Návštěva cukrárny

Návštěva cukrárny s malým masožravcem není to pravé ořechové. Když si teta usmyslí, že holčičku někam vezme, měla by víc dbát na její chutě, ne na ty své. Nu, příště.  Myslela jsem si, že cukrárna by mohla být hezkým zakončením našeho společného výletu. Samozřejmě cukrárna prověřená, kvalitní, s tou nejlepší zmrzlinou. Jenže Hanička na ni reaguje svým novým oblíbeným slovem „fuj“, které se jí líbí a hodí na všechno, co se jí nelíbí. Tedy nad předraženou zmrzlinou křičí „fuj, fuj.“ Zaskočí mě, leč nenutím ji, „obětuji se“ a její porci dobrovolně slupnu. Já zmrzlinu můžu. Jenže Hanička ve svém hlasitém monologu pokračuje: „Maso, chci maso…“

Přidává na intenzitě, takže nelze přeslechnout. Pravda, všichni projevují shovívavost k dítěti, leč nevím, co si paní za pultem myslela doopravdy. 

„Fuj a chci maso“ ve své vymazlené cukrárně asi neslýchá často.

Příště budu muset vybírat cíle uvážlivěji J

                                                             

Ještě jednou Karel IV.

„Král Karel s Buškem z Velhartic,

teď zasedli si k dubovému stolu…“

aneb dramatizací této Nerudovy romance začínáme výuku o Karlu IV. Pravda, kritici by v tom mohli vidět skrytou reklamu na alkohol, leč Karel, který přivezl révu z až „z Burgund sem“ je vztahem k vínu znám snad víc, než vztahem k ženám, tudíž jde o zcela legitimní vzdělávací prvek.

Karel IV. se ale díky svojí medializaci celkově učí docela dobře, o hodně lépe než dejme tomu Přemyslovci, kteří nemají žádný silný předobraz v podobě pana Brodského či Jaromíra Hanzlíka, který kdysi líčil strasti Otce vlasti. Pravda, tento film pro pamětníky už dnešní mládeži moc neříká, ale Noc na Karlštejně kupodivu stále „frčí,“ tedy nějaké poznatky se k dětem dostanou i touto formou. Samozřejmě, nejvíce si pamatují literární výmysl o zákazu pobytu žen na Karlštejně, což do své hry zanesl už Vrchlický, aniž by tušil, jak moc ovlivní výuku o císaři z rodu Lucemburků.  Dodnes si mnozí představují čtvrtou ženu císaře Karla jako Janu Brejchovou.

Žádné filmové ztotožnění nemají ani další čeští historičtí hrdinové vyjma těch husitských, proto se Karel může hřát na výsluní imaginárního zájmu i současné generace dětí školou povinných. Lze na něj totiž narazit i na you tube, což je pro historickou postavu vrchol úspěšnosti a logicky se nabízí varianta, že si o něm i něco zapamatují. Trochu to kdysi přiživila i Česká televize svoji snahou

o popularizaci dějin, když vyhlásila soutěž o největšího Čecha, kde Karel s pomocí poroty nakonec porazil Járu Cimrmana a zvítězil. Největšího Čecha si pak paradoxně zapamatuje víc lidí než jakéhosi monarchu z dávného středověku.

Letošní výročí snad pomůže ukázat slavného císaře i v jiných podobách, než jen jako strnulého Otce vlasti a zakladatele města, které už je dnes plně integrovanou součástí Prahy a jeho největším školním problémem je, jak se správně gramaticky píše. Největším lákadlem patrně bude Karel v době školních výletů. Řada hradů, hrádků i zámečků již dnes láká na exkurze, které slibují přenos do doby slavného císaře, setkání s osobnostmi té doby, procházku po tržišti či možnost vyzkoušet si středověká řemesla. Tedy tradiční letní zábava letos dostane výrazně edukativní ráz, protože všechny středověké záležitosti budou spojovány s Karlem IV. a oslavami jeho sedmistých narozenin. A jelikož v Čechách se slaví s oblibou, předpokládám, že dopad narozeninových oslav bude o něco větší než loňské výročí upálení Jana Husa, které, už z piety, nemohlo být nikterak bujaré.

 Ve školní výuce se ale dají obě výročí hezky propojit, zejména k úvaze, zda by Karel IV. byl stejně úspěšný panovník, kdyby se, podobně jako jeho syn, musel potýkat s problémy vzpurného kazatele

a církevních problémů. Obloukem se tak můžeme vrátit k dramatizaci tématu, protože divadlo děti většinou hrají rády a také si z něho něco odnášejí.

Karel také na letošním výročí trochu vydělá, protože učebnice mu nabízejí dost úzký prostor, většinou jednu až dvě kapitoly, což může, při velké snaze, vést k zapamatování císaře samotného, moc prostoru ale nezbývá na osobnosti spojené s jeho dobou. A že jsou tam zajímavé postavy, jeho manželkami počínaje, přes gotické mistry (Matyáše z Arrasu a Petra Parléře)pokračujíc až k arcibiskupovi Arnoštu z Pardubic, který navíc vůbec nebyl z Pardubic, ale z Kladska, kde se narodil.    

