Bídníci

 Všichni je známe, ale kdo z nás je skutečně četl? 

Zrovna tak se ptal moderátor večera Jan Kovařík ve Francouzském institutu, kde se křtila audiokniha Bídníci, kterou v nakladatelství Tebenas načetl Jan Vlasák. 

68 hodin četby k poslechu. 

To abych jela takřka kolem světa, když audioknihy poslouchám hlavně v autě. 

Ale zase je to zážitek. Pan Vlasák to načetl krásně. Ten tedy o sobě může říci, že knihu opravdu četl. Většina lidí ji totiž zná z různých filmových zpracování, z muzikálů, ale četl ji málokdo. Já tedy ano, ale je tomu tak dávno, že se dnes spíš řadím k těm, co si ji znovu rádi připomenou. 

Třeba jako audioknihu z Tebenasu, který krom takových mega knihy vydával i moje díla, což je vlastně pro mě velké potěšení. Takže pokud máte rádi Bídníky, tyhle nově vydané si lze nejen koupit na cd / cédéček je v balíčku sedm!!!/, ale i stáhnout k poslechu. Je to krásné.

MUD

 Aneb Muzeum umění a designu v Benešově. Místo, které asi není moc navštěvované, nikdy jsme tam vlastně nikoho moc nepotkali. Ale je to taková oáza klidu. Vždycky, když tam přijdu, mám pocit zklidnění, ticha a pohody. Je to takový balzám na nervy, hladivý klid. 

Při naší poslední návštěvě zde vystavovali obrazy Františka Januly, výtvarníka, který většinu života prožil v Paříži. Krásné. 

Hodně mě bavila historická expozice. Že se tady našly takové sochy, to je tedy překvapivé. Madona z Nespek? Stejně tak i Pieta... Krása,

Nás ale, asi i díky hezkému podzimnímu dni, nejvíc zaujaly venkovní prostory. Jednak krásně vybarvené, jednak v pozadí kouzelně ilustrované zříceninou kláštera, která celému prostoru dodávala majestátnost a kouzlo. A pak jsem tu objevila Nepraše. V Benešově je Nepraš, to tedy zírám. Krása. 

Pak jsme poseděli v tiché čítárně a hurá někam do kavárny. Byla to krásná a inspirativní návštěva. Jeden by neřekl, co všechno lze v Benešově objevit. MUD je tedy fakt dobrý:-)

Listopadový písně...

 Také slýcháváte listopadový písně už od léta, jako Wabi Daněk? A máte své vlastní, které vás učil listopad?

Mně vždycky s nástupem padajícího listí tato dávná melodie naskočí, a ač hudebně nezdatná si broukám vyznání o tom, jak málo spím a málo jím, neb se blíží listopad. V listopadu se pak může učit i jiné písně než ty od Wabiho Daňka, který je autorem zmíněné listopadové ódy na podzim.

 Spolu s písničkou přichází podzimní nostalgický čas, kdy můžeme, obklopeni padajícím listím, přemýšlet nad tím, co nás listopad učí a co nám přináší. Překvapivě nám toho nese docela dost. Pravda, asi to nebudou zrovna nečekané poznatky z meteorologie, protože listopad je konstantně chladný a tmavý, ale třeba trpělivosti nás učí zcela jistě.

 A když jdeme po meritu věci, pak jaké nás vlastně listopad učí písně?  Řekla bych, že nostalgické, romantické, vzpomínkové?

Vzpomínky vůbec v listopadu hodně frčí.

 Vzpomínáme na revoluci / podle gusta, někdo na sametovou, ale jistě i někdo na tu říjnovou, / vzpomínáme na zemřelé o Dušičkách, vzpomínáme na válečné veterány. Na ty se sklenkou martinského vína v ruce a vlčím mákem v klopě.

 Vzpomínáme na letní dovolené i na časy, kdy údajně bylo líp. Listopad k tomu svádí, k brnkání na strunku nostalgického ohlédnutí do minulosti.

Písně, které nás v listopadu učí, nejsou jen notoricky známé texty, ale někdy i nikdy nekončící symfonie stížností a nadávek, které slyšíme ze všech stran. Jako by v listopadu mnozí nabyli dojmu, že přišel ten nejlepší čas podělit se o svou frustraci.

