Mamma mia 2

Když jsme před deseti lety přiletěli z ostrova Rhodos, vrazila do kin Mamma mia jednička. Šli jsme  krásně jsme si ten bezstarostný film užili. Okořeněno dozvuky dovolené, pohoda sálající z plátna, skvělí herci, oblíbené písně. Prostě skvělý zážitek. Letos to vypadalo na jakési deja vu. Opět Rhodos a zase Mamma mia, tentokrát dvojka. Ale zatímco Rhodos své kvality neztrácí, tak filmová dvojka byl skandální propadák. Alespoň já to tak vnímala. Ono se to ví, že dvojka je většinou jen nastavovaná kaše, ale někdy je člověk nepoučitelný. A teprve když sedí v kině a zoufale zírá na plátno, docvakne mu, že je hlupák, který zapomíná a zase naletěl. Mamma mia 2 je prostě katastrofální nuda. Bez skvělých herců, byť Amande Seyfried zůstala a ta dobrá je, ale z ničeho neudělá něco ani proslulá hollywoodská krasavice.  Vnímala jsem celý film jako trapas, ani hudba to nezachránila, to už si mohu doma pustit originálJ. Náladu to nenavodilo, atmosféra Řecka se nevynořila, prostě Mamma mia 2 byl omyl. Nevstoupíš prostě dvakrát do téže řekyJ

Barevný poník

Zvíře se dneska stane týraným, ani neví jak.  Stačí nějaká módní vlna a rázem statisticky  narůstá počet „chovatelů“ čehokoliv.  V kombinaci s hloupostí je chamtivost a necitelnost zásadním zabijákem přirozeného soužití lidí a zvířat. A jsou u nás i tací, co do svého byznysu zatahují i zvířata exotická, tam už jde jen a jen o prachy.

Můj vztah ke zvířatům byl odvozen od venkovského dětství. Zvířata se respektovala, leč neadorovala. Viděno dnešníma očima by se týrání jistě našlo i tam, třeba psi uvázaní u boudy. Nepochopitelné.

Není ovšem pochyb, že dnešní doba je výrazně dál. Stačí se na zvířecí svět malinko víc zaměřit a už čtete:O množírnách, o 
pokusech na zvířatech, o trofejních lovech, (i o těch netrofejních), o hromadném vraždění kvůli nějaké části zvířecího těla, o vytváření tygřích vývarů na jakousi pochybnou asijskou potenci, o podmínkách na jatkách, o rituálních porážkách ve jménu víry ani nemluvě.

Ve světle podobných hrůz, které jsem jistě ani zdaleka nevyjmenovala všechny, se jeví pomalovaný poník v jakémsi zábavním centru jako jakási marginálie. Ale není. Naopak. Svědčí o myšlení lidí, pro které je zisk prvořadou mantrou a v jejím jménu zapomenou na jakékoliv důsledky. To v případě, ženště myslí. Ti, kteří už jen počítají, o těch asi ani nemluvím. Pomalovaný poník, o kterém jsem četla kdysi během léta, byla asi produktem nedomyšlené aktivity. Prostě někdo chtěl být tak děsně in, že mu vůbec nedošlo, co dělá. Připomíná mi to aktivitu mladé kolegyně, která v rámci trendu všeobecné školní zábavnosti navrhovala téma do výuky: veselý holocaust. Šla prostě s dobou, že děti se mají bavit za každou cenu, nepřemýšlela. Tak to asi podle mého mohlo být i s tím poníkem. Ti, co to vymysleli, šli s dobou, nevaž se, odvaž se. A nepřemýšleli. Děsivé je, že nepřemýšleli ani ti rodiče, kteří svým potomkům tuto atrakci nejen dopřáli, ale ještě si je u toho vesele fotili. Ti také nepřemýšleli? Nebo jsme už tak otrlí, že nás taková věc ani nezarazí? Vychováváme děti v tom duchu, že za peníze si mohou dovolit všechno, i malovat na živého tvora? Naštěstí někdo přemýšlel, na celou aktivitu upozornil a poník byl nadále od výtvarných kreací dětských návštěvníků osvobozen.  I tak je to docela memento. Nejen k týrání, ale i naší lhostejnosti.

