Šachovnice královny

Dnes přišel okamžik pro historický román, které, jsou- li dobře napsané, mám moc ráda. Je v tom skryté určité nebezpečí, že člověk pak bude vnímat historickou situaci očima autora, vytvoří si mylné představy, které bude brát za historický fakt. Asi jako Jirásek vnutil národu nevyvratitelnou představu pobělohorského t (T)emna a některé generace odkojené jeho četbou o opaku nepřesvědčíte. Ne tedy, že bych někoho chtěla přesvědčovat o své představěJ. Ale nechci se věnovat Jiráskovi, ale muži jménem Yann Kerlau, respektive švédské královně Kristině, o které napsal knihu Šachovnice královny. Švédské dějiny jdou tak trochu mimo mě, znám pár okamžiků, samozřejmě vytržených z kontextu. Že královna existovala, jsem sice věděla, ba i o tom učímJ, její osobní život mi byl ale naprosto neznámý. Přesto, že jde o fiktivní biografii, předpokládám, že je založena na nějakých badatelských zjištěních a ověřených faktech, tudíž určitý obrázek o této ženě vytváří. A docela jsem zírala, jednak na to, jaká to byla v podstatě drsoňka (i když v dané době jí asi nic jiného nezbývalo), jednak na vykreslení tehdejšího Švédska a vůbec celé Evropy, vztahů a politiky. Hlavní linie je samozřejmě věnovaná Kristině, neobyčejně vzdělané ženě, která se stala důležitou figurkou na politické evropské šachovnici. A to s sebou vždycky přináší mnohdy dost děsivá dramata.  Přesto si dokázala žít poměrně svobodně, což je tedy obdivuhodné. Kniha je psána poměrně čtivě, takže mi přinesla nejen historický zážitek. 

                                   

Nepoučitelnost

  Už pár let přemýšlím, co je to za schopnost, uspět za každé situace, případně v každém režimu. Převléknout kabát je jistě snadné. Co ale následný pohled do zrcadla? Když nemáte žádné zábrany, potažmo morální hodnoty, jistě nemůžete zažít pocit nevolnosti, který při pohledu na vás zachvacuje ty, jež jsou podobnými atributy obdařeni. A zcela jistě nebudete na svém chování shledávat nic zvláštního.

Vlastně je zbytečné nad něčím podobným dumat, jde o recyklaci historických pravd, před kterými pořád zavíráme oči a nehodláme se nikterak poučit. Nebo spíš pochopit jejich rytmiku. V jisté fázi vývoje existuje totiž reálné nebezpečí, že se vytvoří morální vakuum a kumulace negativních repete povede k absolutní deziluzi. K tomu, aby situace dosahovala nastíněných parametrů, máme velmi slibně nakročeno.

Mimochodem, nejedná se jen o politiku, podobných exemplářů nacházím poměrně hodně i tam, kde by je jeden vůbec nečekal. Třeba v charitě. Někdy přitom ani není třeba převlékat kabát. Stačí trocha bezohlednosti. Došlo mi to už dávno, i tak se čas od času znovu podivím. Nezůstávám v úžasu samozřejmě sama. Mnozí si často povzdychnou, že to prostě nechápou. Prostě proto, že se to vymyká jakýmkoliv náznakům slušnosti.

Také mě samozřejmě trklo, že dělám možná chybu, když zas a znova někomu uvěřím. Kdybych všechno zamítla a priori, muselo by se mi snadněji existovat.

Neuvěřitelné, jak je jeden nepoučitelný. Úplně by mě třeba přestala rozčilovat korupce, vytunelované charitativní pokladničky na ulicích i v dobrovolných sbírkách, všudypřítomné krádeže na veřejných postech a celá řada typických jevů současnosti, protože bych dopředu očekávala, že to zas dopadne špatně.  Nebo že zas dojde na moje slova. Dnes přeci bují jen ty špatné vlastnosti.

