Sváteční pocity

Člověk je „okraden“ o jeden sváteční den, ani neví jak. Stačí třeba, abyste se narodil 29. února a rázem máte po narozeninách, nehledě na to, že pokud jste zároveň i Horymír, máte peška takřka natrvalo.  A jsou i takoví „chudáci“, kteří nesou jméno Adam či Eva 

a narodili se na Štědrý den.  Jejich oslavy jsou pak pěkně v jednom balíčku. Zní to prakticky, ale až dospělým uším.

V dětství je to prostě ochuzení o jeden (v tomto případě dokonce o několik) svátečních dní.

  Mohu mluvit z vlastní zkušenosti. Jako dítě jsem v podstatě „vinila“ Mikuláše, že mi sebral svátek. Ten den dostávali dárky 

i všichni kolem, přinesl jim je Mikuláš. Přitom to měl být můj den.

Všichni kolem ho měli, mohli se těšit a mně ho kazí nějací čerti a Mikuláš, který navíc má přicházet až o den později….

   Dětské vnímání podobné anomálie někdy těžko vstřebává.

Když jsem rozum brala, už mi to tolik nevadilo, protože to ztratilo ten esprit.  Koneckonců, sváteční pocity nejsou vyvolatelné kalendářem, je to přeci den jako každý druhý. Vlastně se mi i trochu ulevilo, člověk se tím v podstatě tak trochu ztratil v systému. Najednou ten den patřil opravdu jen vám, všichni ostatní se honili za Mikulášem a čerty….

  Čas posunul vnímání svátečnosti úplně jinam. Vytvořil jinou rovnováhu. Tedy alespoň v některých případech. Cítit se svátečně není závislé na datu. Chvíli to samozřejmě trvalo, ale pak to vytvořilo ještě i jiné dimenze. Takové ty pozorovací.  Či ověřovací, jako zda třeba platí staré Konfuciovy zásady o vzájemné interakci.  Dokonce je to někdy velmi poučné poznávání, mnohé to ujasní. Vysvětlí a zjednoduší....

  Abych ale nějak neglobalizovala.  Ve skutečnosti je to vlastně úplně jedno.  Někdo to naopak má rád, takové ty balíčky dva a více v jednom. Sfoukne všechno jedním vrzem a zase je na rok pokojJ. Záleží na úhlu pohledu. Přesto si mnohé Evy či i někteří Štěpánové občas tiše povzdychnou, jaký je to pech.

 Že jsou v dětství o něco ošizeni.

    Z toho by ovšem plynulo, že klíčovou roli ve výběru dětského jména mají hrát i jiné aspekty než všeobecně uznávaný fakt, že se mi jméno prostě líbí? Či je právě módní?  Možná jsou i lidé, kteří všechny tyto akcepty kombinují. Alespoň já pár takových znám.

Ale ve finále je to kus od kusuJ. A o pocitech. A ty jsou adventně sváteční vlastně celý prosinec. 

…. I když nedávno jsem mluvila s hodně dospělým Adamem, který si mezi řečí posteskl, jak by s chutí oslavil narozeniny někdy v červenci.  A ne pětadvacátého prosince. No, člověk prostě nemůže mít všechno….J

A nejlepší "bonboniéra" je ta vyrobená z oříšků V podstatě je to "bonořišiéra"

Nejlepší obrana je útok

   Občas mě i v mém věku ještě zaskočí situace, kdy někomu něco vytknu a místo očekávané sebereflexe se dočkám reakce, že za to vlastně můžu já.

 Myslím tím naplnění českého přísloví, které moudře nabádá k obrannému útoku, jenž podle názoru mnohých projevuje potřebnou dávku tolik módní asertivity.

Někdy tak může dojít až ke komické situaci, kdy jste zodpovědní za manželovo zaspání či za špatnou známku vlastního potomka. Prostě jste mu nepřipomněli, že má ráno vstát či se naučit na písemku z matematiky. Nebo když se z nějakého důvodu (většinou kvůli vám) vyprázdní lednička v okamžiku, kdy všechny kolem honí mlsná.