Od zvířat pak není daleko k lidem. A pak se divte, že se o Češích a jejich empatii vyprávějí hororové vtipy. Ale nelze zobecňovat, velmi těžko se hledá něco jako šablona. Nic takového neexistuje. Leda že by se začalo víc dbát na slušnost a dobré mravy. Nebo přesněji, kdyby se podobné věci nezametaly pod stůl a nebyly všeobecně, veřejným míněním, přijímána jako běžné.

Zkusila jsem pátrat i po těch dobrých stránkách věci. Existují a podle všeho ve velké míře. Ale není na ně vidět. Na jednu stranu je sice dobře, že se upozorňuje na hrůzy, které se ději, na druhou stranu na ty dobré příklady by se nemělo zapomínat. Nebo převládne mínění, že podobné chování je trendem.

A poníky, na které si děti v rámci svého  životní trendu o zábavnosti budou malovat, budeme vnímat jako běžnou záležitost. Ostatně, ty chudáky, co někde chodí dokola a vozí děti, už tak bohužel beremeL. A to není, myslím, dobrá cesta.  A tak kresleme pouze na papír, malujme na plátno a přemýšlejme o následcích svých činů. A pokud nějak můžeme zmírnit následky těch nemyslících, konejme tak.

Letní čtení

Nedělní čtení tentokrát v praktické podobě. A vlastně čtení sobotní, protože akce již proběhla. V krásném prostředí. A pan Pavel Hoza, spisovatel, mistr slova, byl hlavní hvězdou večera. Četl ze svých vlastních textů, které vycházejí z poetiky zdejšího kraje.A šlo o poetiku vskutku emočně silnou Umocněnou prostředím a hudbou.Skutečný literární zážitek. A krásné prostředí

Wifi dovolenková vzpomínka

V katalogu stálo, že půjde o pětihvězdičkový hotel.  V rámci služeb našich cestovek v kombinaci s řeckým myšlením je nutno takovou informaci brát s rezervou. Kdo si myslí, že dostane servis odpovídající označení, většinou se dost plete.

Letošní hotel nebyl výjimkou. Do klasické pětihvězdy, jak ji vnímáte ve středoevropských podmínkách, měl hodně daleko. Ale neurážel a žít se v něm docela dalo. Jednou z neposkytovaných služeb bylo internetové připojení. Na pokoji a ve většině prostor hotelu jste si o něm mohli nechat jen zdát. Připojit se šlo pouze v recepci ve wifi koutku, kde bylo připojení sice bídné, pomalé, ale bylo. Dva gaučíky, tři křesílka, jedno proutěné houpací křeslo. Prostor tedy vskutku minimální, ale k čemu na dovolené wi fi, myslela jsem si. Člověk si alespoň odpočine, vyčistí si hlavu, bude konečně trochu off line. Pro jistotu jsem si ale také zjistila heslo. Jenže wi fi koutek byl permanentně narvaný. Většinou se i různě postávalo kolem v chabé naději, že se nějaké křesílko uvolní. To ovšem bývala marná naděje, trvale obsazeno. Některé děti tam seděly patrně trvale, nevšimla jsem si jich ani u moře či u bazénu, ale u recepce seděly trvale. S očima přilepenýma na monitor. Zdatně jim konkurovali tatínkové, kteří si tolik nehráli (i když taky) ale s vážným a soustředěným výrazem vyřizovali patrně něco pracovního.  Sem tam se zde objevila i nějaká maminka, ta často stihla ještě svoje on line drahoušky občerstvit, skočila jim na bar pro džus a pivo, a poté usedla vedle a jala se taktéž brouzdat po síti. Bylo to zajímavé pozorovat, cestou ráno na snídani už wifi koutek zabraný, když jdeme k moři i když se vracíme, odpoledne totéž. A zatímco třeba hotelový bazén se s přicházejícím večerem vyprazdňoval, až tam v devět nebyl nikdo, wifi koutek byl plný neustále. Není to z mé strany žádná kritika, spíš výsledek pozorování. Pravda, dítě sedící celý den na síti je prapodivné, ale zjevně tam sedělo se souhlasem rodičů, tudíž je to jejich představa o dovolené. Je si tak říkám, jaké by to bylo bez wifi koutkuJ????

Jakou máme postavu?

