Svatá Ludmila

 

Občas mě napadá, zda by svatá Ludmila byla svatá i dnes? Nebo naopak, zda by třeba nebyla za rebelku? Nebo za matku, která trochu selhala? Ostatně, i jako babička asi nebyla moc spravedlivá, evidentně upřednostňovala jen jednoho ze svých vnuků. Aby bylo jasno, nechci svatou Ludmilu, kterou si nyní připomínáme v souvislosti s jejím tragickým úmrtím, nikterak dehonestovat. Naopak. Chci se zamyslit nad tím, proč vlastně byla svatá  a zda je nutné ji připomínat, když mnozí znají svatou Ludmilu jen jako druh vína z Mělnicka.

Nu, určitě má. Protože tím, že stále známe její jméno, navzdory tomu, že jde o ženu, musela už na svoje vrstevníky působit jako charismatická osobnost. Často se zmiňuje dramatický závěr jejího života, kdy najatí vrazi vtrhli do výměnku na Tetíně za účelem její vraždy. Když už Ludmile bylo jasné, že nemá šanci, měla je údajně požádat, aby ji prokláli mečem, což bylo vnímáno jako hrdinská smrt a snazší cesta ke svatořečení. Zaplacení Vikingové ale měli svoje příkazy, tak byla nakonec Ludmila uškrcena, což pro dnešní zájemce o historii znamená, že portrét či sochu Ludmily bezpečně poznají právě podle vražedného šátku, který se stal jejím slavným atributem. Nicméně, tato, byť jistě fiktivní, příhoda logicky nastoluje otázku, proč si Ludmila myslela na svatořečení? Byla to středověká kariéra, docílit kanonizace? Nebo vskutku žila jako světice? Těžko říci, protože o Ludmile vlastně nic seriózního nevíme, vše čerpáme z legend. Víme, že měla za manžela Bořivoje.  Nevíme, kde se narodila, zda v Srbsku či na Mělníku, ale častěji se uvádí její pšovský původ, tedy ten mělnický.  V mládí měla ke křesťanství dost daleko, patřila k pohanským kmenům. Vdávala se asi čtrnáctiletá a v manželství určitě porodila mnohem víc dětí, než dva známé syny, Spytihněva a Vratislava. Zde se nabízí první kacířská myšlenka, jak moc se věnovala jejich výchově, když její hlavní aktivitou musely být křesťanské skutky,  ale zase na druhé straně porovnávat středověkou a současnou výchovu není moc relevantní, tudíž ji atribut svaté lze ponechat i v případě mateřství. Při státnické cestě na Velkou Moravu zažila zlomový duchovní přerod, došlo k přijetí křtu, který posléze v jejím případě sám Metoděj zopakoval v samotných Čechách. Řekněme jazykem dneška, že díky tomu objevila novou ideologii, která ji patrně naprosto nadchla. Jistě pro ni nebylo jednoduché, že se poměrně v mladém věku stala vdovou. Anebo ji to možná dodalo křídla, protože se nestáhla na své vdovské statky, naopak, aktivně zasahovala do veřejného života a zcela nepokrytě

i do života svých známých synů, kteří oba usedli na otcovský trůn. Poměrně solidně toto uspořádání fungovalo do okamžiku, než do děje vstoupila její snacha Drahomíra, která tedy svou slavnou tchyni opravdu nemusela. Někteří odvážní historici právě v jejich složitém vztahu hledají kořeny floskule, která již staletí proplouvá veřejným prostorem, a totiž, že tchyně a snacha jsou jako voda a oheň. Pravda ale je, že mezi nimi to tak muselo být, byť vycházíme z dávných klišé, kterým třeba je Krvavá Drahomíra. Situace asi byla víc o střetnutí dvou ambiciózních žen, než o nějakém nesouladu tchyně

a snachy. I když Ludmiliny zásahy do výchovy Drahomířiných dětí by patrně neustála žádná snacha. Každopádně, výsledek jejich neshod byl takový, že právě Drahomíra si najala Tunnu a Gommona, kteří 15. září 921 na Tetíně ukončili Ludmilin život. O její svatořečení se pak ale postaral až kníže Václav, který babičku nechal přenést z Tetína do Prahy a inicioval její kanonizaci. Svatou Ludmilu si proto letos v září můžeme společně připomenout u příležitosti jejího výročí. A stejně tak dumat, proč i po tisíci letech máme žen (a nemusí být ani svaté) ve veřejném prostoru stále tak málo.

Psáno pro Listy Prahy 1