Mezníky

 Někdy se den vnímá jako běžný, jindy se z něho stane mezník. Někdy je to mezník plánovaný či očekávaný, jindy přijde trochu nečekaně. Skoro až vynuceně. Nebo jako překvapení, v lepším případě milé překvapení. 

Někdy se ale z očekávaného mezníku bohužel mezník nestane a vše plyne dál, ve starých kolejích. 

Nepovedlo se. 

Tak to cítím dneska. Nepovedlo se. Očekávaný mezník vyšuměl. A tak vyhlížíme další. Je jich vždycky více, záleží na tom, jak se to uchopí a co se tím označí. 

 Protože slovo mezník vlastně vzniklo z toho, že kdysi označovalo meze pozemku, pak ho vnímám jako kámen, podle kterého se orientovalo v nepřehledné krajině, šlo se podle něho na klikaté cestě... 

Prostě mezník. 

Vymezuje hranice a nabízí vizi, že i za vymezeným prostorem je něco jiného, zajímavého. 

I tam jsou  mezníky, možná i hodně.

A dokonce existuje i příjmení Mezník......

Takže mezníků je celá řada. 

Dnešek se pro mě, viděno očima dneška, mezníkem nestal. Ale třeba to budoucnost bude vidět jinak. Tak si sem svůj mezník odkládám a uvidíme, zda se jím stane či zda se ztratí v klikatých zatáčkách:-).

Přání se mají plnit

Už příští pondělí se lze těšit na charitativní koncert pro Moje velké přání

 

Zapomenutý

 Dnešek je takový zapomenutý sváteční den. Slavíme čerty a Mikuláše, někde je to až andělské slavení. 

A tak je tomu od nepaměti. I tak je to ale hezký den.

                                                            Obrázek vypůjčen z FB

Spřádači snů

 Aneb moje oblíbená duchařina od Barbary Erskine. Přesun mezi Anglosasy do  osmého století. V kombinaci s událostmi naší doby. 

Zajímavé putování časem.

 Její knihy se mi čtou skvěle, je geniální vypravěčka. Mě tedy její knihy baví, už od dob Žila jsem už před staletími. To je sice pořád top, ostatní už jsou v mnohém podle stejného mustru, ale i tak mě pořád baví a vždy se těším na novou. 

A kniha Spřádači snů mi , kdyby už nic jiného, přiblížila středověké anglické dějiny, moc jsme toho o nich nevěděla. 

A hezky se to čte:-)

Sebepožírači

 Příroda nabízí několik druhů, které požírají sami sebe. Nejznámější je patrně kudlanka nábožná, ale určitě by se našlo několik dalších zvířecích příkladů. Požírání svého vlastního druhu se většinou označuje jako kanibalismus a v určité části lidské civilizace je nejen nepřijatelné, ale i zakázané.

Leč, dobře víme, neznamená, že nepřijatelné či nepochopitelné věci se nedějí.

Nejde vždy o ryzí kanibalismus, často se setkáváme s pojmem střelba do vlastních řad. Soudruzi pak mívali i hon na vnitřního nepřítele.

Takovým nechvalně slavným třídním nepřítelem se stal Rudolf Slánský. Od jeho oběšení uplyne letos v prosinci sedmdesát let. 3. prosince 1952 byl popraven na Pankráci.

Čím se tedy tento „karlínský kluk“, zapálený komunista, strůjce předchozích monstrprocesů, nakonec znelíbil, že skončil v jámě, kterou aktivně pomáhal kopat?

V podstatě ničím konkrétním, byl prostě „vylosován“ v honbě za vnitřním nepřítelem. On si spravedlivý trest, asi i ten nejvyšší, podle mého, zasloužil.

Paradoxní ale je, že za to, co vykonal, odsouzen nebyl.

Tudíž je odsouzen vlastně nespravedlivě, v rozsudku není nic o jeho aktivitách, které odsouzeníhodné bezesporu jsou. Podílel se na vytváření komunistického teroru, likvidaci politických odpůrců, utváření absolutní komunistické moci. To bylo v době, kdy byl na výsluní. Pak přišel pád. Ne snad, že by on sám prozřel a pochopil, že rudá cesta nikam nevede. Naopak, v to asi věřil ještě chvíli po zatčení. Ale zhasla jeho šťastná hvězda a on se stal obětním beránkem.

 Je to prostě jen další monstrproces, ve kterém tentokrát soudruzi zavraždí jiného soudruha, aby se zavděčili soudruhům z Moskvy. Takový stranický kanibalismus.