Ale mohou být i jiné písně, které si pojíme s předposledním měsícem roku. Veselé a optimistické. Protože s písní na rtu se temné listopadové dny přečkávají lépe a radostněji.

Navíc, v listopadu není čas na hrdinství. Je čas na něžné písně, teplé čaje a zamyšlení nad tím, jak si užít drobné radosti a přežít do Vánoc. Pak se budeme učit koledy, tam je to jasně dané. V listopadu jsou písně ještě pořád na nás a našem výběru.

Tak ať se vám hezky vybírá a poslouchá, celý vzpomínkový měsíc.

Spiknutí střelného prachu

 Spiknutí střelného prachu je pokus o atentát kdysi na počátku sedmnáctého století. Dneska o něm asi skoro nikdo neví, byť Angličané si ho pravidelně připomínají. Mají několik rituálů, nejznámější je asi noc Guy Fawkese, kdy se pálí ohně. Asi jako naše čarodějnice. 

Oni slaví, že tehdejší král Jakub I. Suart, který převzal vládu po slavné Alžbětě I., přežil pokus o atentát. Během let se podoby oslav měnily, existovaly i etapy, kdy se oslavy transformovaly v protikatolický odboj, během kterého dav upaloval ty, které neměl rád. Naštěstí, alespoň pokud tedy vím, šlo vždy o figuríny.  Nejčastěji šlo o podobiznu papeže, kterého protestanští angličtí kmáni asi moc nemuseli.  Postupem času došlo ke změně figuríny a dlouhou dobu se místo papeže upalovala podobizna Guye Fawkese. 

Jak se kultura a vztahy zlidšťovaly a civilizovaly, upalování přestalo být v módě a do popředí pronikly firmy, které se zabývaly pyrotechnikou. Přišla móda ohňostrojů. Z noci Guy Fawkese je Firework Night.

Takže to, co u nás propuká v dubnu, na ostrovech provozují v listopadu. Ohňostroje, lampionové průvody, pouti. Prostě, všechno už tu jednou bylo, všechno se v nějaké podobě opakuje a recykluje. 

Mlhavá rána

 Listopad je často spojován s mlhavými rány a jejich tajemnou atmosférou. Jako za mlhou hustou tak, že by se dala krájet...

 Mlha většinou hebce zastiňuje výhled, zjemňuje kontury opadaných stromů a zanechává v nás pocit jisté neurčitosti. 

Co se asi z mlhy vynoří?

 A jak se psychicky naladit na  chladně romantické listopadové zamlžení?

Taková rána, a často i celé dny, ponořené do mlhy, totiž mohou sloužit jako symbol našeho vnitřního stavu, kdy je vše kolem nás i v nás zahalené a těžko rozeznatelné.  Někdy si v tom libujeme, je to hebká ochranná deka kolem nás. Jindy se nemůžeme dočkat, až mlhavý závoj shodíme a zbavíme se vlezlé nejistoty.

Listopadová mlha je také  často chápána jako metafora pro nejistotu či nějaké zmatení.

V tom nám většinou nebývá moc dobře.  Krátké dny navíc velmi vyzývavě podávají mlhavé nejistotě svou ruku, která chňapne a nepustí. 

 Mlha k listopadu neodmyslitelně patří. 

Pravda, když se o někom řekne, že žije v mlze nebo dokonce má zamlženo, zní to spíš pejorativně, než vlídně a tajemně. A když je člověk zahalen mlhou, nevidí většinou dál než na špičku nosu, což může být hodně skličující. Stejně jako v životě, kdy nevidíme za roh a tápeme, jakým směrem se vydat.

Kde je tedy ta mlhavá listopadová romantika? Lze všudypřítomnou lezavou listopadovou mlhu vnímat i jinak? Jak  negativní mlhu rozptýlit?

Asi příliš mnoho otázek na jeden krátký úvodník, ale skutečně lze i na mlhu hledět z jiného úhlu. Jako na symbol ticha, zpomalení a nějaké introspekce. Svět v mlze se  zdá být ztišený, zvuk tlumený a ve vzduchu je cítit tíživé, ale svým způsobem uklidňující, ticho.

 Také může být mlha třeba nějakou pauzou, momentem, kdy vnímáme přítomný okamžik a hledáme své carpe diem.