Nemyslím, zda jsme letos zhubli do plavek či (v mém případě velmi úspěšně) ztloustli do plovacího kruhuJ. Myslím tím postavu historickou. Každá doba si historického pantheonu vybere svého hrdinu, kterého adoruje, vytvoří z něj vzor českých národních dějin ( a spolu s tím i národních vlastností, charakteru či odvahy) a kolem něho se hledají analogie, paralely a podobné historizující poučky, aby ho další generace třeba pro změnu dehonestovaly či dokonce zavrhly. Tak byly generace,které oslavovaly Rukopisy, zatímco o několik desítek let po nich ani pes neštěkl. Jinde znali třeba šaška Žita, zatímco jiní za svého šaška považovali Palečka či dnes třeba Ovčáčka. Hodně v tomto směru zapracovalo devatenácté století, které s historií hodně pracovalo. Zejména, jak jinak, guru všech tehdejších a často i současných historiků, František Palacký. A tak vznikl mýtus husitství, oslava Přemyslovců či naprostá glorifikace Karla IV. Dost zkrátka ale přišli Habsburkové, kteří si z té doby nesou vizitku utlačovatel národů. Hodně s historickými postavami pracoval i TGM, který vedl hodně historických sporů o smyslu českých dějin třeba s věhlasným profesorem historie Josefem Pekařem.  Podpořilo to třeba postavu Jana Husa, přičemž se dost ztrácel třeba  Jeroným Pražský. O komunistech, kteří si historii přetvářeli k obrazu svému raději mluvit nebudu, byť takový Zdeněk Nejedlý dokázal v národním povědomí  zaseknout dost trvalé háčky. Jeho hláška, řekni mi, co víš o husitství a já ti řeknu, jaký jsi, byla jasným signálem, jak třeba vykládat husitskou revoluci a zůstává v širším národním povědomí dodnes. Stejně jako jeho očerňování Dvořáka a vyzdvihování Smetany. Dnešní mladí historici mají tendenci a je to trend doby všechno popřít. Všechno je jinak, hlavním trendem doby je všechno vyvrátit, zpochybnit, dehonestovat. Zda ale máme dnes nějakou osobu, se kterou bychom se měli dobově identifikovat, moc nevím. Samozřejmě, některé se nabízejí samy, třeba Graesel či Babinský, určitě by se uplatnil i starý dobrý Prevít, na pulty knihkupectví by se mohla s velkou slávou vrátit polozapomenutá kniha Rytíři a lapkové. Své místo na výsluní by si jistě zasloužil císař Ferdinand V., tehdy lidově zvaný Trottel, či z dávných dějin jakýsi Vladivoj, o kterém kronikáři tvrdí, že byl prvním alkoholikem na českém trůně a také se k smrti upil. O alkoholu by jistě mohl mluvit i první biskup v Praze Thietmar, byť jeho osobnost je zcela zastíněna prvním Čechem v této funkci, kanonizovaným Vojtěchem, který byl tak zásadový, že by ho dnešní doba uvěznila někam do pražské kavárny. Nenapadá mě zásadní historická postava, která by natolik rezonovala ve veřejném prostoru, že by se k ní obraceli i jiní lidé než jen učitelé dějepisu či studenti historie, že by se jí stavěly sochy či odkazovaly politická sdělení. V tomto duchu samozřejmě vede svatý Václav, byť dnešek by raději vyzdvihoval jeho bratra Boleslava. Nevím, zda se to podaří, jeho pověst bratrovraha je dost silná, byť ve skutečnosti byl otcem české státnosti právě on. Mohla by se objevit i nějaká žena, doba je tomu nakloněna. Ale všechny ženy většinou převálcuje Marie Terezie, eventuelně Božena Němcová.  Ale co třeba taková Anna Honzáková? Kupříkladu. Či její kolegyně Anna Bayerová. A tak bych mohla pokračovat donekonečna. Zakončím tedy otázkou, zda vnímáte nějakou historickou osobnost, ke které se dnešek odkazuje? A zda takovou máte vy osobně? Já na první otázku nevím a pro druhou bych vybrala Zikmunda LucemburskéhoJ