 Někdy mívám dokonce pocit, že jde o klasicky funkční Murphyho zákon, jehož periodicita je mnohem pravidelnější než střídání ročních období, na které se v poslední době zrovna moc spolehnout nelze.  Na obranný útok ovšem naprosto stoprocentně.

Nikdy by nebylo úplně jasné, co tím verbální útočník hodlá vyřešit. Fakt, že chyba se stala na jeho straně, je většinou evidentní, ale protiútok může karatele opravdu zaskočit.  Vede vás to k dalšímu moudru, že je třeba hledat chyby hlavně u sebe.

Popravdě řečeno, jiný význam v podobné aktivitě nevidím.  Jakmile je něco špatně, je nutné začít u sebe, to je ověřená pravda. Ovšem málokdo ji ctí, to je zase jiný ověřený fakt. Ne, že bych v podobné schopnosti nějak zvlášť vynikala, ale v některých okamžicích se opravdu cítím v právu a s protiútokem si nevím rady.

 Časem jsem už dospěla k názoru, že bych se neměla podobnými vesmírnými jevy a anomáliemi nějak hlouběji zabývat, protože řešení stejně neobjevím.

Přitom by mi nějaké vysvětlení jistě přišlo vhod. Jenomže s vysvětlováním je potíž.  Každý se k němu staví jen ze svého úhlu pohledu. I to ranní zaspání se stává předmětem kritiky v okamžiku, kdy o něco skutečně jde. Pomyšlení, že by na budík nebo písemku měl myslet především hlavní aktér sám se většinou dostává  takřka do úhlu přímého, z něhož si každý vidí, co chce.

 Pamatuji si dokonce na obvinění, že výlet, na který jsem všechno poctivě připravila a nachystala, se neuskutečnil mojí vinou. Ne proto, že se dotyčnému nechtělo, jelikož pršelo, ale proto, že já jsem zvolila špatné místo, datum, lokaci, počasí či co všechno mi ještě bylo vytknuto.  Byla jsem z toho poměrně rozladěná, a když před dalším setkáním zase přišla sms, že dotyčný nestíhá, hned jsme začala pátrat, co jsem to zase udělala špatně. Výsledkem bylo vzájemné nepochopení, protože v právu se cítili všichni zúčastnění. Mám dokonce pocit, že protistrana v mnohem větším, protože co je větší argument, než že právě nestíhám?

 Způsobů, jak navodit pocit viny u ostatních je samozřejmě mnohem víc. Například oblíbená role mrtvého brouka. Když se o problému nemluví, jako by nebyl.  Lámete si pak hlavu, zda to bylo opravdu tak závažné, když to někomu nestojí ani za půl slova? Neděláte nakonec z komára velblouda? A ejhle, pocit viny je tady a útok tedy splnil svůj cíl.

Geniálních výsledků v tomto oboru dosahuje jeden můj známý, který je vyzbrojen schopností všechny naladit na svoji vlnu, přesvědčit je, jak moc se na všechny kolem těší a pak třeba nepřijít. Opakovaně. Když se pokusíte dobrat vysvětlení, téměř vždy se postaví do role jediného pracujícího na světě, který prostě nemůže stihnout všechno.  Dovedu si ovšem docela dobře představit jeho zásadní motivaci. Prostě se mu nikam nechce. Pokud by se ale jednalo o jeho privátní zájem a zkazíte to vy, bezpochyby vás takřka zlynčuje. Nebo zavrhne. Obojí mu jde dokonale.

 Proto je dobré naučit se metodám útoku ze zálohy. Protože jinak budete za všechny chyby světa zodpovědní vy. Zejména tehdy, když si to trochu připouštíte. Takže buď naprostý empatický chlad, nebo dokonale zvládnout metody bojového umění. V tomto případě toho verbálního..........

