Modrá zóna

  Máme tady na Letné už dva roky modrou parkovací zónu. Slavnostně ji zavedli po vzoru Prahy 1 a 2, tedy historického centra. Že bychom i tady žili v historickém centru, o tom hodně pochybuji. Spíš díky Blance žijeme v centru stavebního pekla. Nicméně, myšlenka asi není špatná. Bydlíš, tedy zaparkuješ. Jako vše tady se to ale ukázalo jako sci-fi. Kroužení kolem bloku s hledáním volného místa se nevyhnete. Navíc se (třeba u nás v ulici) objevilo tolik lidí s invalidním průkazem, že tedy žasnu. Léta jsem o jejich postižení nevěděla a zjevně o něm nevěděli ani oni sami. Ale to odbočuji, to nechci řešit. Prostě je tu modrá zóna, platíme a nic z toho. Poplatek to není nijak závratný, nicméně na dotaz, co se s těmi penězi děje, mi na úřadu nějak neuměli ( rozuměj : nechtěli) odpovědět. Kamarádi i příbuzní se už naučili, že na Letnou jedině MHD, případně si je můžu přivézt sama. Dnes ale přijedou přátelé ze Slovenska. Ti prostě vozem přijet musí. A tak jsem se vypravila na úřad. Pro povolení. Dočetla jsem se totiž o návštěvnických kartách. Vystála jsem frontu a usedla před horkem vyčerpanou úřednici. Vyslechla mě a sdělila:
 „Karty nejsou.“
„Došly?“ ptám se já.
„Ne, nejsou, nikdo je nepřipravil, neschválil, prostě nejsou!“
„Co mám tedy dělat?“
„Máte tam přeci placená parkoviště. Po osmnácté hodině už tam je parkování zdarma!“
   Podotýkám, že je třeba každé dvě nebo možná tři hodiny obnovovat parkovací lístek. Alespoň u nás je to tak hezky zařízené. V tom případě si nedovedu představit výlet třeba na Hrad a odtud si odskakovat k našemu placenému parkovišti.
„Nebo ať parkují na jiné Praze!"
„Třeba na dvojce, ne, ta je nejblíže,“ pokusila jsem se o vtip. Neuspěla jsem. Ani s vtipem ani se žádostí o smysluplnou radu. A otázka, kam jdou peníze za parkování, když se kolem vůbec, ale vůbec nic nezměnilo, zůstala rovněž nezodpovězena. Tak to je oříšek na dnešní den.
 Modré zóny, které mají usnadnit život rezidentům:-)

Papežštější než papež

   ...jsme někdy u nás doma vzhledem ke slavné EU. Napadalo mě to tak při putování sladkou Francií, která si zjevně s nějakými předpisy hlavu neláme. Tady má tedy Goliáš nad Davidem hodně navrch. Již zmiňované toalety, za které jsme my (a naše restaurační zařízení) často tak nelítostně kritizováni. Ovšem co lze objevit ve vyspělé západní cizině, jeden žasne. Ať už je to nepořádek, špína či turecké záchody. Místní specialitou je také dokonalé uni:-) Kde jinde se Vám stane, že jdete na toaletu, kluci holky dohromady. A aby to bylo veselejší, procházíte alejí mušlí, kde si páni z vaší přítomnosti vůbec nic nedělají. Další uni je u tekoucí vody, kohoutek červený či modrý, vždy teče studená. Pokud tedy teče. V drastických horkých dnech jsme také objevili novou pracovní příležitost. Prodavače vody. Lahvičku vody za euro. Z kbelíku, kde se válí kusy ledu. Co by na to hygiena u nás, nechci ani domyslet. Chuť na zmrzlinu nám vzal kluk, co jí prodával. Nehledě tedy na dětskou práci, si klučík olizoval prsty a naběračku, se kterou pak vesele kopečkoval zmrzku u menhirů. Prostě vydělává se, jak to jde. Takže když jsem dneska v horkém dni navštívila vyklimatizované KFC, kde bylo kolem stolku dostatečné množství prostoru, že člověk svým pozadím nesmetal kelímky s kávou ob stůl, sedělo tu několik lidí bezproblémově připojených na síť a s cizinci se tu klábosilo anglicky, napadá mě, jak to s tou vyspělostí je vlastně doopravdy. Ovšem pak jsem zaběhla na úřad a hned jsem byla zpátky ve svém kritickém rozpoložení. Ale je zajímavé hledět na věci z různých úhlů:-)

A na závěr jedna veselá hádanka. Copak to vidíme na následujícím obrázku?