Teploučko

 Horko je tedy pořádné. Už dlouho.Pořád si myslím, že teplo k létu patří, ale toto už i my, milovníci tepla, vnímáme trochu jako extrém. Není se kde ochladit, narůstá únava, vyčerpání, ba i agresivita. A jelikož horka budou trvat, nabízí se úvaha o tolik diskutovaném globálním oteplování. Ve Španělsku teploty vysoko přes čtyřicítku, na severu Afriky prý dokonce přes padesátku, Evropa se škvaří, horko je dokonce i ve Velké Británii či ve Skandinávii. Dochází voda, což je další doutnající problém, který může vyústit až v situaci, dosud vídanou jen v akčních filmech, ve válku o vodu. Podle nějakých obrázků naše planeta v současnosti je víc rudá než modrá, prostě sálá, minimálně tedy severní polokoule. Jaro a podzim už v podstatě neznáme a po relativně mírné zimě vpadáme do extrémního léta. Už poněkolikáté za sebou, což si asi zatím hromadně moc neuvědomujeme. A zatímco některé vědecké organizace již dlouho bijí na poplach, u nás se zatím pořád bohorovně konstatuje, jaké je to hezké léto. Je ovšem katastrofální sucho, se všemi jeho doprovodnými efekty. Dochází voda, přibývá ničivých požárů, nebude úroda, bude se zdražovat, (ještě tak před sto lety by už vypukl hladomor, nyní tato vize může nastat po delší době). No a logicky musí začít tát ledovce, zvedat se hladiny oceánů a nastávat další migrační vlny. Ve městech, kde se kvůli developerským i jiným aktivitám vykácely stromy, je už nyní takřka k nepřežití. Na venkově, v stínu stromů či ve starých kamenných domech to ještě jde. Ale jak dlouho, to je otázka. Zatím si užíváme (i když někteří už trpí) hezké léto. Prázdniny. Ti, co musí pracovat venku či v neklimatizovaných prostorách ale jistě mají zcela jiný názor. A ještě jiný názor mají vědci, kteří vidí mnohem dál, než my, co si dovolenkově lebedíme u bazénu. A z jejich vizí může i v současných vedrech docela mrazitL

Přemítání

Často nyní přemýšlím, zda bych už také neměla něco dělat. A zároveň si kladu sugestivní otázku, ale co? Mám na mysli tristní stav naší společnosti. Nejsem spokojená s naší reprezentací, nelíbí se mi, kdo sedí na Hradě a hlavně, jak se tam chová. Nesouhlasím s personálním obsazením vlády, děsí mě narůstající cenzura omezování různých svobod. Ale v podstatě nic proti tomu nedělám, občas podepíši nějakou petici, která stejně ve finále nic nezmění. Nechodím demonstrovat. Pravda, poctivě chodím k volbám, leč moji favorité nevítězí.  Oponenti mi proto tvrdí, že vše, co kritizuji, jsou výsledky demokratických voleb a ať se s tím koukám smířit. I to jsem samozřejmě zkoušela a respektovala, leč zdá se mi, že nálepka demokratických voleb je trochu klamavé šidítko. Jednak nechodí volit všichni, jednak mnozí zvolení již jsou dávno odvoláni a nahrazeni jinými, a na závěr si kladu řečnickou otázku ohledně skutečné demokracie. Copak mohu vědět, že to není nějak zfalšováno? Dneska je přeci možné všechno. A když sáhnu do historie, vidím, že komunisté v osmačtyřicátém také převzali moc takřka legální cestou nebo že v osmašedesátém se vlítli Rusáci po naprosto legitimním Jaru…. A bylo po všem. Nezbývalo, než zmizet za kopečky. Jak ale věděli tehdejší emigranti, že je čas? Já si třeba pořád říkám, že ještě není tak zle. A pak, kam by v dnešní době člověk šel? Evropa zažívá své novodobé stěhování národů a není kam zmizet. Co tedy dělat zde? Čekat? Demonstrovat? Podepisovat? Nevím, ale cítím, že něco by se dít mělo. Snad je to blížícím se výročím okupace, že víc cítím tyto věci. Nebo blížícím se koncem prázdnin, protože vím, že vykládat studentům něco o etice, morálce, slušném chování a vyjadřování, o neopisování, je v dnešní atmosféře, která přichází z nejvyšších míst, dost obtížné.  A tak dumám, zda vůbec člověk má nějakou šanci situaci nějak změnit, či zda je nutné jen čekat a zkusit to znovu u voleb. Nevím, a tak zatím jen píšu. Abych alespoň něco dělala.