Kočka školní

Na školním pozemku se nám zabydlela bílá kočka. Černobílá, abych byla přesná. A rázem se stala miláčkem všech. Nosíme jí mlsky, mazlíme se s ní, zpestřuje nám temné podzimní dny. 

 Jen mě napadá, zda ji někdo nepostrádá? Jestli někomu neutekla? Kočky jsou sice stvoření svobodomyslná a volnomyšlenkářská, přesto se domů vracejí.... Leda by ji někdo vyhodil, pak by u nás nalezla v podstatě politický azyl. A nutno konstatovat, že velmi příjemný, má se opravdu luxusně. Omotala si nás kolem prstu. Mně se dokonce stalo, že kapsičku pro kočku jsem přinesla, na svoji vlastní svačinku jsem ale nějak pozapomněla. Takže zatímco já držela nedobrovolný půst, kočička se měla přímo královsky. Ani se jí nedivím, že se jí domů nechce:-). 

Ogar z Moravy a pražská prostitutka Blanka

Nepůjde o žádnou erotickou vsuvku, ale o krátké zamyšlení nad stavem Blanky v letenském podzemí.  Pražskými politiky úspěšně tunelovaný tunel Blanka se opět dostal do popředí mediálního zájmu. Náš „mladý ogar“ z Olomouce, který se dostal do čela radnice jakýmsi radničním převratem, který naopak média moc nerozpitvávala, tudíž tady máme ambiciózního moravského politika, který se setkáním s pražskou prostitutkou (jak jinak lze naší Blanku označit?  J)   se rozhodl vzít si motorizované pražany za rukojmí a na Blance si udělat jméno a podpořit svou dosud závratně rychlou kariéru na cestě z Olomouce do Prahy.

   Tunel Blanka trápí metropoli již dávno. Zatímco kdysi byli lidé schopni za deset let postavit Karlštejn, v Praze nejsou schopni dobudovat předražený tunel do té doby, než si na něm zvedne hmotnou životní úroveň kdejaká skupina pražských politiků. Nechci se pouštět to úvah, že by někteří za svá rozhodnutí už dávno měli bručet v base, spíš se chci pozastavit nad tím, co nového zase očekávají od násilného zastavení stavby. Letná rozkopaná, tramvajová doprava odkloněná, Trojský most zrušen, doprava přecpaná, cena stavby astronomická, přesto někdo přijde s myšlenkou, že je to nutno zastavit? Ještě s odůvodněním, že jde o černou stavbu. To je, jako když někde na vsi objevíte u pana Nováka plechovou garáž s tím, že je to černá stavba a musí se zbourat. Podle této logiky by měli tunel zasypat a zbourat, tak se přeci zachází s černými stavbami! 
Nu, zdá se, že nám Blanka a magistrát nabídne ještě plno dramatických okamžiků. Takovou komedii v přímém přenosu. Řekla bych, že černou komedii...

Prosinec

Naskočili jsme do posledního měsíce v roce a užíváme si nejen advent, ale i prosinec, který se nepyšní svým jménem jenom podle slova prosit, jak jsem si dlouho myslela, ale víc podle staročeského prasinec, tedy zabíjačka. V kontextu dnešní politické scény by původní slovo mohlo získat i jiné konotace, ale o tom v čase adventním psát nechci.  
Prosinec je tedy typicky české označení kdysi dávno desátého měsíce v roce, proto tedy všude jinde tvrdí, že je december. Jen my si tvrdošíjně trváme na svém lidovém označení a nutno podotknout, že samozřejmě nejen v prosinci. Všechny české názvy měsíců jsou půvabné a své, nejen prosinec. Jen ten má nyní hlavní roli a je dobré si ho užít. Vyprosit si trochu klidu a pohody či doufat v problesknutí (tedy staročesky v prosinětí  J) slunce mezi temnými mraky. Nebo vyrazit na nějakou staročeskou zabíjačku, takovou tu ladovskou, abychom se nekrmili polským masem prosoleným dopravní solíJ.