Francouzské ohlédnutí

Bretaň

květinová

mořská

kamenná

mlsací

Když ji miluješ, není co řešit

.... je jistě působivý, žel jen reklamní slogan. Někdy se člověk určitému rozladění neubrání, ať miluje sebevíc. Mám Francii ráda. Léta se už (marně) snažím naučit jejich krásnou řeč, lahodí mi jejich hudba, obdivuji jejich životní styl. Líbí se mi jejich elegance, fascinuje jejich historie, baví jejich filmy. Mám ráda francouzské víno, francouzské parfémy, galantní francouzské muže. Chtěla bych se umět tak pohodově a dobře stravovat jako to umí oni, baví mě poznávat jejich rozmanité regiony.
 Ale!!!
.... na to, jak je to velká země, mají všude málo místa, v restauracích jste namačkaní stoleček vedle stolečku, v hotelu se často nevejdete do pokoje, natož do koupelny. Mají hnusné – a to doslova - toalety, včetně jejich obliby v tureckých záchodech - nemytých, špinavých, odporných. Pojem wi-fi je pro ně dost vzdálený a o wi-fi free ani nemluvě. To je takřka sci-fi. Když vidím, že projdu po Letné a všude se bez potíží připojím, přijde mi zábavné, že zrovna oni se pořád na nás dívají jako na primitivy z východu.
A že se tak dívají:-(
   Francouzi všude drobí, ve všech muzeích mají odporné nekonečné fronty a většina z nich odmítá mluvit anglicky.Pravda, nemusí, ale snahu by ukázat mohli:-)
 A tak mi dochází, že ten vtip, co do omrzení opakují všichni „vtipní“ průvodci svým znaveným klientům, je v podstatě pravda:  Bůh stvořil Francii. A aby ostatní nezáviděli, stvořil ještě Francouze:-)

  Přesto tam jezdím stále ještě moc ráda.

Příliš horká Paříž

V Paříži se nemá běhat za památkami. Máte si sednout do kavárny a nechat Paříž běžet kolem sebe. V tom dnešním horku ideální metoda. Krom toho jsme také využili klasické ruské kolo nedaleko Louvru a koukli na Paříž z ptačí perspektivy. Zážitek, to ano, ale pevná půda pod nohama je mnohem lepší:-)

Narozeniny

     Dnes slaví můj bratr- rak- narozeniny. Tedy pátek jako stvořený pro letní mejdan:-)
Ovšem v Nantes, kde se dnes nacházím, žádná oslava nebude. Nebo naopak, zde se slaví pořád. Cídre, víno, moře, prázdniny:-) V Nantes je hrad bretaňských knížat a je to takové hlavní město Bretaně. Samozřejmě, na závěr ještě jedna katedrála- svatého Petra a Pavla. Mohu tedy vzpomenout na bratra Pavla, který doma jistě bujaře slaví. My naopak pomalu završujeme náš bretaňský pobyt,ještě procházka hradem a pomalu míříme do Paříže. Ještě nás ale čeká město A, kde je ale tak strašné vedro, že se raději skrýváme jen v silných zdech místního hradu a chladíme se u tapisérií. Nocleh máme naplánovaný na předměstí Paříže, a i přes poměrně velké zádrhely nakonec bydlíme.

Megality

Týden prázdnin je za námi, jako mrknutím oka. Letí to:-) Letí to i tady ve Francii. Dnes jsme si prohlédli město Concarneau a poté se přesunuli do Carnaku, kde jsou ty úžasné megality. Tak tady po té historii doslova šlapete. Zde by se mohly odehrávat romány mé oblíbené Erskinové. A vůbec všichni,co mají rádi Kelty, druidy a mystiku si tady přijdou na své.Ovšem jen v jedné části, která je volně přístupná. Zbytek megalitů je za plotem, pravěké kameny se tam tyčí jako zvářata v zoo a obdivovat je lze jen z bezpěčné vzdálenosti, což samozřejmě ztrácí kouzlo. Navíc v tom horku, kdy se vzduch dosloval tetelil, bylo žádoucí skrýt se ve stínu než na rozpáleném prostranství kroužit kolem plotu. Menhiry, kromlechy i dolmeny sice šlo vyfotit, ale na dálku a to mně nebaví. Chvíli jsme se zdrželi na pláži, kde se dalo ochladit, ale bezpečnějsí byl ledový cídre. A ve vedlejším historickém objektu klimatizovaná místnost s filmem o odkrývání zdejších menhirů. S hádankou na konec, k čemu že ty obří balvany vlastně sloužily? Nikdo dosud pořádně neví. Ovšem přinutit tropickým vedrem rozpálený mozek k nějaké myšlence bylo dost obtížné.  Hlavu na nocleh jsme složili v Vannes, což je malé staré město uzavřené ve středověkých hradbách. Samozřejmě i zde je katedrála, svatého Petra alias Saint Pierere, ale to už je jen kamínek v katedrálové mozaice. Nevnímám:-) Probírám se až v klimatizovaném pokoji a sklenka vína dává celému dni význam:-)