V čase letního čtení se občas vracím ke svým dávným hitům. Ke knihám, které mě kdysi bavily, ba i nadchly. A najednou, s úžasem, nebo možná spíš s hrůzou, zjišťuji, že mě vlastně už vůbec nebaví. Jistě, roli hraje věk, zkušenost, nálada a bůh ví co ještě. Ale stejně...
Nu, je lepší dvakrát nevstupovat do téže řeky, protože najednou mě nebaví paní Loukotková, knihy od Simmela stejně jako vnímám rozporuplně paní Vaňkovou. Jako by i na mě zrychlená doba měla vliv a dávné, pomalé příběhy, mě najednou nebaví. Všimla jsem si toho prvně u Spalovače mrtvol, což je klasika a kdysi jsem ho sledovala se zatajeným dechem. Dneska mě nebavil:-(. A je najednou takových knih víc, než bych si kdy myslela. Jsem ráda, že jsem je kdysi přečetla. A nějak neumím vstřebat, že mi to už dneska nejde. Ani Valja Stýblová mě moc nebere. A u čeho že jsem na tento "objev" přišla? U Navzdory básník zpívá!
Kdysi jsem byla nadšená. Villon je od té doby můj hrdina. Chtěla jsem si jeho osudy oživit. A ejhle, ono to nešlo. Škoda.
Nu, dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, ani v oblasti přečtených knih. I když na druhé straně, jsou knihy, ke kterým se vracíme opakovaně a vždy s láskou a zájmem. Máte takové?
Jitko, já se ke knihám nevracím, prostě to tak mám. Tu, která mě hodně zasáhne, nějakou dobu v sobě probírám a v duchu se k ní vracím, ale už ji nikdy znovu nečtu. Asi jedinou výjimkou byla kniha "Vzpomínám na Rozinkovou louku". Snad i proto, že autorka popisuje něco, co zažila i moje babička s dětmi.
OdpovědětVymazatMám to stejně, až na jednu výjimku “Únik” od Daphne de Maurier.
OdpovědětVymazatPřeji hezké dny prázdnin☀️
Ani já se nevracím, ptž při všech pokusech bylo zklamání.. Největší po návratu ke knize Nebe nezná vyvolených.. Remarque.. Poslední roky hodně likviduju a staré knihy mi rotují, je zajímavé, že si všechny obsahy pamatuju. Lenka kočka
OdpovědětVymazat