Můžeme se těšit na Mikuláše či na Vánoce, nebo jen na odjakživa oslavovaný a očekávaný slunovrat.  Lze si připomenout narození Bohuslava Martinů či dávného proroka Nostradama, posmutnět u výročí smrti geniálního Mozarta či mých oblíbených králů Zikmunda Lucemburského a Přemysla Otakara I. Většinou si ale v prosinci užíváme víc než obecně známá výročí  svých vlastních setkávání či pocitů určité nostalgie.  Prosinec k tomu přímo svádí. 
U zapálené adventní svíčky se sklenicí svařeného vína.  Prosinec má prostě v sobě kouzlo a šarm toho, kdo přichází jako poslední a na něhož se všichni těší.  Bez ohledu na prasata v názvu a někdy
 i kolem násJ

Pět svíček na věnci

  Letos jsem se setkala s několika lidmi, kteří mají na adventním věnci svíček pět. My "neznabozi", kteří odrostli na nákupních zlatých, stříbrných a bronzových nedělích, v socialistickém dětství většinou bez adventních věnců, pro které vlastně slovo advent byl jen trochu prazvláštní název románu Jarmily Glazarové, jsme tímto trochu na rozpacích. Většinou doma zapalujeme svíce čtyři a to mnozí ani netuší, že se mají zapalovat proti směru hodinových ručiček a každá z nich má své jméno.  První je Naděje, druhá je Mír, třetí je Přátelství a měla by mít jinou barvu, no a čtvrtá je Láska.  To jsem si samozřejmě někde přečetla, protože věnce doma sice máme, mnohdy i velmi krásné (neb je nevyrábím jáJ), ale svíčky jsme dosud měli beze jména.  A přiznám se, vždycky důsledně barevně sladěné, všechny hezky ve stejném odstínu. 
A ejhle, ona ta třetí má být jiná. Navíc jich má být pět? Co ta pátá?

 Ta je bílá, hezky uprostřed a měla by se zapalovat na Štědrý večer...  

Sice tradičně zůstaneme i letos u čtyř, přeci jen jde víc o náboženský zvyk, který v naší ateistické rodině tak úplně nezakotví, ale je to dobré vědět. Protože i o adventu je hezké se něco nového dozvědět. A kolik svíček máte Vy?

Jak jsme prezentovali.........

Sobota odpoledne u nás ve škole zahajovala advent. A zároveň znamenala představení výsledků týdenního projektu rodičům a přátelům školy. Ti,kteří přišli, mohli vidět, co jejich děti za týden projektové výuky vyprojektovaly:-) a čím se tedy mohou pochlubit. A nebylo toho málo, myslím...

                                                                   Program

                                                              orientační tabule

                                                              výtvarný projekt

                                                   na začátku bylo publika poskrovnu

                                              biologové se vrhli na lesní zvěř a ptactvo.

                                       
                                            tělocvikáři zase dětem i návštěvníkům protáhli tělo

                                                       
                                                        němčináři hledali poklady

                                     
                                           angličtináři zase praktické využití jazyka

                                                   
                                                       angličtina je samozřejmě nutná i v ICT

                                                   

                                                       ani na chemii se nezapomnělo

                                                           

                                                           a  i pečení je umění

                     
                                         nejen cukroví,ale i adventní výzdobu studenti zvládli

                           
                                                      zde jsme se nořili do historie

                                              a objevili jsme neuvěřitelné detaily.......

                                     

                                        psychologové děti vyzbrojili praktickými dovednostmi

                                                           
                                                      a stejně tak fyzikáři.

  Každý projekt děti představily a odprezentovaly. Ať už formou přednášky, videa či hraných scének. A na závěr se všichni sešli nad cukrovím a přátelským, již tedy adventním, poklábosením. Dobré to bylo....