knihy pěkně naducané a je co číst. 

Příběh nás vrací do devatenáctého století, porovnává s dneškem, je to prostě taková zajímavá a netradiční sonda do našich životů, vědomostí, zažitých klišé, rotujících témat...

Radka Denemarková píše vždycky zajímavě, ale tohle mě od ní asi baví nejvíc.