Život v mlze nebývá úplně příjemný, ale je to běžná zkušenost, kterou nám listopadové dny jen zvýrazňují.  

Zahalení do listopadové mlhy znamená také výzvu k trpělivosti, k tomu, abychom nechali věci uzrát, k vědomí, že není nutné všechno vždy vidět zcela jasně. Stačí nám jen důvěra, že časem se vše vždycky vyjasní. 

Tudíž vzhůru do listopadových mlhavých rán. Obklopeni mlhovinou odpočinku prožijme listopad v oparu radosti, aby se nám na jeho konci z mlhy zážitků vynořil očekávaný adventní čas.

 To jsou předpřipravené texty, mnohé psány pro Listy Prahy 1. 

Tobiáš byl vždycky průvodce všech textů. 

Nechávám tady jeho obrázky jako něžnou vzpomínku na něho. 

Umění, kterému nikdo nerozumí

 Mám ráda výtvarné umění, ale nad některými výtvory současností mnohdy zůstávám v rozpacích. Snažím se pochopit a porozumět, ale ne vždycky to jde. 

Nedávná detektivní četba, Mimo obraz, mě navedla na knihu, Umění, kterému nikdo nerozumí. 

Tak jsem neváhala a s chutí do ní. Šla sehnat, takže nebylo nutné snahu pochopit nepochopitelné odkládat. 

A fakt to stojí za to. Je to zajímavé, čtivé. Místy pořád nechápu, ale otevírá to nečekané úhly pohledu. Ostatně, podtitul knížky praví, že jde o historky z podsvětí výtvarné kultury. 

Je to o tom, a teď cituji z obálky, že často se naše navyklé vnímání ostře střetně s uměleckou výpovědí. 

A kuriozní situace, k nimž v takových případech došlo, mají obrovskou výpovědní hodnotu. Lze se díky tomu nově podívat nejen na umění, ale i na nás. / konec citace/

 A tak si přečteme příběhy, kdy uklízečka v galerii vyhodila něco, co považovala za nepořádek. A ejhle, on to byl exponát, tedy umění.

Nejde jen o historiky ze zahraničí, i u nás máme takové příběhy netradičního umění. 

Někdo se diví, jiný žasne, někdo odsuzuje, jiný moralizuje. Mnozí nerozumíme

Pokud ale máte to výtvarno rádi a baví vás a zajímá, pak určitě pochopit chcete. Alespoň trochu. 

Pak je tady tato kniha naprosto ideální. 

Rozumím a vnímám daleko víc. 

I když něco pořád nechápu. Ale tam je asi problém, že chápat nechci. 

Ale to už je zase jiný příběh. Kupříkladu ten, o nahé učitelce na zahradě AVU. Tady asi žádný návod k pochopení nenajdu. ale člověk nikdy neví.

Množina umění, kterému nikdo nerozumí, je totiž dost velká. A asi i proměnlivá

Dušičky

 Dnes vzpomínáme. Jsou Dušičky. Svátek zemřelých. 

Vzpomínáme : na tatínka, na tetu. Na Tomáše. 

Myslíme na ty, co odešli už dávno. Pořád ještě zjitřeně si připomínáme i nečekané odchody z letošního roku. 

Přibylo mi do tohoto výčtu bolestivé vzpomínání na Tobiáše. 

Když jsem tento text psala, předpřipravovala ho, ani v nejhorším snu by mě nenapadlo, co se stane. 

Vzpomínám už i na Tobiáše. Je za námi smutný týden. Ještě pořád jsem to nepobrala.

Vzpomínáme  na to, co bylo. 

Není to filozofické  dumání nad smrtelností, jsou to docela obyčejné vzpomínky. 

   Hřbitovy jsou plné zapálených svíček a vzpomínkových věnců. Někteří se vydávají za svými zemřelými na druhý konec republiky, záleží na tom, kam je život zavál. Je to tedy i setkávání se živými.

Sváteční prostor pro setkávání se všemi. Živými i zemřelými. 

Nebereme Dušičky jen jako smutek nad ztrátou, ale jako prostor pro vzpomínky. Tedy pestrý prostor. 

Máme rádi naši funerální turistiku. Stejně jako funerální architekturu, ale to je zase námět na jiné povídání. 

Dnes slavíme svátek. Nesoutěžíme s Haloweenem, ale připomínáme si raději Dušičky.