Sleduji olympijská sportovní klání, samozřejmě s akcentem na české výkony. A nějak tedy nic moc....
Nejsem moc příznivcem pění oslavných ód na šestá, desátá či třiatřicátá místa. Možná je to trochu i mou vlastní soutěživostí, jakmile to není výhra, není to úspěch. Ještě samozřejmě stojí za to "být na bedně," ale už brambora mě dokáže rozladit a další pořadí už beru jako neúspěch či zklamání.
A jistě, umím brát v potaz, že se jedná o souhrn mnoha ingrediencí, formy, naladění, zdravotního stavu, psychiky a bůh ví čeho ještě.
Na druhou stranu jde o profesionály, kteří by měli umět s těmito prvky pracovat a nějak zúročit ten fakt, že se na olympiádu dostali.
Zatím to ale moc nevidíme. Mrzí mě to u těch, kterým to uniklo fakt smůlou. Tím, že se zrovna v ten okamžik nedaří. A oni to vidí a umí pojmenovat. S těmi fakt soucítím, to je prostě sport.
Ale co mě moc nebere, když - a zdá se mi, že je to docela často, když naopak slyšíme pochvalu, takovou samopochvalu, jak jsou se svým x tým místem spokojeni, hlavní je, že si to užili...
To je frazeologie, která mi přijde prapodivná, demotivující a trochu scestná. Navíc to vypadá, že podstatná část naší výpravy si přijela hlavně užít.
Jistě, Paříž k tomu svádí, kdo by nechtěl si jet užít do Paříže. Ale jako konzervativec si myslím, že užívání by mělo být po výsledku. Že jeli na olympiádu také předvést nějaké výkony.
Pravda, baron Coubertin blahé paměti hlásal olympijské heslo, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. S tím mohu souhlasit, byť si myslím, že současnost je naladěná trochu jinak. Spíš se ale podivuji nad tím - z mého pohledu prazvláštním - sebevědomým chválením těch neúspěchů. Jsem spokojen, spokojena, jsem v první padesátce....
Nikdo přeci nejede na olympiádu s tím, že úspěchem bude místo kolem padesátky?? Ba ani kolem desítky to není úspěch.
Nějak jsem u podobných samochválců neslyšela onu hořkou pravdu, nemám na to, nezvládl jsem to, nemám tady co dělat.
Ještě je častá výmluva na psychiku, nezvládnutí tíhy okamžiku, prostředí a odpovědnosti.
I tomu rozumím. Ale i k tomu mám klasickou připomínku, že by s tím měli umět pracovat.
Nu, zdá se, z mého pohledu tedy, že hlavním cílem některých českých účastníků olympiády je pěkně si to v Paříži užít.
A to se zjevně daří.
Uvidíme, zda se k tomu přidá i nějaký opravdový úspěch. Odcestovala víc než stovka sportovců, plán byl minimálně jedenáct medailí. Zatím to na nějaké plnění plánu, neřku-li jeho překročení, rozhodně nevypadá.
Pojďme si to tedy užít:-).
Nemá to být kritika, nejsem v jejich kůži. Spíš takové konstatování toho, co mě z nějakého důvodu dráždí. A taky je to o tom, jak to vidíme my z gauče:-).
K tomu logicky lze jedním dechem přidat obdiv nad heroickým výkonem všech, co to mají jinak, nechají tem všechno. I když pak třeba neuspějí.
Ale nejde nezmínit tenisty, byť někteří také na medaili nedosáhli.
Pak úžasní kordisté, kteří fakt jako mušketýři táhli za jeden provaz. Nevím, jak zrovna oni si tu rozpálenou Paříž užili, ale vlastně potvrdili staré známé pravidlo o tom, že každá mince má dvě strany:-).
Takže se pochvalme, v pravém smyslu toho slova.