Pravda, pořád mě trochu zlobí, že mi někdo může oponovat argumentem, vždyť jste si to sami zvolili, všechno se děje s vaším souhlasem a žádný nesouhlas není vidět, přičemž pokud je, spojí se s extrémisty. Ale podobné argumenty přeci nejsou směrodatné, nebo ano?

Abyste mi rozuměli, já nechci naznačit, že všechno kolem je jen bída a beznaděj. Jen ukazuji, jaké to může mít výhody, když se člověk od těchto emocí oprostí a jen tak cvičně, žije si jen ve svém vlastním světě.  V tom případě se nával negativních emocí prudce sníží a zároveň se objeví pocit klidu a vyrovnanosti. Třeba i určitý stav  vytrženosti, který přináší pocity ilegálního bojovníka. Nebo skrytý dojem neznatelné nadřazenosti? 
Člověk se pak cítí permanentně spokojený.

Myslím, že podobných pocitů přibývá. Aspoň mně se zdá. Vrací se doby, kdy se určitá krevní skupina lidí zase začíná veřejnému prostoru vyhýbat a zase znovu se stýká jen s těmi, které považuje za důvěryhodné. A pokud občasné nahlédnutí do veřejné sféry přináší bolestivý kopanec, stahují se zpátky na mnohem delší dobu neřku-li natrvalo. Jako bychom zažívali určité deja vu:-), rozdělení na oni a my. A to nevěstí dobré konce, nebo ano?

Clam Gallasův palác

Krásné prostory Clam Galasova paláce, konkrétně jeho mramorový sál, včera hostily křest knihy Vojtěcha Šustka, atentát na Heydricha. Respektive, abych byla přesná - archiv hlavního města a Scriptorium, tedy spolek pro nekomerční vydávání odborné literatury, zde představovaly Edici historických dokumentů  Atentát na Reinarda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava, svazek 1.
Mezi hosty,kteří přišli poblahopřát autorovi, jste mohli potkat řadu historiků či novinářů, tedy těch, co se o dané období důkladně zajímají. A samozřejmě, přišli i pamětníci,lidé, kteří danou dobu zažili nebo v ní přišli o své blízké. Jeden se až zastydí, když vidí, jakou dálku byli lidé ochotni absolvovat, zatímco mě kolikrát dělá problém vyjet z Letné. A tady byli lidé ze všech koutů republiky. 
      Autor mluvil jako kniha, setkal se s velkým zájmem a i proto se zde kniha ve velkém i prodávala. Nu a po slavnostním křtu mohla být vypuštěna na náš knižní trh a všichni se navíc můžeme těšit na svazek 2 i 3. A je vždy dobré se na něco těšit. Teď třeba na první,snad už skutečně jarní, víkend

                                       

Kavárna

Kavárna, která měla genius loci. Místo, kde jsme se chtěli scházet nad našimi historickými tématy. Kavárna v Jilské  naše předpoklady beze zbytku splňovala. Pak se ovšem kavárna sama nečekaně ocitla na smetišti dějin. Zmizela. A od té doby hledáme. Jsme ve vinárně, jsme za Šebestiána rády, ale ….Pořád hledáme kavárnu. Kavárnu, která má ducha a atmosféru a není daleko od MHD. Říká se, že kdo hledá, najde, ale začínám být skeptikus. Když ani kavárenští povaleči nemohou objevit to, nad čím srdce zajásá a duše se potěší, zdá se, že podobné kavárny již neexistují. Nebo nemají vlídného kavárníka, který by nás přijal pod svoji střechu. A to ani nechceme po nikom házet koblihami, chceme jen pokorně rozšiřovat historické povědomí. Hospodské prostředí naší myšlence tolik nesvědčí. Ale jak známo, lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, tak sice svého holuba stále hledáme, ale vrabce alias prostředí zatím neměníme. Nemáme kam. Ale kdo hledá, najde? Nebo kdo se zeptá? Neznáte nějakou podobnou funkční kavárnu s empatickým kavárníkem, který je ochoten pod svou střechu a se svou výbornou kávu provozovat vzdělávací večery? Takovou, která by měla ducha. Jako Café Hawelka  ve Vídni:-). To samozřejmě nadsazuji, ale jelikož všechno souvisí se vším, tak když si tady tak tlachám o kavárnách, tak v rádiu připomínají kulaté výročí této věhlasné vídeňské kavárničky. Tak ji nelze nepřipomenout, protože její návštěva fakt stojí za to. 
Ale v Praze chceme něco méně věhlasného, u metra a s pražskou atmosférou. Třeba existuje.
Líná huba, holý neštěstí, že….? 

