Zrcadlo

Čas od času sleduji, jak psychologický princip zrcadla funguje v běžném životě. Funguje samozřejmě i na mě, jen se to na jiných lépe glosuje. Stejně jako se nejlépe vychovávají sousedovy dětiJ. Ale díky tomuto pozorování si někdy uvědomím i svoje nedostatky a zkouším na sobě pracovat alespoň do té míry, aby se pro moje blízké okolí stal pobyt v mé přítomnosti minimálně snesitelným.  Změnu vnímám minimálně v tom, že když něco začnu vehementně kritizovat, zkouším si vybavit, zda totéž náhodou aktivně nepraktikuji také. Princip zrcadla je totiž v tom, že mi vadí moje zesílené vlastnosti, které vidím okolo sebe u jiných. Znám člověka, který není schopen odtrhnout se od mobilního telefonu, často z hovoru s vámi rovnou přechází do toho telefonického a je někdy nad běžné rozlišovací schopnosti postřehnout, kdy ještě hovoří s vámi a kdy už zase telefonuje. Na sms, fb či dalších virtuálních serverech je pomocí display přisátý takřka permanentně, bez ohledu na to, zda jde o poradu, společenskou záležitost či docela obyčejnou neslušnost. Přesto dokáže velmi hlasitě kritizovat ostatní, co v tomto směru činí nápodobou totéž co on. Prostě zrcadlo jako vyšité, do kterého on ale nevidí (či vidět nechce). Také už nijak nekomentuji cizí chování, natož abych ho kritizovala. Dokonce ani do očí bijící nesoulad v řeči a chování nijak nezvýrazňuji, protože už je mi jasné, že oni to se mnou mají také tak.

Jen někdy se cítím trochu zaskočená. Zejména v takových okamžicích, kdy mám pocit, že staré Konfuciovo heslo o tom, že se máme chovat k ostatním tak, jak chceme, aby oni se chovali k nám tak nějak pozbylo svou funkčnost. Kacířsky mě napadá, že jednostranně to rozhodně nemá ten smysl, neřku-li efekt.

V podobných chvilkách si říkám, že ani princip zrcadla nemůže nijak spolehlivě fungovat. Vím, že jde o míru skepse, která je větší než obvykle, ale nemohu si pomoci.

Schválně si to zkuste, chvíli pozorovat svoje okolí v kontrastu se svými reakcemi.  Trošku to někdy může připomínat zrcadlo, trochu ale i určitou formu sebemrskačství.  To v případě, že o všem hodně přemýšlíte a porovnáváte. Přitom jen někdy jde o poznání poučné, mnohem častěji jde o bolestné prozření.

Zkouším tedy praktikovat metodu zrcadla jen někdy, abych nebyla permanentně vnitřně glosována. Jakože občas se nad tím, co se mi vrací, zkouším zamyslet a něco s tím udělat, ale jindy zase dávám prostor své přirozenosti, protože něco lámat přes koleno prostě nejde.

Samozřejmě lze tyto psychologické metody aplikovat nenápadně, nekomentovat je, prostě je občas vyzkoušet a nic z toho. Tím se ale oklikou dostaneme k tomu, že něco prostě přes koleno nezlomíš. Na mě prostě vždycky všichni poznají, že nějaké negativní vnitřní procesy probíhají, jelikož poker face prostě neumím. Vypadá to někdy dokonce ještě horší, než to ve skutečnosti je, protože tím, jak se snažím popřít sama sebe, vypadám mnohem děsivěji než obvykle. Princip zrcadla je zde tedy zoufale kontraproduktivní.

Napadá mě proto, zda by se pro aplikátory těchto psychologických principů nedaly využít nějaké usnadňující metody. Třeba že zmíněný trend užíváme pouze v pozitivním duchu. Jenže kladná hodnocení jsou hladivá, nikam vás většinou neposouvají, ukolébávají vás ve své hřejivosti. Záporná zase někoho paralyzují. A tak nevím.  Napadá mě staré české přísloví, že všeho s mírou, ale ani to se nemusí vydařit. Nakonec asi není rozhodující, se si v onom psycho zrcadle promítne vaše okolí, ale jak s tím umíte zacházet vy. A to je mnohdy po čertech těžká dovednost. 

