Olympijské hry

 Tak dnes slavnostně začínají olympijské hry s datem 2020. Že je o rok později, je již typické pro dnešní bláznivou dobu.  V roce 21 máme hry roku 20.

Mám ráda olympiádu. Vždy ji s napětím sleduji, baví mě různé druhy sportů, atmosféra,  zahájení, zakončení, naše úspěchy ve mě budí nečekané emoce...

Letos ale fakt nevím...

Má opravdu smysl za těchto podmínek olympiádu pořádat? Nebo na ni vůbec jet? 

Celá ta šaráda kolem mi přijde šílená.

A docela se bojím pojmenovat svůj skutečný pocit, protože doba pravdivým názorům nepřeje. ...

Ale jo, je to tak, celý mi to přijde trapné. Ponižující. Nedůstojné. 

    Jsem bytostně přesvědčena, že jako aktivní sportovec bych sem nejela. 

Jaký má smysl vítězství bez diváků? V izolované kleci? 

Za těchto podmínek mohla být olympiáda klidně loni. 

Nu, jsem zvědavá, co z toho bude. Jako svátek sportu to zcela jistě nevnímám, beru to jako trapnost nad trapnost. 

Pamatuji, kdy se olympiáda stala nástrojem studené války. Amíci nejeli do Moskvy, naši pak nejeli do LA. Politické šarvátky a rozhodnutí, které zařízlo kariéru mnoha talentovaných lidí....

V podstatě to vidím stejně letos. Mnozí nejedou kvůli covidu, jiní kvůli strachu, v místě samotném je to komedie takového rázu, že stejně ty vítěze medaile nemůže těšit...?

A co Japonci? Zavření doma a zároveň hostící olympiádu? Není to samo o sobě dost brutální oxymóron? ?

Sportovci nejen, že nemají publikum, ale zároveň nemohou fandit sami sobě? Přejít z vesnice do vesnice...? 

No, není to na hlavu?

Čím víc o tom píšu, tím víc mi leze do klávesnice jedno slovo, trapný. Fakt to tak vnímám.  A dokonce, ač to běžně nedělám, je to srovnatelný s ideologickým bojkotem her. I tehdy to bylo trapné. Ač to tak nikdo nedefinoval. Byla přeci studená válka. 

I dnes je to trapné. A ani dnes to nikdo neidentifikuje. Jen pořádně nevím, jaká je to vlastně válka. 

A těch sportovců, co se poctivě připravovali, jedou tam, jsou očkovaní a stejně musí s náhubkem být stokrát denně testovaní, izolovaní a nesvobodní, těch je mi fakt líto. 

I když, je to i tak trochu jejich rozhodnutí. ...

Já bych tam nejela.