Nicméně, kdo se chystá na na naše Hovory, tentokrát o divadle, tak stále ještě "v kolbence" ve Vysočanech U Šebestiána:-).

Psycholog

Byla bych si myslela, že najít ho není problém. Že je jich na každém rohu deset. Ale když hledáme psychologa pro školní účely, zjistíte, že jsou v podstatě nedostatkové zboží.

Za ta léta se nám jeden vskutku povedl, i když jich naší sborovnou prošlo samozřejmě mnohem víc. Snad byla chyba, že jsme přijímali mladá děvčata.  Posléze všechna otěhotněla a hledání psychologa mohlo začít nanovo.

Muži se do školního prostředí moc nehrnou, ani jako psychologové ne. Stačilo pohlédnout na webové stránky a už bylo jasné, že ženy převládají. A samozřejmě, převážně mladé, těsně po škole.

To někdy bývá zásadní problém. Na jedné straně si člověk říká, kde jinde mají získat zkušenosti, když nedostanou možnost praxe. Na straně druhé se vtírá obsedantní myšlenka o tom, že psycholog by měl být starší a zkušenější…Když o tom vedete diskusi, je to pořád dokola.

„Najít dobrého psychologa je kumšt,“ říkává jeden kolega, který této profesi zjevně moc nedůvěřuje.  Vlastně je jejím odpůrcem. Tvrdí, že školní psycholog jen dává razítko a nikdy nemůže nikomu pořádně pomoci.  Razítkování mi volnou asociací připomnělo snadný výdělek v praktické lékařské ordinaci, která si za jedno razítko bere odměnu v rozmezí od padesáti do tří set korun, bez ohledu na to, zda vás prohlédne či ne (vyprávěli mi studenti, jak „solili“, když si chodili pro razítko k lékaři kvůli autoškole či nějakým přihláškám.). Že by je někdo prohlédl, nezmiňovali. Ale za razítko zaplatili i několikanásobnou sazbu. Tím jsem ovšem odbočila od psychoproblému, který řešíme již po několikáté. A co bych zapírala, v některých bodech musím se skeptickým kolegou souhlasit. Mnohdy jde jen o přesně vyplněné formuláře.  Podle přesně daného mustru.  Ale na skutečné problémy už kolonky nepamatují. Nebo na ně nezbývá čas. Či peníze. V dnešní době asi nejspíše obojí, ani čas ani peníze.

 Chvilku jsem váhala nad novými nabídkami ze stran psychologických ordinací. Přemýšlela jsem, zda má vůbec cenu psychologa hledat a zaměstnávat. Ale co když se zase povede objevit bílou vránu, jako již jedenkrát?

Jenže zase se říká, že granát nepadá dvakrát do téže jámy. Zdá se to totiž čím dál obtížnější.

„Tak nevím,“ polemizovala jsem se skeptikem, „zda je to v dětech, psycholozích či nás. Vypadá to, že nejlépe by bylo hledat rovnou psychiatra, ne?“

„………..a nebo také neřešit kdejakou hloupost,“ odtušil kolega a odkráčel kamsi do neznáma.

Z toho je vidět, že vše je jen úhel pohledu. Někdo prostě psychologická kolečka považuje za novodobý nesmysl stejně jako všechny workshopy, teambuldingy a další módní psychologické trendy.

A někdo je zase vyžaduje.

Jen najít normálního psychologa je úkol takřka nadlidský.