Letenská věž

Máme ji nedaleko. Je krásná, stejně jako její okolí. Jen je poněkud zanedbaná. Stejně jako její okolí.

Má ale ducha, a když jdete kolem, tu atmosféru prostě nejde nevnímat. Proto se těšíme, co bude po její náročné rekonstrukci. Je rozhodně větší letenskou dominantou než třeba stadion Sparty, který je ale bohužel mnohem víc v centru dění. Když ale jdete kolem Sparty, necítíte nic (tedy pokud nevládnete antifotbalovou averzí, pak většinou cítíte zlost.). Když jdete kolem věže, vnímáte génius locci. Díky bohu za takové letenské skvosty. Krásný cíl pro nějaký nedělní výlet.

Měsíc knihy

Tím březen býval. Za je pořád, v podstatě netuším, ale tak nějak automaticky to předpokládám.  Ctím ho tak. A to i přes to, že v poslední době dávám přednost audioknihám. Třeba takový Faktor Churchil. Mám i v klasické podobě, i jsem četla, ale audiokniha , v podání pana Rímského, kterou mám nyní k poslechu, je skvělá. A tak startujeme měsíc knihy. Poslechem.
                                                      

A přece se točí

aneb moje záliba ve vědomostních soutěžích. Dnes se točilo. Jak to dopadlo? Nu, žádná sláva, ale ani žádná ostuda. Na vlastní oči uvidíme zjara:-), konkrétně 11.4. 2017

Klik

To jsem objevila na FB. Snad tedy mohu sdílet i touto cestou.Líbí se mi ta aktivita. Klikám každý den. Na Zachariášovu památku

Ve školce

Samozřejmě obrazně. Včerejší setkání s profesí zařídila skvělá paní Rašovská, která naši kvartu seznámila s profesní dráhou jak zdravotní sestřičky, tak i ženy, která se pustí do podnikání ve školství. Paní Rašovská se věnuje dětem v soukromé miniškoličce, čímž ukázala, že podnikat lze v mnoha oborech, a její vyprávění děti nadchlo. Vrátily se v čase, mnozí si totiž svůj vlastní čas strávený v mateřské školce velmi dobře pamatují. A ne všichni mají pozitivní vzpomínky, i když mnozí ano. I tak ale padalo poměrně velké množství dotazů na práci s dětmi, na program ve školce, stravování a třeba i na mobilní telefony a malé děti. 

Paní Rašovská nejen že dokázala děti zaujmout, ale i jim všechny jejich dotazy precizně vysvětlila.

 I na sovičku a maňáska došlo.

Ve finále náš vyměřený čas utekl tak rychle, že nezbyl čas na připravené testy, rádi bychom si vyzkoušeli, zda zvládneme tolik, co předškoláci. Osobně si ale myslím, že bychom mohli mít starosti, předškoláci bývají velmi šikovní. Ale to jsme nestihli, tak snad příště. Ale celý den byl nabitý jarní pozitivní energií a návratem ke školkovým létům, která jsou pro dětský vývoj naprosto stěžejní.  Děti se tak  připravovaly nejen na výběr povolání, ale i na roli rodiče a vychovatele svých vlastních dětí. Moc hezký zážitek to byl.

Poručíme větru dešti

aneb Michal Žák jako odborník na počasí v besedě s našimi studenty. Celé dvě hodiny jsme diskutovali o meteorologii, o tom, jak to máme s počasím u nás a jak jinde a jak vlastně takové předpovídání vůbec vypadá. Naťukli jsme i vliv počasí, respektive tedy podnebí, na dějiny i to, jak vlastně vypadá takové studium na meteorologa. Nu, potlesk na otevřené scéně se objevil v okamžiku, kdy otázkou směrem do školství náš host řekl, že povinnou maturitu nevidí až tak jednoznačně pozitivně, ale děti cenily i jeho další postřehy a vůbec celé jeho vyprávění. Bylo to jedno z dalších velmi vydařených setkání na půdě naší školy:-)