  Rudolf Slánský, druhý nejvyšší muž ve státě, kamarád Gottwalda, asi nevěřil, že se ocitl na druhé straně barikády.

 „To musí být omyl, chyba. Chci za Klémou…“, mohl se zpočátku snažit vést debatu. Marně.

Když pochopil, musel vědět, že není úniku. Sám podobné procesy dřív připravoval, znal jejich mechanismy. Však se také v cele pokusil o sebevraždu, cítil to jako lepší variantu než to, co ho čeká. Nepovedlo se mu to.

Tak musel nastoupit do procesu.

Mučili ho, zlomili ho. Výpovědi o tom, jak se rozhodl zradit socialistické zřízení, se naučil zpaměti a rozhlas je vysílal do éteru. Další zrádce. A soudruzi tím ukazují, že se nebojí zasáhnout i mezi svými, jde jim přeci o blaho lidu!

Roli hrál i Slánského židovský původ, Stalin byl v té době posedlý antisemitismem a českoslovenští soudruzi rádi předhodí svého obětního beránka.

 Když ovšem sledujete proces a jste neznalí souvislostí, klidně by vám soudruha Slánského bylo líto. Zejména při výkonu prokurátora Urválka, jehož fanatismus budí strach i přes propast času a nekvalitní nahrávku. Zrůdnost tohoto představitele soudní moci jen dokresluje atmosféru tehdejší doby.

Slánský neměl šanci.

Ani na osvobození, ale ani na spravedlivý soud. Takže ho řadíme mezi dobové vykonstruované procesy.

Přitom jde víc o ukázku jakéhosi politického kanibalismu, tedy jak zní v dokuseriálu České století, když soudruzi vraždí soudruha.

Rudolf Slánský zemřel ve věku 51 let, obviněn byl z velezrady a špionáže, tedy skutků, o kterých on jako vysoce postavený privilegovaný soudruh určitě ani nepřemýšlel, natož aby je aktivně provozoval.

Byl oběšen, zpopelněn a jeho popel zmizel kdesi rozprášený na jakési silnici. Aby se jeho hrob nestal kultovním místem.

Během let byl několikrát rehabilitován, což nic nemění na faktu, že do svého zatčení se na vytváření režimu aktivně podílel. Aby se sám stal jeho obětí, což lze vlastně chápat jako klasickou moudrost českých pořekadel. A nejen že, kdo jinému jámu kopá, ale kupříkladu i méně frekventované, že s čím kdo zachází,  tím také schází…

 

 

Iluze

 Vypravili jsme se do Muzea iluzí. 

Svět chce být klamán a tento malý prostor v galerii Myšák nabízí dokonalé naplnění této iluzivní vize. Prostě všechno je tam jinak. Pravda, propracovat se přes frontu ke vstupu chce velkou dávku trpělivosti, zvláště, když slečna u vstupenek nedisponuje ani vlídností, ani rychlostí, ale co by jeden pro dětskou radost neudělal, že? 

Naopak, chlapci uvnitř, kteří lidem radili, co jak se nejlépe k dané iluzi postavit, byli velmi vlídní a ochotní, takže rozladění z fronty rychle vyvanulo. 

Vrátilo se opět s hledáním toalety. Ta v prostorách muzea není, je třeba přesunout se až kamsi do spodních prostor celého domu, což je s malým dítětem docela dobrodružství. 

Takže za dost velké peníze nemít tyto základní potřeby k dispozici, uprostřed Prahy, zdá se mi přinejmenším podivné. 

Leč, přežili jsme. A muzeum bylo vnímáno jako velký zážitek, iluze nás baví:-) 

Adventní pes

 V listopadu jsme se, úplnou náhodou, zúčastnili takového milého vánočního focení. 

Tedy, Tobiáš se zúčastnil, jako model. Já byla jen v roli servisního doprovodu. Šlo o jednu takovou nečekanou náhodu, spojení přes FB, kdy se sešel náš čas i požadavky druhé strany, mohli jsme proto roli "modela" vyhovět.

A tak se stal Tobiáš hlavní postavou jednoho milého fotosetkání. A fotky, které z toho vznikly, lze použít jak na počátku adventního času, tak na vánoční pohlednice a vlastně i novoročenky.  

My jejich prostřednictvím dnes vpadáme do prosincových dní. 

Adventních.

Takže máme prosinec v  očekávání a hledání. Uvidíme, zda se dočkáme nějako spasitele.:-) 

Ale děláme pro to hodně, tak snad ano:-)