Hlavně aby uměl ty kolonky…:-)

Darda

Získat lístky na divadelní představení Darda není zas tak jednoduché. Ale život přináší paradoxy a tak nejdřív věc nemožná se přetavila v dvojnásobnou nabídku lístků. Jednu milou možnost jsem tedy musila s díky odmítnout a na Jezerku jsem vyrazila až včera v podvečer. Samozřejmě, bylo narváno. A jak, to už jsem dlouho v divadle neviděla. Nejen běžné hlediště, ale i všechny možné i nemožné přístavky, prostě lidově řečeno, hlava na hlavě. Mezi těmi hlavami jsme potkali i několik hlav nikoli pomazaných,ale mediálně známých. Třeba kandidáta na prezidenta Fišera, který byl "se mnou v divadle" již po druhé:-). Příjemnější bylo ale potkat paní Černockou, která snad dokázala zastavit čas. Vypadá vskutku úžasně. Jak to jen dělá?:-) Ovšem i ona zde byla jako divák a tak zpátky k představení, které, stejně jako výkon Báry Hrzánové, vysvětlilo  fakt, proč je neustále vyprodáno. Je prostě dobré.

   Helenka Součková již není malá bezprostřední dívenka, ale dospělá žena, potýkající se s velkým zdravotním a klasickým osobním problémem. Rakovinou a odchodem muže za mladší ženou.  
Představení je velmi hezky herecky obsazené a příběh vás rychle vtáhne do děje. Mně moc nebavila knižní předloha, nevím proč, ale hra se mi moc líbila. Knihu tedy zkusím znovu, patrně jsem ji nečetla v tom správném rozpoložení.
    Na jevišti se víc řešil rozvod než rakovina, ale oba problémy byly podány s citem a nadhledem. A s nezbytným humorem. Moc se mi líbila kromě Báry i paní Vlasáková, která je velmi šikovná. I ostatní samozřejmě, ale z těchto dvou žen jsem cítila i něco víc. I  při závěrečné děkovačce z nich mám dojem, že opravdu hrají pro lidi, že je to těší a dělají to rády. Prostě ten zážitek ještě umocní o takový neidentifikovatelný lidský rozměr.  
    Divadlo Na Jezerce je sice pro mě poměrně z ruky, takže ve všední den se mu raději vyhýbám, je to tak trochu výlet. Ale pondělní cestování přes půl Prahy za to stálo, Darda je zajímavé a potřebné představení. 
   Takže pokud se povede sehnat lístky, stojí to za to. Z mého úhlu pohledu člověka, který miluje divadlo bez přestávky, dokonce ani nevadil čas, byť to trvalo skoro tři hodiny. Uteklo to jako voda. 
Pak ještě káva a vínko vedle v restaurantu, cesta přes Prahu zpět a o půl noci jsme doma jako na koni. Prostě,byla to darda, ale velmi úspěšná:-). 
                               

Karel Malich

Jaro na sebe stále nechává čekat, slunce jakbysmet, tak je celkem nasnadě, že neděli lépe než v přírodě prožijeme na výstavě. A výstava Karla Malicha láká už dlouho, zejména proto, že anonce na ni říká, že je plná světla a pozitivní energie, tedy věcí, kterých se v současném ročním (ne)období zoufale nedostává.

A výstava v Jízdárně Pražského hradu taková opravdu je. Karel Malich je srovnáván s Kupkou, prý jako světový představitel abstrakce. A zatímco mnoha Kupkovým dílům asi nerozumím nebo mě neoslovují, Malichova výstava naopak, ta mě nadchla. Pravdou je i to, že upoutávka na výstavu nelže, opravdu je tady plno pozitivní energie, výstava člověka potěší, naplní zmiňovanou energií a potěší barvami. Kdybych já měla srovnávat s Kupkou, řekla bych, že navzdory módnímu trendu, který Kupku vyzdvihuje, je Malich daleko lepší a působivější. Alespoň pro mě. Opravdu dokáže rozjasnit současné temné, rádoby jarní, dny.  A výprava na Hrad také stojí za to, dlouho jsem tam nebyla. Prezidenta jsem (naštěstí) nepotkala ani neviděla a tak šlo o příjemně strávené víkendové odpoledne.

A Karel Malich za návštěvu opravdu stojí.