    Motivů se tedy nabízí nepřeberně a lze jen doufat, že Karel Iv. si své místo letos vybojuje ve školách stejně nezvratitelně, jako si vydobyl v historii. (psáno pro časopis Rodina a škola)

A zajímavost z wikepedie na závěr. Děti se Romanci učí. Je zde verš, my, myslím, se už vpili. Tím chtěl Karel naznačit, že už mu víno zachutnalo. Děti se text učí z wikipedie. Verš zní, my, myslím se už opili....
Nevěřila jsem jim, ale viděla jsem to na vlastní oči. 

Starý kraj

Hledala jsem něco česko - německého, o složitých vzájemných vztazích, o dějinných propletencích. A našla Starý kraj. Asi to není úplně to, co jsem hledala,asi půjde o ryze německé téma. Ale už začátek mě nadchl, rychle jsem se začetla a tak se těším. Zdá se, že konečně zase hodně čtivý, byť evidentně drsný příběh. Ale takové čtení mám ráda
                                         

Pražské jaro

Letos první ochutnávka. Ale pikantní, zajímavá a krásná:-)
Místo děje: Rudolfinum.
Dvě hlavní aktérky, sestry z Lotyšska,duo Baiba a Lauma Skride, hrály nádherně. Klavír a housle se vždy skvěle doplňují. I tady to byl balzám na duši. 

Výstava o Karlu IV.

Je jich nyní jako hub po dešti, stejně jako různých dokumentů, filmů, rozhlasových pořadů, besed. Stačí si jen vybrat. Vybrala jsem Valdštejnskou jízdárnu, pro děti. Vycházím z ověřené premisy, že oni samy na podobnou výstavu nezajdou, tudíž stojí za to jim formou školního násilí podobné zážitky zprostředkovat. Třeba něco ulpí, k čemu se v dospělosti rádi vrátí. Výstava o Karlu IV, je vnímána Národní galerií jako její prestižní, je ve spolupráci s Německem, kam se také na podzim stěhuje. Měla jsem to štěstí, že jsem byla už na vernisáži, takže vím, že prestižní fakt je a že stojí za to. Pro děti samozřejmě s lektorem. Proniknout do rezervačního systému byl tedy boj, zjevně každá škola chce takto prezentovat svým dětem otce vlasti, tedy jsme se dostali až na odpolední termín, kdy už je v galerii klid, jak pravila paní v šatně. Od vernisáže došlo ke dvěma zásadním změnám. Už zde fyzicky nebyla Zlatá bula Karla IV., to se vědělo dopředu, že setrvá jen týden. A nesmělo se fotit, prý si to německá strana nepřeje a striktně to zakázala! Jinak byla výstava stejně zajímavá a inspirativní jako na začátku. Škoda, že lektorka byla trochu mdlá a bez energie, skoro vypadala, že se těch dětí bojí, což ony hned vycítily a okamžitě se u nich projevovaly tendence zlobit. Přitom dívčina byla zjevně naučená, hodně toho věděla, jen zaujmout ty pubescenty se jí bohužel nepovedlo. I tak jsme si výstavu ale prohlédli se zájmem a chutí, někteří jedinci dokonce i s chutí vyplnili pracovní listy. A po dvou hodinách jsme z jízdárny odcházeli spokojení (vraceli jsme se do Prahy, kterou mezitím důkladně propláchl přívalový déšť, tedy „logicky“ nejezdilo metro ani mnohá povrchová doprava). Zakončili jsme tedy procházkou na svěžím jarním vzduchuJ. Hezká výstava i poslední květnový den.
                          
                     Fotky alespoň z atria a vestibulu metra:-) I tam máme umělecká díla

Den dětí jinak

Ctíme na našem gymnáziu tradice a významné dny si připomínáme. Den dětí není výjimkou. Děti dostaly drobné pozornosti, které jim měly zpestřit jejich sváteční den. Ve výuce jsme pak připomněly, hlavní účel tohoto svátku: upozornit na dětská práva ve světě, na to, všude děti nemají takové štěstí, že mohou prožít klidné a bezstarostné dětství. A odpoledne jsme si pak společně s tercií, kvartou a septimou připomněli, že ani u nás nebyly vždycky takové doby. Vypravili jsme se na Ďáblický hřbitov, kde je dětský hřbitůvek. Leží tu děti maminek, které zemřely v komunistických lágrech. A soudruzi následně nechali zemřít i jejich děti. Nebýt paní Zdeny Mašínové, která toto místo objevila v době, kdy pátrala po hrobu své matky, kdo ví, jak dlouho by ještě bylo utajeno. Od čtyř hodin zde byl oficiální pietní akt, ten jsme nenavštívili. Byli jsme tam dřív, připomenut si, zapálit svíčku a uvědomit si temná místa naší nedávné historie. Z pohledu dětí.

Den dětí

a zároveň dvacet dva měsíců. Už jen dva měsíce do dvou let. Samé dvojky, což je hodně inspirující číslo. Slavíme tedy s dvojnásobnou vervou. Od loňské desítky je zaznamenán velký a viditelný pokrok.
Letos už pěkně po svých, s vlastní řečí a hlavně vlastním názorem. Všechno sama, to je hlavní heslo dne:-). Tak krásný dětský den všem...